Jaké.auto Informace o autech podle značky a modelu

Aston Martin AMR1 (1988-1989): Kratičký comeback

Aleš Dragoun
Diskuze (0)
Návrat Aston Martinu do nejvyšší ligy vytrvalostních závodů nepřinesl žádné vítězství, nicméně úplný propadák to nebyl. Jenže Ford koupil Jaguar a přišel rychlý konec...

Aston Martin se na konci 80. let pokusil o návrat na pole vytrvalostních závodů, konkrétně do tehdy ještě vzkvétajícího mistrovství světa. Pochopitelně podle předpisů skupiny C1, aby mohl konkurovat těm nejlepším, hlavně Jaguaru, Porsche a Mercedesu, tehdy reprezentovanému švýcarským Sauberem. Projekt financoval automobilový magnát Peter Livanos. Prototypy, jejichž vývoj začal v polovině roku 1986, však navrhl Kanaďan Max Bostrom z Dymag Wheels a na vše dohlížela slavná stáj Ecurie Ecosse, kterou po jejím znovuvzkříšení vedli Hugh McCaig, Ray Mallock a Richard Williams. Livanos, šéf a spolumajitel Aston Martinu Victor Gauntlett, Williams a Mallock založili společnost Protech (Proteus Technology Limited).

Srdce od Callawaye

Když nadnárodní Ford v září 1987 oznámil, že kupuje 75% podíl v automobilce, měli mnozí o osud nových závodních vozů obavy, ale velcí manažeři modrého oválu do už rozjetých prací nijak nezasahovali. Alespoň prozatím. Hlavní designér Bostrom, mimochodem bývalý zaměstnanec Brabhamu, tedy stvořil uzavřenou „placku“ s nastavitelným obřím zadním křídlem a motorem, který byl vzadu u nápravy vychýlen o tři stupně nahoru, za ním se nad rychlostní skříní nacházel chladič. Masivní přítlak vůz dokázal doslova přikovat k povrchu dráhy, což bylo účelem. Šasi s rozvorem 2896 mm využívalo kevlaru a uhlíkových vláken, podlaha byla hliníková. Zavěšení s dvojitými trojúhelníkovými rameny doplňovaly vinuté pružiny s minimálními dráhami – podle vzoru monopostů formule 1. Piloti samozřejmě seděli vpravo, což není dáno britským původem, tato konstrukce byla obvyklá u sportovních prototypů po dlouhá léta.

O ladění celohliníkového šestilitrového vidlicového osmiválce bez přeplňování se postarali američtí Callaway Engineering. Původně se plánovalo použití menšího agregátu objemu 5,3 l (ano, ze sériového Virage), jenže z toho se podařilo vydolovat pouze 570 koní (419 kW). Nakonec se za kabinou objevil ten větší s typovým označením RDP87, v dubnu 1988, kdy se rozvrčel poprvé, dával jen 612 k (450 kW), jeho výkon se následně podařilo dostat k hranici 680 k (500 kW) a později až k 700 k (515 kW)/7000 min-1. Dvouventilovou hlavu nahradila modernější čtyřventilová a firma Reevese Callawaye z Old Lyme v Connecticutu dokázala vyvinout nejen výkonný, ale hlavně spolehlivý motor. Používal řídicí jednotku Zytek. Úzká pětistupňová manuální převodovka našla místo až za ním. Ocelové kotouče byly odvětrávané a příčně vrtané, řízení hřebenové, kola od sebe dělilo 1600, respektive 1524 mm. Do palivové nádrže se vešlo 100 l pohonných látek. Podle převodů vozy dosahovaly až 350 km/h.

Havárie při zkouškách

Zaměstnanci továrny v Newport Pagnellu mohli vidět první prototyp už v říjnu 1988, byl 4775 mm dlouhý, 1981 mm široký a 1016 mm nízký. Ostrý start se uskutečnil následující sezónu, přesně tři dekády po té nejúspěšnější. Vzniklo celkem pět aut, stavbu měla na starosti firma Coutraulds, do dnešních dnů přežila čtveřice z nich. Startovala v barvách olejářské společnosti Mobil 1, tedy v bílo-modro-červené kombinaci, dalším významným sponzorem byl dodavatel pneumatik Goodyear.

Podvozek 01 bohužel při zkouškách v Donington Parku havaroval a Aston Martin nestihl první závod sezóny v Suzuce, i když byl do něj už přihlášen. Za to vyfasoval pokutu 250 tisíc dolarů, protože dle nových pravidel FIA musel odjet ve skupině C1 všechny vypsané podniky. Podvozek číslo 02 byl nasazen do toho druhého v Dijonu, posádka David Leslie/Brian Redman dojela na 17. místě. Napoprvé žádná sláva...

Na Wyerovu památku

Čtyřiadvacetihodinovka v Le Mans, která se do šampionátu nezapočítávala, viděla na startu dva vozy: 02 a 03. V kvalifikaci obsadily 32. a 40. místo z 56 aut, chyběl jim výkon i rychlost. Redman s Irem Michaelem Roem a Řekem Costasem Losem přesto dorazili do cíle závodu jako jedenáctí, Leslie, Ray Mallock a David Sears vydrželi jen 153 kol, odpadli v desáté hodině pro poruchu elektriky. Jejich „trojka“ byla dokončena až v boxech na francouzském okruhu!

