Aurora Safety Car (1957): Toto byl jeden z průkopníků bezpečnosti. Hodně ošklivý...

Automobilové konstrukci v oblasti bezpečnosti se nevěnoval jen Béla Barényi, jehož patentů i zkušeností využíval dlouhá léta Daimler-Benz. Své následovníky měl i za oceánem. Poválečné „ameriky“ sice vypadaly na první pohled nezničitelně, ale při kontaktu s bariérou se více než pětimetrové koráby zhroutily jako domeček ze sirek.

Přítrž tomu se rozhodl učinit Alfred A. Juliano. Tento muž měl velmi atypické povolání – šlo totiž o katolického kněze! Nicméně před vysvěcením studoval umění a zajímal se o automobilový design. Údajně dokonce získal stipendium od General Motors, mohl tak pracovat pod vedením Harleye Earla, ale v tu dobu už se dal na kněžskou dráhu. Svou vášeň však neztratil a spojil ji s přesvědčením, že automobil může být bezpečnější... A svůj sen se mu podařilo zrealizovat.

Pět a půl metru

Věnoval mu pět let, dva roky strávil za rýsovacím prknem a tři jeho stavbou, i když původně neměl žádné technické znalosti. Celý vývoj a kompletace přišly na 30 tisíc dolarů, což byla ve druhé polovině 50. let hromada peněz. A zrodilo se... něco těžko uvěřitelného, 5486 mm dlouhá obluda, ovšem geniálně vymyšlená a skvěle zpracovaná. Pro co nejnižší hmotnost měla laminátovou karoserii a plastová okna, ta se otevírala směrem vzhůru samostatně. A panely ze skleněných vláken samozřejmě také nerezly... Také průhledná zabarvená střecha byla vyrobena z plastů, v případě potřeby se dala zevnitř zakrýt kovovými žaluziemi.

Vůz byl určen k provozu na předlouhých a rovných amerických dálnicích. Pokud praskla pneumatika, rezerva se hydraulicky uvolnila z přídě, kde byla umístěna vodorovně pod podlahou na plošině. K tomu sloužily páčky na přístrojové desce. Jinak dokázala absorbovat případný čelní náraz. V kabině bychom našli mnoho prvků, které už jsou dlouho součástí výbavy, ale před 60 lety tomu tak rozhodně nebylo. Kupříkladu bezpečnostní pásy, vestavěná ochranná klec, polstrovaná palubní deska, výztuhy ve dveřích a deformovatelný sloupek řízení. A teď jedna vychytávka, které jsme se nedočkali dodnes: pokud hrozila bezprostřední srážka, přední sedadla se samočinně otočila do protisměru o 180 stupňů. Aurora byla čtyřmístná, sedadlo řidiče bylo posunuto blíže ke středu a všechna dostala zvýšená a zesílená opěradla.

Patnáct poruch

Vypouklé čelní sklo bublinovitého tvaru, také z průhledné pryskyřice bylo navrženo tak, aby eliminovalo nebezpečí zranění hlav cestujících a vyhnulo se kontaktu s nimi. Stěrače chyběly, Juliano věřil tomu, že je tak aerodynamické, že dešťové kapky se prostě větrem jednoduše odfouknou. Vzduchové vaky byly již známy z letectví a Američan John W. Hetrick si je nechal patentovat pro automobil v roce 1953, v Auroře však přítomny nebyly. Přední vystouplá část vozu byla vyplněna pěnou a sloužila jako nárazník, při srážce s chodcem mu ublížila co nejméně, drobnějšího mohla i nabrat jako lopata a schovat... Dveře se otevíraly proti sobě.

