TEST Dacia Dokker 1.5 dCi vs. Peugeot Partner Tepee 1.6 HDi - Rodinná brigáda

Zatímco luxusní auta v krizi lámou prodejní rekordy, aniž by se musela ztrapňovat zlevňováním, rodinné vozy se asi už zanedlouho budou rozdávat zadarmo. Šroubování cen směrem dolů začali Korejci, v patách jim vyběhli Francouzi a nějaký ten bonus nakonec nabídly snad veškeré značky kromě Volkswagenu. Ale když se zdá, že už není kam klesat, nastoupí vždy Dacia – a všichni jsou vedle.

Nejnovějším dějištěm této honičky je skupinka vozů na pomezí malých MPV a dodávek. Sem míří nejnovější přírůstek značky Dacia, model Dokker.

Jeho levnější verzi s benzinovým motorem jsme si už oťukli v minulém čísle. Teď přichází ke slovu dieselový motor, klíčový pro úspěch u drobných podnikatelů, řemeslníků a rozvážkových služeb. Obstát musí vedle stálice třídy – Peugeotu Partner Tepee.

DOJEM

Zkrášli si svou bedýnku

Že mají takové vozy blízko k dodávkám, nedokáže žádný designér úplně skrýt. Může to ale něčím okořenit, odvést pozornost k zajímavým detailům

a chladný užitkový charakter prohřát špetkou osobitosti. Což s překvapivou vytrvalostí dokazuje Škoda Roomster. K její pitoreskní křivosti má rozhodně blíž dacia. Ne, není to hezké ani líbivé auto. Ale v jejích dětinsky nesourodých tvarech je něco příjemného na pohled. Dokker by klidně mohl vjet do filmů o krtečkovi a vůbec by tam nepůsobil rušivě. Uznejte sami, že když obyčejná dodávka pro instalatéra dokáže budit tolik fantazie, je na světě hned veseleji. Jednoduchá tvarová anarchie dokkeru si nás získala, navíc nikde nepřekáží užitku.

Peugeot vystupuje seriózněji. Jeho jednotlivé části někdo zjevně vybíral tak, aby k sobě pasovaly. A dokonce se snažil o trochu elegance, o čemž svědčí lišta posuvu bočních dveří decentně skrytá do obrysu okna. Daleko jemněji působí příď s dělenou maskou a samostatnými proužky diod denního svícení. Velkou boční plochu oživuje souvislý prolis přes celou délku pontonu. Celkový dojem z partneru je harmoničtější, ale také nudnější. Po funkční stránce ovšem ani jemu není co vytknout.

Na pracovišti jeřábníka

Uvnitř to na první pohled vidíme na vyrovnaný souboj. Palubní desky všech nových dacií totiž tvarově vypadají k světu. Ani dokker není výjimkou.

Jistě, tvrdé plasty patří k realitě třídy. Jak je ale poslední dobou zvykem, pohled na ně zpříjemňuje hrubá textura povrchů. Peugeot kontruje daleko členitějšími tvary, móda hrubších povrchů ho však zatím nedostihla. Pocit z hladkých a lesklých materiálů všude kolem vlastně není příjemnější než v dacii.

Na zbytku kabiny je ale jasné, že dokker míří na úsporu těmi nejkratšími cestami. Jen výškově stavitelný volant, ploché výplně dveří, holý plech kolem rámů oken, ostrý zápach lepidel. Tohle je skutečně auto na práci. Vrcholem všeho je odkrytý mechanismus výškového nastavení bezpečnostních pásů – sloupek nemá zevnitř žádné čalounění. Tady už má partner ve všem navrch, proto také dostává lepší celkovou známku za design.

PROSTOR A POHODLÍ

Kdo je tady větší?

Vnější míry i oficiálně udávané objemy by mohly svést k několika mylným závěrům. Zaprvé proto, že dokker má o deset centimetrů delší rozvor než

partner. Nabídne tedy o tolik víc místa na kolena vzadu? Ne. Motor skloněný vzad ubírá místo za předními koly, takže řidič sedí zanořený hlouběji v kabině. Schod v podlaze, pod kterým se skrývá palivová nádrž, je naopak hodně vpředu a s ním i zadní sedadlo. Obě řady cestujících to k sobě mají mnohem blíž, než by se u rozvoru 2810 mm dalo čekat. Takže ano – na kolena vzadu je stále o chlup víc místa než v peugeotu. Ale hlavní výhodou

je citelně delší, a tedy objemnější kufr. Hendikepem dokkeru by naopak mohla být o šest centimetrů užší karoserie. Ani to však není tak horké. Jezdí totiž na užších kolech, tudíž nepotřebuje tak široké blatníky a díky nim si kufr zachovává velkorysou šířku 114 cm. Zadní sedadla jsou dokonce v obou vozech stejně široká. V partneru se totiž musejí vejít mezi silné sloupky karoserie. A právě v tom je druhá výhoda dlouhého rozvoru lodgy: s koly a blatníky odsunutými úplně dozadu může mít dál posunutý i sloupek a tím pádem delší boční dveře. Jak vidíte na fotografiích, tento parametr ovlivňuje i komfort nastupování a vystupování.

