České olympijské naděje: Medaile & volanty

Eva Samková (snowboardcross, obhajuje zlato)

Řídím ráda. Začínala jsem ve čtyřech letech, když mě taťka vozil na klíně a já točila volantem. Bylo to v zimě, na letišti a já si děsně užívala smyky. Když jsem jezdívala s tátou, byla to vždycky divočina. Možná i díky těmto zkušenostem si dovolím řídit občas svižněji, ale nic dramatického to není. Většinou jsem na povoleném limitu. Když je někde sedmdesátka, držím na tachometru spíš o pět víc a štvou mě ti, co jedou zbytečně pomalu. Na druhou stranu když jsem unavená nebo zrovna nikam nespěchám, i já se na pohodu loudám. A to mě třeba zrovna zastaví policisté. Jako hned po minulé olympiádě. Tvářili se jako by nic, chtěli jen vidět občanku, řidičák, techničák a zlatou medaili. Byli docela vtipní.

Ondřej Moravec (biatlon, obhajuje tři medaile: dvě stříbra a bronz)

Nikdy jsem nepatřil ke klukům řídícím tajně, ještě než oficiálně mohli, protože je to zkrátka bavilo. Za volant jsem si sedl vedle instruktora v Letohradě až ve dvaadvaceti. Všechno mi padlo do ruky tak nějak samozřejmě. Bylo to po olympiádě ve Vancouveru 2010, kdy jsem potřebu řídit začal pociťovat intenzivně. Začali jsme více trénovat v Jablonci, kam jsem musel dojíždět, navíc přišla rodina. Dneska si život bez auta nedovedu představit a baví mě se vším všudy – včetně technických vychytávek. Ať je to automatické řízení nebo adaptivní tempomat. Na dálnici mi díky němu stačí k řízení jenom ruce, nohy si odpočinou. Zpočátku mi to připadalo jako zbytečný komfort, ale už mnohokrát jsem při cestách po závodech ocenil, jak je chytrý tempomat užitečný.

Martina Sáblíková (rychlobruslení, obhajuje zlato a stříbro)

Miluji rychlost – na bruslích i v autě. Mám za sebou dost rychlých zážitků, třeba jsem jela 295 kilometrů v hodině corvettou. To jsem držela volant fakt pevně, protože na dálnici kolem Berlína to se mnou docela házelo. Německo je moje vysněná řidičská země, dost jízdních pruhů i prostoru, aby mohl jet člověk opravdu rychle. Na Německo jiná země nemá. Ale mám to ráda i u nás, na silničkách okolo Žďáru nad Sázavou. Mám je najeté a užívám si je. Řídím už bezmála dvě desetiletí. Začínala jsem jako dítě, samozřejmě mimo silnici, aby se nemohlo nic stát. Sotva jsem dostala řidičák do ruky, už jsem vozila děcka z naší skupiny na tréninky. Ročně v autě natočím kolem sta tisíc kilometrů. A jsem už docela zhýčkaná. V autě chci řazení pod volantem, pohon všech kol a pořádný krouťák. A ráda si vyzkouším řídit i jiné stroje než auta.

Veronika Vítková (biatlon, obhajuje stříbro a bronz)

Bez mučení: nejraději jezdím na lyžích. Ale jinak? Autem! Mimo letadla, která nemám ráda, protože se v nich bojím, jiné dopravní prostředky téměř nevyužívám. Na cestách jsem přitom pořád. Dlouhé přesuny jsou unavující, ale kratší mi nevadí. Je mi přitom jedno, jestli jedu ve dne, nebo v noci, neřeším ani světlo, ani tmu. Ať už řídím, nebo se vezu, je mi to úplně jedno. Řízení obecně mi problém nedělá. Ale když jsem unavená, třeba po dlouhém tréninku, a je možnost, sednu si na místo spolujezdce. Coby řidička v tom také nedělám rozdíly: ať jedu sama, nebo vezu lidi, jezdím pořád stejně. Vyznávám heslo: Vždy bezpečně! Je mi přitom vcelku jedno, o jaký typ vozu jde. Nejsem zas tak vášnivou jezdkyní, stačí mi rozumné a praktické auto.

Ester Ledecká (snowboarding a lyže, jede v pozici nejlepší snowboardistky světa)

Auta ke mně patří skoro stejně jako lyže a snowboard. Jezdíme po celé Evropě. Celá rodina si oddechla, když jsem si před čtyřmi roky dodělala

řidičák. Rozdíl na svahu a za volantem je hlavně v tom, že v autě nemusím tak často do zatáčky. A jsem ráda. Láká mě spíš dlouhá dálnice, pořád rovně. Asi největší rozdíl je v tom, že vozu musím důvěřovat, zatímco na lyžích či snowboardu je všechno na mě a po těch letech si věřím skoro stoprocentně. Na druhou stranu řídit se učím mnohem rychleji a už si docela věřím i teď v zimě a na horách. Na druhou stranu když napadne, je to v Česku vždycky na hraně. Nechápu, jak je to možné, ale silničáři nejsou na sníh nikdy připraveni. Jak by ho mohli v únoru čekat, že jo? Snad proto mám sen vyzkoušet si řídit letadlo. S ním je to největší rovina a kola nikde.

Ondřej Němec (lídr obrany hokejového týmu, mistr světa, má celkem tři medaile z MS)

Mým úkolem na olympiádě bude hlavně bránit, ale když mi v hlavě praskne cévka, umím být na ledě i ofenzivní. Zato za volantem už jsem si to bláznivé odbyl. Časy, kdy jsem dával trasu Karlovy Vary – Vsetín za tři a půl hodiny, jsou pryč. S věkem jsem se zklidnil, bude mi čtyřiatřicet a s řízením jsem začínal už v patnácti, když mě nechával děda řídit stodvacítku cestou z polí. Ale jízdy v autoškole jsem dělal nadvakrát. Přehlédl jsem dvacítku. Fakt tam byla. Naplno jsem se rozjezdil se svým prvním autem, Peugeotem 206 s luxusní registrační značkou 63-63. Třiašedesátka je dodnes mé nejoblíbenější číslo. Nejvíc mě asi naučilo Rusko, kde jsem roky hrál a řídil. Během chvilky tam udělají řidiči na silnici ze čtyř pruhů sedm – a poraďte si. V Rusku, co se týče řízení, neexistují fakt žádná pravidla. Jen hrůzné cesty. Ta úplně nejstrašnější se jmenuje Čerepovec – Jaroslavl. A docela výživná byla i dovolená v autě na Kypru. Jízda vlevo, každý kličkuje, jak chce – to asi v Koreji nebude.