Jaké.auto Informace o autech podle značky a modelu

AC Cobra – jedovatá rychlost (2. část)

Karel Haas
V první části jsme si připomněli vznik legendárního sportovního automobilu AC Cobra až do verze Mk II a sledovali úspěchy Cobry na závodních okruzích. Druhá část se zabývá vývojem aerodynamického závodního kupé Daytona a další verze Cobry...

Začátky AC Cobry najdete v prvním díle.

Závodní kupé

Zvláštní kapitolou v historii Cobry jsou závodní kupé. Carroll Shelby dal Cobře všechny předpoklady, aby vítězila v závodech, získala tím potřebnou publicitu a následně dobré prodejní výsledky. Roadstery Cobra si po celé desetiletí vedly úspěšně na krátkých amerických drahách. Využívaly přitom sílu motoru, nízkou hmotnost a sprintérské schopnosti. Jak již bylo řečeno v první části, totéž se nedalo říci o mezinárodních závodech produkčních vozů na dlouhých a rychlých okruzích. Díky nižšímu odporu vzduchu se zde více prosazovaly zavřené vozy.

Shelby proto přistoupil na návrh mladého designéra Petera Brocka, vytvořit na podvozku Cobry 289 aerodynamickou karoserii kupé. Podle předpisů FIA pro vozy třídy GT bylo možné měnit karoserii bez nutnosti výroby dalších 100 kusů. Malý vývojový tým vedený Brockem začal na kupé pracovat v září 1963. Brock využil teorii německého doktora Kamma z třicátých let, podle které je možné zkrátit zadní část kapkovitého tvaru, aniž by se podstatně zvýšil aerodynamický odpor. Kupé mělo mnohem aerodynamičtější tvary, vpředu se zakrytými světlomety, protáhlým bočním profilem a „useknutou“ zadní částí. Testy nového vozu v únoru 1964 potvrdily pravdivost Kammovy teorie a o několik týdnů později se kupé zúčastnilo závodu v Daytoně. Až do poruchy diferenciálu jasně předčilo soupeře, včetně Ferrari. Od té doby se mu neříkalo jinak než Daytona. Ford podpořil Shelbyho záměr stát se mistrem světa třídy GT s kupé Cobra Daytona a nechal vyrobit v Itálii dalších 5 kusů.

Následovala téměř dvouletá série úspěchů, počínaje závodem v Le Mans 1964. Dvě kupé Daytona byla tak rychlá, že stačila vozům třídy prototypů. Jezdci Dan Gurney a Bob Bondurant byli celkově čtvrtí a třídu GT vyhráli, když porazili vynikající Ferrari 250 GTO. Následovala další vítězství a v sezoně 1965 získaly Daytony mistrovský titul třídy GT, když vyhrály 8 z 10 závodů. Potom se Ford a Shelby začali plně věnovat vývoji vozu GT40 a kupé Daytona se postupně rozprodala. Dnes patří tento vůz mezi nejcennější původní Cobry a jeho hodnota se odhaduje na jeden milion dolarů, tedy desetinásobek dnešní ceny původního roadsteru Cobra.

Kromě Cobry se Caroll Shelby zabýval i dalšími aktivitami. V roce 1963 použil motor Ford 260 V8 ve voze Sunbeam Alpine a takto vytvořený model Tiger se pak vyráběl sériové. Podílel se i na vývoji závodního Fordu GT-40 a vyvinul řadu výkonných verzí vozu Ford Mustang. Vznikl tak například populární model Shelby GT-350. Vývoj Cobry však pokračoval dál.

Mark III – větší je lepší

Ve snaze o zvýšení konkurenceschopnosti na závodech a zvýšení rychlosti se Shelby rozhodl použít motor o větším objemu. V březnu 1964 zabudoval do podvozku Cobra Mk II motor Ford V8 s objemem 6997 cm3 (427 kubických palců). Tento motor se používal ve sportovních verzích velkého Fordu Galaxie. Nová Cobra 427 pak prodělala řadu změn, aby se vyrovnala s brutální silou nového motoru.

Třetí verze Cobry tak prošla úplným přepracováním podvozku a zavěšení kol. S pomocí techniků od Forda, vedených Klausem Arningem, byl vyvinut nový širší trubkový podvozek (byly použity trubky o průměru 4 palců, předtím se používaly třípalcové). K odpružení byly použity vinuté pružiny a k zajištění dostatečné trakce byly zvoleny širší pneumatiky. Z vnějších rozměrů narostla Cobra především do šířky (o 20 cm) a ještě více se zvětšily podběhy kol. Přítomnost velkého motoru prozrazoval rozměrný sací otvor na kapotě.

