Ferrari 599 GTB Fiorano nemělo pouze jednu podobu. Podívejte se do velké galerie!
Diskuze (0)
Poslední spojení s tradicemi a zároveň rázný krok do budoucnosti dnes představuje v historii automobilky Ferrari model 599 GTB Fiorano, který se během své kariéry dočkal řady provedení, ohromujících svým vzhledem, výkony i exkluzivitou.
Návrat značky Ferrari k uložení motoru pod přední kapotu u jejích vlajkových lodí byl ve druhé polovině devadesátých let velkým překvapením, které však o deset let později dokonale zastínil nástup modelu 599 GTB Fiorano. Ten šokoval dramatickými liniemi karoserie, rozdělujícími fanoušky značky na dva tábory, a zároveň ohromoval svou technikou i dynamickými schopnostmi.
Ferrari 550 Maranello i 575M Maranello působila přesně tak jak si představovala většina fanoušků maranellské automobilky na přelomu dvacátého a jednadvacátého století moderní dvoumístné GT s dvanáctiválcem v přídi. Elegantní a zároveň dynamický design, jemuž plně odpovídala použitá technika i jízdní výkony, řadící tyto vozy ke špičce v jejich kategorii. Nástupce však vyvolával jisté rozpory a to především svým vzhledem.
Ferrari 599 GTB Fiorano a Ferrari 599 GTB Fiorano HGTE
Ferrari odhalilo nový model s označením 599 GTB Fiorano začátkem roku 2006 a vystavilo jej následně na tehdejším autosalonu v Ženevě. Novinka se zcela odpoutala od designu svých předchůdců a vsadila pouze na stejnou koncepci s motorem uloženým vpředu a převodovkou usazenou u zadní poháněné nápravy.
Ve srovnání s modely 550 Maranello a 575M Maranello povyrostlo Ferrari 599 GTB Fiorano ve všech směrech. Rozvor náprav se prodloužil o 250 mm na 2750 mm, celková délka vzrostla o 115 mm na 4665 mm, šířka o 27 mm na 1962 mm a výška o 59 mm na 1336 mm.
Linie vozu s velmi dlouhou přídí a kabinou posunutou k zadním nápravě byly plně podřízeny zajištění co nejlepšího obtékání vzduchu kolem karoserie a zároveň i aerodynamickému přítlaku a chlazení motoru i brzd. Při premiéře vozu přitahovalo pozornost provedení sloupků za zadními bočními okny, které usměrňovalo proud vzduchu kolem těchto partií.
Ferrari uvádělo pro model 599 GTB Fiorano v jeho základní podobě koeficient aerodynamického odporu Cx=0,336. Při rychlosti 300 km/h bylo proudícím vzduchem dosaženo přítlaku 160 kg a při maximální rychlosti dokonce 190 kg.
V přídi vozu, v jehož konstrukci byly v hojné míře uplatněny hliníkové slitiny, byl usazen atmosférický vidlicový dvanáctiválec o objemu 5999 cm3, disponující nejvyšším výkonem 456 kW (620 k) při 7600 min-1 a točivým momentem 608 N.m při 5600 min-1.
Převodovka u zadní nápravy mohla být šestistupňová manuální nebo dvouspojková šestistupňová samočinná převodovka F1 SuperFast s možností sekvenčního řazení pádly pod volantem. Právě převodovky představují spojení modelu 599 GTB Fiorano s minulosti i budoucností značky, protože byl posledním dvanáctiválcovým Ferrari, u nějž automobilka nabízela možnost manuální převodovky, kterou za šest let produkce nakonec zvolilo jen 30 zákazníků.
Podvozek Ferrari 599 GTB Fiorano využíval vpředu i vzadu osvědčenou lichoběžníkovou konstrukci s trojúhelníkovými rameny nahoře i dole. Standardem byly elektronicky řízené tlumiče SCM, u nichž se měnila viskozita náplně. Brzdový systém byl osazen kotouči 355x32 mm na přední nápravě a 330x28 mm na zadní. Kontakt s asfaltem zajišťovala mohutná kola s rozdílnými průměry - 19“ vpředu a 20“ vzadu, obouvající pneumatikami 245/40 R 19 resp. 305/35 R 20.
