Jaké.auto Informace o autech podle značky a modelu

Historie malých Ferrari: Od Dina 206 GT po 488 GTB

Ondřej Pavlůsek
Diskuze (24)
Enzo Ferrari v šedesátých letech uvedl Dino 206 GT, které se stalo základem nepřetržité linie sportovních a supersportovních vozů, na jejímž konci nyní stojí model 488 GTB.


Úvod


Může se zdát, že vedle Porsche a Chevroletu již není jiná značka, která má ve své nabídce tak dlouhou a nepřerušenou linií sportovního modelu jako 911 a Corvette, ale realita je trochu odlišná.

Jistě lze vzpomenout Mercedes-Benz SL, který se proměnil v přehlídku luxusu nebo Ford Mustang, ale ten nevznikl jako čistokrevný sportovní automobil a populární Seven původem od Lotusu od sedmdesátých let vyrábí a dále rozvíjí Caterham. K tradiční dvojicí od Porsche a Chevroletu má v tomto ohledu nakonec nejblíže Ferrari.

Navíc právě poměrně razantní nástup a prodejní úspěchy Porsche 911 stojí za zrozením linie jedinečných vozů z Maranella, na jejímž začátku stojí lehké sportovní šestiválce Dino a prozatím posledním zástupcem je supersportovní Ferrari 488 GTB.

Na první pohled se může zdát, že tyto vozy mají svým pojetím a novým označením pro každou generaci k liniím modelů 911 a Corvette pěkně daleko, ale ve skutečnosti si podobně jako tato dvojice drží stále stejnou koncepci a jsou rovněž výsledkem jisté evoluce.

Za pozornost pak stojí i skutečnost, že každý druhý model v této linii značky Ferrari je již od počátku větší či menší modernizací svého předchůdce a téměř vždy lze v designu narazit na odkazy, směrem ke starším modelům. Nejnovější 488 GTB pak i svým označením připomíná model 308 GTB, který byl přímým nástupcem Dina a jako první byl poháněn osmiválcem.

Dino 206 GT


Dino 206 GT (1968-1969)

Enzo Ferrari používal značku Dino nejprve pro závodní motory a menší sportovní prototypy. Jednalo se vlastně o přezdívku jediného manželského syna zakladatele slavné automobily. Alfredovi říkali doma Alfredino nebo jen zkráceně Dino.

Tento nadějný konstruktér bohužel zemřel 30.května roku 1956 v pouhých čtyřiadvaceti letech na svalovou dystrofii. Enzo Ferrari byl jeho smrtí zdrcen a právě na jeho počest stvořil značku Dino, která byla spojena především s šestiválcovými a menšími motory, jejichž propagátorem Alfredo.

Není tedy divu, že pak právě pod touto značkou vyrazil do světa lehký sportovní model 206 GT, který byl do jisté míry italskou odpovědí na Porsche 911. Premiéra kupé s karoserií, kterou ve studiu Pininfarina navrhl Leonardo Fioravanti a výhradně z hliníku vyráběl Scaglietti se odehrála na autosalonu v Turíně v listopadu roku 1967.

Sériová výroba se rozběhla v následujícím roce a na trh vstoupilo 4150 mm dlouhé dvoumístné kupé s pohotovostní hmotností okolo 900 kg, které mělo před zadní nápravou uložen vidlicový šestiválec o objemu 1987 cm3, disponující výkonem okolo 132 kW (180 k). Stejnou pohonnou jednotkou, ale s nižším výkonem byla vybavena i kupé a spidery značky Fiat, která ovšem měla klasickou koncepci s motorem vpředu a pohonem zadních kol.

Dino 206 GT s pětistupňovou manuální převodovkou a pohonem zadních kol umělo uhánět rychlostí 235 km/h, ale výroba tohoto modelu byla ukončena již v roce 1969 ve prospěch přímého nástupce. Zakladatel linie malých Ferrari má díky tomu na svém kontě jen 152 sériových exemplářů.


Dino 246 GT/GTS


Dino 246 GT/GTS (1969-1974)

V roce 1969 se na ženevské autosalonu představilo Dino 246 GT, které se na první pohled prakticky nijak nelišilo od svého předchůdce s nižším číselným označením. Ve skutečnosti došlo k prodloužení rozvoru náprav i celkové délky, změnil se materiál na výrobu na karoserie a zadní kola roztáčel šestiválec o větším objemu i výkonu.

