Den s… Zdravotní klauni rozvážejí radost a smích ve Škodovkách

Scházíme se v osm ráno na pražském Žižkově poblíž křižovatky Ohrada. Tady je kancelář Zdravotního klauna a právě odtud za doprovodu hlasitého smíchu vycházejí i dvě dámy – Jana a Mirka. „Jééjej, dneska budeme mít pánský doprovod,“ křičí na mě a přitom nakládají cestovní kufry do zavazadelníku. Abych to hned na úvod vysvětlil. Jakmile mají zdravotní klauni červenou bambuli na nose, jsou takzvaně „v roli“. Blázní, hrají, vtipkují, zkrátka se starají o dobrou náladu kolem sebe a navíc vystupují pod pseudonymy. V našem případě jsme tak posádku vozu netvořili jen my z redakce Auto.cz, ale i klauni „Sladěnka“ a „Gizelka“. Není času nazbyt a tak nasedáme do auta. Test praktičnosti Roomster zvládl na jedničku. Do zavazadlového prostoru jsme nacpali dva velké kufry, dvě sportovní tašky a ještě kabelku a batoh.

„Zapněte si pás, my jezdíme jako ve formuli,“ varuje mě Sladěna a mezitím začíná vášnivě debatovat se svou kolegyní o zdravé výživě. „Kde berete tolik energie?“ ptám se dosti udiveně. „Máme mladší partnery, dlouhodobě se to všem klaunům osvědčilo,“ udivují mě svou odpovědí. Zároveň ale mají stále nasazený klaunský nos. Tak nevím, jestli jim tohle vysvětlení mám vůbec věřit.

„Jak jste spokojeny s autem,“ snažím se o navázání seriózní konverzace. „Jasně, že jsme, nám to plně vyhovuje. Nacpeme sem všechno, co vozíme sebou, máme tu i klimatizaci…akorát by se hodila nějaká funkce samočistění,“ dodává Sladěna při pohledu na snídající Gizelu. „To Vás dámy musím zklamat, takovou vychytávku Škodovka nenabízí ani v příplatkové výbavě,“ kazím dámám představu o ideálním voze. Ani tenhle fakt je ale nevyvádí z míry a prosadit se verbálně přes jejich stupňující se vzájemnou konverzaci začíná být nemožné.

Naše cesta vede na dětské oddělení Fakultní nemocnice Motol, kde se zdravotní klauni už několik let starají o ty nejmladší pacienty.

Zastavujeme se ještě u čerpací stanice na Plzeňské ulici, kde obě dámy sehrají ukázkovou scénu jako vystřiženou z grotesky. „Sladěno, nevíš, kde to má nádrž? Já ji za boha nemůžu najít. Kam se to leje?“ pobíhají po levé straně auta, zatímco Roomster jí má klasicky na straně pravé. „Pane, pane, nemůžete mi jako blbé blondýnce pomoct?“ běží Gizela ve veselém klaunském převleku za mužem tankujícím u vedlejšího stojanu. Pán naštěstí situaci po chvíli nejistoty pochopil a rád tápajícím dámám pomohl. Obsluha benzínky za kasou se směje, a když odjíždíme, zdravotním klaunům srdečně mává. „Většinou máme kladné ohlasy, a když takhle někam nečekaně vtrhneme, tak jsou na nás lidi milí. Samozřejmě jsme se už také setkaly s negativními reakcemi, ale nikomu se nenutíme. Kdo se nechce zasmát, ať se nesměje, pobavíme jen ty, kteří chtějí,“ dodává Sladěna.

Zaparkovat v areálu Motolské nemocnice je doslova peklo. Když jsem tam někdy v minulosti musel jet, vždycky jsem využil městskou hromadnou dopravu, a tu Vám vřele doporučuji. „Tam je volno. Ne, ne, ne, tamhle vzadu,“ naviguje Gizela svou kolegyni. „Tam je zákaz zastavení a tam vzadu zase vyhrazené parkoviště pro sanitky“ uvádí situaci na pravou míru řidička Sladěna. Nakonec po usilovném patnáctiminutovém bloudění v areálu nemocnice vítězoslavně nacházíme parkovací místo, kam se bílý Roomster jen tak tak vejde.

