Jaké.auto Informace o autech podle značky a modelu

Diskuse: TEST Mitsubishi Grandis DI-D: první jízdní dojmy

Nový velký van představilo Mitsubishi už před dvěma lety ve Frankfurtu. Dosud mu scházel strategicky důležitý vznětový motor, nyní je však již cesta k evropským zákazníkům zcela otevřená.
Zpět na článek
29. 6. 2005 13:41
neregistrovaný "Makay"
29. 6. 2005 13:48
neregistrovaný "ciello"
29. 6. 2005 14:09
neregistrovaný "GTI"
29. 6. 2005 14:13
neregistrovaný "Ada"
29. 6. 2005 14:19
neregistrovaný "ciello"
29. 6. 2005 15:52
neregistrovaný "paja"
29. 6. 2005 16:35
neregistrovaný "Lonestarstate"
29. 6. 2005 16:42
neregistrovaný "ciello"
29. 6. 2005 16:59
neregistrovaný "Lonestarstate"
29. 6. 2005 17:03
neregistrovaný "mates"
29. 6. 2005 17:10
neregistrovaný "Lonestarstate"
29. 6. 2005 17:34
neregistrovaný "paja"
30. 6. 2005 08:35
neregistrovaný "mates"
30. 6. 2005 08:45
neregistrovaný "Lonestarstate"
30. 6. 2005 09:37
neregistrovaný "mates"
30. 6. 2005 09:41
neregistrovaný "Lonestarstate"
30. 6. 2005 11:31
neregistrovaný "mates"
30. 6. 2005 12:37
neregistrovaný "Milo"
30. 6. 2005 12:49
neregistrovaný "Lonestarstate"
30. 6. 2005 14:00
neregistrovaný "mates"
29. 6. 2005 17:29
neregistrovaný "Lonestarstate"
30. 6. 2005 09:34
neregistrovaný "ciello"
29. 6. 2005 23:39
neregistrovaný "jozef77"
30. 6. 2005 19:21
neregistrovaný "Ada"
29. 6. 2005 15:05
neregistrovaný "empi"
29. 6. 2005 15:06
neregistrovaný "pepe2001"
29. 6. 2005 19:42
neregistrovaný "evo9_sk"
29. 6. 2005 21:46
neregistrovaný "neran"
30. 6. 2005 10:26
neregistrovaný "paja"
1. 7. 2005 17:24
neregistrovaný "neran"
30. 6. 2005 21:08
neregistrovaný "cestovatel"
30. 6. 2005 21:14
neregistrovaný "cestovatel"
1. 7. 2005 09:44
neregistrovaný "mates"
1. 7. 2005 12:22
neregistrovaný "Lonestarstate"
2. 7. 2005 18:52
neregistrovaný "nos"
24. 2. 2006 13:40
neregistrovaný "Láďa"
neregistrovaný "Makay"
29. 6. 2005 13:41
ujde
pěkné mpv
Rozbalit vlákno
0
neregistrovaný "ciello"
29. 6. 2005 13:48
něco cítím.. POTENCI
..auto má dozajista víc kvalit než nekvalit, ale jsem tak trochu v rozpacích ze zadní části.. respektive z bočního pohledu mi to přijde docela zvláštně.... Jak to, že když japonci udělají auto... tak je to většinou designově perfektní jen z 80%.. tím myslím, že to auto vypadá skvěle.. předek krásně agresivní, dveře a sklon střechy k danému autu super... nicméně posledních asi 60cm... to je docela děs..! ale zase zadek - světla a víko jsou OK... a interier... perfektní... je tam cítit asijskej původ.. ale moc se mi líbí..!! akorát mám strach, že to na malých kolech bude vypadat hrozně blbě.. resp. ten zadek vypadá divně i s velkýma... Space star/runner bylo skvělý.. a doufám, že tohle bude mít velkej úspěch... Zajímavý tvary - těch na silnicích není nikdy dost...
Rozbalit vlákno
1
neregistrovaný "GTI"
29. 6. 2005 14:09
Re: něco cítím.. POTENCI
Také něco cítím... - ... Není to ale o čichových vjemech. Tahle auta... no, přispěvatel Makay to shrnul za nás za všechny milovníky MPV - pěkné MPV... A jak píší naší kolegové - pekné, naozaj pekné voziatko.
neregistrovaný "Ada"
29. 6. 2005 14:13
Tvary jak od rumunofrancouzů
Tvary jak od rumunofrancouzů, tedy úchylné, zaměřené na efekt a ne na praktičnost. Pokud to srovnáte s již starším VW Sharan, tak jednoznačně tento japonec prohrává. A to už ani nehovořím o nemožnosti nákupu verze 4x4. Na zasněžené silnici se s tím do kopce nevyhrabete. V interiéru dominuje podivně otylý střední sloupek - nevím, kam si řidiči s výškou nad 190 cm dají pravé koleno. A ani kvalitní TDI motor to asi nezachání. Celkově
Rozbalit vlákno
20
neregistrovaný "ciello"
29. 6. 2005 14:19
Re: Tvary jak od rumunofrancouzů
..nevím, co je na Sharanovi tak úchvatnýho.... je spíš celkově
neregistrovaný "paja"
29. 6. 2005 15:52
Re: Tvary jak od rumunofrancouzů
Pokud budeme za etalon MPV povazovat trojcata Sharan/Alhambra/Galaxy pak jsme na tom hodne spatne panove...Tato trojice je dnes jiz beznadejne zastarala a pokud chci srovnavat s nejlepsim evropanem pak vybiram Espace, popr. italsko-francouzskou "trojku". Zajiste moderni turbodiesel vozu prospel, stejne jako kolega nize musim uznat, ze nazivo vypada Grandis podstatne lepe...byt (zachovam se jako GTI), kvalita plastu u vozu za tyto penize by mela byt lepsi nez ve Fiatu Panda (u ktereho to ocekavame, vzhledem k cene). Tvarove provedeni interieru je svezi a napadite a priznam se, ze neznam cloveka, ktery si pri rizeni opira nohu o horni cast stredove konzoly, ktera je pouze nahore opravdu siroka (ne, ze by zmineny Sharan nemel stejne mohutnou stredovou partii palubni desky, ze?). Zrejme techto vozu na silnicich prilis vidat nebudeme, ale je to solidni moznost, jak se predvest v napaditem MPV.
neregistrovaný "Lonestarstate"
29. 6. 2005 16:35
Re: Tvary jak od rumunofrancouzů
Etalon MPV je jen jeden. Originál. Taky nabízí 4x4 a navíc není většina jeho motorizací vhodná jen do traktoru. Je to ten, který již od svého vzniku je nejprodávanějším modelem na světě. Který to je?
neregistrovaný "ciello"
29. 6. 2005 16:42
Re: Tvary jak od rumunofrancouzů
...žeby dvanáctsettrojka....?!!?!
neregistrovaný "Lonestarstate"
29. 6. 2005 16:59
Re: Tvary jak od rumunofrancouzů
Eh, však ty víš, o čem mluvím. Caddy mě ale vyčerpal (mimochodem už jsem to tam shrnul ) tak, že teď mluvím radši v jinotajích, aby se na to nikdo nechynul.
neregistrovaný "mates"
29. 6. 2005 17:03
Re: Tvary jak od rumunofrancouzů
A ze vim, ktery to je GV?
neregistrovaný "Lonestarstate"
29. 6. 2005 17:10
Re: Tvary jak od rumunofrancouzů
Tušíš správně. A nebo GC od sesterské automobilky. Předevčírem jsem v něm našel další dva držáky na nápoje. Nikdy mě nepřestane překvapovat.
neregistrovaný "paja"
29. 6. 2005 17:34
Re: Tvary jak od rumunofrancouzů
...schvalne pro Tebe jsem konkurenci specifikoval "...nejlepsi z evropskych...", nebot jsem tusil Tvou reakci.
neregistrovaný "mates"
30. 6. 2005 08:35
Re: Tvary jak od rumunofrancouzů
Lezely urazeny pod sedadlem spolujezdce?
neregistrovaný "Lonestarstate"
30. 6. 2005 08:45
Re: Tvary jak od rumunofrancouzů
Ne. Vytahujou se z pod prostřední řady, koho by to napadlo (máme tam lavici, ne dvě oddělený křesla). Mimochodem jdou na prostřední řadě rozložit i dvě integrovaný dětský autosedačky, který tam jsou zdarma. Kolik by se u evropskýho auta připlácelo za dvě autosedačky? Ani nechci vědět.
neregistrovaný "mates"
30. 6. 2005 09:37
Re: Tvary jak od rumunofrancouzů
Trochu OT, ale vim ze ti to udela radost. Prolezl jsem pred 14-ti dny vsechny Caddy, ktery maj v Pruhonicich. A muzu rict, ze jsem byl mile prekvapen. Ma to neco do sebe. Nekdy pristi tyden se pujdu projet a uvidim , jestli to taky jezdi A perlicka na konec, dokazal bych si predstavit, ze bych si to koupil
neregistrovaný "Lonestarstate"
30. 6. 2005 09:41
Re: Tvary jak od rumunofrancouzů
Já věděl, že si rozumný. Teď ještě nahlodat GTI, aby věděl, za co má obměnit svůj vůz.
neregistrovaný "mates"
30. 6. 2005 11:31
Re: Tvary jak od rumunofrancouzů
CTS v cerne a v automatu by mu slusel Ani by nemusel mit turbo a konecne by pochopil, ze auto ma mit 6 a vice valcu
neregistrovaný "Milo"
30. 6. 2005 12:37
Re: caddy...
pekne auta. fakt. cts alebo xlr. alebo cts-v :-D. suv-cka zrovna nemusim, a urcite nie ten Avalanche (zabudol som ako sa vola od cadillacu.) Len, myslim, ze deville je designovo dost divny.
neregistrovaný "Lonestarstate"
30. 6. 2005 12:49
Re: caddy...