V případě rozvoru náprav došlo k prodloužení o 60 mm na 2340 mm a celková délka narostla na 4235 mm. Karoserie již nebyla z hliníku, ale došlo na použití ocelového plechu, i když u některých vozů byly z hliníku vyrobeny dveře a kapoty.

Poměrně zásadní změna se odehrála i v motorovém prostoru. Vidlicový šestiválec sice zůstal zachován, ale namísto hliníku byla k jeho výrobě použita litina a objem se zvýšil na 2418 cm3. Nová pohonná jednotka produkovala 144 kW (195 kW), ale maximální rychlost se i díky nárůstu pohotovostní hmotnosti na 1080 kg nezvýšila a zůstala na podobné hodnotě jako u hliníkového předchůdce s dvoulitrem.

Dino 246 GT bylo vyráběno ve třech sériích a i v rámci nich lze narazit na řadu odlišností souvisejících s přípravou vozů podle specifikací cílových trhů. První série je označována jako L a vznikala v letech 1969 až 1971. Následující série M přinesla drobné změny ve výbavě a nastoupilo s ní provedení 246 GTS s odnímatelnou střechou a poslední byla série E, která nabízela v rámci příplatkové výbavy mimo jiné i elektrické stahování oken a klimatizaci.

Produkce tohoto Dina skončila v roce 1974 a je uváděno, že bylo vyrobeno celkem 3761 vozů všech tří sérií a obou karosářských variant. Šestiválec z tohoto modelu se navíc dočkal prodloužení své úspěšné kariéry v zádi Lancie Stratos.


Ferrari 308 GTB/GTS


Ferrari 308 GTB/GTS (1975-1985)

Mezinárodní autosalon v Paříži roku 1975 se stal místem světové premiéry přímého nástupce Dina 246 GT, jímž se stalo kupé Ferrari 308 GTB. I jeho karoserii navrhoval Leonardo Fioravanti, což je ostatně patrné při prvním pohledu na plynulé a měkce působící linie vozu.

Dvoumístné kupé do jisté míry sdílelo techniku se čtyřmístným Dino 308 GT/4, uvedeným v roce 1973. Stejně jako tento model bylo vybaveno vidlicovým osmiválcem a jeho základem byl prostorový trubkový rám, k němuž byly připevněny povrchové panely karoserie.

Ferrari 308 GTB se v polovině sedmdesátých let stalo prvním sériovým zástupcem své značky, jehož karoserie byla vyrobena z plastů. Ty byly v roce 1977 nahrazeny tradičním ocelovým plechem. Ve stejném roce se pak na autosalonu ve Frankfurtu nad Mohanem představilo provedení 308 GTS se snímatelným střešním dílem, které pak v osmdesátých letech proslavil seriál Magnum.

Kariéru jednoho z nejdéle vyráběných Ferrari tedy v sedmdesátých letech zahájily modely GTB a GTS s atmosférickým vidlicovým osmiválcem o objemu 2927 cm3, který s karburátory Weber 40DCNF v evropském provedení disponoval výkonem 188 kW (255 k). Kupé s manuální pětistupňovou převodovkou a pohotovostní hmotností 1090 kg ve verzi s plastovou karoserií dosahovalo rychlosti přes 250 km/h.

V letech 1975 až 1980 mělo být vyrobeno celkem 2897 kusů 308 GTB, zatímco provedení 308 GTS má na svém kontě 3219 exemplářů. S plastovou karoserií mělo automobilku opustit jen 808 vozů.

V roce 1980 se kariéra atraktivního Ferrari teprve přehoupla do druhé poloviny, což se projevilo modernizací techniky a úpravou označení na GTBi a GTSi. Malé písmeno i odhalovalo, že karburátory jsou minulostí a jejich místo zaujalo vstřikování paliva Bosch K-Jetronic. Bohužel přísnější emisní normy i u evropského provedení srazily výkon na 157 kW (214 koní).

Z bran automobilky vyjelo 494 GTBi a 1743 GTSi, když se v roce 1982 představila další modernizace, která se opět týkala techniky. Osmiválec, který měl doposud jen dva ventily na válec se dočkal čtyřventilové techniky a v označení Ferrari 308 se objevilo quattrovalvole. Tato úprava se postarala o zvýšení výkonu na 177 kW (240 k) u evropské verze. Navíc právě Ferrari 308 GTB v této verzi se stalo základem pro vývoj modelu, který dnes celý svět zná jako 288 GTO a linie třistaosmičky lze vysledovat i v následujícím F40.