Prakticky ihned, jak se zdravotní klauni objeví u vstupu do budovy dětské nemocnice, jsou středem pozornosti. A to ani nemusí předvádět žádné divadlo. Děti je zkrátka milují a jejich přítomnost jim vždycky vnese jiskru do očí. „Tak co, Aničko, noha už dobrá?“ ptá se Sladěna malé holčičky. „Jasně, pan doktor říkal, že do měsíce budu běhat jako dřív,“ odpovídá malá okatá blondýnka s mašlí ve vlasech. Mezitím se udiveně otáčím na Gizelu: „To si všechny ty děti takhle pamatujete?“ „Všechny pochopitelně ne, ale protože tady v Motole jsme poměrně často, tak si ty dlouhodobé pacienty poměrně snadno zapamatujeme.“ V čekárně u kartotéky už to ale rozjíždějí naplno. Zpívá se, tančí se, a klauni s dětmi především mluví, aby odvedli jejich pozornost od faktu, že jsou v nepříjemném prostředí nemocnice. „Jaká znáš zvířátka a jak dělá slon?“ věnuje Gizelka pozornost asi čtyřletému klučinovi, který má obvaz kolem hlavy. „Je to ohromně naplňující pocit, když vidíte, jak se z těch smutných dětí aspoň na chvilku stanou usměvavá stvoření, která zapomenou, že je něco bolí. Klauni jsou v Motole vítáni, a tak si na ně rodiče i nemocniční personál zvykli. Sestřičky i doktoři už na ně z dálky mávají a sem tam se i rádi připletou do nějaké scénky. Jakékoliv srandovní představení pak čekající a improvizované publikum hodnotí potleskem a strhnout k blbinám se často nechají i rodiče.

Klauni mají ale hlavně povinnosti na lůžkové části nemocnice. Na konkrétní oddělení docházejí vždy v předem stanovený den a čas a někteří malí pacienti už je dopředu vyhlížejí. Na jednotlivá lůžková oddělení ale kvůli ochraně soukromí logicky nemůžeme. Mám aspoň čas pohovořit s Danielou Melíškovou, která se stará o komunikaci organizace Zdravotního Klaun a celou cestu nás doprovází.

„Jak vlastně funguje Vaše spolupráce se Škodou Auto?“ „Od mladoboleslavské automobilky máme k dispozici celkem čtyři auta. Tři Roomstery a jednoho Rapida. Roomstery jsme si vybrali hlavně pro jejich praktičnost. Klauni často převážejí hodně věcí, kufrů a zavazadel. Navíc, když by nastala velká nouze, vyndáme zadní sedačky a vznikne tak vlastně kompaktní dodávka. Takovou možnost by nám Citigo nebo Fabia nenabídly. Zatím jsme velmi spokojeni, všechna auta fungují bez problémů a i kapacitně nám dostačují.“

„Hop, hop vy naše hrdličky,“ přerušuje náš rozhovor Sladěna a dodává: „Jdeme zase dál, čas nás tlačí. Musíme ještě za stařečky.“ Zdravotní klauni totiž neobveselují jenom mladé a malé pacienty v nemocnicích. Řada z nich dojíždí i do seniorských center a domovů důchodců, kde se věnují zase lidem z opačného věkového spektra. Po kratším bloudění na přeplněném motolském parkovišti tedy nabíráme směr Řepy, do místního domova seniorů. „Do jisté míry je to vlastně stejná práce, jak pro děti, tak pro stařečky. Lidé na sklonku života už si rádi poslechnou pohádku, zazpívají si známé písničky, nebo si dokonce zatancují. Funguje to tam vlastně jako školka, protože senioři jinak bydlí doma s rodinou, ale když jsou jejich děti v práci, mohou v kolektivu trávit dopoledne a část odpoledne,“ vysvětluje mi Sladěna.

Když v Řepích vystupujeme, přichází ještě další změna. Nový outfit. Obě dámy totiž shodily zdravotnické pláště a mezi stařečky přicházejí v úplně jiných rolích. „Dobrý den, právě obědváme, ale to nevadí, čekali jsme na vás,“ vítá nás mezi dveřmi majitelka domova. Obě protagonistky vlétnou do jídelny jako uragán a od přítomných dědečků a babiček se dočkali bouřlivého přijetí. Situace se v podstatě opakuje. Najedou je všude okolo dobrá a pozitivní nálada, senioři si zpívají své oblíbené klasické melodie a na jejich tvářích je vidět široký úsměv. Potvrzuje to tak Sladěnina slova, že ve stáří se vlastně vracíme k těm činnostem, které jsme jako malí měli nejraději.

A jsme na konci cesty. Takhle nějak vypadá běžný pracovní den zdravotních klaunů, kteří mají můj bezmezný obdiv za neutuchající energii, co z nich jen čiší. Bez toho by ani taková práce dělat nešla a zrovna obě dámy, kterým jsem dělal doprovod, jsou jasným důkazem toho, že úsměv léči. Logo okřídleného šípu můžete vidět ve společnosti většiny velkých hudebních akcí, sportovních událostí, ale v Mladé Boleslavi nemyslí jen megalomansky. Díky tomu se po bok Mistrovství světa v ledním hokeji nebo nejlegendárnějšího cyklistického závodu Tour de France zařazuje i Zdravotní klaun, který sice nemá žádný celosvětový ohlas, ale jeho potřeba je zcela opodstatněná. Proto až někde uvidíte bílého Roomstera s nápisem Zdravotní klaun, usmějte se. Posádka tohoto auta vám to minimálně stokrát vrátí.

Text: Jakub Urban, Foto a video: David Frouz