Avalanche od Cadillacu se jmenuje Escalade EXT. Deville je krásný. obzvlášť když se trošku retro poupraví. Jen to chce naživo nebo ty správný fotky: [odkaz] // [odkaz] // [odkaz] // [odkaz] // [odkaz] No a koncem roku se začne prodávat kompletně přepracovaná verze už s Art&Science designem.
neregistrovaný "mates"
30. 6. 2005 14:00
Re: caddy...
Tak ja mel moznost videt jen CTS, STS, XLR a SRX jo a Corvette Stacilo, asi bych si vybral A to jsem zatizeny na anglicke vozy, ale kdyby to neslo jinak, tak je to dobra alternativa
neregistrovaný "Lonestarstate"
29. 6. 2005 17:29
Re: Hlavně pro Ciella
Něco hlavně pro Ciella: [odkaz] Upřímně řečeno jsem já z tohoto face-liftu zádě spíš zklamaný. Vespod to vypadá jako červené nálepky zakrývající skutečné vykousnutí světlometů, které se asi inspirovali u BMW potažmo Audi.
neregistrovaný "ciello"
30. 6. 2005 09:34
Re: Hlavně pro Ciella
..hmm.. trochu máš pravdu... asi by to chtělo vidět trochu z úhlu.. ale nemyslím, že to bude "kýčové"... Něco udělat museli.. ale tohle je možná horší než to bylo... jenže možná to hraje s celým faceliftem a je to vyvážený... No jo no...
neregistrovaný "jozef77"
29. 6. 2005 23:39
Re: Hlavně pro Ciella
Úplne s Tebou súhlasím, Sharan je proste "úchvatný". Ale niektorým ľuďom to ťažko vysvetlíš. Keby si aj na kravské lajno dal značku VW, tak by na to nedali dopustiť a bola by to pre nich ikona a legenda.
neregistrovaný "Ada"
30. 6. 2005 19:21
Re: Hlavně pro Ciella
Jozo, az ked si na Sharana 4motion naozaj zarobis, vtedy tu nieco take mozes tarat.
neregistrovaný "empi"
29. 6. 2005 15:05
Nastaveni volantu
Na poslednich Mitsubishi (Grandis, Colt) me stve, ze maji pouze vyskove nastavovani volantu - tudiz si nemohu volant pritahnout a nalezt tak pro sebe vhodnou pozici k rizeni . Jinak na autosalonu mi Grandis prisel hezci nez zde na fotkach ...
Rozbalit vlákno
0
neregistrovaný "pepe2001"
29. 6. 2005 15:06
Docela v poho..
Vubec nevypada spatne. Akorat me zarazi ta spotreba 6,6l/100km. Vyrobce si asi hodne veri.
Rozbalit vlákno
0
neregistrovaný "evo9_sk"
29. 6. 2005 19:42
haha je to pjekny
supr je to krasa je to Mitsubishi !!!
Rozbalit vlákno
0
neregistrovaný "neran"
29. 6. 2005 21:46
hmm
pekne,moc pekne.jeste to cipnout,hodit na to 20", ctyrbodovy pasy,Bremba a hura na okruh...
Rozbalit vlákno
2
neregistrovaný "paja"
30. 6. 2005 10:26
Re: hmm
Jeste by mu slusely polepy na zadnich sklech s napisem Makkinen... Jiste, zadne MPV, supersport je to!!!
neregistrovaný "neran"
1. 7. 2005 17:24
Re: hmm
neregistrovaný "cestovatel"
30. 6. 2005 21:08
cestovatel se vrátil
z cesty po USA
8.9.2003 1. den 340 mil Rano jsme vyrazili a zanechali jsme za sebou slusny bordylek s flaskou Old English pro Tima v lednici (muze si precist nas cesky vzkaz - v ramci uspor a kase kupujte old english}. Na autobusove nadrazi Wildwoodu jsme dosli jeste pred osmou. Cekali jsme jeste na Lucijana, ktery vcera s nama pil a vecer kdyz po ctyrech odchazel domu rekl, ze zitra jde rano do prace a pojede s nami autobusem. Samozrejme kecal. Nevime, jestli dosel domu, ale Lucijan samozrejme na autobus nedorazil. Vzpomneli jsme si na jeho hlasku po prvni flandere malt ligueru: "Vy chcete zitra cestovat?" ) Na Wildwoodskym autobusovem nadrazi z jsem zavolal do spolecnosti auto drive away. Ve Washingtonu meli jeste zavrino. Druhej telefon do New Yorku, tam to taky nikdo nebral. Vlastne jsme ani nevedeli co by jsme delali, kdyby jsme nenasli nejake volne auto kamkoliv. Nouzovy plan byl - dojed do Washingtonu DC, tam to vobrajzovat a v nejhorsim pujcit karu na 2 tydny po vychodnim pobrezi...samozrejme to nakonec dopadlo neskutecne - ve Philafdelphii nekdo telefon vzal. Rekl mi, ze maji volnou Toyottu. Ani jsem se naptal, kam je urcena. Bereme. Jeli jsme tedy do Phili, kde uz to zname jak sve boty s prestupem pres Atlantic City. Tam jsme taky potvrdili rezervaci prevozu auta, protoze jsme se vazne bali, aby nam ji nikdo nevystrelil. Ve Phili jsme prestoupili na lokalni vlak a jeli 45 minut na predmesti Willow Grove. Pobocka Auto drive Away (ADA) byla 2 mile daleko. Z baglama to byl strasnej humus, ale jeden zamestnanec nas nastesti vyzvedl na nadrazi a po mensim papirovani jsme vyrazili. Preju Vam zazit ten nadhernej pocit, sedet v kare a mit pred sebou jen km neprozkoumane americek pustiny ) Auto je skveli, az na jadnu vec a to, ze je nacpane cizima kramama. Je to Toyotta Celica, manual, 3 dverak...takze si unmite prestavit jak se tam mrskame...sklopit sedacky moc nejde, to jsem zvedavej jak budeme charapt....Dve nase krosny a je to tam akorat. Ve Phili jsme se samozrejme ztratili. (ja jsem ridil asi 2 hodiny jenom rovne a porad baraky, zadna pitoma dalnice nic...) Pak vzal Robocop rizeni, v supermarketu, kterej se sjevil pred nama, jsme nakoupili dva galony vody a nastesti jsme se vymotali na dalnici I95, ktera se stala na nekolik dni nasim nejlepsim kamaradem. Jedeme totiz po ni az na Floridu. Vecer jsme projeli Baltimore a Washington DC. Zaparkovali jsme v centru bez placeni. Cestou tam jsme projeli bez placeni mytne na dalnici. V DC jsme udelali par fotek, natocili White House. Padla tma. Vymotali jsme se do cerne ctvrti, kde nabrali benzin. Coz byla taky maturita. Ale maleho DiCannia jsme odehnali (chtel dolar za pomoc). V DC je 70% cerne populace a je to znat. Nocovali jsme v Petersburgu, stat Virginie (mesto za Richmondem). 9.9.2003 2. den 625 mil Rano jsem se probudil v sedm. Vedle auta presel pes. Spali jsme na opustenem parkovisti za marketem RaidAid. Spalo se mi prekvapive dobre. Cekal jsem to horsi. Dojeli jsme pak az na hranici se Severni Karolinou, kde jsme se ve Visitors Centru dali dohromady (cisteni chrupu a dalsi veci), nabrali jsme mapu. Ted ridi Neci. Minuli jsme auto, ktere prepravovalo vezne. Retezi a brokovnice s sebou V NC (North Carolina) jsme jeli do Wilmingtonu, podivat se na valecnou lod USS North Carolina. Dorazili jsme tam naprosto bez problemu...Pred ni byla cedule nekrmte krokodyly. My jsme bohuzel nevideli ani jednoho. Lod byla jedina poradna vec, kterou jsme v Severni Karoline videli. Pak jsme se jeste najedli v McD. Ja jsem si rekl, ze zkusim svou deni spotrebu jidla trochu stahnout, protoze z tehlech sracek jsme oba tlusty jak dobytkove...no, ale nepodarilo se. Jedeme rovnou do Jizni Karoliny. Ve Visitors Centru jsme vzali mapu a jeli do krasneho mesta Charlestownu. Pred nim jsme se vykoupali na plazi Island of Palms a pak uz se jen vecer kochali krasami starobylych jizanskych domu. (zaparkovali jsme na parkovisti u kostela) Prosli jsme cele nadherne jizanske centrum. Nocovali jsme ve Visitros Centru Georgie. Bali jsme se, ze nas nekdo vyhodi. (vsimli jsem si cedule, kde bylo napsano neco jako nespete v aute, nekempujte apod.) Nevyhodili nas 10.9.2003 3. den 440 mil "Tamhle bojujou dva ptaci s nejakym divnym tvorem." rekl Neci po probuzeni. Bylo kratce po sedme. Cekali jsme, az otevrou visitors centrum a pak tradicne nabrali vsechny mozne mapy a prospekty. Jeli jsme k Savannah, mesto jen projizdime, mame jiny cil - Zastavili jsme se v pevnosti Forth Pulasky. Pekna pevnost z valky severu proti jihu. Hlavne Robocopovi se moc libila. S krasami ceskych