Ferrari 599 GTB Fiorano dosahovalo maximální rychlosti přes 330 km/h, akcelerovalo z 0 na 100 km/h za 3,7 s a z 0 na 200 km/h za 11,0 s.
Ženevský autosalon v roce 2009 se stal místem, kde automobilka Ferrari představila model 599 GTB Fiorano HGTE, u nějž písmena na konci jeho celého označení představovala zkratku pro Handling Gran Turismo Evoluzione, za níž se ukrývala řada novinek, jejichž cílem bylo zdokonalení ovladatelnosti.
Zkrata HGTE označovala paket, kterým mohl být osazen zcela nový vůz, ale rovněž i starší automobily. Pro Ferrari 599 GTB Fiorano vyrobená od roku 2008 byly k dispozici designové modifikace, vylepšení podvozku, výfuku a performance kit, zatímco u starších exemplářů nebylo možné instalovat performance kit.
Handling znamená česky ovladatelnost, a tak se paket HGTE točil především kolem vylepšení podvozku. Model 599 GTB Fiorano HGTE byl usazen o 10 mm níž, měl tužší zadní stabilizátory s průměrem zvětšeným na 25 mm, o 17 % tužší přední a o 15 % tužší zadní pružiny. Nastavení nabízelo režimy Sport a Race. K lepším jízdním vlastnostem přispívala i odlehčená třídílná kola s kovanými paprsky a speciálně navržené pneumatiky s o 8 % lepší přilnavostí.
Performance kit se skládal z upraveného aktuátoru v převodovce F1, zkracujícího dobu odezvy na 85 ms, a nového nastavení plynového pedálu, vykazujícího lepší zpětnou vazbu škrticí klapky. Nedílnou součástí HGTE bylo laděné výfukové potrubí s novými tlumiči a dvoubarevnými koncovkami výfuku.
Vzhledové úpravy byly decentní ale působivé – nový přední nárazník měl chromovanou mřížku v nasávacím otvoru, pro nová auta bylo ale z katalogu Carrozzeria Scaglietti Personalisation Programme možné vybrat i voštinovou výplň masky. Jen znalec pak rozeznal jemně leštěná loga vzpínajícího se koníka vpředu a vzadu.
Ferrari 599XX a Ferrari 599XX Evoluzione
Maranellská automobilka na autosalonu v Ženevě v roce 2009 vedle paketu HGTE ve světové premiéře představila i model Ferrari 599XX, který svým označením dával jasně najevo, že se vydává stejným směrem jako čistě okruhový model FXX, jenž byl odvozen od Ferrari Enzo.
Ferrari 599XX bylo tedy postaveno pro použití na okruhu, ale nebylo připraveno pro žádné závody a jeho vývojový tým neomezovala pravidla FIA. Cílem bylo navrhnout extrémně rychlé a ovladatelné experimentální vozidlo, na němž Ferrari zkoušelo nová technická řešení.
V konstrukci karoserie i podvozku bylo ve zvýšené míře využito kompozitních materiálů, karbonu a hliníku. Optimalizována byla samozřejmě i aerodynamika vozu a kupé s rozvorem náprav 2750 mm, celkovou délkou 4787 mm, šířkou 1972 mm a výškou 1283 mm generovalo oproti sériovému modelu 599 GTB Fiorano o 280 kg více přítlaku při rychlosti 200 km/h a 630 kg při 300 km/h.
Přední část karoserie byla zespodu zcela zakrytá a otvory pro odvětrávání motoru se přesunuly z blatníků na přední kapotu. Péče byla věnována i obtékání vzduchu při zatáčení, které bylo usměrňováno aktivními aerodynamickými prvky.
