Jaké.auto Informace o autech podle značky a modelu

Mercedes-Benz Rennwagen-Schnelltransporter (1954): Náklaďák, který jezdil 170 km/h!

Aleš Dragoun
Diskuze (5)
Jak rychle přepravit auta na závody, případně poškozená do továrny během víkendu a zase zpátky? V Untertürkheimu si kdysi uměli poradit. Původní prototyp skončil ve šrotu, existuje však kopie...

V roce 1952 dostal šéf závodního týmu Daimler-Benzu Alfred Neubauer nápad. Potřeboval rychlý náklaďák, nejen pro dopravu závodních vozů na akce, ale hlavně pro jejich transport k opravám po případných nehodách. I přímo do továrny. Stříbrné vozy se teprve chystaly vstoupit na scénu Grand Prix, zatím jezdily dlouhé vytrvalostní závody. Tam se taková speciální technika mohla bez problémů uplatnit.

Ale i na okruzích formule 1, tenkrát se závodilo víceméně pouze v Evropě. Rychlostní limity na silnicích a dálnicích byly věcí neznámou, takže se s havarovaným vozem „na korbě“ dalo jet bez problémů po ose... Vzniklo skutečně neobvyklé auto, které dle své modré barvy dostalo přezdívku „Das Blaue Wunder“ (modrý zázrak), oficiálně šlo ovšem o „Rennwagen-Schnelltransporter“, říká se mu i zkráceně „Renntransporter.“

Ponton i racek

Daimler-Benz použil vše jen to nejlepší, co měl k mání. Natáhl podvozek, respektive trubkový rám tvaru písmene X ze série W188, tehdejšího luxusního typu 300 S v provedení kabriolet, kupé a roadster, na 3,05 m. Celý vůz měřil na délku úctyhodných 6,75 m a byl dva metry široký, i když tyto masivní rozměry jeho nízká stavba (1,75 m) na první pohled neprozrazovala. Předsunutá kabina používala díly ze série W120, tedy pontonového typu 180, prvního vozu značky, který měl samonosnou karoserii. Konstruktéři vzali část střechy i čelní sklo úplně obyčejného standardního sedanu a upravili dveře, světla včetně směrovek byla rovněž shodná. Pocházely z něj i některé prvky interiéru, ten byl jinak takovým mixem různých modelů.

Největší perlu představoval motor. Nic lepšího než třílitrový (2996 cm3) šestiválec s mechanickým vstřikováním z „racčího“ kupé 300 SL nebylo k mání, nezapomínejme, že sériový model W198 se vyvíjel současně... Výkon 141 kW (192 k) v 5500 otáčkách stačil prázdnému rychlému náklaďáku k dosažení mety 170 km/h, ovšem pozor, pokud měl „na zádech“ nějaký ten závodní skvost, jel jen o 7 km/h pomaleji... Aby ne, vždyť vážil pouze 2,1 tuny. Agregát se usídlil nad přední nápravou, čtyřstupňová převodovka pocházela rovněž z „Gullwingu“ a přenášela dozadu 243 N.m. Hydraulické bubnové brzdy dostaly pneumatický posilovač Bosch.

Od první myšlenky k dokončení uplynuly dva roky. Když se rychlý přepravník objevil poprvé v červenci 1954 v Remeši na GP Francie, způsobil ještě větší poprask než monoposty samotné a nezůstal stranou zájmu médií, psalo se o něm hodně. Jenže původnímu účelu nesloužil moc dlouho, 11. června 1955 se zabil v Le Mans na cílové rovince Pierre Levegh a trosky sportovního otevřeného 300 SLR zasypaly hlavní tribunu. Spolu s pilotem zde nalezlo smrt dalších 83 diváků (zdroje se různí, uvádějí ale minimálně 80 obětí). Daimler-Benz na konci sezóny, kdy některé země zcela zakázaly automobilové závody (ve Švýcarsku platí s výjimkou vrchů a rallye dodnes) z vrcholných pater motoristického sportu na dlouhá desetiletí odešel.

Do šrotu

Renntransporter se přesunul do USA v rámci reklamní kampaně, tehdy byl také na pravém zadním blatníku vyveden anglický nápis „Max. Speed 105 m.p.h.“. Diváci si jej mohli prohlédnout na několika tamních výstavách a autosalonech. Později se uplatnil při testování prototypů sériových vozů. Měl se stát muzejním exponátem a nést právě 300 SLR, ale souprava překračovala povolenou nosnost druhého podlaží staré budovy. Není jasné, proč „nejrychlejší přepravník závodních aut na světě“ (bez nadsázky) bývalý manažer sportovního oddělení Rudolf Uhlenhaut nechal v prosinci 1967 sešrotovat. Vždyť coby inženýr sám předtím vedl jeho stavbu! Auto bylo jistě po třinácti letech „unavené“, nicméně si zřejmě vůbec neuvědomil, že jednou může mít historickou hodnotu.

Jenže se jej zželelo jeho následovníkům, ve firemních sbírkách prostě chyběl. Problém? Poměrně podstatný. Dokumentace totiž prakticky neexistuje, jen pár dobových fotografií. Původní zkušební exemplář se rodil ručně, doslova na koleně a bez plánů. Modrý zázrak, který odpočívá dnes ve firemní kolekci a sem tam si vyrazí na nějakou akci včetně závodů historiků, je oficiální kopií originálu této úžasné „odtahovky“.

Kopie

Nápad na opětovnou stavbu se zrodil v roce 1993. Trvala předlouhých 6.000 hodin, nebo chcete-li osm let a jistá improvizace byla nutná... Daimler-Benz, respektive později DaimlerChrysler se spolehl na externí firmu Mika, které uložil zakázku. Od originálu se liší pouze kotoučovými brzdami na všech kolech, jinak byly znovu použity tytéž díly. Oproti dnešním „pojízdným dílnám na kolečkách“ jde skutečně o unikát, i když vpravdě kuriózní. Sloužil sice k přepravě „materiálu“ z bodu A do bodu B, avšak pěkně rychle...

Chtěli byste jej mít i doma? Zmenšeninu vyrábí prestižní německá firma CMC v měřítku 1:18, samozřejmě ve špičkové kvalitě. Původní série byla k dostání do sedmi tisíc korun za kus, druhou, ještě detailnější dnes seženete za 388 eur (zhruba 10,5 tisíce) přímo na webu firmy. Bez nákladu, samozřejmě, monopost W196 je třeba koupit zvlášť. Čeští prodejci modelů si ale neváhají k modrému krasavci přihodit ještě nějakou tu tisícovku navíc...

Aleš Dragoun
Diskuze (5)
Avatar - Magister
20. 3. 2017 19:22
Re: bylo to v tom hodnym vychodnim nebo zlym zapadnim nemeck
Trefný komentář. Souhlas.
Avatar - Magister
20. 3. 2017 19:21
Re: JJ tohle je pecka
Jj, máme doma modýlek.
Avatar - eLzyx
20. 3. 2017 15:00
hezký
pěkný Barkas, pár pytlů cimentu by to na stavbu zvládlo odtahat :yes:
20. 3. 2017 14:12
bylo to v tom hodnym vychodnim nebo zlym zapadnim nemecku???
9 let po prohrany valce a oni si udelaj "zavodni" nakladacek jen tak pro radost
zatímco u nas ti nejlepší a nejcestnejsi lidi kutali v jáchymovských koncentracích uran pro ruske mirove rakety ...