hradu a zamku se to ale neda srovnat...Projeli jsme Georgii az k Visitors centru na Floride, kde jsme se pred ceduli vyfotili. Nabrali jsme mapy o vsem co se dalo. Hlavne o Universla Studiu a o Kennedy Space Centru. Neci porad chce videt krokodyly. Projeli jsme Jacksonvillem a pak pres Dayttona Beach. Ve 4.30 jsme prijeli k Miss Canaveral, kde prave zavirali. Vyfotili jsme aspon neco z dalky. Jeli jsme se vykoupat na Cocoa Beach. Voda nadherna. Plaz taky. Trochu jsme pozevlovali a otocili to na Orlando. V Mexickym supermarketu jsme nakoupili levne banany, maso a chleba. Zajeli jsme do Union Parku a u jezirka se poradne naprali. Vecer jsme jeste zajeli omrknou vstup do Universal Studia. Zitra ho cele projdeme. Problem pak byl s nocovanim, nikde zadnej temnej kout. Projizdeli jsme ctvrt mesta snad hodinu, pak nas osud zaval to obrovskeho komplexu Walta Disneyho. Nejdriv jsme chteli nocovat na obrim parkovisti, ale todle by bylo prece jen moc. Nakonec se na nas usmal osud - nocovali jsme v opustene ulicce za pumpou v komplexu Walta Disneyho pod ochranou velkych palem, listu a temer jungle. 11.9.2003 4. den 268 mil Rano jsme se sli dat do poradku k MC. Okusili jsme poprve mistni Mc snidane. Bylo to docela v pohode, ale maji co zlepsovat. Trochu jsme se zamotali v dalnicnim systemu Orlanda. Ale navsteva Universal Studia stala pak za to. Za 55$ vstup. Super stravneej den. Spousta zajimavych atrakci. Terminator 3D (show z poloviny hrana herci, pak 30 minutovy film se Swarzeneggrem v IMAX studiu za podpory 3D bryli), Shrek 4D (kompletne animovany 20 minutovy film specialne udelany pro zabavny park, nejedna se o pripravovane druhe pokracovani filmu) , Back to the future (neco na zpusob spojeni filmu s rychlodrahou), Beetlejuice (hudebni show, kde tanci Dracula, Frankenstain a dalsi), Horrow Show Movie make up (jak se dela horror, opravdu hodne krve ), Zemestreseni (co rict vict, vynikajici - jedete v metru a najednou hotovo), Twister (ceho je schopn tornado), Men in Black (strilite do vetrelcu), Celisti...no proste vynikajici zabava. Aktrakce mozna jeste rozepisu. Vecer jsme se jeli jeste vykoupat. Vyjizdeli jsme z Orlanda tak v pet, v sest. Chteli jsme na zapadni pobrezi Floridy. Vzdalenost jsem trochu podcenil a k Mex. zalivu jsme dojeli az pri zapadu slunce. Vyspa uprostred bazin. Voda melka, po 300 metrech chuze s vodou po kolena jsem to vzdal. Dali jsme sprchu, uschli a pak jsem ridil az na sever Floridy. Ridili jsme co to slo, ale pak nas premohl spanek. Spali jsme asi 20 mil pred hl. mestem Tallalhase vzadu v jungli za McD. 12.9.2003 5. den 481 mil Rano jsme vstali a rovnou se u McD nasnidali a udelali aspon nejakou ocistu tela. Zamestnanci McD cumeli jak puky, co to z auta, ktere vzadu pod stinem stromu, vylezlo a slo se najist. Jsme po noci v sede v aute cely propoceny, ale spi se nam prekvapive v pohode. Uz jsme si docela zvykli. Sice v noci spime malo. Tak 5 hodin, ale dohanime pres en v aute, kdyz druhej ridi. Pokud je noc, nemuze druhy spat, to se pak neda ridit. Takze po nocich kecame Bylo to PAvlum napad zajed do Wakulla Spring Nat.Park. Cestou tam jsme na Floridske silnici poznali taje a nadhery tempomatu!! Ted uz je rizeni pohoda. CLovek uz nevi co rukama, ani co s nohama (nepotrebuje se slapat na plyn) Dojeli sme za hodku do Wakully - nadhera, krokodyli, vodni ptactvo, hadi, obrovske ryby, zelvy, pruzranca voda. Vylet do praveku. Zachody tam uklizeli vezni s dozorcem. . Pak jsme jeli kolem hl. mesta Floridy na zapad. Jeste jednou jsme se vykoupali v pruzrance krasne vode na Floride (nejkrasnejsi koupani v cele USA) a pak projeli do nove casove zony. Central Time. Ve visitors centru statu Alabama jsme nabrali vodu do galonovych cutoru. Zastavili jsme se v Mobile na prohlidku valecne lodi US Alabama a ponorky USS. Prosli jsme zadarmo. Jen tak vedle kasy. A kdyby jsme byli jeste vodrzlejsi mohli jsme se najist zadarmo na srazu veteranu. Pakl uz nasledovala tradicni zastavka ve visitors centru statu Mississippi. V tomto state to strasne smrdi rybinou. Radeji jsme hned zapluli do klimatizovane zradelny Wendys. Co ale bylo nejelepsi za cely den? Konecne jsme prisli na to, jak funguje tempomat. Ten uz je to pohoda. zalehli jsme ke spanku na predmesti New Orleans u kostela. Noc plna dobrodruzstvi mela teprve prijit... 13.9.2003 6.den 420 mil Kolem pul jedne nas probudil policajt. Teda probudil Neciho, ktery prudce vyskocil, zacal machat rukama a krikl "nestrilejte". Probral jsem se z nejhorsiho. To uz mi DiCannio sermoval baterkou do obliceje a nechal me vystoupit z vozu. Zacal jsem se hrabat ven a zkousel najit papiry. Byl jsem rozespalej a neco jsem mumlal. "Tak vylezte uz." Rekl fizl. Vyhrabal jsem se ven a mzoural do zare baterky. Nechal mi najit papiry. Za boha jsem nemohl v tom hegesi vzadu najit mezinarodni ridicak. To uz cernochovi zacalo bejt divny. "Vy nemate ID?" vubec nechapal. Konecne jsem je nasel a podal mu je. Rukama jen tak nevedomky zajel do kapes. Fizl zajel k pistoli a rekl mi, abych je vyndal z kapes a dal je tak, aby na ne videl. Pak dlouho studoval papiry. "Vy jedete az z Prahy?" ptal se a zaboha nemohl pochopit, ze nejsme americani. Ja jsem mu jeste stacil v polospanku nakecat, ze studuji zakladni skolu. Pak byl ale v pohode. Dokonce se nam snazil vysvetlit, kde je nejblizsi motel. Motel jsme nenasli, ani se o to zvlast nesnazili. Ujeli jsme co se dalo. Nakonec jsem to zastavil u opravny lodi. Sumelo more a palmy. Idylka skoncila ve ctyri rano, kdyz nas zacali zrat komari. Par jsme jich zabili a ujeli pryc. V aute jich bylo cele hejno. Snazili jsme se je vymlatit co to dalo. Dospali jsme nakonec nekde u pumpy nebo Steak Hausu, ci co. Rano jsme zjistili, ze jsme rovnou u Mississippi. Jeli jsm do New Orleans. Prohledli jsme francouzskou ctvrt. Zaplatili jsme jeden dolar za parkovani. Misto 4 dolaru. To nam pripadalo ferove. Asi dvouhodinovou prochazkou jsme dorazili zpet k autu a vyjeli pres New Orleans smerem Texas. Projeli jsme kolem Superdome Arena, nejvetsi kryte hale sveta, pro 80000 divaku. Pak uz jen cesta do Texasu. Silnice pres obrovske mosty, nekoncicich bazin, silnice ve spatnem stavu. Ve visitors centru jsme nabrali tradicne vodu, mapy a Pavel se zacal bavit s jednim amikem, ktery tam delal. Dal nam zdarma mapu Dallasu a Houstonu, (stala by kazda 5$} a pak jsme zjistili, ze zna velmi dobre cechy v NHL. Pak dal Necimu jeste velkou knizku o Texasu s tim, ze ji davaji jen tem, kteri chteji jist zdarma a vypadaji jako my. Vypadame priserne. Zajeli jsme se vykoupat do Mexickeho zalivu. Kousek pod Houstonem. Cestou tam jsme jeli trajektem. Pekna vyjizdka. Voda moc neosvezila, strasne tepla a vsude dost Mexicanu. Vysprchovali jsme se a vyrazili smerem Houston. Cestou jsme zastavili ve velikem nakupnim centru. Neci koupil darek segre a ja balik natelniku. Pak jsme zavolali synovi ceskeho emigranta Kocourka, kteremu vezeme auto a domluvili jsme si s nim predavku na pondeli v 10.00. Snad budou mit v ADA auto dal na zapad. Jinak jsme skoncili. Do Houstonu jsem prijeli vnoci. Nemohli jsme zase najit nejake temne mistecko. Projeli jsme ctvrti Mexiku. Tfuj tajxl. Nakonec se na nas