Ferrari a jeho dvanáctiválcové symfonie pro čtyři (1. díl)

Úvod, Ferrari 250 GT 2 2

Prvním vozem začínající automobilky Ferrari se ve druhé polovině čtyřicátých let dvacátého století stal model 125 S, jehož označení vycházelo z objemu jednoho válce motoru. Tato praxe se pak ujala i u následujících modelů se vzpínajícím se koněm ve znaku.

Na konci čtyřicátých a v průběhu padesátých let maranellská automobilka vyráběla ve velmi malých sériích především automobily modelových řad 166, 195, 212 a 250, 342 nebo 375 v mnoha variantách a verzích.

Karoserie těchto vozů pocházely od Pinin Fariny, ale i od jiných italských karosářů, např. Vignale, Zagato, Bertone, Boano a také z karosárny, kterou Ferrari vlastnil – Scaglietti. V případě automobilů pro běžný silniční provoz se v drtivé většině jednalo o dvoumístná kupé a roadstery vyráběné ve velmi malých sériích, čítajících desítky exemplářů.

Koncem padesátých let se Enzo Ferrari snažil stabilizovat finanční situaci své společnosti a rozjel sériovou výrobu modelu Ferrari 250 GT Coupé s karoserií od Pinin Fariny. Tento model se představil v roce 1958 a do konce roku 1960 vzniklo pro maranellskou značku v té době úžasné množství 335 téměř identických vozů.

Počátek šedesátých let ovšem přinesl model, který s celkovým počtem kolem 1000 vozů tento výsledek překonal a stal se prvním velkosériovým Ferrari. Zároveň ovšem položil základy linie čtyřmístných cestovních kupé své značky, na jejímž konci je v současnosti GTC4Lusso.

Ferrari 250 GT 2+2

Prvním skutečně sériovým Ferrari, nabízejícím interiér pro čtveřici cestujících se stal model 250 GT 2+2, označované rovněž jako GTE nebo GT/E, kdy písmeno E odkazuje na použití motoru typu 128E Colombo.

Ferrari 250 GT 2+2 sice nebylo stvořeno pro závodní dráhy, ale veřejnosti se poprvé představilo v roli zaváděcího vozu v rámci 24 hodin Le Mans v roce 1960 a teprve o něco později na autosalonu v Paříži mělo oficiální výstavní premiéru.

Základem tohoto modelu byl podvozek s rozvorem nápravou dlouhým 2600 mm pro zajištění velkorysejších prostorových poměrů v interiéru vozu s celkovou délkou 4700 mm, šířkou 1710 mm a výškou 1340 mm došlo k posunutí motorů o 200 mm směrem vpřed.

Pod kapotou elegantního dvoudveřového kupé pracoval vidlicový dvanáctiválec o objemu 2953 cm³ s úhlem rozevření válců 60 stupňů, dvěma ventily na válec a jedním vačkovým hřídelem pro každou řadu válců. Ferrari pro model 250 GT 2+2 uvádí výkon 176 kW (239 k) při 7000 min^-1, umožňující vozu o hmotnosti 1280 kg dosažení rychlosti 230 km/h.

Produkce Ferrari 250 GT 2+2 s na svou dobu luxusně zařízeným interiérem, v němž vedle koženého čalounění a chromovaných rámečků přístrojů nechyběl ani pro Enza Ferrariho tolik důležitý popelník, je většinou rozdělována na tři série.

Vozy z první série mají mít hlavní světlomety obepnuté širokými chromovanými kroužky a koncové svítilny složené na každé straně z trojice malých kruhových světel. Produkce první série skončila v průběhu roku 1961. Následující druhá série se odlišuje provedením palubní desky a byla vyráběna do roku 1962. Třetí série byla představena počátkem roku 1963, na jehož konci se kariéra tohoto modelu uzavřela a lze ji identifikovat podle svisle orientovaných koncových světel pod společným krytem.

Samotná automobilka uvádí, že její brány opustilo v letech 1960 až 1963 celkem 957 vozů Ferrari 250 GT 2+2. Pod označením 330 America je pak uváděna série sto vozů z konce roku 1963, v jejichž přídi pracuje čtyřlitrový dvanáctiválec.

Ferrari 330 GT 2 2

Ferrari 330 GT 2+2

Na model 250 GT 2+2 navázalo Ferrari v roce 1964 novinkou pojmenovanou 330 GT 2+2, jejíž výstavní premiéra se odehrála na autosalonu v Bruselu. Toto kupé na první pohled zaujalo designem svých předních partií se zdvojenými hlavními světlomety, jimž se přezdívalo Čínské oči. K výrazným stylistickým prvkům patřily i výdechy v blatnících za předními koly.

Ferrari 330 GT 2+2 s celkovou délkou 4840mm, šířkou 1715 mm a výškou 1360 mm stálo na podvozku s rozvorem náprav 2650 mm. Kupé bylo vybaveno kotoučovými brzdami Dunlop na všech kolech s dvouokruhovým systémem ovládání. Z továrny vyjížděly vozy 330 GT s drátovými koly Borrani obutými do pneumatik Pirelli Cinturato 205VR15.

K pohonu tohoto modelu použilo Ferrari vidlicový dvanáctiválec o objemu 3967 cm³, disponující výkonem 221 kW (300 k) při 6600 min^-1. Automobil o hmotnosti 1380 kg byl schopen dosáhnout maximální rychlosti 245 km/h.

Ve své původní podobě se Ferrari 330 GT 2+2 udrželo ve výrobě do roku 1965, kdy bylo uvedeno modernizované provedení, které je označováno jako série II. To lze identifikovat zcela jednoduše díky zcela novým předním partiím, jimž vládnou již jen dva hlavní světlomety a přepracovány byly i výdechy vzduchu za předními koly.