Vozy měly tenkrát na levém předním blatníku smuteční černý pruh k uctění památky Johna Wyera, který zemřel v dubnu. Muž známý svým týmem s Porsche v barvách Gulfu totiž na konci 50. let šéfoval továrnímu týmu Aston Martin. V Jaramě tým chyběl úplně, na přípravu po Le Mans nebyl čas... Šasi 03 bylo dále použito při trénincích v Brands Hatch, na Nürburgringu a v Doningtonu, ale samotných závodů už se neúčastnilo. Pokud se později objevilo na nějaké akci, tak pouze staticky. V roce 2004 jej prodali Christie's za 294.250 eur.

Šasi 04

„Čtyřka“ byla jednou ze dvou odlehčených verzí, vážila jen 920 kg, podařilo se snížit hmotnost o dalších více než 60 kg („jednička“ měla 988 kg). Vyjela na trať v polovině roku. Sezóna 1989 se ukázala jako poměrně úspěšná, Aston Martiny dorazily do cíle osmkrát z deseti účastí (nikoli startů, počítají se každý vůz zvlášť) a týmu patřila 6. příčka v konečném účtování, dokázal porazit Toyotu, ale podlehl Mercedesu, respektive Sauberu, Porsche (stájím Joest a Brun), Jaguaru i Nissanu. V červenci obsadili s šasi 04 Brian Redman a David Leslie čtvrté místo v Brands Hatch, v srpnu na Nürburgringu projeli pod šachovnicovým praporkem jako osmí. V Doningtonu dorazil tento vůz celkově sedmý (Redman/Sears) a ve Spa rovněž (Redman se Švédem Stanleyem Dickensem).

Americký majitel koupil „čtyřku“ přímo od továrny, ale opět v aukci společnosti Brooks za 133,5 tisíce liber v roce 2000 jako první soukromník vůbec. Od počátku milénia jej s podporou servismanů Hudson Historics nasazoval v četných kláních „historiků“ skupiny C (Watkins Glen, Lime Rock, Road Atlanta, Monterey, Sebring, Daytona), i když veteránského věku nedosáhl ještě ani dnes. V roce 2003 jej Lord March pozval na svůj Festival rychlosti v Goodwoodu, o devět let později s ním sám Brian Redman zajel při Monterey Historics v Laguna Seca nejrychlejší kolo, ani pilot, ani auto ještě závodit nezapomněli. To už mělo za sebou nákladné osvěžení.

Nyní bude nabídnuto prostřednictvím síně RM Sotheby's 18. srpna 2017. Aukční rozmezí stanoveno nebylo, ale při posledním pokusu o prodej před třemi lety v květnu v Monaku jej stejná společnost hodlala prodat za 700 tisíc až milion eur, což odpovídá v současnosti částce 18,3-26,1 milionu korun. Levné tedy rozhodně není, jde však o nejpůvodnější exemplář ze všech.

Nejlehčí

Největším úspěchem posledního šasi 05, odlehčeného už skoro o metrák (na 906 kg), s karbon-keramickými kotouči místo ocelových a ještě výkonnějším motorem (6,3 l/537 kW/730 k v 8000 otáčkách) bylo šesté místo z Doningtonu, kdy Davida Leslieho doplnil Ir Michael Roe a skončili těsně před týmovými kolegy. Ve Spa však odpadli kvůli defektu ojnice ve 44. kole. Pro poslední mexický závod nahradil Roa Redman a výsledkem byla osmá příčka. Toto auto vlastnil až do roku 2001 mecenáš Peter Livanos, poté jej prodal současnému majiteli Paulu Whightovi. Zúčastňuje se historických klání skupiny C a GTP v Goodwoodu, Le Mans, Silverstone i jinde. V nedávné minulosti jej pilotovali třeba Nicolas Minassian a Tom Kimber-Smith.

AMR2 a 3

Projekt skončil neslavně. Kontinuitu programu začaly narušovat různé překážky. Rozpor mezi FISA (mezinárodní federací automobilového sportu) a ACO (Automobile Club de l'Ouest), tedy organizátory závodu v Le Mans, nezaručoval to, že slavný závod bude i nadále součástí světového šampionátu (nakonec v něm znovu skutečně nefiguroval). Vývoj nového modelu AMR2 sice přes zimu 1989/90 běžel, šasi AMR2/06 se mělo postavit na start právě v červnu na Circuit de la Sarthe. Získalo onen výkonnější agregát 6,3 l V8 a počítalo se i s aerodynamičtější karoserií, která zaručovala maximální rychlost až 370 km/h.

Přišla ale další rána. FIA oznámila, že pro rok 1991 chystá omezení skupiny C, prototypy mohly být poháněny pouze atmosférickými jednotkami 3,5 l z formule 1. Dodávku nových motorů přislíbil majitel Ford, ale ve finále byl vývoj zmrazen a společnost Protech rozpuštěna, stalo se tak v březnu 1990. Jediný AMR2 byl dokončen později a vybaven další karoserií z předchůdce. Další chystaný AMR3 už zůstal pouze na papíře, i když se Tony Southgate snažil...

Určitou roli zde také samozřejmě sehrálo převzetí Jaguaru americkým koncernem (1989). Mít pod křídly dva projekty pro skupinu C nebylo to pravé ořechové, ten méně úspěšný tedy musel logicky skončit. Aston Martin také ještě nebyl finančně stabilní. Důvodů bylo tedy více a tak nějak se sešly...

Foto: Simon Clay/RM Sotheby's, Auto World Press, Aston Martin Lagonda

Aleš Dragoun
Diskuze (0)