usmalo stesti. - Nocovali jsme na predmesti Houstonu na velkem parkovisti u zeleznice. (ocas houkali vlaky). Pred usnutim mi jeden mexik nabizel drogy. Nic jsem kupodivunekoupil a rychle usnul. V zamcenem aute. 14.9.2003 7.den 308 mil Rano bylo kouzelne, vedle houkali vlaky a Neci houkal taky, protoze prej celou noc v jednom bistru pres cele velke parkoviste dealovali fety. Dali jsme se do pucu u MC, kde jsme nechali na parkovisti auto a sli do centra Houstonu. Skleneno betonova dzungle, prakticky nic zajimaveho. Prosli jsme cely downtown. Byla nedele a nikde ani zivacka. V mistni library meli zavrino. Chtel jsem jit do armady spasy (jen tak z hecu), ale Pavel me nenechal. V centru se nas ptalo asi dvacetkrat par somraku na drobne. Odpovidali jsme jim cesky. Ti cumeli. (v deniku mam zapsano - ti byli vyrizeni). Do Dallasu jsme prijeli odpoledne. Opakovalo se prakticky to same jako v Houstonu. Zaparkovali jsme auto a sli do downtownu. V Centru stejne jako v Houstonu nikde nikdo, jen somraci. Knihovna ale byla otevrena a v prepichove studovne jsme stravili 40 min na netu. Pak jsme prosli misto, kde zastrelili Kennedyho, coz me osobne strasne zajima. Uprostred ulice, kde se to stalo, prodaval jeden tipek kazety a bychle o konspiracnich teoriich a podobne. Vecer jsme jeli okouknout pobocku ADA. Byla nedele a pred officem stali dve auta. Nejake stare volvo a pak jeste neco. Pak jsme jeste vykonali potrebu vedle plotu u letiste a divali se na prostavajici letadla. To jsem zvedavej, jak to zitra dopadne. Spali jsme na parkovisti obrovskeho nakupniho centra. 15.9.2003 8.den 602 mil Celou noc jsem si myslel, ze nas nekdo - policajti zbudej a reknou, at odjedeme pryc. Nastesti se tak nestalo a my jsme zajeli k Mc. Krome klasickeho cisteni zubu jsme zkouseli vycistit i auto jak se dalo. Zavolal jsem hned po osme hodine rani do Auto Drive away v Dallasu a ptal se po autu na zapad. Jedine co meli bylo auto do Salt lake city, Utah. Samozrejme jsme ho brali. Vratili jsme Toyottu synovi ceskeho emgranta Kocourka. Starej vyrizenej senilni dedek. Byl ale docela pohode. Jedinou ceskou vetu umel: "jak se mas" Po kratkem pokecu nam nabidl kolu. Dalo nam hodne prace mu vysvetlit a presvedcit, ze potrebujeme dovest zpatky do ADA, protoze pres pulku Dallasu z baglama by byla v tom vedru katastrofa. A vo mistni hromadne doprave jsem nemeli ani paru. Kocourek porad koukal do mapy Dallasu, kde jsme mu dopodrobna vysvetlovali cestu. Porad se divne usmival a rikal "je, tady bydlim" a "tady to vubec neznam, ja se tady tak lehce ztratim, ono je to tak velike mesto..." ale nakonec nas vzal ve svym Buicku. Cestou jsem se modlil, aby jsme tam ve zdravi dojeli. Kocourel cestou porusil asi patnackrat pravidla silnicniho provozu a to nepocitam prejizdeniplne plne cary, nepouzivani blinkru a soustavne najizdeni na obruvnik. Ve zdravi jsme dorazili do ADA. Kocourka jsme navignuli smerem domu, snad tam dojel, myslim ale, ze bloudi dodnes. Podepsali jsme prevoz krasneho Oldsmobilu do UTAHU. Rok 92, bily, pohodlny, automat, obrovsky - typicka amerika. Vzali jsme to nazapad az do Noveho Mexika. Krajina se postupne menila od prerie az po polopuste s krasnym cervenym piskem. Asi 5 mili pred hranici s Novym Mexikem jsem nabral (srazil} nejakeho velkeho ptaka. Auto vypada v pohode. V prvnim zapadakove v Novem Mexiku jsme zastavili a kochali se nicotou. Pak jsme se nazrali nejlevnejsich hambacu, co jsme za celou cestu potkali. Projeli jsme Lincoln National Forest. Cestou jsme malem srazili dva jeleny. Ten prvni me poradne vylekal. Spali jsme asi 20 mil pred White Sand National Monument v traveler centru uprostred kamionu. Americka kara je strasne prostorna. To je polezenicko. 16.9.2003 9. den 650 mil Rano zacalo nadherne - sprchou v Traveler Centru. Sprcha asi tak na 30 minut. Snazil jsem se trochu nabit kameru. Baterka uplne vyzdimana. Osvezeni, vykoupani a vonavi jsme vyrazili do White Sand. Cestou jsme videli nekolik stihacek F117 Stealt, jednu se mi podarilo natocit. Leteli dost blizko. Bile pisky byly nadherne. Duny a duny bile pokryvky. obcas nejaky ten kaktus, palma. Bilo jako v zime. Pak jsme jeli napric Novym Mexikem do Arizony. Nejeli jsme po dalnici, ale vzali jsme do okrskama pres indinanske rezervace Navajo a Apache. Nadherna priroda, bohuzel Vinnetoua jsme nepotkali. Do Arizony jsme prijeli odpoledne. A cca po 7 zastavili u Crater Monumentu. Americky * ale makaj jenom do 5 odpoledne a proto bylo zavreno. Chvilku jsme se jeste hadal s Rangerem. Pres plot prelezt neslo, ostnac. Nadavali jsme na americky liny *. Jeli jsme dal ke Grand Canyonu. Ve meste Fragstadt jsem v second handu koupil spacak za 5$. Neci pekne tricko za 2$. Najedli jsme se v Mexickem fastfoodu. Vynikajici. Ke vjezdu do statniho parku Grand Canyon jsme dojeli az pred pulnoci. Projeli jsme samozrejme zadarmo. Nikdo tam nebyl. Zavora byla zavrena a zamknuta, my jsme proste prejeli do parku v protismeru. Vyjezd je porad otevren. Stejne tak jsme prejeli vjezd do kempu. Dohromady jsme usetrili 30$. Zachumlal jsem se do spacaku. Robocop jen do rucniku a spolo se bajecne. 17.9.2003 10. den 370 mil Rano nas vzbudili Neciho hodinky. Byla jeste noc. Rychle jsme se vycistili zuby a odjeli z kempu driv nez si nas nekdo vsimne. Zastavili jsme na parkovisti v arealu Grand Canyonu a sli se podivat na vychod slunce. Nadherne!!! Postupne nam cervene ranni paprsky odhalovali/ukazovali celou tu nadhernou krajinu. Parada. Jeli jsme na hl. krizovatku. Cely park je strasne veliky a my jsme dlouho hledali kudy se da sejit do dolnich pater Grand Canyonu. Az dolu k rece Coloradu jsme si jit netroufali, hlavne z casovych duvodu. Sam za sebe musim rict, ze je to tura vycerpavajici. Kdo to ujde za den je machr. (vsude tam jsou cedule, ktere nabadaji k odpocinku a temer zakazuji zkuset jit celou cestu za den). My jsme se dostali do tretiny a pak se vydali nahoru. Zpatky do bylo horsi. Potkali jsme dve skupinky cechu. Akorat jsme nadavali zas na americkou primitivni pakaz, kdyz tu se ze zdola ozvalo: "cechy zdravi cechy" To bylo prekvapko. Z Grand Canyonu jsme to vzali smahem pres zbytek Arizony do Nevady. Pred obrovskou prehradou Hoover Dam, (Vyska 220 metru)!, byla zacpa. Vylezli jsme ven a malem nas to zabilo. Takovy horko jsem snad nezazil. Amici meli samozrejme zavrene parkoviste a proto jsme toho z prehrady moc nevideli. Dolu jsme nedohledli. Nebylo od kud. Nadavali jsme az do Las Vegas. Dali jsme si vydatnou veceri u Mc a cekali na soumrak. Pak jsme vyrazili do centra neonu. Slusny narez. Projeli jsme vsechny hlavni ulice tam a zpatky. Az nas zacali palit oci a to vazne. Kasin jsme meli dost v New Jersey (Atlantic City), takze jsme si nesli zahrat. Hlavne Neci nemel vubec naladu a tvrdil, ze ho silene boli oci a cely telo. (ze by ten Grand Canyon?) Najeli jsme na dalnici do Utahu. Jeli jsme asi deset mil. Pak jsem sjel z dalnice a zastavil auto v pousti a pozorovali z dalky Las Vegas. Obrovska ozarena oblast blikajici v nekonecne pousti. Krasny vyhled. Nocovali jsme v kempu asi 50 mil od LV. Samozrejme zadarmo. 