V případě techniky má nejzásadnější odlišnost série II od série I představovat použití pětistupňové manuální převodovky namísto doposud používané čtyřstupňové převodovky. Za příplatek se dala objednat klimatizace.

Ferrari 330 GT 2+2 bylo obchodně ještě úspěšnější než jeho předchůdce. V letech 1964 a 1965 bylo vyrobeno 625 vozů série I, zatímco série II má na svém kontě 455 exemplářů vyrobených v letech 1965 až 1967.

Ferrari 365 GT 2 2

Ferrari 365 GT 2+2

Autosalon v Paříži v roce 1967 se stal místem světové výstavní premiéry pro Ferrari 365 GT 2+2. To dál rozvíjelo myšlenku rychlého, luxusního a velkého GT své značky za pomoci ladných linií karoserie, pod jejichž návrhem se ve studiu Pininfarina podepsal Aldo Brovanore.

Ferrari 365 GT 2+2 s celkovou délkou 4974 mm, šířkou 1786 mm a výškou 1345 mm stálo na podvozku s rozvorem náprav 2650 mm. Novinkou se stalo použití nezávislého zavěšení kol nejen u přední nápravy, ale i u zadní nápravy.

Vedle dosažení co nejlepší ovladatelnosti byl samozřejmě velmi důležitý i komfort na palubě, který měly zajistit vinuté pružiny a teleskopické tlumiče značky Koni. Za malou revoluci lze označit právě firmou Koni vyvinutou regulaci světlé výšky vozidla a řízení s posilovačem.

K pohonu tohoto modelu použilo Ferrari vidlicový dvanáctiválec o objemu 4390 cm³, disponující výkonem 235 kW (319 k) při 6600 min^-1 a spolupracující s pětistupňovou manuální převodovkou. Automobil o hmotnosti 1480 kg byl schopen dosáhnout maximální rychlosti 245 km/h.

Kabina tohoto Ferrari nabízela doposud nejvíce prostoru cestujícím na předních i zadních sedadlech. Posádka mohla vedle sedadel čalouněných kůží Connolly počítat i s decentním dřevěným obložením. Součástí výbavy mohla být spolu s elektrickým stahováním oken i klimatizace a dokonce i autorádio.

Během téměř čtyřleté produkce 365 GT 2+2 nebyly automobilkou provedeny žádné podstatné změny v konstrukci nebo designu. V letech 1968 až 1971 bylo údajně vyrobeno 803 těchto velkých cestovních kupé.

Ferrari 365 GTC/4

Ferrari 365 GTC/4

Na komfortní a prostorné GT v podobě modelu 365 GT 2+2 navázalo Ferrari nepřímo ještě v roce 1971, když uvedlo model 365 GTC/4. Ten svými liniemi mírně připomínal dvoumístné kupé 365 GTB/4 Daytona, ale jeho interiér nabízel uspořádání sedadel 2+2, i když ve srovnání s předchozím typem byla zadní sedadla skutečně nouzová.

Karoserii Ferrari 365 GTC/4 navrhl Fillipo Sapino ve studiu Pininfarina, který tomuto vozu nadělil podobnou siluetu jako měla již zmiňovaná Daytona, ale zároveň vsadil na řadu originálních řešení od nízké přídě s výklopnými světlomety, přes provedení bočních oken až po ostře řezanou záď s šesti samostatnými kruhovými svítilnami.

Interiér se svým designem s masivním středovým tunelem a kvalitními koženým čalouněním nesl plně v duchu doby. Ve srovnání s předchozím 365 GT 2+2 sice nabízel výrazně méně místa pro cestující na zadních sedadlech a to především pro jejich hlavy a kolena, ale oproti čistě dvoumístné Daytoně byl přeci jen prostornější a lépe splňoval představu rychlého a komfortního cestovního kupé.

Ferrari 365 GTC/4 s celkovou délkou 4550 mm, šířkou 1780 mm a výškou 1270 mm stálo na podvozku s rozvorem náprav 2500 mm. Podobně jako předchozí model využívalo nezávislého zavěšení kol nejen u přední nápravy, ale i u zadní nápravy a bylo vybaveno regulací světlé výšky od společnosti Koni.

Pod kapotou tohoto Ferrari byl uložen vidlicový dvanáctiválec o objemu 4390 cm³, disponující v evropském provedení výkonem 250 kW (340 k) při 6200 min^-1 a spolupracující s pětistupňovou manuální převodovkou. Automobil o hmotnosti 1450 kg byl schopen dosáhnout maximální rychlosti 260 km/h.

Motor tohoto modelu vycházel z pohonné jednotky modelu Daytona a vedle čtyř vačkových hřídelí v hlavách válců zaujme i umístěním karburátorů. Pro snížení celkové výšky motoru byla totiž šestice karburátorů Weber DCOE uložena vodorovně namísto tradičního svislého řešení.

Ferrari 365 GTC/4 je dnes většinou sběratelů vnímáno jako technicky i stylisticky srovnatelná alternativa k populárnímu modelu 365 GTB/4 Daytona. Cenu tohoto modelu pak v současnosti zvyšuje i skutečnost, že jej automobilka vyráběla pouze v letech 1971 a 1972, kdy vzniklo celkem 505 vozů.

Mezi důvody pro takto krátkou kariéru patřil mimo jiné i příliš malý odstup od Daytony a příchod nového plně čtyřmístného modelu, jemuž se budeme věnovat spolu jeho nástupci ve druhém díle článku o čtyřmístných GT z Maranella.