Jaké.auto Informace o autech podle značky a modelu

Když čtyři kola nestačí aneb šestikolová exotika

Ondřej Pavlůsek
Diskuze (24)
Běžný osobní automobil si sice plně vystačí se čtyřmi koly, ale čas od času se objeví vozy, jejichž tvůrci jim z nejrůznějších důvodů nadělili o dvě kola navíc.


Úvod


Na šest kol dnes u vozidla, které lze ještě označit za osobní automobil, narazíme nejčastěji mezi terénními automobily, ale objevují se i čistě silniční kreace a minulost nabízí i několik závodních speciálů.

V případě terénních automobilů lze přidání třetí nápravy poměrně dobře ospravedlnit zlepšením jízdních schopností mimo běžné vozovky, ale poměrně často se především u luxusně laděných kreací jedná především o snahu vystoupit z davu.

U sportovních automobilů, jichž je nepoměrně méně, jejich tvůrci argumentují především lepší ovladatelností, kdy dva páry řízených předních kol mnohem lépe vedou stopu a rovněž mají větší styčnou plochu při brzdění než je tomu u klasického provedení s jednou přední nápravou.

Ve výsledku ovšem šestikolové automobily nepřitahují nejvíce pozornosti svými jízdními výkony, ale právě vzhledem a šestice vozů v našem výběru je toho ostatně velmi dobrým důkazem.

Bureko 6x6


Bureko 6x6

Jeden z nejnovějších příspěvků do kategorie šestikolových off-roadů pochází z českých luhů a hájů. Stroj pojmenovaný Bureko 6x6 je dílem společnosti Burekone se sídlem v Českých Budějovicích.

Za vznikem impozantního pick-upu stojí nadšení pro vozy značky Hummer v čele s konceptem HX z roku 2008. Právě tento dvoudveřový vůz se stal inspirací pro první model společnosti Burekone pojmenovaný Bureko 4x4 a vycházející ze sériového modelu H2.

V případě šestikolového Bureko 6x6 byl již zachován jen design, odkazující na severoamerickou značku Hummer, zatímco technika je čistě evropskou záležitostí a pochází z produkce automobilky Land Rover.

Základem je tedy Land Rover Discovery 4, který je dárcem přeplňovaného vznětového šestiválce 3.0 SDV6 s výkonem 188 kW (256 k) a točivým momentem 600 N.m i osmistupňové automatické převodovky. Standardně jsou poháněna přední a zadní kola, spínačem v interiéru se v případě potřeby připojuje prostřední dvojice kol.

Pick-up se čtyřmístným interiérem převzatým z velké části z Land Roveru má sklolaminátovou karoserii vyztuženou kevlarem a karbonem. Díky tomu je hmotnost impozantního stroje 2760 kg a k jeho řízení stačí řidičský průkaz skupiny B.

Bureko 6x6 s rozvorem náprav 2700 + 1020 mm a rozchodem kol 2170 mm vpředu a 2130 mm vzadu má celkovou délku 5150 mm, šířku 2170 mm a výšku 1850 mm. Společnost Burekone uvádí i provozní vlastnosti svého nejnovějšího vozidla a pick-up má zvládnout akceleraci z 0 na 100 km/h za 10,0 s, zatímco maximální rychlost je 180 km/h. Spotřeba paliva v kombinovaném provozu je 11,0 l nafty na 100 km.


Kahn Flying Huntsman 6x6


Kahn Flying Huntsman 6x6

Afzal Kahn si pro autosalon v Ženevě pořádány v březnu roku 2015 připravil premiéru stroje pojmenovaného Flying Huntsman 6x6, jehož základem se stal klasický Land Rover Defender s osmiválcem z produkce General Motors pod kapotou.

Nejprve se tento šestikolový Defender představil v provedení Flying Huntsman 110 WB 6x6, jehož základem je standardní model se střední délkou rozvoru náprav 2794 mm, který se ovšem dočkal tak mocné přestavby, že lze hovořit o zcela novém provedení.