18.9.2003 11. den 433 mil Rano jsme se opet probudili pred rozbreskem. Z jednoho jedineho duvodu = sprchy zadara. Zadarmo jsme se vysprchovali. Rychle a v tichosti, nez prijde Ranger. Vyrazili jsme smer Salt Lake City. Ve Visitor centr v Utahu meli zavreno. Jeli jsme tedy dal. Cestou jsme se dohodli, ze navstivime Zion National Park. Cervene skaly, prolakliny, kanony. Podarilo se mi prejet prvni odbocku. Trochu jsme se zakecali. Tu druhou jsem nastesti uz trefil. Do parku jsme projeli taktez zadarmo. Stacilo jen obet srub, kde se prodavali listky. Jsme uz strasne vodrzli...Krajina nadherna. Ridil jsem cele rano a dopoledne. Neci odmital prakticky vylezt z auta a nazval se autoturistou. K tomu pridal spavou nemoc a odmitl jit za volant. Odpoledne se vsak zmuzil, sednul za to a jel na zatah az do Salt Lake City. Jeste pred tim jsme prejeli hranici Utahu a v prvni mestecku jsme zajeli na chvili do knihovny. (moc krasne mestecko v horach) Navecer jsme dojeli do Salt Lake City. Mesto je to prekrasne. V horach, obklopene zeleni. Vse pekne, udrzovane, proste olympijske . Je hodne vysoko polozene. Bylo tu dost frysno. "V noci chcipnem zimou," tvrdi Robocop a chce si koupit spacak. Ja jen prikyvuju a jsem rad, ze jsem se zaopatril predem. Pri klasicke prohlidce downtownu, kde jsme videli Univerzity, Stare pekne mormonske domy a kapitol, jsme potkali jednoho tipa /vyvaruji se pouzit slovo homeless/ ktery vypadal presne jako Frantisek. Bohuzel /nanestesti/ pri blizsim prozkoumani jsme zjistili, ze nemluvi cesky a teorii o Frantovi jsme zamitli. Po obdivech podzimne se nadechujici prirody jsme zavolali majitelce oldsmobilu a domluvili s ni zitrejsi predavku. Pak uz jsme jen prohlizeli obri nakupni centra, jedli ovoce a parili hry na Playstation a Xboxu. Neci koupil spodky. Tvrdil, ze pro tatu . a pak pro sebe spacak. Chteli jsme spat na potemnelem obrim parkovisti v komplexu nakupnih center, ale pred pulnocim, kdyz uz jsme pomalu usinali, nas vyhnal sakuritak. Prejeli jsme dalnici a zaparkovali u nejakeho parku. Zachumlali jsme se do spacaku a usnuli. 19.9.2003 12. den 680 mil K ranu byla v Salt Lake City kosa. Dokonce na trave jinovatka. Neci Robocop by bez spacaku musel umrit. Zatopili jsme a jeli se nasnidat do Burger Kinga. Docela rychle jsme nasli dum, kde jsme meli vratit auto. Doma byli jen dve pubertacky, stredoskolacky, ktere nesli do skoly. Prej o tom jejich matka vi. A ja jsem se na gymplu mastil s omluvenkama . Pak prijel jeste jeden mladej tipek. Podepsal nam prevoz, predavku a ja zavolal do ADA. Vzali jsme si radeji taxika, protoze mladej nas odmital odvest /sel nekam spat, nechtel jsem na nej tlacit/. Vzali jsme si tago. Tech baglu nejak zacalo pribejvat. V ADA uz na nas cekalo auto, ktere jsem zamluvil - Volvo 99 rok, kuze, automat, kombik, pohodli. To nejlepsi, co nas asi mohlo potkat. Podepsali jsme prevoz do Delaware. Vyrazili jsme smer Wyoming, ktery jsme prakticky na zatah projeli. Zastavili jsme se az v hlavnim meste Cheyenee. Po ceste tam nic moc zabavneho , krom nedozirnych plani a zajimavych zvirat, o kterych Neci tvrdil, ze to jsou lamy. V hl.meste jsem shledli mistni kapitol. Muzeum indinanskych kultur bylo samozrejme zavrene. Od 3 odpoledne. Ksakru. Pri prujezdu mestem jsem spatril indiany, ale Neci rekl, ze to jsou jen vyfetli hipisaci, tak jsem byl zklamanej. V mistnim Buger Kingu jsme se naprali jako dobytkove. Potkali jsme tam jednoho desnyho tlustyho mladyho tipka, kterej tam makal a ptal se vod kad ze jsme. Rekli jsme mu to a kdyz nechapal, kde ze to je, tak jsme mu vypraveli o hokeji, evrope a tak. Vyjevene na nas cumel a tupe mzikal. Rekl nam, ze mu je tu vsechno fuk, ze prej nic nevi, vedet nechce, a ze prej vi, jen kde je nemecko a mozna ani to ne. Pak si zapalil venku cigo a byl v klidu. Blazena nevedomost, jako ostatne skoro vsichni amici. Ale Wyoming je teda pekna doura, to Vam reknu. Jeli jsme do Nebrasky (to jsme si pomohli ). Prespali jsme v kempu, ktery jsme podle mapy snadno nasli. 20.9.2003 13. den 650 mil Probudili jsme se v tichem, poloprazdnem kempu u jezera. Ve Volvu se spalo neuveritelne, jako v posteli. Lepe nez v drivejsim Oldsmobilu. Dokonce jsme si rano mohli i elektricky vyhrat sedadla, ale takova zima nebyla. Robocop se protahl a rekl "to je humus, uz aby jsme byli doma". Nastartovali jsme, zatopili (zamlzene sklo) a po chvili odjeli. V kempu si hrali nejake deti a pres silnici sel jeden klucina s micem. Jinak nikde nikdo. Zadny ranger, zadny dohled, zadny prachy za ubytovani Dali jsme se dohromady az v Traveler centru, protoze v kempu meli zamceny sprchy, * Pak uz jsme jen jeli a jeli. Pres celou Nebrasku. To byla snad jeste vetsi *nez Wyoming. Staveli jsme az odpoledne v nejvetsim meste Nebrasky = Omaha. A taky hlavni mesto dobytkarskeho trhu Zde jsem shledli pekne muzeum historie pristehovalcu, pionyru a ruzne celadky. Hlavne take zeleznice Union Pacificu, ktera hrala pri osidlovani obrovskou roli. Mezi celadku jsme s Necim zaradili i vypodobeninu jednoho ceskoslovenskeho emigranta, ktery v Omaze zalozil Sokola. V prekladu Falcon. To je heges. Pak jsme se jeste chvilku potulovali mestem. Ale nic moc k videni. Krom dvou holek, co se po nas divali a my po nich taky (pres ulici) Ale reknu Vam, v CR bych si o ne ani nevoprel kolo, tak uz jsme byli zdegenerovani...Prejeli jsme reku a ocitli se v Iowe. Zeme kukurice, poli a farmicek. 200 mil nic noveho. Jen nekonecne lany obili a sem tam jako ostruvek, par stromu a farma. Staveli jsme krome benzinu az v obrim nakupnim centru, kde jsme parili 2 hodiny americky fotbal na Xboxu. V centru byl i zimni stadion. Meli jsme veke nutkani vypujcit si brusle a amikum trochu predvest, jak se to dela. Prejeli jsme hranici do Illinois, kdyz nam neco v aute zacalo rachtat.Vepredu na naprave na levem kole, jakoby vidlice, nebo osa...( Vyplasene jsme cumeli pod auto. Na nic viditelneho jsme neprisli. Odbocili jsme do kempu asi 40 mil pred Chicagem. Cestu tam (museli jsme sjet z dalnice) nam pak na okrsce skrizil obrovsky nakladni vlak. Napocitali jsme 110 vagonu!! Zalehli jsme v buh vi jakem statnim parku. V klidku. 21.9.2003 14. den 285 mil Nadherne jsme se vyspali do ruzova. Neciho jsem vyfotil ve spacaku. Rozjeli se az po devate rani. Dali se do poradku u McD. Chicago bylo coby kamenem dohodil. Nejdrive jsme jeli pres ceskou ctvrt. Nic moc. Jen jedna ceska restaurace, kde neumeli cesky a pak ceska pekarna, kde jsme se nezastavili. Jeli jsme pod stiny mrakodrapu, protoze kvuli cechum jsme tu nebyli Monumentne se nad nami tycil ten nejvetsi - Sears tower. Zaparkovali jsme v centru. Do parkovaciho automatu jsme nehodili nic. (coz se stavalo pravidlem) Prosli jsme cely downtown. Nejlepsi byla navsteva zminovaneho nejvyssiho mrakodrapu severni ameriky. Vyjeli jsme vytahem do 110 patra. Boleli me usi. Vyhlidka pak stala za to. Vyhled nad celym Chicagem. Jasno - nadhera. Cestou dolu jsme zaslechli cestinu. Jen nadavky Vsichni cesi jen nadavali...zpatky jsme sli pres Grantnuv park podel Michigenskeho jezera k autu. Uondany jsme se vymotali z dalnicniho systemu Chicaga a vytuhli na najblizsim odpocivadle. Rozjeli jsme se jen z duvodu hladu. Projeli jsme do statu Indiana, státu basketbalových kosu Spali jsme v utulnem kempu asi 30 mil pred Indianapolis. 