V letech 1982 až 1985 bylo vyrobeno celkem 3042 vozů v provedení GTS se čtyřventilovým motorem, zatímco GTB mělo na svém kontě jen 748 exemplářů.

Ferrari 308 GTB/GTS se v roce 1980 dočkala téměř identických dvojčat 208 GTB/GTS, jejichž zadní kola roztáčel vidlicový osmiválec o objemu 1991 cm3 s výkonem 114 kW (155 k). Toto provedení bylo určeno především pro italský trh, kde byly vozy s motory o objemu nad dva litry zatížený vysokou DPH. V letech 1980 a 1981 vzniklo jen 160 208 GTS a 140 208 GTB.

Dvoulitry se v roce 1982 dočkal provedení Turbo a jejich osmiválce dopovalo turbodmychadlo KKK, které se postaralo o výkon 162 kW (220 k). Do roku 1985, kdy se uzavřela kariéra celé modelové řady 308 bylo vyrobeno 437 vozů 208 GTB Turbo a 250 exemplářů 208 GTS Turbo.


Ferrari 328 GTB/GTS


Ferrari 328 GTB/GTS (1985-1989)

Po deseti letech na trhu se Ferrari 308 GTB a GTS dočkala přímých nástupců. Podobně jako v případě Dina se odehrála evoluce, která se jen velmi decentně odrazila v designu a mnohem výrazněji se dotkla techniky.

Ferrari 328 GTB a GTS se představilo na autosalonu ve Frankfurtu nad Mohanem. Vzhledově se od svého předchůdce odlišilo prakticky jen provedením předního a zadního nárazníku. V interiéru pak bylo přepracováno obložení dveří, čalounění sedadel a několik dalších prvků.

Nejzásadnější novinkou byla pohonná jednotka v podobě atmosférického vidlicového osmiválce o objemu 3,2 litru se vstřikováním paliva Bosch K-Jetronic a čtyřmi ventily na válec ve spojení s pětistupňovou manuální převodovkou. Tento motor disponoval výkonem 201 kW (274 k), s nímž mohlo kupé s pohotovostní hmotností 1260 kg uhánět maximální rychlosti 267 km/h, což na druhou polovinu osmdesátých let rozhodně nebyl špatný výkon.

Spolu s modelem 328 se v roce 1988 objevuje v malých Ferrari ABS. Během čtyř let produkce vyjelo z Maranella celkem 6068 vozů 328 GTS s odnímatelným dílem střechy a jen 1344 kusů kupé 328 GTB.

V rámci modelové řady 328 byly ve výrobě zachovány dvoulitrové přeplňované osmiválce pro italský trh, které nesly označení GTB Turbo a GTS Turbo. Výkon jejich pohonné jednotky ovšem oproti 208 Turbo povyrostl na 187 kW (254 k) a maximální rychlost se pohybovala nad 250 km/h.

V letech 1986 až 1989 bylo vyrobeno jen 308 vozů GTB Turbo a 828 exemplářů 828 GTS Turbo.


Ferrari 348


Ferrari 348 (1989-1995)

V létě roku 1989 bylo odhaleno zcela nové Ferrari 348, které nastoupilo s novou samonosnou karoserií s pomocným rámem v zadní i přední části a zcela novým designem, inspirovaným větší dvanáctiválcovou Testarossou.

Číselné označení nyní doplňovaly zkratky tb a ts, z nichž první příslušela kupé s pevnou střechou, zatímco druhou nesla verze s odnímatelným dílem střechy.

Vedle nové karoserie a designu došlo na zásadní změnu i v motorovém prostoru, kde byl nový atmosférický osmiválec s převodovkou v obráceném uspořádání než u předchozích modelů, což znamená, že na místo příčného motoru a podélné převodovky umístili konstruktéři motor podél a převodovku příčně.

Pohonná jednotka o objemu 3406 cm3 nabízela výkon 221 kW (300 k) a ve spojení s pětistupňovou automatickou převodovkou umožňovala novince konce osmdesátých let dosáhnout při pohotovostní hmotnosti 1480 kg maximální rychlosti 275 km/h.

Na autosalonu ve Frankfurtu nad Mohanem v roce 1993 se Ferrari 348 představilo v lehce modernizované podobě. Nové byly nárazníky, které byly stejně jako prahy v barvě karoserie a osmiválec nyní poskytoval výkon 235 kW (320 k).

V rámci modelové řady 348 se v nabídce malých Ferrari vedle kupé a targy s odnímatelným pevným dílem střechy poprvé objevuje čistokrevný roadster s plátěnou střechou pojmenovaný Spider, který byl vyroben v počtu 1090 vozů.