Přední část tohoto monstra je prodloužena o 400 mm, zatímco zadní o 800 mm, což znamená, že karoserie s původní délkou 4785 mm se prodloužila o 1200 mm na 5985 mm. V dlouhé přídi trůní osmiválec LS3 z Corvetty, který z objemu 6,2 litru nabízí více než dostatečných 373 kW (507 koní), mířících na všech šest kol prostřednictvím šestistupňové automatické převodovky.

Vedle prodloužení, přidání jedné nápravy a uložením osmiválcem pod kapotu se tento Flying Huntsman od standardního Land Roveru Defender odlišuje i rozšířením v oblasti blatníků a provedení interiéru. Ten hýří luxusem a nabízí čalounění červenou kůží v kombinaci s Alcantarou a tvídem značky Harris.

Na podzim roku 2015 byl představen Flying Huntsman 110 6×6 Defender Double Cab a jak napovídá jeho název, jedná se tentokrát o pick-up se čtyřdveřovou kabinou. Vedle zadních partií s ložnou plochou se tato verze od svého staršího sourozence liší i přídí. Ta nebyla prodloužena a zůstal v ní původní vznětový čtyřválec 2.2 TDCi s výkonem 90 kW (122 k).


Mercedes-Benz G 63 AMG 6x6


Mercedes-Benz G 63 AMG 6x6

Mercedes-Benz uvedl první sériové provedení třídy G pro civilní trh v roce 1979 a od té doby je tento model stálicí v nabídce své značky. Čas od času třída G zazáří a dá jasně najevo, že je stále v plné síle.

Nejjasněji to v poslední době předvedlo extrémní provedení G 63 AMG 6x6, které se představilo začátkem roku 2013.

Zájem ze strany zákazníků překonal očekávání, a podle dostupných informací bylo vyrobeno výrazně větší množství vozů než byla plánovaná série 100 exemplářů. Samotná automobilka počet vyrobených G 63 AMG 6x6 neuvádí, ale potvrdila, že poslední vůz byl vyroben v rakouském Grazu v květnu roku 2015.

Mercedes-Benz G 63 AMG 6x6 se stal prozatím největším a druhým nejdražším off-roadem německé značky schváleným pro běžným silniční provoz. Stroj s celkovou délkou 5875 mm, šířkou 2110 mm a výškou 2210 mm má pod kapotou 5,5-litrový přeplňovaný osmiválec o výkonu 400 kW (544 k) a točivém momentu 760 N.m, který prostřednictvím sedmistupňové automatické převodovky může pohánět kola všech tří náprav. K dispozici nejsou tři tlačítky uzamykatelné diferenciály, nýbrž pět.

Díky výkonům své pohonné jednotky zvládne G 63 AMG 6x6 s pohotovostní hmotností 3850 kg akceleraci z 0 na 100 km/h za méně než 8,0 s, ale jeho maximální rychlost je pro jistotu elektronicky omezena na 160 km/h.

Vedle impozantního vzhledu a úžasných jízdních výkonu na silnici i v terénu si tento Mercedes-Benz zaslouží pozornost i díky svému interiéru s čtveřicí samostatných sedadel, čalouněných kvalitní kůží. Samozřejmostí je výkonný multimediální systém.


Covini C3A


Covini C3A

Vedle řady šestikolových off-roadů, ohromujících svými rozměry i schopnostmi v terénu vzniklo i několik projektů čistě silničních automobilů s trojicí náprav. Mezi ty nejúspěšnější patří italské Covini C6W, resp. současné evoluce C3A jejíž kořeny lze vystopovat až do první poloviny sedmdesátých let.

Italský inženýr Ferruccio Covini, zakladatel Covini Engineering, se totiž myšlenkou na auto se čtyřmi předními koly zabýval od roku 1974. V té době nebyl zdaleka jediný, kdo se chtěl pustit do podobného experimentu – nejznámějším případem je monopost Tyrell P34, který se účastnil závodů Formule 1 v letech 1976 a 1977 a dosáhl jednoho vítězství.

Ferruccio Covini naproti tomu projekt brzy přerušil a čas od času se k němu vracel. Hlavní motivací pro použití čtyř předních kol byla lepší ovladatelnost a větší brzdná síla. Auto bylo postupně obohaceno o prvky jako hydropneumatické odpružení, ABS a airbagy. Covini při pokračování projektu využíval také poznatky z vývoje dalších prototypů.

