Jaké.auto Informace o autech podle značky a modelu

Mercedes-Benz C291 (1991): Prototyp s plochým dvanáctiválcem a neskutečným zvukem

Aleš Dragoun
Diskuze (5)
Prototypy skupiny C přijdou mnohým jako nezajímavé placky, které vypadaly na první pohled všechny stejně. Skrývaly ale zajímavou techniku. Mercedes-Benz C291 nebyl výjimkou.

Dnes máme ve znovuvzkříšeném šampionátu éru hybridů. Na počátku 90. let po nich ještě nebylo ani vidu, ani slechu, ale FIA se rozhodla k radikálnímu a dosti kontroverznímu kroku, který původní seriál nakonec zahubil. Místo velkých přeplňovaných motorů povolila pouze ty s maximálním objemem 3,5 l a bez turbodmychadel. Počet válců byl omezený, ale mohlo jich být od šesti do dvanácti. Starší auta původní skupiny C směla startovat dále, byla ovšem přeřazena do grupy C2 a dostala hmotnostní handicap. Navíc na startovních roštech stála až za novými C1, pouze dřívější limity spotřeby paliva byly zrušeny. Tahle integrace s formulí 1 své ovoce rozhodně nepřinesla...

Zněla sice hezky, ale většina automobilek dříve pro závodní speciály použila sériový základ, kdežto nyní je mezinárodní federace přinutila připravit zcela nové pohonné jednotky... To čekalo i Untertürkheim. Mercedes-Benz postavil pro sezónu 1991 nástupce úspěšného prototypu C11. Vyvíjel jej opět ve spolupráci se švýcarským Sauberem, ale stejně jako předchůdce už stříbrná auta tuto značku nenesla. Pouze název stáje „Team Sauber Mercedes“ připomínal, že podvozky se pořád ještě rodí v Hinwillu.

Placka s plackou

Největším překvapením byl samotný motor. Před zadní nápravou totiž našel místo agregát s označením M291. Atmosférický čtyřventilový dvanáctiválec s rozvodem DOHC měl úhel rozevření 180 stupňů, což znamená jediné: ano, byl plochý! Tomu odpovídaly i základní parametry vrtání a zdvihu: 86 x 50,1 mm. Z přesného objemu 3492 cm3 poskytoval na začátku sezóny nějakých 557, na konci už 680 koní (410, respektive 500 kW), a to při 13 tisících otáčkách. Jenže starší pětilitrové osmiválce s dvojicí turbodmychadel dávaly 540 kW (734 k)... Vstřikování paliva vyráběl Bosch.

Základem konstrukce vozů byl tradiční samonosný monokok z uhlíkových vláken. Podvozek s rozvorem 2,7 m měl na všech kolech dvojité trojúhelníkové závěsy a vinuté pružiny s vodorovnými tlumiči typu push-rod. Hydraulické brzdy už vyznávaly karbonové kotouče, ze stejného moderního materiálu byla vyrobena rovněž dvoudveřová karoserie, která dále využívala kevlarových dílů.

Samá díra

Zaujala přídí s aerodynamickým prvkem, který spočíval na středové přepážce a suploval roli spoileru. Nasávací otvory a větrací kanály byly začleněny do dveří, pomáhaly udržovat optimální teplotu vody i oleje, protože jejich chladiče byly umístěny na bocích. Přívod regulovala škrticí klapka. Další velké „díry“ bychom našli právě tam, před zadními koly, z nich zase vzduch unikal ven. Malé NACA otvory na kapotě chladily mazivo převodové. Konstrukce poháněcího ústrojí ještě snižovala těžiště, navíc mechanická soustava byla nakloněna o několik stupňů směrem dopředu, volný prostor pod ní umožňoval vytvořit difuzor s neporušeným tvarem, ten zlepšil proudění vzduchu v podlaze a zvýšil přítlak.

Co se designu zádě týče, Němci a Švýcaři zůstávali u obřího zadního křídla přes celou šířku vozu, které umožňovalo dosáhnout vyšší maximální rychlosti na rovinkách, ale v zatáčkách byla auta pomalejší než konkurence. Tu představovaly hlavně Peugeoty 905 B a Jaguary XJR-14, které používaly vidlicové osmiválce Ford Cosworth HB z formule 1. V rychlostech nad 240 km/h také stříbrné prototypy pomaleji akcelerovaly, výhoda nižší hmotnosti (750 kg) nic neznamenala. Podle převodů a charakteru tratí byly schopny dosáhnout až 385 km/h.

