Lancia Stratos HF - rychlík ze stratosféry

Z řady vynikajících konstrukcí automobilů Lancia pro rallye – Fulvia HF, Stratos HF, Rally 037 a Delta HF Integrale – si tentokrát připomeneme Stratos HF, který v letech 1974 až 1976 dosáhl trojího vítězství v mistrovství světa rallye značek.

Stratos nastupuje

Poprvé se s názvem Stratos seznámili návštěvníci turínského autosalonu v roce 1970. Italský karosářský kouzelník Nuccio Bertone zde představil studii Lancia Stratos. Futuristické tvary tohoto experimentálního vozu vznikly na základě rozsáhlého testování ve větrném tunelu. Snaha po dosažení co nejnižšího možného koeficientu odporu vzduchu vedla k vytvoření přísně klínovité karoserie, která připomínala spíše automobil z vědecko-fantastického filmu než reálný sportovní vůz. Vznik jména Stratos se přičítá jednomu z návrhářů, který poznamenal, že auto vypadá jako by přicházelo ze stratosféry.

Řidič a spolujezdec seděli v přední části vozu v poloze připomínající jezdce ve vozech formule 1. Do vozu se vstupovalo zepředu, po zdvižení rozměrného čelního okna, zakotveného ve střeše. K usnadnění nastupování se při otevření těchto „dveří“ zároveň sklopil volant. Po usednutí přitáhl řidič volant k sobě a hydraulický systém okno/dveře automaticky uzavřel. Vidlicový čtyřválec 1,6 litru z vozu Lancia Fulvia byl umístěn v pomocném ocelovém rámu před zadní nápravou. Do prostoru mezi motorem a oběma sedadly se ještě vešlo náhradní kolo.

Soutěžní speciál

V šedesátých letech byl manažerem soutěžního týmu Lancia Cesare Fiorio. Tento tým používal od roku 1966 velmi úspěšné vozy Lancia Fulvia HF. Zkratka HF byla převzata ze žargonu soutěžních jezdců, kde znamenala Horizon Full (horizont - naplno). Pod tlakem konkurence však tento vůz přestával stačit a tak Fiorio hledal náhradu. Při pohledu na prototyp Stratosu jej napadlo přepracovat tento vůz na soutěžní speciál. Až dosud se k soutěžnímu sportu používaly upravené sériové sportovní automobily. K homologaci pro rallye vyžadovala FIA (mezinárodní automobilová federace) výrobu minimálně 500 vozů. Tento počet se zdál výrobcům příliš vysoký a odrazoval je od vývoje vozů určených výhradně k soutěžním účelům. Stratos se stal prvním homologovaným soutěžním speciálem.

Aby byl vůz konkurenceschopný, potřeboval výkonný motor. Výkon dosud používaných čtyřválců Fulvia o objemu 1,6 litru (v provedení Abarth 2 litry) nestačil. V roce 1969 se však stala Lancia součástí koncernu FIAT, který měl těsné finanční vazby s firmou Ferrari. To umožnilo použít dostatečně výkonný vidlicový šestiválec z vozu Ferrari Dino 246.

Přepracování Bertoneho konceptu na soutěžní speciál se ujala trojice odborníků: Cesare Fiorio, Gianpaolo Dallara, bývalý technický ředitel firmy Lamborghini a Marcello Gandini, přední návrhář karosárny Bertone. Výsledkem byl ještě nedokončený prototyp vystavený na turínském autosalonu v listopadu 1971. Teprve další ročník tohoto autosalonu ukázal světu hotový Stratos HF, který se od prototypu lišil jen v detailech. Změnily se například otvory na kapotě z podélných na jemnější příčně a na střeše i na zádi se objevily spoilery. Vzadu za sedadly byl napříč umístěn vidlicový šestiválcový motor Dino s rozvodem 2xOHC a objemem 2418 cm3. Při stupni komprese 9,0 dosahoval výkonu 140 kW (190 k) při 7 000 ot/min. Maximální točivý moment 226 Nm dokázal motor vyvinout při 4 000 ot/min. V přední části vozu zbylo místo jen na náhradní kolo. Ve strohém interiéru dominovala pohodlná anatomická sedadla s dostatečným bočním vedením. Sedadlo řidiče mělo seřiditelný sklon opěradla a opěrku hlavy. K usnadnění oprav byla celá přední a zadní část karoserie výklopná.

