Biatlonistka Gabriela Soukalová: Jsem řidičský analfabet

I na galavečer, kde byla vyhlášena nejlepší tuzemskou biatlonistkou a kde jsme si s velkou nadějí Česka pro olympiádu v Soči i povídali, dorazila Gabriela Soukalová vozem. Neřídí sice dlouho, ale o čtyřech kolech vypráví s radostí.

Auto je dopravní prostředek, ale říká se, že může být i zbraní. Biatlon je přímo jízdou se zbraní. Mají řízení a biatlon kromě téhle podobnosti ještě něco společného?

Rozhodně! U obojího si musíte držet trasu a nemýlit se, pokud chcete dojet zdárně do cíle. A u sportu i řízení auta platí, že chce hodně let praxe, pokud v tom chcete být fakt dobří.

A v čem jsou odlišné?

V biatlonu jsem zvyklá soustředit se pekelně na jednu jedinou činnost. Při řízení si dokážu přidat.

Hádáme, že je to zpěv.

Jasně. V autě si zpívám často a hodně nahlas. Přiznávám, že ani neřeším, co na to říkají ti, kteří se mnou sedí. V našem rodinném roomsteru naštěstí máme výkonnou aparaturu.

Míváte občas pocit, že byste v závodě raději sundala lyže a skočila na zbytek trasy do auta?

V závodě ne, ale v tréninku jo. Po čtyřech hodinách už si kolikrát zašeptám: Kéž bych tu měla místo běžek auto!

A obráceně?

Z auta na lyže? To se mi stává taky, hlavně v koloně. Zatoužím ale spíš po bicyklu. Vyskočit od volantu, na chodník a frčet! Škoda že to skoro nikdy nejde.

K biatlonu kromě lyží patří puška a terče. Je pro vás snadnější řídit, nebo střílet?

Větší nervy mám za volantem. Považuji se totiž ještě za řidičského analfabeta. Autoškolu jsem dělala teprve před dvěma roky.

Z touhy, nebo nutnosti?

Z nutnosti. A i pak mi docela dlouho trvalo, než jsem si začala s volantem tykat. Na druhou stranu mě léta hrozně přitahují rychlá auta. Ale užívám si je spíš ze sedadla spolujezdce.

Řídí tedy přítel?

Naopak! Řidičák má, ale cizím autem jezdit nechce. Prý si počká na svoje. Takže když jedeme spolu, řídím já.

Ale nemáte problém sednout si na sedadlo spolujezdce?

Občas bývám nervózní, když je za volantem táta. Někdy jedeme do zatáčky, kam není moc vidět. Vyjeknu a on hned, že ví, co dělá. Řídím čtyřicet let, dcerko, říká! Přiznávám, že taková odpověď mě moc neuspokojí.

Ještě k rychlosti – kdy to bylo nej?

Předloni u bráchy v Los Angeles. Noc, prázdné město, jeho kamarád s námi uháněl z letiště, že jsem z toho byla vážně paf. Ani jsem se raději nedívala na tachometr.

Sama jste jela kolik?

Sto osmdesát v roomsteru rodičů. Doufám, že až si to přečte táta, snad mi ho nepřestane půjčovat. Asi ne, šlo totiž vážně jen o výjimku. Mám z rychlosti docela velký respekt.

Takže žádná pokuta?

Jedna ano, moc rychle v obci. To je tak, že když nestíhám – a to já docela často – ručičku na tachometru nevnímám. Pak jsem ještě jednou nezastavila na stopce. Ale body mi nedali.

To se asi pletete. Jen vám to neřekli.

Tak to pěkně děkuju!

Máte kromě roomsteru zkušenosti i s něčím větším?

V biatlonové reprezentaci máme k dispozici osmimístné multivany. Za jejich volantem mám lepší pocit. Asi je to tím, že jsou tak velké. V malém autě se přece jen cítím zranitelnější.

V řízení jste evidentně za ty dva roky pokročila, v biatlonu za poslední rok přímo vylétla do absolutní světové špičky. Co pro vás teď bude v obojím výzvou?

V biatlonu určitě vyrovnat se s očekáváním, zvlášť když se blíží olympiáda – z toho mám docela vítr. Obecně je pak nejtěžší zklidnit tep, když zastavím na střelnici. Také patřím ve střelbě k nejpomalejším. V autě pro mě bylo hlavním problémem dělat víc věcí najednou: třeba přeřadit a při tom ještě zatočit.

Stačila by automatická převodovka, ne?