Všech karosářský verzí modelu 348 vzniklo v letech 1989 až 1995 celkem 8844 vozů, do tohoto čísla patří i zástupci speciálních vydání pro Challenge a GT Competizione pro využití na závodních tratích.


Ferrari F355


Ferrari F355 (1994-1999)

Ferrari neporušilo svou tradici ani v případě modelu 348 a jeho nástupce v podobě F355 představoval opět rozsáhlou modernizaci namísto zcela nového vozu. Silueta vozu jasně napovídá jaký je jeho původ, ale změny provedené na většině povrchových panelů učinily z původního elegána pěkně agresivního sportovce.

Nejprve bylo v květnu roku 1994 uvedeno kupé Berlinetta, které se vedle důkladně přepracovaného designu mohlo pochlubit i novým osmiválcem o objemu 3496 cm3 s pětiventilovou technikou o výkonu 280 kW (380 k) ve spojení s šestistupňovou manuální převodovkou. Kupé o hmotnosti 1350 kg mělo maximální rychlost 295 km/h.

V roce 1995 uvedlo Ferrari F355 s karoseriemi Spider a GTS, z nichž první měla klasickou plátěnou střechu a druhá představovala tradiční targu s odnímatelným dílem střechy. Modelová řada F355 je prozatím poslední s touto karosářskou variantou, i když poslední dvě generace osmiválcových Ferrari s elektricky skládanými pevnými střechami nemají k tomuto řešení vizuálně příliš daleko.

Modelová řada F355 se stala první, která dala zájemcům o osmiválcové Ferrari možnost výběr mezi klasickým manuálním řazením a sekvenční elektrohydraulicky ovládanou manuální převodovkou F1 s pádly pod volantem.

Ferrari F355 se sice vyrábělo jen do roku 1999, ale i přesto má na svém kontě celkem 11.273 vyrobených vozů a to včetně série Challenge, což byly automobily upravené pro použití čistě na závodních okruzích v rámci značkového poháru.


Ferrari 360 Modena


Ferrari 360 Modena (1999-2005)

Konec dvacátého století přinesl premiéru osmiválcového Ferrari pro začátek století jednadvacátého, jímž se stal revoluční model 360 Modena. Ten přinesl zcela nový design, za nějž bylo tradičně zodpovědné studio Pininfarina, pod nímž se ukrýval skelet z hliníkových slitin, který byl o 40 % tužší než u předchůdce.

Ve srovnání s F355 model 360 Modena výrazně povyrostl, což se pozitivně projevilo na interiéru. Ten totiž díky svým prostorovým poměrům činil z novinky jeden z první supersportů skutečně použitelných v každodenním provozu. Zároveň přitom díky hojnému použití hliníkových slitin nedošlo k nárůstu hmotnosti, ale naopak k jejímu snížení o zhruba 40 kg.

Před zadní nápravou uložený vidlicový osmiválec měl tentokrát objem 3586 cm3 a nabízel výkon 294 kW (400 k), který mohl na kola zadní nápravy mířit prostřednictvím šestistupňové manuální převodovky s klasickou řadicí pákou nebo sekvenční převodovky F1 s pádly pod volantem. Maximální rychlost Modeny byla 295 km/h podobně jako u F355, ale výrazný rozdíl byl v ovladatelnosti vozu při vysokých rychlostech i nabídce cestovního komfortu.

Rok 2000 přinesl premiéru Ferrari 360 Spider, což byl sesterský model kupé Modena a zároveň jasný signál z maranellské automobilky, že s karoseriemi typu targa a manuálně odnímatelným dílem střechy je u osmiválcových modelů konec.

Ferrari 360 Spider bylo vybaveno plátěnou střechou, kterou uměl elektrohydraulický systém do prostoru mezi sedadly a motorem uložit za 28 sekund.

Kupé a Spider v roce 2003 doplnilo v nabídce ještě provedení Challenge Stradale, které vycházelo ze závodních vozů 360 Modena Challenge pro značkový pohár. Oproti výchozímu 360 Modena byla upravena aerodynamika karoserie, podvozek i pohonná jednotka, jejíž výkon vzrostl na 312 kW (424 k) a došlo i na výrazné snížení hmotnosti o 110 kg.

Vedle trojice provedení určených pro běžný silniční provoz má modelová řada 360 na svém kontě i několik závodních verzí od již zmiňovaného Modena Challenge přes N-GT a GT až po GTC.