Nová, agresivněji vyhlížející Cobra 427, označovaná také jako Mk III, byla představena veřejnosti v lednu 1965 na mezinárodních závodech v Riverside. Výroba začala v dubnu 1965 v továrně AC Cars v Británii, ale 100 kusů závodní verze, požadovaných FIA k homologaci, nebylo včas dokončeno. Ford se proto soustředil na program GT40 a Shelby musel přemýšlet, co s 34 kusy verze Cobra Mk III postavenými pro závody. Nakonec bylo rozhodnuto, že budou prodány jako „polozávodní“ cestovní vozy. Zrodila se tak verze Cobra 427 S/C (semi-competition). Na tuto verzi bylo přestavěno 31 vozů, zbývající 3 byly prodány jako závodní vozy. Typickým znakem vozů Cobra 427 bylo mohutné výfukové potrubí na boku. Po odklopení přední kapoty se naskytl pohled na kompaktní vidlicový osmiválec s dvojicí karburátorů a čističů vzduchu.

Přes zvýšení hmotnosti na 1100 kg dosahoval roadster Cobra 427 s motorem Ford 427 o výkonu 313 kW (425 k) při 6 000 ot/min maximální rychlosti 265 km/h a zrychloval z 0 na 96 km/h za 4,3 sekundy. Krouticí moment dosahoval neuvěřitelných 650 Nm @ 3700 ot/min. Verze S/C měla dokonce výkon 382 kW (520 k). Některé Cobry byly naopak vybaveny levnějším a méně výkonným motorem Ford 428 V8 o objemu 7014 cm3 a výkonu 250 kW (340 k). Ty pak dosahovaly rychlosti „jen“ 225 km/h (mj. v důsledku zvýšené hmotnosti na 1311 kg). Cobry 427 se dodávaly v různých barevných provedeních, velmi atraktivní byla například žlutá Cobra s černým pruhem na kapotě. Poslední Cobra 427 opustila továrnu v březnu 1967 a celkem jich bylo vyrobeno 348 kusů. Tím v USA skončila éra původní Shelbyho Cobry.

Pokračování v Evropě

Britské továrně AC Cars zbyla na skladě řada dílů verze Cobra Mk II, takže se rozhodla připravit pro evropský trh verzi Mk III s vinutými pružinami, u které byl motor 427 nahrazen menším (a pro evropské podmínky vhodnějším) motorem s objemem 289 kubických palců. Vůz se oficiálně nazýval AC 289 Mk III, neboť Ford měl výhradní právo na používání názvu Cobra. Typický kruhový znak s kobrou byl na kapotě motoru nahrazen znakem AC. První roadster AC 289 opustil továrnu v roce 1966 a poslední z vyrobených 32 kusů byl prodán v roce 1969. AC potom vyráběla kupé AC 428 GT s italskou karoserií Frua a motorem Ford, používaným ve vozech Cobra 428.

Nesmrtelná Cobra

Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století sláva Cobry pohasla. Z celkového počtu 1003 vyrobených vozů se jich na silnicích objevovalo stále méně a muži, kteří vyrůstali v době plné slávy vozů Cobra cítili potřebu jeden z nich vlastnit. Cena existujících roadsterů Cobra začala stoupat a přišel čas výroby replik. Ve druhé polovině sedmdesátých let se jich objevila celá řada. Jednu z nich například vyráběla na začátku sedmdesátých let firma Montanus. Jiná replika se prodávala s pevnou střechou a připomínala tak úspěšnou Cobru ze závodu Le Mans 1963. Komerční úspěch těchto replik podnítil v roce 1981 vznik nového vylepšeného roadsteru AC 289 Mk IV, vyráběného firmou CP Autokraft Briana Anglisse na základě smlouvy uzavřené s AC Cars. Ford později dovolil Anglissovi používat jméno Cobra, čímž se tato „oficiální“ replika odlišovala od ostatních, často dosti nekvalitních.

Carroll Shelby začal v roce 1989 kompletovat zbylé modely Cobra 427 S/C. Necelý rok po transplantaci srdce, kterou podstoupil v červnu 1990, již Carroll Shelby řídil „pace car“ Dodge Viper (na jeho vývoji se Shelby rovněž podílel) na Indy 500 a v roce 1993 „posvětil“ výrobu replik Cobry u firmy RAM Automotive v britském Essexu. Propůjčil jí své jméno a dovolil používat tradiční čísla podvozků od čísla CSX 4001. Po sporech o právo na používání jména Cobra začala firma Shelby Automobiles nabízet Shelby AC Cobra CSX 1000 s podvozkem a karoserií vyráběnou firmou AC. Legendární roadster se často objevuje i v počítačových hrách.

1. října 1992 byl Carroll Hall Shelby slavnostně uveden v hotelu Westin v Detroitu do automobilové síně slávy (Automotive Hall of Fame). Jeho Cobra se stala ikonou a stále chytá u srdce tisíce motoristických nadšenců po celém světě.

Karel Haas