Jaké.auto Informace o autech podle značky a modelu

Ferrari F50 – formule na ulici

Karel Haas
Na ženevském autosalonu 1995 oslavila značka Ferrari padesáté jubileum představením supersportovního kupé a roadsteru Ferrari F50. Modelem F50 navázala na legendární typ F40 a naplnila původní myšlenku Enza Ferrariho, stavět automobily vhodné k...

Když v roce 1992 skončila výroba supersportovního kupé F40, neměla značka Ferrari čím konkurovat v této kategorii (např. vozům McLaren F1). Rozhodla se proto vyrobit 349kusovou sérii podobně koncipovaného vozidla, tentokrát ale s vidlicovým dvanáctiválcem, jehož technika vycházela z monopostu formule 1 ročníku 1990.

O důvodech, proč byl v červenci 1997 vyroben poslední, 349. kus typu F50, se dodnes spekuluje. Oficiálně prý marketingoví odborníci u Ferrari odhadli, že by se mohlo prodat 350 kusů a proto vyrobili o jeden méně, aby mezi zájemci vznikla zdravá konkurence. Podle jiných bylo důvodem to, že nejbližší konkurent, McLaren, plánoval postavit 350 kusů typu F1 a 349 vyrobených Ferrari F50 by znamenalo, že je vzácnější.

Design

Návrh karoserie F50 byl opět svěřen Pininfarinovi. Vůz byl podobně jako F40 navržen přísně účelově. Pininfarina zkombinoval prvky modelu F40 s designem závodních vozů skupiny C. Všechny charakteristické rysy vozu měly svoje specifické technické opodstatnění. Výrazné prohlubně na přední kapotě usnadňovaly odchod vzduchu od větráků chladiče, přední světlomety pod plexisklovými kryty byly menší a lehčí a nenarušovaly aerodynamiku vozu. Tvar předního spoileru (uprostřed zaobleného) pomáhal průchodu vzduchu pod vozem. Spodek byl zcela hladký (zakrytý panely), takže zvyšoval aerodynamickou čistotu vozidla. Silně zaoblené čelní sklo a velké vstupy vzduchu k motoru na bocích připomínaly závodní prototypy. Zadní spoiler zabíral celou šířku vozu a vyrovnával nadzvedávání vozu vlivem proudění vzduchu pod vozem.

Od začátku se Ferrari F50 vyráběl jako dvousedadlové kupé (Berlinetta) a roadster (Barchetta). Obě varianty se lišily jediným dílem karoserie. Střecha kupé s malým zadním oknem mohla být u roadsteru nahrazena ochrannými oblouky připevněnými k nosné skořepině. V obou případech byl motor viditelný přes průhledný, odvětraný kryt. Karoserie byla vyrobena výhradně z kompozitních materiálů, Kevlaru a Nomexu a zákazník si mohl vybrat z pěti barevných odstínů: červené, rudé Barchetta, žluté, černé a šedé.

Podvozek

Lehký podvozek Ferrari F50 s velkou torzní tuhostí byl zhotoven z uhlíkových kompozitů. Podobně jako u vozů formule 1 seděl řidič a spolujezdec v jakési vaně a za oběma sedadly byla na bezpečném místě, těsně před motorem a zadní nápravou, umístěna palivová nádrž. Dosáhlo se tím vynikajícího rozvržení hmotnosti mezi přední a zadní nápravu v poměru 42:58 procentům. Samotný podélně uložený motor působil jako nosný prvek pro zadní zavěšení kol a zadní nárazník.

Vůz měl lichoběžníkové zavěšení kol vpředu i vzadu, vinuté pružiny s elektronicky řízenými plynovými tlumiči. Optimalizace celého podvozku byla provedena na počítači metodou konečných prvků. Technici museli vyřešit řadu problémů týkajících se dlouhodobé spolehlivosti jednotlivých prvků konstrukce. Navržené díly se testovaly na vibračních stolicích řízených počítačem. Na všech kolech měl F50 kotoučové brzdy Brembo s vnitřním chlazením, ovládané bez posilovače. Osmnáctipalcová kola byla obuta do speciálních nízkoprofilových pneumatik Goodyear.

Pohonná jednotka

Jak již bylo řečeno, k pohonu Ferrari F50 byl použit krátkozdvihový (vrtání 85 mm, zdvih 69 mm) motor V12 s úhlem rozevření válců 65 stupňů a objemem 4,7 litru. Největšího výkonu 383 kW (zhruba 520 koní) dosahoval při 8500 otáčkách za minutu. Blok motoru byl ocelolitinový s vložkami potaženými Nikasilem. Motor využíval pětiventilovou techniku (tři sací a dva výfukové na válec) a měl sedmkrát uložený klikový hřídel. Řídicí jednotka Bosch Motronic 2.7 kombinovala statické zapalování a elektronické vstřikování paliva. Hmotnost motoru byla 198 kg.