V přídi byl i nadále uložen atmosférický vidlicový dvanáctiválec o objemu 5999 cm3, který však díky úpravám sacího a výfukového traktu i spalovacích komor a dalším vylepšením disponoval nejvyšším výkonem až 537 kW (730 k) a točivým momentem 686 N.m. Maximální otáčky motoru byly 9000 za minutu, pak zasahoval omezovač.
Převodovka s přepracovaným nastavením umožňovala přeřazení za pouhých 60 ms. Adaptivní podvozek byl samozřejmostí, stejně jako "virtuální inženýr", informující prostřednictvím obrazovky v kabině o stavu jednotlivých komponentů vozu. Brzdový systém využíval kotouče z karbon-keramického materiálů a destičky z karbonu. Standardem pro Ferrari 599XX byly hladké pneumatiky o rozměrech 29/67 R19 vpředu a 31/71 R19 vzadu.
Ferrari koncem roku 2011 odhalilo model 599XX Evoluzione. Ten měli využívat zákazníci značky, kteří se přihlásili do firemního výzkumného a vývojového programu (Ferrari Corse Clienti), v letech 2012 a 2013.
Evoluce Ferrari 599XX přinesla navýšení výkonu šestilitrového dvanáctiválce na 552 kW (750 k) a točivého momentu na 700 N.m. kromě vyšších hodnot výkonu a točivého momentu došlo i na odlehčení o 35 kg, úpravy elektroniky a nový aerodynamický paket.
Nejvýraznější novinkou se tak stalo aktivní zadní přítlačné křídlo, které fungovalo podobně jako DRS (Drag Reduction System) ve formuli 1. Toto křídlo mělo dvě klapky, které se v závislosti na úhlu natočení volantu, podélné a příčné akceleraci i aktuální rychlosti otevíraly a měnily tak přítlak mezi přední a zadní nápravou podle potřeby.
Součástí aerodynamického paketu bylo dále i upravené přední lízátko a nový větší zadní difuzor. Úpravami se zvýšil přítlak při rychlosti 200 km/h na 330 kg při otevřených klapkách a při jejich zavření dokonce až na 440 kg.
Ferrari 599 GTO
Nejrychlejší vůz pro běžný provoz v celé historii značky Ferrari měl představovat na autosalonu v Pekingu v dubnu roku 2010 představený model 599 GTO, do jehož vzhledu, techniky i jízdních výkonů se promítly zkušenosti s okruhovými speciály 599XX.
Označení GTO (Gran Turismo Omologata) evokovalo vzpomínky na legendární 250 GTO z první poloviny šedesátých let, nebo na 288 GTO z první poloviny osmdesátých let dvacátého století.
Dvoumístné kupé s rozvorem náprav 2750 mm bylo 4710 mm dlouhé, 1962 mm široké a 1326 mm vysoké. Patřičná pozornost byla samozřejmě věnována aerodynamice a úpravami prošly přední i zadní partie, které se svým provedením přibližovaly modelu 599XX. Rozsáhle využití karbonových a hliníkových dílů stálo za pohotovostní hmotností 1605 kg. Rozložení hmotnosti na obě nápravy bylo v poměru 47:53.
Motor V12 s úhlem rozevření válců 65° zachovával objem 5999 cm3, ale nabízel nejvyšší výkon 500 kW (679 k) při 8250 min-1, zatímco točivý moment vrcholil hodnotou 620 N.m v 6500 min-1. Klikový hřídel pocházel z verze XX, kompletně nové bylo sání. I šestistupňová sekvenční převodovka F1 s karbonovými pádly pod volantem měla stejného dárce a dokázala měnit rychlostní stupně během 60 ms nebo najednou přeřadit o dva stupně dolů.
Zavěšení disponovalo novou generací elektrohydraulických tlumičů SCM2 s nastavitelným účinkem, změněn byl i příčný stabilizátor. Elektronické pomocníky zastupovala mimo jiné kontrola stability CST a trakce F1-Trac, ta byla vypínatelná. Multimediální rozhraní mezi řidičem a vozem bylo obohaceno o funkci Virtual Race Engineer (VRE), nabízející všechny potřebné informace o aktuálním výkonu.