Do Le Mans se nekvalifikoval

Úspěch se však nedostavil, nový vůz přinesl až na výjimky pro obhájce mistrovského titulu zklamání. Objevily se vleklé problémy se spolehlivostí, které se vlastně ukázaly už při předsezónních testech. Tým raději nasadil jako alternativu starší osvědčenou C11 pro Jochena Masse a Jean-Louise Schlessera i přesto, že ji musel zatížit. Za všechno mohl nevhodně zvolený materiál na bloky i hlavy (hliníková slitina), alespoň takové bylo oficiální stanovisko.

Učit jezdit novinku dostali na starosti junioři: Rakušan Karl Wendlinger a Němec Michael Schumacher. Určitou vzpruhou po debaklech v Suzuce a Monze bylo druhé místo v Silverstonu za Jaguarem XJR-14 dvojice Teo Fabi/Derek Warwick, i když s kolem ztráty. Do 24 hodin Le Mans se C291 dokonce nekvalifikovala, na nově upravené trati se zpomalovacími šikanami prostě nestačila! Oba mladíky doplnil v sestavě Fritz Kreutzpointner, známé jméno z evropských bitev tahačů. Nakonec přesedli do C11 a pod šachovnicovou vlajku dorazili jako jediní z týmu na pátém místě absolutní klasifikace, za vítěznou rotační 787 B a trojicí Jaguarů, ovšem XJR-12 s vidlicovými dvanáctiválci 7,4 l...

Triumf v posledním závodě

Po Le Mans se tým soustředil už pouze na projekt C291, takže nasadil i druhé auto. Jenže na Nürburgringu, v Magny-Cours a na okruhu bratří Rodriguezů v mexické metropoli cíl nevidělo ani jedno! Odcházely motory, pětistupňové převodovky, olejové čerpadlo, elektroinstalace, unikala voda z chladicího systému...

Vítězství se dočkalo, jednou jedinkrát: až na konci sezóny 1991 v japonském Autopolisu. V jeho kokpitu se střídali znovu Wendlinger s pozdějším sedminásobným světovým šampionem F1. Mass se Schlesserem skončili tenkrát pátí. Sauber Mercedes obsadil mezi týmy až třetí příčku. Z osmi účastí, respektive sedmi startů tedy C291 vybojovaly dvě pódia: jeden triumf a jedno stříbro. Nic víc.

I přes sportovní (ne)úspěchy má dvanáctiválec má neopakovatelný zvuk, kterého u klasického véčkového motoru prostě nedosáhnete. Umí také správně výt, ale je to pořádný bručoun, i když byl samozřejmě chlazen kapalinou.

Nástupce už nezávodil

Untertürkheim si spočítal, že se mu pokračovat v nákladném seriálu nevyplatí. Následující projekt C292 sice opět ve spolupráci se Sauberem dotáhl do funkční podoby, vzniklo dokonce několik kusů (jejich přesný počet není znám), ale ani jeden z nich nezávodil. Prodávat samotné jednotky, či dokonce celé vozy soukromníkům postrádalo smysl, jejich vývoj i provoz byl tak nákladný, že by tovární oddělení muselo zůstat v činnosti a utrácet další peníze. A pro někoho jiného? Na to z vedení Daimler-Benzu nemohl logicky nikdo kývnout...

Definitivní stopka pro stará „céčka“ a masivní odchod automobilek, ze kterých vydržely pouze Peugeot, Mazda a Toyota, znamenal konec vytrvalostního MS. Původně jej nechtěla FIA už ani vypsat... A Sauber spolu s Mercedesem čekala nová výzva: formule 1. Jenže tam už velká automobilka působila zase pouze v roli partnera, agregáty dokonce dostaly značku Ilmor. C291 se dochovala jediná z údajných pěti, vlastní ji tovární muzeum ve Stuttgartu. C292 zase odpočívá ve švýcarské továrně.

Aleš Dragoun
Diskuze (5)
23. 1. 2017 15:22
Jako bych tam byl
Smard benzinovych vyparu a rachot jako v lomu. Ja radeji elektro.
Avatar - Barrichello
23. 1. 2017 09:24
Jo Sauber
tehdá uměl >:D
Avatar - holden2
23. 1. 2017 00:15
a ten zvuk
je teda skutecnej nebo neskutecnej?
Avatar - Uživatel_5340709
22. 1. 2017 20:45
Nádherný,
skoro jako Mazda Furai, ani nevím co je teď lepší. :yes:
22. 1. 2017 19:56
Orgasmus
pro moje uši >:D