Alfa Romeo Bella (1999): S Bussem místo Twin Sparku
Stříbrošedá Bella se objevila na autosalonu v Ženevě v roce 1999, není to tedy tak dávno, pouhých sedmnáct let. Stvořila ji karosárna Bertone na podvozku tehdy nové Alfy Romeo 166, vývoj začal krátce po jejím debutu, v závěru sezóny 1998. Měla představovat moderní a větší vizi Giulietty Sprint pro třetí tisíciletí, oblíbeného vozu Ermelindy „Lilli“ Bertone, vdovy po slavném Nucciovi.
Studie z tehdejší doby začaly připomínat své dávné předchůdkyně ze 70. let, jen byly o něco kulatější. Bella (v italštině „krásná“, ale jinak též ženské jméno) zaujala hlavně originálně tvarovanými bočními dveřmi, okna byla trojúhelníková a dosti malá, směrem dozadu jejich linie strmě klesaly až k integrovaným klikám, výhled šikmo z vozu tedy nebyl valný. Skla včetně čelního spolu se střechou připomínala letecký kokpit, nebo závodní přilbu i s hledím. Široké dveře se však otevíraly klasicky.
V tak trochu rybí přídi nesměl chybět znovuvzkříšený štít se znakem automobilky, od kterého se odvíjely další partie. Hlavní světla tvořily jen úzké vodorovné pásy a když nebyla v činnosti, auto z dálky vypadalo, že žádná nemá. Byly vidět pouze větrací štěrbiny. Koncové reflektory v kompaktní zádi zase splývaly svisle kolem výklopného víka zavazadelníku. Tvary vznikly pod vedením šéfdesignéra Stile Bertone Eugenia Pagliana, exteriér kreslil Luciano d‘Ambrosio a ten zčásti „tesal do kamene“, kombinoval obliny a hrany. Šestipaprsková litá kola alfě slušela.
Interiér pokrývala kromě rudé kůže i textil, třeba středy volantu a sedadel a také palubní desku, jinak převzatou z série. Předměty na ni případně umístění se pak neodrážely v předním skle. Pouze přístroje měly odlišnou grafiku. Kupé bylo určeno pro dva dospělé a při troše dobré vůle i dvě děti. Uspořádání 2+2 nabízelo vzadu prostor skutečně stísněný. Dělená lavice se dokonce dala sklopit a zvednout, takže se místa místo transportu malých pasažérů mohla využít pro přepravu větších předmětů. Bertone udělal průzkum a evropští i američtí majitelé takových sportovních vozů skutečně tuto praktickou vychytávku využívali a chtěli. Kvůli přepravě bicyklu, či surfového prkna.
Dva vpředu si ale hověli, spíše než na sport se tu hrálo na komfort při dlouhých cestách. V kontrastu s pohodlím uvnitř byl podvozek naladěn poněkud tvrdě... Nezapomnělo se ani na detaily, třeba pedály brzdy a spojky z leštěné oceli měly také v sobě emblém kříže a hada. Ve střední části pak nechyběl displej navigace.
Bella má ale ještě jednu zajímavost. Původně ji totiž poháněl dvoulitrový čtyřválec Twin Spark ukrytý pod dlouhatánskou kapotou Těsně před zmíněným debutem na prestižní švýcarské výstavě však byl nahrazen legendárním vidlicovým šestiválcem Busso 2,96 l s výkonem 166 kW (226 k), spojeným s pětistupňovou přímo řazenou převodovkou. Nádherný zvuk přiostřoval zkrácený výfuk. Pohon předních kol pochopitelně zůstal zachován, rychlostní skříň přenášela 282 N.m, Bella však mohla použít jakýkoli motor z výchozího modelu.
Stylově gran turismo Bella bylo navrženo pro případnou sériovou výrobu jako druhá karosářská varianta 166. Ve výrobním programu by mu patřilo místo nad tehdejší klínovitou GTV. Zůstalo však nakonec osamoceno. Motorističtí novináři ji ale dostali ke krátkým testům, někteří dokonce ještě před debutem, kdy se v útrobách nacházel zmíněný menší agregát 1,97 l. I když nesla půvabné jméno, o krásku nešlo, nebyla tím vozem, do jehož tvarů by se fanoušek zamiloval na první pohled. Ale zajímavá a dosti exotická je!