Táta mi vždycky říkal, že automat je pro lidi, kteří neumí řídit. Nedávno jsem však měla půjčený vůz s automatem a moc se mi líbil. Je to na řízení mnohem pohodlnější, takže bych si chtěla takové auto pořídit pro sebe.

Máte představu, jaké by to mělo být?

Nemám touhu po nějakém superdrahém a luxusním.Stačí mi auto v rozumné cenové relaci, aby plnilo účel, pro který si ho pořizuji.

Zpětné zrcátko používáte při řízení, nebo i k ženským účelům?

Samozřejmě občas i k těm, které potřebuje každá žena. Ale myslím, že převažují důvody, ke kterým je zrcátko určeno.

Jezdíte často do zahraničí? Řídí se tam jinak?

Mám pocit, že ať jde o Německo nebo Rakousko, jsou tam řidiči disciplinovanější a ohleduplnější k okolí.

Co je vaším řidičským úkolem na další rok?

Rozhodně naučit se dobře odhadovat vzdálenost. Jedu třeba za jiným autem dvacet metrů a myslím si, kdovíjaká to není rezerva – a ona najednou není.

Nemělo to někdy následky?

Málem ano, ale za to jsem vůbec nemohla. Předjelo mě auto a pak klasicky vybrzdilo. Vůbec jsem to nečekala a šla do smyku, naštěstí se nic nestalo.

Neřekla jste si tehdy: vyndat pušku a střílet?

Kdepak. Já střílím jen na terče!

Na F1 mě baví kamerka

Gabriela se moc ráda občas podívá na formuli 1. „Hlavně kvůli rychlosti, kterou Vettel a spol. jezdí. Uvědomím si to na dálnici, když jedu přes sto a přijde mi to dost. Oni zvládají auta, s nimiž uhánějí několikanásobně víc. Při přenosech z F1 mě také baví záběry z kamery za hlavou závodníka – to je zážitek! Určitě by stálo za to někdy se na takové závody podívat zblízka,“ říká.

Cestuji se zbraněmi. A občas je to skoro horor!

Biatlon – to jsou lyže a puška. Převážet zbraně ale není jen tak. Za problémy si ovšem často může Gabriela Soukalová sama. „Jednou jsme třeba byli s tátou na soustředění v Rakousku a já zapomněla pušku ve skříni v hotelu. Jedeme už takhle čtyři hodiny a řešíme, jestli máme zbraně v kufru správně uložené. Vždyť já tam tu tvoji ani neviděl, říká mi. No nic. Museli jsme celou štreku jet zpátky,“ vypráví.

Největší horor zažila v Mnichově na letišti. „V Americe mi praskl kufr na zbraň, musela jsem si koupit nový. S ním a druhým starým si štráduji, když se policisté ptají na ten, co jsem v něm měla jen prádlo a ponožky: Je uvnitř zbraň? Ne, odpovídám, a hned jim ho chci otevřít. Lekli se a v sekundě mě přimáčkli na zeď. Pro ostatní to musela být teda scéna,“ vzpomíná.

Gabriela Soukalová

• Narodila se v Jablonci nad Nisou pár dní před revolucí, v listopadu 1989. Její matka je bývalou reprezentantkou v klasickém lyžování, s československou štafetou získala stříbrnou medaili na olympiádě v Sarajevu 1984. Otec byl skokanem na lyžích.
• I Gabriela se věnovala lyžování, na konci základní školy ale přešla k biatlonu.
• V sezoně 2008–2009 vyhrála s českou štafetou juniorské mistrovství světa v Kanadě.
• poslední sezoně zazářila jako kometa mezi dospělými: v prosinci vyhrála svůj první závod Světového poháru, hned nato obsadila druhé a třetí místo. Na začátku letošního roku pak získala se smíšenou štafetou ČR (dva muži, dvě ženy) medaili na mistrovství světa v Novém Městě na Moravě. Definitivně se přihlásila mezi královny sezony před dvěma měsíci, když v březnu vyhrála tři závody při finále Světového poháru v Rusku.
• Nedávno byla vyhlášena nejlepší biatlonistkou Česka.
• Kromě toho skvěle zpívá. V Novém Městě na Moravě to letos předvedla před 20 000 lidmi na závěr mistrovství světa. Zopakovala to i na tiskové konferenci Světového poháru, vyhlášení cen Fair play Českého olympijského výboru, na koncertě v Jablonci i před našimi zraky na biatlonovém galavečeru, kde zazpívala Summertime od George Gershwina.