TEST Jezdili jsme na vodíkovém kole Linde H2 bike. Tohle je prý budoucnost!

Není to sice auto, ba dokonce ani motorka, ale „elektrické vozidlo s pedály“. A je vybaveno technikou, která si pomalu prošlapává cestu do osobních aut – teď bude chvíli řeč o dopravním prostředku jménem Linde H2 bike a jednoduše a výstižně řečeno to je vodíkové jízdní kolo.

Zdá se vám to být naprosto šílený nápad? Ještě se kloudně nezačala budovat ani infrastruktura pro auta, jak dlouho asi bude trvat, než bude někde možné „sosnout“ vodík do bicyklu? Asi se budete divit, ale podle firmy Linde je to dokonce reálnější, než vodíková auta. Ale začněme postupně.

H2 bike je firmou Linde vyvinutý pedelec, disponující lahví se 33 g plynného vodíku, uskladněného při maximálním tlaku 340 barů, jenž je energetickým ekvivalentem 1000 Wh. Společně s 250W elektromotorem a 60 Wh vyrovnávacím akumulátorem to zajistí elektrickou podporu šlapání na více, než 100 km jízdy, což je bezpochyby mnohem více, než je pro jednotlivou cyklojízdu potřeba.

Teď trochu odbočím – v husté síti prodejen společnosti Linde si můžete koupit nádrž s vodíkem (třeba zbrusu novou, lehkou, kompozitovou víceúčelovou Linde Genii) a doma si H2 bike během maximálně šesti minut „dotankovat“. Už nyní by to tedy nebylo o moc komplikovanější, než provoz elektrokola. Nehledě na nesrovnatelně větší rychlost doplnění energetické zásoby.

Ale zpět k biku. Komponenty systému palivových článků váží pouze 3,7 kg, celé hliníkové kolo pak už méně potěšujících 23,5 kg, nicméně je poznat, že se na nějaké to kilo při stavbě nehledělo a šlo by to hmotnostně pořešit mnohem lépe. Elektrická asistence funguje do rychlosti 25 km/h a palivový článek by měl vydržet v plné kondici pět let. Reálná životnost je pochopitelně delší, ale účinnost se bude postupně snižovat. Článek by se však vzhledem ke své velikosti poté nerenovoval, ale rovnou vyměnil.

A právě to „by“ je na místě. Linde jako výrobce technických plynů nemá ambice konkurovat výrobcům kol, H2 bike je experimentální prototyp, existující v pouhých deseti exemplářích a Linde nemá v úmyslu jej masově vyrábět. Tomu také odpovídá jeho cena, činící zhruba 14 tisíc euro (cca 390 tisíc korun), nicméně v případě masovější produkce palivových článků Linde očekává cenu kolem 4000 euro (112 tisíc korun), což už je na úrovni vyšší třídy elektrokol. Neměla by to být čísla vycucaná z prstu, v Japonsku a Číně už Linde spolupracuje s partnery, kteří mají v úmyslu vodíkové pedeleky vyrábět. V blízké budoucnosti se jich tedy dočkáme, jen nejspíš logo Linde neponesou.

H2 bike sice má specifickou konstrukci rámu, jenž byl navržen tak, aby horní část rámu fungovala jako chladič (palivový článek má účinnost asi 50 %, zbytek je odpadní teplo, jinak je však osazen komponenty známých specializovaných firem, jako je Shimano, Wellgo, Schwalbe a další. A jak kolo vlastně jezdí?

Je to sice už nějaký čas, co jsem jel na klasickém pedeleku, takže nemám přímé srovnání, ale řada z nich mi přišla poněkud neohrabaná a těžkopádná, proto jsem byl překvapen, jak snadno se H2 bike řídí a ovládá. Dobrá geometrie rámu, široká řídítka a nízké těžiště s vodíkovými komponenty umístěnými kolem středu kola zajišťují příjemné jízdní vlastnosti, díky elektroasistenci není nijak zvlášť nutné se zabývat řazením a kotoučové brzdy zvládnou kolo zpomalit bez problémů. Jenže jeden zásadní problém Linde H2 bike má – hlučnost.

Očekával jsem téměř bezhlučný provoz, doprovázený pouze charakteristickým bzučením, jenže kolo vydává při jízdě zvuk, připomínající vysávání zbytku nápoje brčkem z kelímku. Původcem je ventilátor, nasávající vzduch do článku. Mělo by k tomu docházet pouze v době, kdy se dobíjí akumulátor, jenže já měl aktivován mód Turbo s plnou asistencí a během krátké projížďky kolo „srkalo“ vzduch neustále. Musím říci, že to bylo docela protivné. Možná bych si časem zvykl, …nebo bych z toho zešílel… Předpokládám však, že nalezení nějaké kultivovanější turbínky bude jen otázkou času.

Vodíku fandím a věřím, že v něm opravdu je energetická budoucnost, pokud nebude v mezičase vynalezeno ještě něco lepšího. Po vyřešení zmíněné hlučnosti a snížení ceny by nemuselo rozšíření vodíkových elektrokol nic bránit.