Optimální zpomalení zajišťovaly karbon-keramické brzdy CCM2, které měly vpředu průměr 398 a šířku 38 mm, na zadní nápravě byly menší (360 mm) a tenčí (32 mm). Ze stokilometrové rychlosti dokázalo Ferrari 599 GTO zastavit (s pomocí ABS) na 32,5 m. Kontakt s vozovkou zprostředkovávaly pneumatiky Michelin o rozměru 285/30 ZR20 vpředu, vzadu byly širší 315/35 ZR20. Systém TPTMS uměl hlídat nejen jejich tlak, ale i teplotu.
Ferrari 599 GTO zvládlo akceleraci z 0 na 100 km/h za 3,35 s a dosahovalo maximální rychlosti 335 km/h. Automobilka uváděla i oficiální údaj o spotřebě paliva v kombinovaném provozu, který zněl 17,5 l benzinu na 100 km. Produkce tohoto modelu byla limitována na 599 exemplářů.
Ferrari 599 HY-KERS Vettura Laboratorio
Ferrari 599 GTB Fiorano se může pochlubit skutečně pestrou paletou provedení, mezi nimiž nechybí ani vývojový prototyp s hybridním pohonným systémem, který byl veřejnosti představen na autosalonu v Ženevě v březnu roku 2010.
Ferrari 599 HY-KERS s přídomkem Vettura Laboratorio představovalo výzkumné vozidlo, které pod svou zářivě zelenou karoserií ukrývalo experimentální pohonný systém, kombinující šestilitrový dvanáctiválec s elektromotorem o výkonu přes 74 kW (100 k) a točivém momentu 137 N.m. Lithium-iontové baterie byly umístěny mezi podlahou a aerodynamickým krytem podvozku, čímž bylo těžiště vozu ještě sníženo. Zavazadlový prostor a interiér tak zůstaly nedotčeny.
Více než stokoňová elektrická pohonná jednotka nesloužila jen pro krátkodobé zvýšení výkonu, jako je tomu u systému KERS. Napomáhala jízdní dynamice a plynulému zrychlování při předjíždění, trakčním schopnostem i brzdění. Vůz byl rovněž schopen jízdy pouze na elektřinu, a to zejména v městském provozu.
Třífázový vysokonapěťový elektromotor o hmotnosti kolem 40 kg byl spojen se sedmistupňovou dvouspojkovou převodovkou F1. Samozřejmostí bylo dobíjení baterií pomocí kinetické energie vzniklé při brzdění, o což se staral speciální elektronický modul. Ten také napájel například posilovače řízení a brzd, klimatizaci a další palubní systémy.
Odpadlo tedy použití tradičního akumulátoru, hybridní 599 nemělo ani klasický startér. Absence těchto komponentů částečně kompenzovala zvýšení hmotnosti kvůli instalaci elektromotoru, generátoru a baterií. Hybridní Ferrari přibralo oproti svým sériovým sourozencům celkem asi 100 kg, ale mělo by být zhruba o 25 % spornější.
Ferrari P540 Superfast Aperta, Ferrari SA Aperta a Ferrari Superamerica 45
Samostatnou kapitolou v historii Ferrari 599 GTB Fiorano jsou bezpochyby vozy, umožňující jízdu s nebem nad hlavou, které jsou však oproti uzavřeným kupé, vyráběným v letech 2006 až 2012 ve výrazné početní menšině.
Prvním z nich je Ferrari P540 Superfast Aperta, které bylo veřejnosti odhaleno koncem roku 2009 a bylo produktem Ferrari SP, oddělení Special Products, zaměřujícího se na zakázkové stavby automobilů. Tato tajemstvím lehce opředená divize maranellské automobilky oživila myšlenku stavby zakázkových karoserií, která byla u vozů Ferrari populární především v padesátých letech.