Výkon motoru přenášela suchá dvoukotoučová spojka a šestistupňová manuální převodovka Ferrari se synchronizací ZF (na přání se dodávala bez synchronizace). Převodový olej byl chlazený vodním výměníkem a skříň převodovky byla zhotovena z magnéziové slitiny. Diferenciál měl zvýšenou svornost.

Interiér

Při návrhu interiéru dbali konstruktéři především na funkčnost, ergonomiku a bezpečnost. Kompozitová sedadla byla potažena kůží Connolly a „usazení“ řidiče bylo plně variabilní, včetně pedálů nastavitelných podle velikosti boty jezdce a opěry pro patu. Zpětné zrcátko bylo tvarováno tak, aby vyhovovalo při obou variantách střechy. Klimatizační jednotka fungovala bezchybně v zavřeném i otevřeném provedení.

Hlavní přístrojový LCD panel řízený 8bitovým mikropočítačem měl 130 prvků. Hlavním ukazatelem, umístěným uprostřed, byl otáčkoměr a napravo od něj rychloměr se stupnicí do 360 km/h. Vlevo byl umístěn panel s měřiči teploty chladicí kapaliny a oleje, stavu paliva a dalších. Kromě hodin se na panelu zobrazoval i zařazený převodový stupeň a statistické záznamy různých parametrů vozu, připomínající telemetrické techniky současných závodních aut.

F50 GT

Ferrari má ve výrobě závodních vozů třídy GT dlouhou tradici a proto není divu, že i Ferrari F50 se stal základem pro stavbu závodního vozu třídy GT1, vzniklé koncem roku 1993. F50 GT se dal snadno odlišit od sériového F50 podle změněné přídě a odlišného zadního křídla. Hlavní změna ale spočívala v úpravě motoru V12, jehož výsledkem bylo zvýšení výkonu na 552 kW (750 k), tedy o více než 200 koní proti F50. Díky intenzivní „odtučňovací“ kůře byl F50 GT výrazně lehčí.

V září 1966 provedl testovací jezdec Ferrari Nicola Larini řadu zkušebních jízd na dráze ve Fioranu a dosáhl lepších časů než se závodním prototypem 333 SP. Brzy nato však vedení Ferrari od projektu F50 GT odstoupilo, neboť většinu finančních prostředků pohltila příprava vozů formule 1 pro světový šampionát.

Prototyp F50 GT byl prodán americkému sběrateli a další dva kusy byly postaveny pro prominentní zákazníky Ferrari. Údajně byly postaveny další tři skořepiny, ty ale byly později zničeny. I když byly F50 GT velmi rychlé (dosahovaly prý až 370 km/h) a výkonné vozy a na závodní dráze jim to velmi slušelo, předváděly se většinou jen při různých akcích a srazech automobilových nadšenců.

Kvalitám Ferrari F50 odpovídala i jeho cena. I ten nejbohatší zájemce však neměl ještě vyhráno. Ferrari dodával vozy jen jednotlivcům, kteří prošli zkouškami jezdeckého umění v mateřské továrně. Ve svém hlavním odbytišti, USA, se Ferrari F50 prodával dokonce jen na leasing. Útěchou za vysokou cenu (amerického zákazníka vyšel vůz celkově na hodně přes půl milionu dolarů) byl pár na míru šitých závodních bot s iniciálami vlastníka, které byly zahrnuty v ceně vozu.

Mimořádně ušlechtilé tvary tohoto Ferrari inspirovaly řadu umělců a to nejen malířů, ale i sochařů. Italský sochař Livia De Marchi vytvořil dokonce dřevěný model, se kterým se proháněl po benátských kanálech. Krásným vzhledem a mimořádnými výkony se Ferrari F50 zařadil po boku svého předchůdce F40 mezi legendární supersportovní automobily, v jejichž šlépějích dnes kráčí Ferrariho supervozy Enzo a 599 GTB Fiorano.

Přehled technických údajů:

Motor V12 4,7 litru, DOHC, 5 ventilů na válec
Maximální výkon motoru 383 kW (520 k) / 8500 min-1
Maximální krouticí moment 471 Nm / 6500 min-1
Rozměry (d x š x v) 448 x 198,6 x 112 cm
Rozvor 258 cm
Rozchod 162 cm vpředu / 160,2 cm vzadu
Pohotovostní hmotnost 1230 kg
Maximální rychlost 325 km/h
Zrychlení z 0 na 100 km 3,87 s
Karel Haas