Samotná sedadla jsou v obou případech průměrná a rozdíly mezi nimi zanedbatelné. Dokker nás ale za letního vedra potěšil prodyšnějším čalouněním.

MOTORY A ZPŘEVODOVÁNÍ

Moderní základ

Emisní doba je přísná, a tak ani pod kapotami levných účelových aut nenajdeme žádné staré železo. Naše čtyřválce s jemně pracujícím vstřikováním, nízkým kompresním poměrem a odpruženým setrvačníkem běží téměř bez vibrací a snadno se vytáčejí. V dokkeru je ovšem okamžitě slyšet ošizené odhlučnění, na volnoběh motor nespokojeně drnčí. Ke cti mu neslouží ani mrtvé pásmo pod 1600 otáčkami. Jakmile ho však překonáme, ustoupí hluk zcela do pozadí a z patnáctistovky se stává dobrý společník. Peugeotova jednotka 1.6 HDi má mnohem klidnější volnoběh

a plynulejší nástup.

Kupodivu právě partner přitom dostal o hodně kratší převody. Snad by mohly vypadat až zbytečně krátké – pětka točí při 130 km/h tři tisíce otáček. S 300 kg nákladu a v kopcích se ale ukazuje, že je to tak dobře. Navíc je při jízdě po dálnici v kabině velmi příjemné ticho, očekávaný hukot dlouhozdvihového motoru se dostavuje až v nelegálních rychlostech. Co ale říct k rozbředlému řazení s dlouhými drahami, o kterém píšeme u každého peugeotu s pětikvaltem? Bída a nouze.

Zvyšuji, co jsem snížil

Dokker dostal převody daleko delší, což vzhledem k citelnému turboefektu moc nechápeme. Po městě je potřeba dávat pozor, aby se pod plynovým pedálem najednou nerozevřela propast, dlouze odsazené rychlosti je nutné vytáčet. S pěti lidmi a bagáží už v obci skoro nezařadíme trojku. Výhodou je pouze nižší spotřeba na dálnici, kde se otáčkoměr vyšplhá jen k hodnotě 2600 ot./min.

Ostatně náklady na palivo zajímají každého nejvíc: ve standardním testu měl dokker navrch poměrem 6,9 ku 7,4 l/100 km. Jakmile jsme ale stěhovákům naložili, co jim patří, sešly se oba vozy na osmi litrech.

Dlouhé převody tedy dacii neslouží k ničemu jinému než vykázání nízkých emisí CO₂ v měřicím cyklu. Naměřená pružnost to ukazuje jasně – dokker prohrál, přestože je o hodně lehčí.

JÍZDA

Frája a dříč

V naladění podvozku partner dodnes zachovává stopu někdejšího francouzského smyslu pro plavné pohodlí. Péruje měkce, lehce se pohupuje a po kvalitních vozovkách se nese s hrdostí lva salonů. Odvrácenou stranou jsou reakce na hrbolech a dírách, kde zavěšení zůstává příliš bezbranné a rázy přenáší do kabiny.

Dokker je od začátku tvrdší a v jeho chování je cítit řemeslnická přímočarost – nic nepřejde jen tak mlčky. Na dlažbě se karoserie umí rozdrnčet a od kol vůbec přichází daleko víc hluku. Nerovnosti ale nevyvedou dokker z nálady ani ze stability. Přejíždí je se zkušeností toho, kdo se umí poprat. V obou případech nás potěšilo plynulé a jemné naladění stabilizace. Dnes už by zřejmě Dacia nasazením nějakého staršího systému nic neušetřila. Přesto dostávají oba vozy velký černý puntík: ani jeden nemá ESP v základní výbavě.

Nedoslýchaví doporučují

Jak už naznačuje stať o motoru a podvozku, v partneru je za jízdy daleko větší ticho. Podílí se na tom jak lepší odhlučnění agregátu a izolace spodku, tak nižší aerodynamický šum na dálnici. Po otevření dveří je jasné proč – jsou daleko lépe utěsněné. U dokkeru se konstruktéři spolehli

na vyrovnaný chod turbodieselu. Režimy, kdy je sám od sebe přirozeně hlučnější, nechali být. Tvrdší tlumiče a méně izolací v podbězích znamenají

souvislý hukot od kol. A těsnění dveří plní skutečně jen svou hlavní funkci – aby do vozu neteklo.

ZÁVĚR

Peugeot Partner Tepee je bezesporu pohodlnější, útulnější, tišší a civilizovanější. Když ale dojde na práci, zastane ji dokker úplně stejně. Díky většímu kufru vlastně i lépe. Známky za zpracování, komfort i design ho přesto nenechaly vyhrát – pravidla platí pro všechny. Za zbytečnou chybu dacie považujeme samoúčelně dlouhé zpřevodování turbodieselu, které zhoršilo i známku za pružnost.