22.9.2003 15. den 638 mil Celou noc prselo. Nadherne se pri tom spalu. Protahli jsme spani asi do 9. Projeli jsme pred tim do Easter Time Zone, tak jsme o jednu hodinu prisli. Zajeli jsme do indianapolis na zavodni okruh, kde se jezdi slavny zavod 500 mil indianapolis a velka cena USA. Byli jsme tam presne 5 dni pred velkou cenou. Do muzea jsme prosli zadarmo. Stacilo je suverene projit kolem pokladen. Sami duchodci. K videni krom filmu o historii a par modelech viteznych stroju, nic moc. Zkousel jsem pak nakoupit suvenyry. Napriklad ksiltovku Ferrari, ale padal jsem z cen do kolen. Pak jsme natocili cast trati, chtel jsem se tam nejak dostat, ale plot a ochranka me nenechali. Jeli jsme do Ohia. Staveli jsem se cestou v Richmondu, kde jsme stravili asi 2 hodiny v knihovne na internetu. Cestu tam nam musel poradit jeden hermafrodit. Tfuj tajxl. Neci si v knihovne zapomnel mikinu. Kdyz se pro ni vracel, potkal ceskeho emigranta. Celou dobu pry vedle nej sedel na netu a nic mu nerekl. Jak tam sel zpatky pro mikinu tak na nej neco cesky vybafl - rekl si jen par vet. Prej tu zije uz 5 let, byl tu prej i zenatej. Do Columbusu jsem dojeli navecer a moc se tam neohrali. Domluvili jsme si s Pavlem pokracovani nasi cesty smerem pres Cleveland do Buffala, dale na Niagary a do Bostonu. S Bostonem jsme nepocitali, mela to byt jen perlicka, tresnicka na dortu, ale museli jsme to casove stihnout, protoze jsme se pal museli vratit do Delaware - vratit auto. Vzali jsme tedy rizeni pevne do rukou. Padla tma. Pri ceste jsme solidne pokecali a projeli pres Cleveland az k Erijskemu jezeru, kde jsme jeli dal na vychod pres stat Pensylvania az do statu New York. Pak jsme sjeli z dalnice na okrsku a podel jezera jeli asi 15 mil, nez jsme nasli kemp /snad/, kde jsme nocovali. Primo u jezera. 23.9.2003 16. den 418 mil Celou noc zase silne prselo. Kapalo jeste k ranu. Neci me uprostred noci strasne vylekal. Vzbudil me, kdyz startoval, aby zatahl okna. Prselo nam na ksycht. Rano jsme se vzbudili docela v pohode. A s nadhernym vyhledem na jezero. Nebyl to asi ani kemp, kde jsme spali ale velka soukroma zahrada. No, radeji pryc vodsad. Jeli jsme pak dost dlouho, nez jsme nasli Burger King, kde jsme se umyli z nejhorsiho. Porad jsme hledali Traveler Centrum, nutne jsme se chteli osprchovat, ale nikde nic. Pred polednem jsme dojeli k Niagarskym vodopadum. Krasne. Cekal jsem je vsak vetsi. Obesli jsme je dokola. Auto jsme nechali zaparkovane nekde u hotelu, kdyz uz ho neodtahnou tady, tak ho uz neodtanhou nikde. Pocasi nic moc. Nafotili jsme spoustu fotek. Buffalo = mesto taky nic moc. Dost DiCaniu. Z Buffala jsme jeli do Bostonu po okrskam, protoze jedina dalnice v okoli byla drsne placena, ale za 2 hodiny jsme to vzdali. Slo to strasne pomalu, same mestecka, snizeni rychlosti atd.. Museli jsme sjet na dalnici. Neslo to ochcat. Museli jsme sahnout trochu do kapes. Pak jsme ale frceli jedna basen. Vysprchovali jsme se v Traveler Centrum a najedli v mexikane. Neci se prejedl tak, ze nemohl ani sedet, lezel pak v aute na boku. Utaborili jsme se v lesich Massachussets. Najit kemp se nam nepodarilo. 24.9.2003 17. den 301 mil Pred patou nas probudil fizl. Mladej, bilej. Ja byl zase na miste ridice. Ksakru. Nejdriv jsem myslel, ze je to jen nejakej rybar ci buh vi jaka celadka, ktera chce jen projet lesni ulickou. Nastartoval jsem a dal tam drajv /drive/. Popojel jen par metru, kdyz za mnou najednou houkacky a svetla. Tak to jsem si pekne zavaril. Vypnul jsem motor a dal ruce na volant. Fizl k nam prisel za chvilku. Sajnoval baterkou, ale na to jsme uz byli zvykli, docela jsme si delali *. Fizl si vzal ridicak /muj/ a Pavluv pas. Hrali jsme se na zkuseny taborniky a delali necestne ceske poznamky. Pak se fizl vratil a byl v pohode. Ani papiry na auto nechtel videt, /ten minulej taky ne/. Ptal se vod kud jako jsme a kam jedem a tak. Pak nam rekl, ze spat v aute nesmime a odjel pryc. Pospali jsme na Rest Area u dalnice. Probudili jsme se po osme a vycistili si v RA chrup. Neci se odmitl nasnidat u Mc. Vyrazili jsme do Bostonu. Skoro vsechny dalnice a nadjezdy a podjezdy a krizeni je tam prekopane. Strasnej bordel. Chvilku nam trvalo nez jsme se zorientovali. Nasli jsme misto na zaprkovani u pristavu. Do automatu jsme nic nehodili. Pak jsme prosli krasny Downtown, asi nejstarobilejsi v americe. Krom obdivovani kras mesta jsme zasli i na net. Prosli dalsi pametihodnosti vcetne male barky, kde vyhazovali do vody caj. Boston Tea Party. Prvni a posledni jidlo dne jsme si oprali az 15 mil za Bostonem. Pred fastoodem jsem z budky zavolal majitelce Volva a s jeji segrou dohodl predavku. Ve Volvu uz to chroustali jako prase a bali jsme se, aby jsme dojeli. Na rizeni do vliv nemelo ale ten zvuk byl vice nez podezrely. Po hodinove sieste, kdy Neci musel opet lezet na zadech a boku, jsme v rychlosti projeli statem Rhode Island. /v Providence jsem hledali Wojtka, bezvysledne/. v Connecticutu jsme nakukovali do supermarketu a jedli ovoce a bombony. Uz nam zbyvaly jen dva dny v aute a pak New York na 4 dny a pak domu. Asi v te dobe padl ten napad. Chlast! V Bridgepointu /Connecticut/ jsme nakoupili piva Steel Reserve (8 procent alkoholu) a dlouho jsme hledali kemp. Jeli jsme lesem snad hodinu. Nakonec se nam to podarilo a my vsechno vypili. Zlili jsme se v aute jak dogy. 25.9.2003 18. den 260 mil Probudili jsme se v naprosto prazdnym kempu. Az ted jsme si vzpomneli na ceduli u vjezdu, na ktere byl zakaz kempovani mimo sezonu. Proto tu nikdo neni, co by taky tady kdo delal. Neciho strasne bolela hlava. Kolem 9.30 kolem nas projel ranger. Straz parku. Asi nas nevidel. Tmave Volvo uprostred lesa. Nebo nechtel vystupovat z auta a resit to. Myslim ze linej je na to dost. Radeji jsme pak odjeli pryc. Smer NY, kde chceme nechat na den bagly. Zitra vracime auto. Pak zpatky pres Phi do NY s baglama by byla vrazda. Dali jsme se do poradku u MC a pak zasli na nejblizsi Rest Area dat trochu do pucu karu a zabalit veci. Prijeli jsme do NYC od severu a byl to teda zaziek. Projizdel jsem pres Harlem. Fakt zazitek na cely zivot. Vecer ani ranu. Zamceny dvere. Kolem cetral parku jsme dojeli na jizni Manhattan. Oreintace je tam v pohode. Nechali jsme stat auto na 45th ulici a sli hledat nejblizsi hostel. Nasli jsem, ale byl nacpany. Zeptali jsme se jednoho poldy na visitors centr. Poslal nas na Times Squere. Pak jsme obchazeli a obdelefonovali hostely, ktere jsme nasli na compu ve Visitors centru. Nasli jsme jeden studentskej, malebnej, malej za 120$ na 4 dny a noci. Na 29th ulici. Dosli jsme k autu /pokutu jsme nedostali/ a pak odvezli bagly do hostelu. Zaplatili predem, nechali tam bagly s tim, ze se tam zitra objevime. Ted uz jen vratit auto a vyfasovat deposit zpatky z ADA. Tak jsme nabrali smer Delaware. Projeli placenym Lincolnovym mostem /nezaplatit se nedalo/ a ve state New Jersey jsme se navecereli. U Wendys. Vyobrna vecere. Naposledy jsme nacepovali do galonovych kanystru vodu. Cestovani se chylilo ke konci. U Wendy jsme se naprali poradne. O tom, ze Neci nemohl opet sedet, se uz nema cenu zminovat. Pak jsme si jeste fakt uzili. Dvakrat jsme nezaplatili prejezdy mitneho na dalnici. Neci ridil a drsne sjel na najezd pro vladni a jine auta - kamera nas musela vyfotit - "Nasad si brejle." "Uz se stalo." Projeli jsme kolem nocni Philadelfie, kterou uz zname jako sve boty. Ani jsme se nezastavovali. Delaware je hnusnej stat. DiCannia kam se podivas. Utaborili jsme se na louce u Willmingtnu. Snad to je vjezd do kempu. Aspon doufam. Zase spim na miste ridice. To si zas uziju. 