V Maranellu mělo do ukončení výroby v roce 2005 vzniknout celkem 8800 kupé 360 Modena, zatímco provedení 360 Spider má mít na svém kontě 7565 exemplářů a


Ferrari F430


Ferrari F430 (2004-2009)

Pařížský autosalon v roce 2004 se stal místem premiéry další evoluce v rámci osmiválců značky Ferrari. Tentokrát se model 360 Modena proměnil v F430 a podobně jako v devadesátých letech u dvojice 348 a F355 došlo na přiostření designu karoserie i jízdních výkonů.

Pod designem karoserie F430 je podepsáno studio Pininfarina a Frank Stephenson. Inspirací se přitom stal model Enzo i klasická závodní Ferrari a monoposty šedesátých let.

Pohonnou jednotku modelu 360 Modena nahradil zcela nový atmosférický vidlicový osmiválec, pocházející ze společného vývoje Ferrari a Maserati, který jako první v této linii není konstrukčně spřízněn s původním motorem Dino použitým v řadě 308.

Nový osmiválec o objemu 4308 cm3 s výkonem 366 kW (497 k) mohl roztáčet kola zadní nápravy šestistupňovou manuální nebo F1 převodovkou s pádly pod volantem. Na něm se pak objevil otočný přepínač Manettino, ovládající nastavení stabilizačních systémů, ASR, elektronického diferenciálu a převodovky.

Ferrari F430 s karoserií kupé bylo při hmotnosti 1450 kg schopné dosáhnout maximální rychlosti 315 km/h. Akceleraci z 0 na 100 km/h pak tento model zvládne za 3,7 s.

Na ženevském autosalonu 2005 navázalo Ferrari na kupé odhalením roadsteru F430 Spider s elektricky ovládanou plátěnou střechou a ve stejném roce se představilo závodní Challenge.

Podobně jako 360 Modena se i F430 dočkalo své ostřejší varianty pro běžný silniční provoz, jíž se v roce 2007 stalo F430 Scuderia. Opět došlo na úpravy aerodynamiky i podvozku, snížení hmotnosti o 100 kg a zvýšení výkonu na 375 kW (510 k). O rok později podobné úpravy absolvoval i roadster a vznikl model pojmenovaný Scuderia Spider 16M, který vznikl v sérii 499 vozů.

Rok 2008 rovněž přinesl premiéru konceptu F430 Spider Biofuel, jehož osmiválec byl upraven pro spalování E85 a měl disponovat výkonem 368 kW (500 k).


Ferrari 458 Italia


Ferrari 458 Italia (2009-2015)

Dalším revolučním krokem v designu i technice Ferrari s osmiválcem před zadní nápravou se stal model 458 Italia, jehož premiéra se odehrála na autosalonu ve Frankfurtu nad Mohanem v roce 2009.

Linie hliníkové karoserie modelu 458 Italia byly navrženy ve studiu Pininfarina. Mezi novinky patřila diodová světla pro denní svícení, zatímco jasným odkazem na minulost a model F40 se stala trojitá koncovka výfuku.

Vývoj atmosférických motorů a neustálá honba za vyššími výkony vyhnaly objem osmiválce tohoto modelu na 4499 cm3. Standardem se stalo 425 kW (578 k), mířících na zadní kola prostřednictvím sedmistupňové dvouspojkové převodovky F1, vyvinuté na zakázku ve spolupráci s německým Getragem.

Autosalon ve Frankfurtu nad Mohanem se stal rovněž místem světové premiéry Ferrari 458 Spider, ale až v roce 2011. V Maranellu se tentokrát rozhodli zvolit, řešení, které je někde uprostřed mezi targou a roadsterem. Samotná střecha tohoto modelu je z hliníku a elektromotory ji skládají do prostoru mezi sedadly a motorem. Výsledkem je podobná silueta jako u Dina 246 GTS.

Ferrari ani v rámci modelové řady 458 nevynechalo ostřejší variantu, kterou uvedlo v roce 2013. Tentokrát byla pojmenována Speciale a opět měla upravena karoserii i podvozek, hmotnost sníženou o 90 kg a výkon zvýšen na 445 kW (605 k). Maximální rychlost se pohybovala okolo 325 km/h. Podobnými úpravami prošel i model se skládací střechou, který byl o rok později představen jako 458 Speciale A.

