Jaké.auto Informace o autech podle značky a modelu

Ferrari slaví sedmdesátiny. Toto jsou nejvýznamnější milníky jeho historie

Aleš Dragoun
Diskuze (0)
Sedmnáctitisícové severoitalské Maranello je domovem jedné z nejslavnějších automobilek světa. Ta slaví kulatiny a má za sebou mnoho úspěchů nejen v prestižních automobilových závodech...

Enzo Ferrari (1898-1988) coby závodník nedosáhl výraznějších úspěchů ve velkých kláních. Proto se z něj stal podle současného slovníku manažer. Scuderia s jeho příjmením vznikla v listopadu 1929 v Modeně jako závodní stáj. Když se Alfa Romeo vzdala oficiální přítomnosti na okruzích, zastupoval ji právě tento tým, už tehdy se slavným logem vzpínajícího se koníka. „Kříž a had“ jej ale před druhou světovou válkou koupil zpět a Enzo se chtěl postavit na vlastní nohy. Nemohl však pro další firmu použít svoje jméno, protože mu to zakazovala smlouva. Na celých deset let.

AAC

Nová společnost Auto Avio Construzioni (AAC) postavila v roce 1940 dva exempláře sportovního vozu Tipo 815 s řadovým osmiválcem 1,5 l. Už tehdy se v označení objevilo trojčíslí, které se používá dodnes, i když má různé výklady. O tři roky později se přestěhovala do Maranella. První skutečné Ferrari, typ 125 S , přišlo na řadu až v květnu 1947, továrna musela být nejprve opravena po válečném spojeneckém bombardování. Pro značku typický vidlicový dvanáctiválec, opět pouze jedenapůllitrového objemu stvořil slavný Gioacchino Colombo.

První vozy Ferrari byly vlastně určeny hlavně k závodům, ale ty sportovní mohly i na běžné silnice. Označení jednotlivých typů odpovídalo objemu jednoho válce. Kupříkladu legendární řada 250 vznikla v mnoha podobách včetně překrásné Testa Rossy. Později se silniční vozy už jen upravovaly. Používaly se i motory jiných konfigurací: řadové čtyřválce a šestiválce Aurelia Lamprediho, V6 a V8 Carla Chitiho... Unikátní dvouválec pro GP Monaka F1 nakonec nevyjel, projekt se ocitl u ledu...

Dino

Menší vidlicové šestiválce a osmiválce nesly pojmenování Dino podle jediného manželského syna Enza Ferrariho Alfreda. Ten zemřel na svalovou dystrofii v pouhých 24 letech (1932-1956). V roce 1968 byla vytvořena stejnojmenná samostatná značka pro silniční vozy, které nepoháněly V12. Ty také nenesly slavný emblém a jméno Ferrari na ně až do května 1976, kdy byla zrušena, nepatří. Po neúspěšných námluvách s Fordem koupil maranellskou automobilku Fiat (1969), postupně svůj podíl navyšoval z poloviny až na 90 %, zbylých deset držel nemanželský syn Piero Lardi Ferrari.

Vozy karosovali přední italští mistři svého řemesla. Ať už dvorní „krejčí“ Scaglietti podle Pininfarinových návrhů, nebo Bertone ale i mnozí další. U většiny modelů od konce 60. do závěru 80. let se uvádí jako designér Pininfarina, nicméně Sergio, který tehdy tuto karosárnu a studio vedl, nebyl návrhářem, nýbrž manažerem. V drtivé většině jde o práce trochu opomíjeného Leonarda Fioravantiho s nezištnou pomocí Alda Brovaroneho (ten spíše proslul pracemi pro Peugeot). 365 GTB/4 alias Daytona je legendou...

Od BB ke 4RM

V 70. letech se i u produkčních vozů přesunuly motory za sedadla. Nezřídka ploché v řadě Berlinetta Boxer, i když nešlo o klasické boxery, ale konstrukčně vidlicové agregáty s úhlem rozevření 180 stupňů. Předchozí závodní ploché agregáty konstruovali slavní Vittorio Jano a Mauro Forghieri. V sérii jejich následovníci přežili až do poslední evoluce moderní řady Testarossa. Už v 80. letech předznamenaly moderní vývoj osmiválcové modely s turbodmychadly, kupříkladu série 208/308/328, nebo legendární F40, jejíž třicetiny jsme si připomínali nedávno. Návrat k motorům vpředu znamenalo Maranello.

Ferrari neuniklo módě hybridů, i když v hypersportovním balení, techniku z formule 1 u svých striktně omezených top modelů využívá už tradičně. Přiznám se, že současná produkce mi tvarově k srdci nepřirostla s jedinou výjimkou – a tou je už nevyráběné 599 Fiorano. Exkluzivní zakázkové práce představují jedinečné exempláře, případně několikakusové série pro sběratele.

Určitou revolucí a významným milníkem byl typ FF, shooting brake s pohonem všech kol 4RM (4 Ruote Motrici). Sedmistupňová „dvouspojka“ pohání klasicky zadní kola, uzávěrka diferenciálu je elektronická. Vpředu před motorem se nachází druhá převodovka Carraro PTU se dvěma stupni, zpátečkou a spojkami Haldex, diferenciálu zde není třeba. Ústrojí přenáší dle potřeby až 20 % točivého momentu na tuto nápravu. V blízké budoucnosti Ferrari kapituluje i před módou SUV, doufám jen, že tento unikátní systém, v modernizovaném GTC4Lusso s doplňkovým písmenem S a natáčením zadních kol u něj zůstane zachován. Pohon 4x4 už byl dříve odzkoušen na dvou prototypech 408 4RM, konkrétně před třiceti lety!