26.9.2003 19. den 38 mil Probudili jsme se po sedme. Krasna louka, nikde nidko. Jen hodne komaru. Chtelo se mi strasne .... Musel jsem jet na nejblizsi pumpu. Vzbudil jsem Robocopa. Nasninadli jsme se koblih a popili nechutne sladke amricke kafe. Dedci pred zradelnou cuceli na nase faro a brebentili, ze nam v tom neco kvrdla. Neci jen mavnul rukou, to je umlcelo. Jednomu vypadla proteza. Ve Wilmingtonu jsme rychle nasli dum, ktery jsme potrebovali. Neni to velke mesto. Vratili jsme auto velmi slusne rodine. Az mi bylo trapne, ze jsme nenahlasili, ze v aute strasne rachta predni osa. Nebo buh vi co. Autobus do Philadelphie, kde jsem si mel vyzvendout sek / deposit na äuto, nam jel az za dve hodiny. ***li jsme se po meste. Zasli do knihovny atd. Autobus nas hodil do Phi a pak klasicky na vlak na predmesti. V ADa uz na me cekal sek. Vsechno v pohode, i zpatky nas hodil manager. Pokecali jsme. Vypraveli jsme mu o ceste. Dobrej chlapek. Vysvetlil nam, o cem ty dobravy vlastne jsou a jak spolecnost slape. V cine jsme si dali super jidlo a vyrazili do New Yorku. Na autobusove nadrazi na 42 ulici, kde to vlastne vsechno zacinalo, jsme prijeli po sedme vecer. V hostelu jsem se poradne vysprchovali a trochu dali dohromady veci. Skoro 20 dni v aute. A dnes postel. Strasne smrdime. Smrdime jak kdyby jsme spali 3 tejdny v aute. Do bot sypu rozlomene mejdlo a doufam, ze ta ostuda nebude zas tak velika. Sli jsme se vecer jeste projit na jizni manhattan. Asi jsme dosli do gay ctvrti, protoze co jsme videli - to bylo priserny. Dva frejiri naprosto v pohode za ruku a nesli si kytku. Radeji jsme se vratili. V hostelu uz bylo par lidi. Potkali jsme dve cesky. Pak vecer prisla jedna holka. Buh vi odkud byla. Jen tak prisla a dala si veci vedle nasich posteli. Rekla, ze je to terible a ze tu refusing sleeping. Strasnej puch. Z nas. Delame co umime. Hadry cpeme pod postel . Dve cesky jsou zvany na zejtrejsi mejdan. Krourej vocima. Jsme s Robocopem uplne zdegenerovani, porad dokola hazeme nase hlasky z cestovani, nase pribehy a holky nestihaj. Jdem radeji chrapat. 27.9.2003 20. den strasne moc naslapanych mil Spalo se mi strasne. Teda spis nespalo nez spalo. Na postel jsem nebyl zvyklej a v noci neco kapalo na podlahu. Rano mi Neci rekl, ze voda a sel pro kbelik. Posnidali jsme a pak se vydali na jizni Manhattan. Prosli jsme se po 5 avenue ctvrti Soho, Esten Village, Chinatown a Little Italy. Pak nas Broadway zavedla k City Hall a ke Ground Zero. To je to nejlepsi letiste na svete. Velka jama po Worl Trade Centru. Obrovska dira do zeme. Obklopena a vsude asi miliarda americanu. Picha a truchleni dohromady. Nevedel jsem co si o tom mam myslet. Vsude pameti dokumentujici cerne den ameriky. Dosli jsme az k Wallstreetu. Byl zavrenej. Tedy burza byla zavrena. Ale banky jsme prosli, nafotili a natocili. Pak k Hudson River. Udelali jsme fotku pres Brooklynskym mostem. Pak jsme se stocili uplne na jih na Breeber Park. Tam se tvorila obrovska fronta turistu. Vsichni chteli na sochu svobody. Nezbyvalo nez si koupit listek a predbehnout obrovskou frontu. Dopomohl nam k tomu jeden jamajcan, ktery zrovna predvadel tem davum sve gumove telo. Nakonec se nasoukal cely do male krabicky. Socha svobody byla pekna. Hezci byl pohled z ostrovu na jizni Manhattan. Jeli jsme pak lodi jeste na vedlejsi ostruvek, ktery do 50 let slouzil jako stanoviste emigrantu smerujici do New Yorku. Zpatky jsme sli pres Broadway. Koupil jsem si super dziny. Neci schanel mikinu. Nakukovali jsme snad do vsech kramu. Za 3 hodiny me zacali silne bolet nohy. Upajdali jsme jeste asi 30 bloku. V medison Sguere Garden jsme koupili listky na Rangers. V officialnim obchode si Neci koupil cepici a ja tricko s logem Rangers. V hostelu jsme se vysprchovlai a vyrazili na Times Squere. Bomba. Koupili jsme cdcka, prosmejdili to tam a nazpatecni ceste koupili piti. Na verande hostelu jsem trochu pokecali s holkama, nemkama, ceskama, trochu popili a sli si lehnout. Holky cesky na nas porad cumej s votevrenou hubou a nechapou. Ty cely prazdniny makali a vodeli z Ameriky *. Mel jsem toho plne kecky. V noci jeste prisli dva zluti kluci. Totalne vyrizeni, usnuli obleceni. 28.9.2003 21. den urputne mnozstvi naslapanych mil Spalo se mi lepe. Rano me probudil jeden zlutoch, ktery se toho druheho snazil probudit. Asi 20 minut s nim cloumal a vykrikoval "Ši-ju, Ši-ju." Dodnes nevime, jestli to bylo jmeno, nebo jen "vstavej, vstavej". Smrad jsme uz z nas moc necejtili. Nasnidali jsme se v hostelu /marmelada a chleba/. Snedli jsme vsechen chleba co byl pripravenej. Siju prisel a hledal chleba. Poradil jsem mu, aby ho hledal na mrazaku. Tvrdej jako kamen. Siju mi dekoval a klanel se. Sli jsme na stredni Manhattan do Musea American Natural History. Vynikajici exponaty. Od stvoreni vesmiru, pres dinosaury az po evoluci cloveka. Metro strasny. Orientace priserna a vzduch snad jeste horsi. Nazpatek jsme sli pres Central Park. Ve Visitors centru byl net temer nepouzitelnej. Vecer byl zapas Rangers versus Boston. Medison Squere Garden je fanasticka a asi nejznamejsi a nejslavnejsi arena na svete. A zapas NHL?? Zatitek na cely zivot. Fantasticky. Byl to muj zivotni sen. Jako jediny jsme tomu poradne rozumeli a fandili jsme. Amici se na hokej prisli nazrat. Rangers vyhrali 4:1 ! Cestou do hostelu jsme vecer koupili piti. Venku na verande jsme kecali s Ceskama a popijeli. Pak nakoupili jeste jednou a kecali dal. Presunuli jsme se do baru. Byly piva a byl jubox. Po druhe rani uz jsme zustali s Necim sami. Teda Neci jeste sel doprovodit jednu cesku do hostelu, kdyby prej nahodou, ale mel z toho prd. Ja jsem kecal z barmanem. Z legrace jsem se s nim hadal, ve kterem meste je tym Giants. Tipoval jsem New York. Jsou v San Francisku. Domotali jsme se nadrany do hostelu. Ja v kuchyni ucil nejakeho ciziho tipka ceske nepublikovatelne vyrazy. Donutil jsem ho je zopakovat. Dokud se je nenaucil. Taje cestiny A pak jsem sel spat. 29.9.2003 22. den uslapane mile uz nepocitame Neci me vzbudil v pul desaty. Mel jsem jemnou kocovinu. Dopoledne jsme navstivili perfektni museum voskovych figuryn na Times Sguere. Nafotili jsme spoustu fotek. Nejvice se nam povedli s Woody Allenem, Merylin Monroe a s Armstrongem. Sli jsme pres Rockefeller centrum na mrakodrap Chrysler, ktery jsem si zahadne spletl s Empirem. Po pate avenue jsme smejdili a schaneli co se dalo. Prisli jsme az k nejvyssimu mrakodrapu New Yorku, EMpire State Building. Vyhjeli jsme do 82 patra. Pak jsme presedali do 108 patra. To uz jsme se uplne oddelili od davu turistu a nahoru sli na vlastni pest. Sli jsme po schodech jak to jen slo. Cestu nam zaterasili pozarni dvere. Jeden zrizenec nam otevrel. Najednou jsme se ocitli v obrovske fronte za pokladnama. Usetrili jsme kazdej 15$