Širší veřejnost se o šestikolovém supersportu dozvěděla při premiéře prototypu na autosalonu v Ženevě v roce 2004. V následujících letech Covini pokračoval ve vývoji a kusové výrobě. V roce 2008 se představil model s odnímatelnou střechou a firma se dál věnovala zakázkové výrobě svého netradičního supersportu.

Naposledy se šestikolové Covini již s označením C3A připomnělo širší veřejnosti v roce 2011, kdy se předvedlo v akci na tehdejším Festivalu rychlosti v Goodwoodu, kam malou italskou firmu pozval samotný pořadatel akce Lord March.

Základem tohoto dvoumístného šestikolového supersportu je prostorový rám z ocelových trubek ukrytý pod karoserií z laminátu a karbonu. Pohotovostní hmotnost vozu s celkovou délkou 4180 mm, šířkou 1990 mm a výškou 1080 mm je díky tomu jen 1150 kg.

O pohon se stará motor 4,2 V8 od Audi, uložený uprostřed před zadní poháněnou nápravou s koly obutými do pneumatik o rozměrech 345/25 R20, zatímco čtveřice předních kol má pneumatiky s rozměry 205/45 R15. Převodovka je šestistupňová manuální a je umístěna podle koncepce transaxle u zadní nápravy. Výkon motoru se u současného provedení pohybuje okolo 325 kW (440 k). Covini uvádí, že C3A zvládne akceleraci z 0 na 100 km/h za 3,4 s a dosahuje maximální rychlosti 300 km/h.


Panther Six


Panther Six

Podobně jako italský inženýr Ferrruccio Covini byl osloven myšlenkou dvojice předních řízených náprav u výkonného sportovního vozu i Robert Jankel, britský návrhář a zakladatel automobilky Panther West Winds Car Company.

Robert Jankel svou malou automobilku založil v roce 1972 a prakticky celý svět byl tehdy ohromen její prvotinou, jíž se stal dvoumístný roadster J72. Ten spojil techniku tehdejších moderních Jaguarů s liniemi slavného předválečného Jaguaru SS100.

V roce 1974 byl představen velký luxusní model DeVille, který využíval šestiválce a dvanáctiválce značky Jaguar, ale byl inspirován slavnou Bugatti type 41 známou jako Royale. Tomu odpovídaly rozměry, výkony i výbava a ceny, které tento Panther zařadily mezi nejluxusnější a nejdražší vozy druhé poloviny sedmdesátých let.

Vedle těchto vozů nabídl Panther ještě několik skromnějších modelů, z nichž k nejznámějším patří roadster Lima inspirovaný liniemi sportovních vozu třicátých let. Ve druhé polovině sedmdesátých let se Robert Jankel od neoklasických vozů odpoutal a vydal se směrem do budoucnosti.

V roce 1977 se představuje Panther Six podle návrhu inženýrů Simona Lee a Dicka Stacey, který působí dojmem, že přímo vychází z monopostu Tyrrell P34, ale ve skutečnosti je výsledkem vlastního vývoje a nabízí jedinečnou kombinaci výkonu a luxusu.

Extravagantní dvoumístný kabriolet měl v přídi své hliníkové karoserie dlouhé 4877 mm, široké 2032 mm a vysoké jen 1219 mm dva páry malých třináctipalcových kol s pneumatikami o rozměrech 205/40 VR13, zatímco zadní poháněna kola byla obuta do na svou dobu obřích pneumatik 265/50 VR16.

Vedle konfigurace podvozku si zaslouží pozornost i mezi zadními koly uložený vidlicový osmiválec značky Cadillac o objemu 8,2 litru s čtyřkomorovým karburátorem přeplňovaným dvojicí turbodmychadel a spojený s třístupňovou automatickou převodovkou. Podle dobových materiálů měl tento motor disponovat výkonem okolo 405 kW (550 k), ale některé zdroje uvádějí až 447 kW (608 k).

