TEST Dvě minuty s Martinem Prokopem v dakarském speciálu: Nic podobného jsem nezažil

Díky své práci jsem si splnil hned několik snů, některé jsem si ani netroufal mít a stalo se. Třeba svezení na sedačce spolujezdce ve Fiestě WRC, kterou řídil Jari-Matti Latvala. Navíc na bývalé rychlostce RAC rallye, tedy šotolina, ke všemu okořeněná letním deštíkem. Samozřejmě neskutečný zážitek, nejvíc mě dostala plynulost a centimetrová přesnost, s níž se Jari mezi stromy pohyboval. S Honzou Kopeckým jsem si zase vyzkoušel, že na asfaltu speciál R5 fakt hodně brzdí… A v Octavia Cupu si na vlastní kůži osahal atmosféru okruhových závodů, tlačenici po startu, jízdu na morku a neskutečnou radost v cíli. Před dvěma lety jsem se zase ultrastresoval za volantem cupového Adamu při rallyesprintu v Pačejově.

Zážitků tedy bezpočet. Ke svezení s Martinem Prokopem jsem tedy přistupoval možná trošku rezervovaně. Těšil jsem se, to rozhodně, ale sám soutěžní jezdec i jeho spolujezdec Honza Tománek mluvili o daleko nižších rychlostech, méně sofistikované technice dakarského speciálu (v porovnání s hi-tech WRC), trať na tankodromu nedaleko Jihlavy byla navíc krátká a šíleně rozbitá. Abychom věděli, co nás zhruba čeká, před Martinem nás svezl v sériovém raptoru Honza Tománek. Jeli jsme krokem, a i když jsme seděli v terénním pick-upu, na některé úseky si Honza netroufl. A jenom ukázal, kudy se s Martinem za chvíli vydáme.

Dvě minuty radosti/hrůzy

Nezvyklé bylo už stoupání do kabiny, mechanici nám, novinářským nemehlům, dokonce připravili štokrle. Abychom se do vysoko umístěné kabiny vůbec dostali. Uvnitř panovala typická závodnická strohost a stísněnost, která ve mně vzbuzuje spíš pozitivní pocity – pevně svázaný šestibodovými pásy a obklopený klecí… To mám rád!

Martin pak probudil osmiválcový motor z mustangu, který je v podstatě sériový. Tým si může vyhrát jenom s elektronikou a sáním, cokoliv od hlavy dál včetně musí zůstat netknuté. Koncovky výfuku jsou vyvedeny pod bočními dveřmi a zvuk je neskutečně intenzivní, na osmiválec dost uječený a vysoký. Výkon se pohybuje od 350 do 400 koní, prý podle paliva. Ne všude totiž mají k dispozici vysokooktanový benzin. I tak jsem čekal asi o něco větší porci koníků, předpisy daný restriktor ale víc jednoduše nedovolí.

Dakar 2018 – 14. etapa: Prokop vyrovnal maximum

A pak už tam Martin kope jedničku, jasně že s tradičním sekvenčním škubnutím, převodovka pochází od francouzského Sadevu. Akcelerace z místa je působivá, motor reaguje bleskově a díky krátkým převodům do otáček vyloženě sprintuje. Hezké, i vzhledem k minimální hmotnosti osmnáct metráků (bez provozních náplní) ale nic, co by nezažil majitel silnějšího sportovního vozu.

Potom ale následovalo něco, co jsem nezažil. A popravdě si neuměl ani představit. Tam, kde jsme se s raptorem a Honzou Tománkem před několika minutami ploužili ani ne rychlostí chůze, Shrek letěl. Opravdu letěl. Dojem z naprosto absurdní rychlosti ještě povyšovaly rozměry auta, vysoká pozice sezení a hlavně uzounká a neuvěřitelně rozbitá… Něco, silnice to rozhodně nebyla. Díry byly kolikrát klidně i půl metru hluboké, to ale zavěšení a hlavně odpružení speciálu naprosto nerozhodilo. Jasně, prakticky celou dobu shrek poskakoval a šil sebou, já měl ruce pevně spojené, abych si nenafackoval, ale jízda to byla vzhledem k totálně rozbombardovanému podkladu vlastně dokonale komfortní. Mimochodem, tlumiče nedodává žádná světově vyhlášená extraznačka, ale slovenský a alespoň pro mě vlastně neznámý výrobce FRT (Ferencz Racing Technology).

Pokračovali jsme v šíleném tempu, jednu chvíli jsme několik desítek metrů padali z kopce se sklonem černé sjezdovky. Všechno ale bylo dokonale plynulé a neuvěřitelně přesné. Na okruhu chápu, jak se ale tedy trefovat do brzd, to mi hlava nebere. I v soutěži jeden Martin často na oči, notičky od spolujezdce se s těmi rallyeovými nedají srovnat. Zatímco v klasické soutěži má posádka zaznamenaný každý metr tratě a ví, co ji čeká, při maratónu Honza Tománek zahlásí třeba to, že teď se pojede osm kilometrů rovně. A s aktuálními podmínkami se už jezdec musí poprat sám.

Člověk by si možná za chvilku navykl technice věřit. Je fakt, že schopnosti podvozku jsou pro běžného smrtelníka (klidně i se zkušeností ze soutěžního speciálu R5) jenom těžko pochopitelné a nějakou dobu bezesporu zabere, než přestanete metrové propasti chápat jako překážku. Jak ale posádka zvládne tuhle všemu se vymykající terénní torturu vydržet v závodním nasazení a tedy několik hodin v kuse, to je další věc, kterou jsem se ani nesnažil pochopit. Podle Martina byl tedy jihlavský tankový terén už docela výživný, v dálkových soutěžích se údajně najdou i odpočinkovější zkoušky, ale i tak… Masakr!

TEST Jízdní dojmy: Ford F-150 Raptor pro Rallye Dakar. Říkají mu Shrek!

Asi něco podobného jsem ze sebe dostal po dvou minutách příjemného utrpení. Martin se do interkomu jenom zasmál. „To víš, to nejsou okruhy.“ A ani rallye, bych si dovolil dodat. Tam se jezdí sice rychleji, ale tohle byl opravdu extrémní zážitek, který bych postavil i nad Jariho a jeho Fiestu WRC (tehdy ještě závodil za VW ani Toyotu). „Přiučil ses něco?“ zeptal se mě ještě Martin. Dělá si srandu? Asi ne. Odpověděl jsem něco v tom smyslu, že tohle bylo tak daleko od mých „schopností“, že jsem nemohl pochytit ale opravdu vůbec nic.

V dílnách nedaleko Jihlavy jsme si pak mohli prohlédnout ještě vznikající speciál pro příští ročník Dakaru. Zatím je to sice jenom pár trubek, já bych jim ale strašně přál, aby byly ještě rychlejší než letos, kdy Martin skončil na úžasném sedmém místě.