Juliano použil šasi z buicku modelu 1953, které doplnil dřevěnou a překližkovou konstrukcí. Teprve na ni byly připevněny lehké vnější panely. Experimentální prototyp nebyl řádně otestován, a tak se stalo, že cestou na veřejné odhalení a tiskovou konferenci v New Yorku v roce 1957 se porouchal celkem patnáctkrát! Během pouhých 160 kilometrů... Z toho sedmkrát musel navštívit servis, nefungovala mechanika, ucpával se palivový systém. Motor prostě čtyři roky stál netknutý, takže není divu. Veřejnost byla planá očekávání, ale Juliano se svým vozem dorazil logicky na místo až pozdě odpoledne... a diváky šokoval jeho vzhled a koneckonců i předpokládaná cena, o skromném výkonu nemluvě. Nenašel se žádný zájemce, který do takového stroje chtěl investovat...

Bankrot

Otec Juliano plánoval, že své vozy vybaví motory americké Velké trojky, konkrétně značek Chrysler, Cadillac a Lincoln. Jím založená společnost Aurora Motor Company, která sídlila v Branfordu ve státě Connecticut, však žádný další kus nevyrobila. Projekt prazvláštního vozidla částečně financovala Julianova kongregace. Prodejní verze měla stát 12 tisíc dolarů, pro srovnání nejluxusnější Cadillac Eldorado Brougham přišel o tisícovku dráž.

Do celé záležitosti se navíc vložila IRS (International Revenue Service), která začala vyšetřovat daňové pozadí celé záležitosti. Juliano tvrdil, že po něm šli lidé z General Motors, právě ti prý nařídili kontrolu, přirovnával se sám k Prestonu Tuckerovi. Finanční problémy se prohloubily, Julianova společnost vyhlásila v roce 1958 bankrot a vzácný prototyp propadl jedné z opraven kvůli nezaplaceným účtům.... Přišla další rána. Katolická církev obvinila kněze ze zneužívání darů farníků a na začátku šedesátých let byl nucen opustit Řád Ducha Svatého.

Saundersův objev

Auto později měnilo majitele jak na běžícím pásu a skončilo po pouhých deseti letech na pozemku jedné karosárny a opravny v Cheshire (ve státě Connecticut, ne v Anglii), kde úspěšně chátralo a hnilo za garáží... Juliano zemřel na krvácení do mozku v roce 1989, jeho vzkříšení se tak nedožil. Začalo se na něm pracovat vlastně už od roku 1993, kdy jej objevil v jedné knize Brit Andy Saunders. Ano, ten Andy Saunders, který si postavil třeba placatý Fiat 126, nebo Citroën 2 CV ve stylu Pabla Picassa.

„Vždycky jsem chtěl vlastnit auto snů,“ řekl Saunders před dekádou v telefonickém rozhovoru pro New York Times a myslel tím jakýkoli americký koncept z padesátých let. „Ale všechny už byly rozprodané. Vzpomínám si, že jsem jednou listoval knihou o takových vozech a našel jsem tam skicu něčeho, co se jmenovalo Aurora. I můj otec poznamenal, že to bylo neuvěřitelně škaredé, ale na druhou stranu až neskutečné. Okamžitě jsem si řekl, že ho musím mít.“

Renovace

Pátrání trvalo několik dalších let, ale zadařilo se díky staré fotce, která měla v pozadí billboard onoho servisu. Nadšenec tedy věděl, kde hledat a nakonec vrak koupil za 1.500 dolarů a nechal dovézt domů do Poole v hrabství Dorset. Auto přitom vůbec neviděl! Doprava stála další dva tisíce. Dřevo léty shnilo, ocel zrezla a laminát popraskal, vlastně toho moc nezbylo. Pár dobových fotek, minimum dokumentace a konstruktér už nežil. Chyběly díly... Přesto unikátní exot na počátku roku 2005 znovu vyjel a byl jednou z hvězd Festivalu rychlosti v Goodwoodu. Najdete jej v Národním automobilovém muzeu v Beaulieu, původně soukromé sbírce lorda Montagu.

Pravidelně se objevuje v žebříčcích nejošklivějších aut v dějinách, někteří jeho tvary považují za hrůzné až děsivé. A na rozdíl od jiných, o kterých můžeme polemizovat, plným právem. Jenže idea vzniku tohoto skutečně bizarního stroje byla snad ta nejušlechtilejší možná...

Foto: 95octane, Aurora Motor Company, archiv