Design vozu, vyrobeného v jediném exempláři byl navržen ve spolupráci se studiem Pininfarina a inspiroval jej zakázkový vůz 330 LM od karosárny Carrozzeria Fantuzzi. Veřejnost se s ním mohla seznámit ve filmu Federica Felliniho Toby Dammit natočeném v roce 1968 podle povídky E. A. Poea.
Právě tento film vedl majitele auta Edwarda Walsona v roce 2008 k oslovení automobilky s přáním na moderní reinterpretaci 330 LM. Návrh vytvořil Pininfarina podle pokynů zákazníka, samotná výroba proběhla kompletně v Maranellu. Celý proces od prvních skic po dokončení auta trval 14 měsíců.
Výchozí 599 GTB Fiorano se vyrábělo jen jako kupé, zatímco P540 má otevřenou kabinu, jak napovídá i slovo Aperta (italsky okno) v jeho názvu. Z toho důvodu má zlatý speciál značně vyztuženou karoserii. Díky širokému uplatnění karbonových dílů se ale podařilo udržet hmotnost vozu v rozumných sférách, vzrostla jen o 20 kg.
Rozvor náprav i šestilitrový dvanáctiválec v kombinaci s dvouspojkovou převodovkou F1 SuperFast byl beze změn převzat ze sériového modelu. Jízdní výkony vozu automobilka bohužel neuváděla.
Ferrari SA Aperta, jehož výstavní premiéra se odehrála na autosalonu v Paříži v roce 2010, bylo možno považovat za nástupce modelů 550 Barchetta a Superamerica, protože rovněž nabízelo jízdu s větrem ve vlasech a vzniklo v limitované sérii.
Základem pro Ferrari SA Aperta se stala technika modelu 599 GTO, což znamenalo, že pod kapotou pracoval šestilitrový dvanáctiválec, který byl naladěn na nejvyšší výkon 500 kW (679 k) při 8250 min-1 a točivý moment 620 N.m v 6500 min-1. Převodovka byla u všech vyrobených exemplářů dvouspojková šestistupňová F1 SuperFast.
Ferrari SA Aperta představovalo dvoumístný roadster s odnímatelnou střechou, jehož karoserie byla dlouhá 4700 mm, široká 1962 mm a vysoká 1300 mm. Díky technice z modelu 599 GTO dosahoval vůz s pohotovostní hmotností 1705 kg nejvyšší rychlosti 325 km/h a zvládl akceleraci z 0 na 100 km/h za 3,6 s. Ve spolupráci se společností Pininfarina byla vyrobena série 80 vozů, protože slavná karosárna slavila 80 let od svého založení.
Ferrari Superamerica 45, které bylo představeno veřejnosti na jaře roku 2011 se stalo poslední speciální kreací na základech modelu 599 GTB Fiorano, pod níž je podepsána samotná automobilka, resp. oddělení Ferrari SP. Tento výjimečný automobil byl postaven podle představ newyorského sběratele a velkého fanouška značky Ferrari Petera Kalikowova, jenž jeho prostřednictvím oslavil 45. výročí okamžiku, kdy se poprvé stal majitelem vozu se vzpínajícím se koněm ve znaku.
Technicky nejzajímavější částí Ferrari Superamerica 45 je jeho střecha. Jednodílná otočná konstrukce je relativně malá, a tak se snadno vejde za sedadla. Z uzavřeného kupé na roadster se tento vůz promění přibližně za 5 sekund. To je jeden z vůbec nejrychlejších časů pro takovou proměnu.
Ferrari Superamerica 45 vedle své střechy zaujme i s její instalací souvisejícími úpravami linií karoserie, speciálním designem kol v barvě karoserie s paprsky s diamantovou povrchovou úpravou. Karoserie má mimochodem identický odstín (Blu Antille) jako další oblíbený model pana Kalikowa - Ferrari 400 Superamerica cabriolet z roku 1961 (2331SA).
Foto: Ferrari S.p.A., Wheelsage.org, Auto.cz
Škoda
Volkswagen
Cupra
Mercedes-Benz
Ford
BMW
Audi
Opel
Renault
Toyota
Mazda
Fiat