Panther Six s pohotovostní hmotností 1302 kg má podle dobových materiálů hravě dosahovat rychlosti okolo 322 km/h a jeho konstruktéři při jeho představení údajně uváděli, že je schopen jet rychlostí až 360 km/h, což ovšem nebylo potvrzeno. Akceleraci z 0 na 100 km/h měl zvládnout za 3,8 s.

Za vzhledem, konstrukcí a uváděnými jízdními výkony Pantheru Six nijak nezaostával ani jeho dvoumístný interiér, který nabízel extrémní luxus nejen na dobu svého vzniku. Posádka kabrioletu mohla vedle elektricky ovládaných oken a sedadel či klimatizace počítat i s digitálním přístrojovým štítem, televizní obrazovkou a telefonem.

Panther Six se s ohledem na svou až příliš extravagantní konstrukci a rovněž extrémně vysokou cenu dočkal vzniku pouze dvou exemplářů. První z nich má volant na pravé straně, zatímco druhý byl postaven s volantem na levé straně. Původně se tyto dva vozy lišily i barvou karoserie, kdy starší z nich byl celý černý a mladší naopak bílý, ale dnes mají mít oba vozy karoserie shodně bílé s černými boky.


Tyrrell P34


Tyrrell P34

Sedmdesátá léta ve Formuli 1 jsou často spojována se smrtelnými nehodami jezdců, ale rovněž to bylo desetiletí, v němž konstruktéři týmů naposledy odvážně experimentovali s technikou.

Mezi ty nejodvážnější experimenty patří bezesporu Tyrrell P34, který sice není jediným monopostem Formule 1 s šesticí kol, ale je jediný s dvojicí předních náprav a rovněž jediný, který absolvoval dvě sezóny.

Za vznikem Tyrrellu P34 stojí Derek Gardner, týmový šéfdesignér, který chtěl lépe rozložit hmotnost monopostu a zároveň vylepšit jeho ovládání a snížit profil přídě pro zlepšení obtékání vzduchu kolem vozu, kdy se dva páry menších kol mohly do jisté míry schovat za přední spoiler.

Vývoj šestikolového monopostu probíhal v polovině sedmdesátých let za nejvyššího možného utajení a veřejnost se mohla o P34 dozvědět z tisku až na podzim roku 1975.

Tyrrell P34 byl podobně jako drtivá většina konkurenčních vozů vybaven třílitrovým osmiválcem Ford Cosworth DFV o výkonu 362 kW (492 k), spolupracujícím nejprve s pětistupňovou a následně šestistupňovou převodovkou.

První ostrý start P34 se odehrál v roce 1976 v tehdejším čtvrtém podniku sezóny ve Španělsku, kde musel Patrick Depailler pro potíže s brzdami odstoupit. I přesto Tyrrell do následujících závodů nasazoval již jen P34, jimž se přes jejich netradiční konstrukci a potíže s brzdami i pneumatikami na malých předních kolech poměrně dařilo.

Jody Schecter startoval s P34 v devíti závodech s celkem třinácti pořádaných v roce 1976. Pouze v jediném nedojel, v jednom byl šestý, ve dvou pátý, v jednom čtvrtý ve třech druhý a v jednom zvítězil. Právě v tomto podniku ve Švédsku byl jeho týmový kolega Patrick Depailler druhý a tento výsledkem se následně povedlo zopakovat i ve Francii. Bohužel jeho statistika za sezónu 1976 již není pro P34 tak pozitivní, protože vedle dvojice druhých míst, je jedno třetí, po jednom šestém a sedmém místě a celkem pět nedokončených závodů.

Přes všechny problémy od nedostatečného chlazení předních brzd až po nekvalitní pneumatiky předních 10-palcových kol, jejichž vývoji se Goodyear údajně nevěnoval tak intenzivně jak měl se P34 zařadil mezi nejúspěšnější monoposty sezóny 1976.

Pro rok 1977 byl vyvinut P34B s přepracovaným šasi, v jehož konstrukci se již uplatnil i kevlar, upravenou aerodynamikou a řadou nových elektronických systémů. Vedle techniky došlo i na změnu v týmu. Po odchodu Jody Schecktera od Tyrrellu se kolegou Patricka Depaillera se stal švédský závodník Ronnie Peterson.