Ferrari 458 Italia se stalo základem pro jediný exemplář vozu pojmenovaného SP12 EC, který karosárna Pininfarina postavila pro Erica Claptona. Model 458 Spider pak posloužil za základ studie Pininfarina Sergio, z níž se díky zájmu ze strany zákazníků stal model vyrobený v počtu šesti exemplářů.


Ferrari 488 GTB


Ferrari 488 GTB (2015-)

Evolucí i revolucí zároveň se stal na začátku roku 2015 představený model 488 GTB, jehož základem je samozřejmě 458 Italia, ale namísto atmosférického osmiválce s ještě větším objemem je poháněn zcela novým vidlicovým osmiválcem o objemu 3902 cm3, přeplňovaným dvojicí turbodmychadel.

Ferrari 488 GTB tedy přineslo zásadní změnu v oblasti pohonných jednotek a ve srovnání se svým předchůdcem se tento model, disponující výkonem 492 kW (670 k), dočkal i poměrně velké proměny designu karosérie. Ta sice zachovává siluetu výchozího 458 Italia, ale až na střechu a okna má všechny povrchové panely zcela nové. Pod novým vzhledem je podepsán Flavio Manzoni, designér Ferrari Styling Center.

Síla přeplňovaného osmiválce míří na zadní kola přes elektronicky řízený samosvorný diferenciál a sedmistupňovou dvouspojkovou převodovkou. Kupé o hmotnosti 1370 kg vystřelí z 0 na 100 km/h za 3,0 s a rychlostí 200 km/h se pohybuje po uplynutí pouhých 8,3 sekund. Rozjet se pak umí až na 330 km/h.

V létě roku 2015 byl odhalen prozatím nejnovější příspěvek do rodiny Ferrari s osmiválcem před zadní nápravou v podobě 488 Spider. Tento model stejně jako jeho předchůdce využívá pevnou skládací střechu. Ta podle automobilky představuje lehčí řešení než plátěná střecha a posádce navíc poskytuje větší komfort.


Zobrazit celý článek
Ondřej Pavlůsek
Diskuze (24)
12. 1. 2016 06:35
Re: Ano Ano tohle to jsou ferrari
Já vím, když ta auta z těch období jsou pro mě prostě nejhezčí, na úplném vrcholu mám 250 Testa Rossa, tak jsem tím bohužel hrozně ovlivněn :-)
12. 1. 2016 05:33
Re: Ano Ano tohle to jsou ferrari
...názory a palce dolů od hlupáků? Edo, tvoje dětský domněnky, že kdo nemá stejný názor je hlupák jen ukazují jak na tom duševně jsi.

První Ferrari byla samozřejmě klasický koncepce, vše vzadu přišlo o 15 let později.
Avatar - beibej
12. 1. 2016 00:45
Re: Ferrari pro mě začlo existovat Modelem Dino s motorem up
Pro tebe asi Ferrari nikdy existovat nebude, ale to je dobře. >:-[]
Avatar - Petrolhead_CZ
11. 1. 2016 23:14
Re: F-355
Proti módě a trendům můžeš mít námitek kolik chceš, ale 90. léta byla sklizní těch nejikoničtějších supersportů a vznikly jedny z nejlepších strojů vůbec. Přes Ferrari F50, F355, 550 Maranello, Lamborghini Diablo SV, McLaren F1, Jaguar XJ220, Bugatti EB110. Žádná elektronická šidítka a pomocníci, většinou dvanáctiválce, manuální skříně, vrchol analogového věku, zvuk superaut jak má být, převážně atmosférické motory, ikonické tvary, legendární stroje. Prostě romantika automobilové kultury. V motorsportu vrchol skupiny C, poté bestie GT1. F1 se blížila svému vrcholu, aby po přelomu tisíciletí dosáhla úplného Olympu. Krásná to dekáda.

Pro mě osobně je nejvíce legendární ''vrh'' supersportů z úsvitu 21. století, Enzo, MC12, Carrera GT, Zonda, Murcielago, SLR McLaren a další, to pro mě mělo takovou specifickou auru. Ale devadesátky mám zarámované jako srdcovou záležitost.
Avatar - Petrolhead_CZ
11. 1. 2016 22:59
Re: Ano Ano tohle to jsou ferrari
Víc vedle být nemůžeš :-!

Ferrari 250 LM s motorem uprostřed tu bylo už v roce 1963, dáávno před Miurou.

Ferrari je v podstatě jedním z průkopníků této koncepce, společně s Lotusem. Produkční auto mělo ale jako první Ferrari. Lamborghini a Ford přišli až po nich. A zrod superauta jako takového má prvopočátek právě u této 250tky.