Nejen F1

Vozy Ferrari závodily už od počátku existence značky, jak ve sportovních vozech, tak i v monopostech. Po vzniku oficiálního světového šampionátu formule 1 v roce 1950 se však na výsluní vyhřívala Alfa Romeo, pro Ferrari vyhrál poprvé až britskou GP 1951 José Froilán González. Vzpínající se koník ale v žádném z dosud odjetých ročníků nechyběl, i když jednotlivé závody vynechával. První dva tituly dobyl Alberto Ascari v letech 1952 a 1953. Ovšem pozor, ono vlastně nešlo o MS F1, nýbrž F2! Dovedete si představit, že by se v současnosti Velké ceny jezdily se čtyřlitrovými monoposty Dallara-Mecachrome GP2/F2? Tehdy mělo svá auta pro tuto kategorii samozřejmě více značek...

Ferrari dosud vybojovalo ve formuli 1 šestnáct konstruktérských a patnáct jezdeckých titulů, rekordmanem mezi piloty je Michael Schumacher s pěti – navíc v řadě za sebou. I když na první jmenovaný čeká stáj devět let a na druhý ještě o rok déle: dekádu (naposledy Kimi Räikkönen 2007). V individuálních GP má na kontě 228 vítězství včetně zatímních čtyř letošních. Sympatická čísla zejména pro fanoušky pak nabídnou statistiky z vytrvalostního MS značek, toho původního z let 1953-1992. Dobylo celkem 18 titulů, jak absolutních, tak i v jednotlivých třídách a divizích, neboť v některých obdobích se celkové pořadí nevyhlašovalo a nevypisovalo.

Daytona, Sebring, Le Mans, rallye

Zajímavé je to, že značka nikdy nevyhrála 500 mil Indianapolis, ač tam vozy v 50. letech minulého věku startovaly, jak s Albertem Ascarim, tak i s místními ostrými hochy za volanty. Od účasti s továrními monoposty v roce 1987 ale sešlo. „Triple crown“, tedy triumf ve „Staré cihelně“, Monaku a 24 hodinách Le Mans získala zatím jediná: britský McLaren. Vytrvalostní klání si bez Ferrari představit nedokážeme, ovšem již roky bojují pouze v nižších třídách a méně významných sériích. V Daytoně ale vyhrály tyto vozy absolutně pětkrát (z toho dvakrát na plných 24 hodin), dvanáctihodinovku ve floridském Sebringu pak dokonce dvanáctkrát!

Poslední absolutní triumf na Circuit de la Sarthe už je notně vousatý: v roce 1965 jej vybojovali Masten Gregory a Jochen Rindt na 250 LM s motorem uprostřed. Doplnil je tenkrát americký závodník Ed Hugus, který vlastně vůz řídil ilegálně. V posádce se museli střídat pouze dva jezdci, ale spící Rindt nebyl k nalezení a Gregory nemohl dle platných regulí pokračovat... Nikdo si nestěžoval, nebyl podán žádný protest, nezavlál černý praporek. Na stupních vítězů se samozřejmě Hugus neobjevil a ani později se svým úspěchem nechlubil. Jeho jméno bylo drženo v tajnosti, až po jeho skonu v závěru minulé dekády celá záležitost vyšla najevo. Jeden z fanoušků zveřejnil dopis se všemi detaily, které mu v něm Ed prozradil. Auto tehdy přihlásil do závodu Luigi Chinetti, sám bývalý trojnásobný vítěz slavného podniku a dlouholetý severoamerický importér značky.

Zajímavá je i účast v rallye. Hlavně 308 GTB, původně homologované pro grupu 4, se ukázalo být silnou zbraní, i když soutěž mistrovství světa nikdy nevyhrálo. Čtyřkolky sice teprve čekal mohutný nástup, supernízké ferrari však už tehdy mělo šanci jen na hladším asfaltu. Což mimochodem dokázal Jean-Claude Andruet na Tour de Corse 1982, kde vystoupil na stříbrný stupínek... Nástupnické 288 GTO se ke slovu nedostalo, skupina B byla postavena ve světových soutěžích mimo zákon.

Posmrtný dárek

Charismatický, ale také arogantní, prchlivý a despotický Enzo Anselmo Ferrari kromě aut miloval i ženy a nijak se svou náklonností k opačnému pohlaví netajil. Známý je příběh, kdy při podpisu smlouvy s Novozélanďanem Chrisem Amonem pod stolem obtěžoval jeho přítelkyni. Zemřel 14. srpna 1988 v 90 letech. Mimochodem, oficiálně spatřil světlo světa 20. února 1898, toto datum měl ve všech dokladech. Narodil se však ve skutečnosti o dva dny dříve v Modeně. Sám vyprávěl, že kvůli silné sněhové bouři rodiče ohlásili jeho příchod na svět úřadu (tehdy samozřejmě farnímu) až onoho dvacátého. Jenže ono tehdy nesněžilo...

11. září 1988 jeho památce Gerhard Berger a Michele Alboreto věnovali svůj „double“, dvojité vítězství v domácí VC Itálie v Monze. Bylo jediné pro Ferrari ve vzpomínané sezóně a velmi šťastné, vedoucí Ayrton Senna s jinak dominujícím McLarenem MP4/4-Honda totiž dvě kola před cílem kolidoval s neopatrným Jean-Louisem Schlesserem (Williams).

Automobilka, kterou Enzo Ferrari založil a vedl, má kolem sebe neuvěřitelnou auru. Je dokonce považována za neslavnější všech dob. Upřímně, na to je příliš mladá, vždyť je jí teprve sedmdesát. Osobně ji stavím na stejnou úroveň s Porsche, navíc jen co se poválečné doby týče. Ale zeptejte se jakéhokoli závodníka, který pošilhává po kokpitu formule 1, za kterou stáj by chtěl jezdit...

Aleš Dragoun
Diskuze (0)