Tyrrelly P34B v barvách First National City Travelers Checks si bohužel již nevedly tak dobře jako původní provedení. Ronnie Peterson dosáhl nejlépe na třetí příčku a v osmi závodech ze třinácti nebyl klasifikován. Patrick Depallier na tom nebyl o moc lépe a i on měl na svém kontě osm nedokončených závodů a nejlépe dojel na třetí a čtvrté pozici, ale jinak P34B v roce 1977 končily na osmém, devátém nebo až dvanáctém a třináctém místě. Tým v roce 1977 model P34B prakticky neustále vylepšoval, ale zároveň stále řešil problémy s brzdami, pneumatikami a elektronikou.

Vedle neuspokojivých výsledků se hlavním důvodem pro ukončení dalšího vývoje šestikolového monopostu stala skutečnost, že se Goodyear rozhodl ukončit výrobu malých pneumatik, jejichž jediným odběratelem byl Tyrrell.

P34 se nesmazatelně zapsal do historie motoristického sportu a stal se inspirací pro dvojici dalších šestikolových monopostů. Prvním z nich byl March 2-4-0 se čtyřmi poháněnými zadními koly z let 1976 a1977, který ovšem nikdy nestartoval v žádném podniku Formule 1 a druhým se stejným osudem i konfigurací podvozku se stal Williams FW08B z počátku osmdesátých let.

V souvislosti s šestikolovými monoposty jsou často zmiňovány i stříbrné šípy německých značek Auto Union a Mercedes-Benz i konkurenční Alfy Romeo a Bugatti ze třicátých let nebo Ferrari 312 T6 z roku 1977. V případě těchto vozů ovšem nešlo o konstrukci se třemi nápravami, ale o dvojmontáž pro danou dobu běžných pneumatik na jedinou zadní nápravu podobně jako je to u nákladních vozidel.

S Ferrari 312 T6 je pak spojena kuriózní historka o nástupci s označením T8, jehož snímek se koncem sedmdesátých let objevil v italském tisku. Tento stroj měl totiž dvě nápravy vpředu a dvě vzadu. Ve skutečnosti ale nikdy neexistoval a fotografie byla podvrhem.


Zobrazit celý článek
Ondřej Pavlůsek
Diskuze (24)
Avatar - speedfred
16. 2. 2016 12:20
Re: Ešte jeden
no jasné,niečo zober od gúúglu, niečo od tesly a mňa môžeš potom pozvať na Ježka (pivo)
16. 2. 2016 09:20
Re: Transaxle
Pokud vím, tak ano. To trans- v názvu by mělo být od transmission. Striktně vzato by to neměla být převodovka typu transaxle, ale prostě transaxle - ani převodovka, ani nápravový diferenciál, ale kombinace obojího.
16. 2. 2016 07:48
Re: Transaxle
Takze i kdyz je prevodovka namontovana primo k motoru, tak je to transaxle? Tedy transaxle je oznaceni typu prevodovky s diferencialem a ne zpusobu ulozeni motoru vuci prevodovce v aute?
Takto: [odkaz]
16. 2. 2016 02:39
Re: Transaxle
Transaxle kombinuje převodovku a nápravový diferenciál. Vypichuje se to spíš u FR, protože je to celkem atypické řešení (a typicky posouvá těžiště dozadu) a převodovka stejně tak může být vpředu. Ve chvíli, kdy máš vše na jedné straně auta, se integrace nabízí. Ta tvá převodovka, z které jdou rovnou poloosy (musí se tam schovávat diferenciál), je transaxle; vůbec nezáleží, kde je motor.
16. 2. 2016 02:18
Re: 5 diferenciálů
Má tři nápravové a dva mezinápravové (mezi první a druhou a druhou a třetí). Zajímavé je řešení toho prostředního nápravového a zadního mezinápravového, ale už si jsem úplně jistý, jak je to udělané (měly by být v jednom balení). Zbylé tři jsou standardní (jen poměr na předním mezinápravovém je pochopitelně trochu atypický, dělí zhruba 30:70). Uzavírání je ve třech stupních (mezinápravové, zadní nápravové, přední nápravový).