Na tratích rallye

Stratosy se velmi rychle zabydlely na závodních tratích. Soutěžní vozy měly často vpředu kromě dvojice výklopných halogenových světlometů řadu přídavných světel. Nejčastěji se na tratích rallye i na silničních okruzích objevovaly v italských národních barvách s nápisy hlavního sponzora, italské letecké společnosti Alitalia.

Již na podzim 1972 startoval tovární jezdec týmu Lancia Sandro Munari se spolujezdcem Mario Mannuccim na korsické rallye. Byl to teprve druhý vyrobený Stratos a soutěž nedokončil pro poruchu zadní nápravy. Prvním úspěchem bylo vítězství Munariho na španělské rallye v dubnu 1973. O měsíc později dosáhl Munari se spolujezdcem Andruetem cenného druhého místa na Targa Florio.

V průběhu roku 1973 se naplno rozběhla výroba v továrně Bertone na turínském předměstí Grugliasco. Předmětem dohadů je skutečný počet vyrobených vozů. Nejčastěji se uvádí číslo 492, ale sám Nuccio Bertone mluví o 502 vyrobených kusech. Původní minimální počet 500 vozů, potřebný k homologaci, byl v době homologace Stratosu (1. října 1974) snížen na 400.

Ještě před homologací zvítězil Stratos na sicilské rallye a na Targa Florio ve třídě prototypů. Sandro Munari pak vyhrál v San Remu, na Giro d’Italia, Rideau Lakes a na korsické rallye. Stačilo to spolu se třetím místem na RAC rallye k zisku mistrovského titulu pro tým Lancia v roce 1974.

V lednu 1975 zahájil Sandro Munari sérii tří po sobě následujících vítězství v prestižní rallye Monte Carlo. Na úspěších vozů Lancia Stratos HF se podíleli i další jezdci. Bjorn Waldergaard vyhrál švédskou rallye a rallye San Remo. Na Safari rallye byl třetí za druhým Munarim. Britskou RAC rallye se však Stratosům stále nedařilo vyhrát. Waldergaard si alespoň získal obdiv diváků, když s vozem u kterého byla odňata zadní část karoserie (kvůli snadnějšímu přístupu při opravách) vyhrál 40 z celkem 72 rychlostních zkoušek. Nakonec však byl vyloučen, neboť jel na veřejné komunikaci bez zadních brzdových a směrových světel a bez zadní poznávací značky.

Rok 1976 byl pro Stratos nejúspěšnější. Na cestě za třetím titulem v mistrovství světa značek získal první dvě místa na rallye Monte Carlo, první čtyři místa na portugalské rallye, první místa na Sicílii, Korsice a na Giro d’Italia. Na Stratosech začaly jezdit i soukromé týmy. Jedním z nejúspěšnějších byl francouzský tým Chardonnet s jezdcem Bernardem Darnichem. Ten převzal žezlo od továrního týmu Lancia a stal se nejúspěšnějších pilotem vozu Lancia Stratos HF se 33 vítězstvími. Sandro Munari dosáhl „jen“ 13 vítězství.

V roce 1977 byl tovární tým Lancia spojen s týmem „mateřského“ Fiatu a veškeré vývojové úsilí se zaměřilo na vůz Fiat 131. Přesto ještě Stratos dosáhl v roce 1978 třinácti vítězství na velkých soutěžích. V následujícím roce již se Stratosy jezdily jen soukromé týmy. Bernard Darniche vyhrál rallye Monte Carlo a dovršil tak úspěchy vozů Stratos na této rallye na čtyři vítězství po sobě. Naposledy se Stratos objevil s podporou továrního týmu, když se Marku Alen domluvil na účasti v RAC rallye v letech 1981 až 1983. Ani jemu se však nepodařilo zvítězit, takže RAC rallye se pro Stratos stala nedobytou pevností.

V roce 1981 přišla Lancia s novým supervozem pro skupinu B – Rally 037 a Stratos dožil v rukách soukromých jezdců až do vypršení homologace na konci roku 1982. Stratos měl pro soutěžní sport mimořádný význam. Stal se prvním vozem stavěným speciálně pro rallye a vedl k vývoji výkonných automobilů skupiny B a S a nakonec i současných vozů WRC.