Rozbalit vlákno
1
neregistrovaný "cestovatel"
30. 6. 2005 21:14
Re: cestovatel se vrátil
skok do Asie
SKOK DO ASIE Po dvacetihodinové přepravě z domova až na letiště poblíž Bangkoku s mírně rozmazlenou šestiletou dcerou Sárou na krku,velkým báglem na zádech a nervózní manželkou,také s velkým batohem za krkem, tady stojím a čumím jak husa do flašky.Situaci je však třeba řešit,takže hurá na "railway station"kouknout se po lehátkovém vlaku na jih.Vše obsazeno."Bukujeme" tedy místa k cestě v leže na pozítří a volíme náhradní variantu-cestu na severovýchod, jejímž cílem je národní park"Khao Yai". Při čekání na vlak nás obklopuje atmosféra exotiky,v níž je směs starobylé asijské kultury ve stínu sklo-železo-betonových věžáků , přikryta smogem z výfuků milionů různých vozidel, proplétajících se na nadjezdech a podjezdech osmi-proudových magistrál osmimilionového města.Tu děsivou "depku" zažene žlutozelený šerosvit džungle a průzračné živoucí moře.To je má víra. Něco jako nekonečné, do všech stran se rozbíhající, tržiště stánků a stolků, postavených z odpadu a šrotu s minimalizací výrobních nákladů,se krčí pod betonovou nadvládou, kterou však předčí ve své barvité rozmanitosti nabízeného zboží. Koupíte zde vše od oblečení, cizokrajných jídel,tropického ovoce různých barev a tvarů,až po veverky, hady, nebo pražené obří šváby. Sárinka s nadšením objevuje a pronásleduje malé gekony k radosti a pobavení všech kolem stojících a sedících Thajců, čekajících na svůj vlak, stejně jako my. Mají však několik výhod. Například oni si snadno přečtou název stanice, uvedené na cedulích vlaků,znají druhy a chutě ve stáncích nabízených jídel a domluví se mezi sebou bez problému. Naštěstí jsou v thajském království na vykulené,zmatené a bezradné turisty připraveni přímo špičkově. Zároveň s jízdenkami dostávám i jízdní řád tam a zpět psaný thajsky i latinkou, kde je i cílová stanice, jíž budou popsány cedule na vozech našeho vlaku. Jiné je to ovšem s časem, ale z Čech jsme na zpoždění zvyklí, takže stoicky čekáme o hodinu déle. Obecně ve vlakové dopravě tady platí, že na každých sto kilometrů je asi tak hodinka zpoždění, jsou to "salámisti". I cesta vlakem je nová zkušenost. Veledůležití,důstojní průvodčí mají přísnou hierarchii, odstupňovanou frčkami, jako v armádě. Nechybí jim však vlastnost typická snad pro všechny Thajce, a to být kdykoliv připraveni pomoci i tomu nejnuznějšímu trhanu s jeho problémem, neboť v těchto dalekých končinách je každému ctí, že může pomoci a za to, že jste mu to umožnili, je vám snad ještě vděčný a na vaše díky odpoví úklonou s rukama sepnutýma někde pod bradou, nad níž bíle září jeho úsměv, pokud nemá zkažené zuby, ale úsměv tam zaručeně je. A tak pokračujeme v našem harcování a bude tomu tak i v příštích čtyřiačtyřiceti dnech našeho putování Thajskem . Z okna vlaku vidíme občas míjející světla měst v černé tmě. Nemáme ponětí, jak vypadá místo, kam dorazíme, kde složíme unavená těla a vůbec, dám si chrupku aspoň ve vlaku. Pod stropním ventilátorem si dělám pohodlí, když mě z dřímoty vytrhne a zpět do pohotovosti uvádí bojový pokřik nájezdníků přepadnuvších náš povoz. Probírám se a vidím prodavače s košíky dobrot, od klobásek, přes různá masa, ovoce a pečivo až po pivo. Chlazené! Tomu nelze odolat. Vítězí však čtvrtky ananasu, jež nás ve své přirozené zralosti odměňují sladkou šťavnatostí. Kchop-kchun-kcha , sepnuté ruce, úklona, úsměv a překotný úprk ke dveřím, z nichž už za jízdy prodavačka vyskakuje s blaženým pocitem, že vydělala ještě na poslední chvíli asi tak 10 Báthů. Mám dojem, že víra v karmu Thajcům dovoluje riskovat život beze strachu, se smířením se s nezměnitelným. Budhistická filozofie, věky trvající stabilita státu a politického zřízení, jsou spolu s podnebím možnou příčinou jejich stále dobré nálady a vyrovnanosti. Náš příjezd do města Pak Chong hodinu před půlnocí zvedá z prachu nádraží smečku toulavých psů a domorodců, jimž opět nechybí úsměv. To ale může znamenat leccos. Například radost z představy snadné kořisti. V duchu lituji vyřazení kovového teleskopického smrtícího obušku z cestovní výbavy z důvodů váhových. Mířím s falešně sebevědomým výrazem proti obklíčení, ruku s kesrem v kapse, směrem k jedinému světélku v tomhle ponurém místě. Okénko pokladny je pro mě v této chvíli něco, jako maják pro mořského vlka. Naděje na přežití. Má fantazie, zřejmě podmíněná "pražským šervůdem" u hlavního nádraží, pracuje na plno a svou kůži nemíním dát lacino.Vyptávám se na ubytování a k mému údivu i obavám, nádražní úředník kývnutím přivolává jednoho z tuláků, jemuž se z toho šťastného "jossu" úsměv ještě rozšířil. Jsme v jihovýchodní Asii a tak jsem se odevzdaně rozhodl přijmout svou karmu s tím, že naše dobrodružná výprava může hned prvním dobrodružstvím rovnou i skončit. Následujeme bezdomovce ověšeni bagáží a zastavujeme hned za nádražím v temné uličce, se suitou psů za zadkem, u vraku snad dodávky či co,ze které se jako přízrak zvedá další tulák, co tam pospával. Opět se mi ježí vlasy v zátylku, ale po chvilce vysvětlování rukama nohama mi dochází, že to má být zřejmě možnost levného ubytování. Přidělený průvodce si nejspíše všiml našich karimatek a předpokládá, že jsme podobní tuláci jako on. Moc se nemýlí. V pohodě bychom zalehli a spali. Ne však na místě, jako je tohle. S díky odmítám a na jeho úsměvu není ani stopy po zklamání ze ztráty snadného výdělku. Asi má ještě něco v záloze. Říkám"HOTEL" a naznačuji spánek. Náš průvodce vehementně přikyvuje s hlasitou argumentací, asi abych lépe porozuměl Thajsky, a ochotně nás vede dál. Končíme ve slepé uličce, kde domy vůbec nevypadají ani na jeden hotel. Je tu hlouček mladíků, kteří, když nás spatřili, přestali hrát nohejbal a nejspíše odhadují, kolik jim to hodí. Nevypadá to pro nás nejlépe, ale náš průvodce cílevědomě pokračuje a my za ním,jako ovce na porážku až k příjemné, zvláštní angličtinou mluvící recepční, naší spasitelce. Získáváme pokoj s ventilátorem za dvě-stě-dvacet a já s úlevou dávám dvacet našemu průvodci. Málem si ze samého klanění rozbil hlavu o dlažbu a tlemí se od ucha k uchu. Nejbližší z mladíků bere jeden z batohů a vede nás k našemu pokoji. "Díško" 10 Báthů u něj vyvolává návaly bujného veselí a smích. Děkuje, klaní se a couvá ke schodišti. Nejsem si jist, zda si nedělá srandu, ale nechci být nezdvořilý. Uvolněně se chystáme ke spánku, zbaveni napětí a stresu. Přemýšlím o překvapivých Thajcích, tak odlišných od Evropanů a o naší situaci. Vstup jsme přežili a zvládli, dál se uvidí. Leží tady na mě odpovědnost za životy a zdraví nás tří a to mi trochu znemožňuje uvolnit se a oprostit od starostí, nicméně starosti tady a starosti doma jsou odlišné. Na prkotiny není prostor a člověk se na chvíli vyprošťuje alespoň z některých zbytečností, což je osvobozující. Asi proto nám vyhovuje tenhle způsob nezajištěného skoku do neznáma, přestože mohou přijít i dramata, jak se ukáže později. Není nouze o nečekaná situace, zvraty a různá překvapení. Opak běžného stereotypu doma. Skutečný život ze dne na den bez běžných jistot postele a teplého jídla aspoň jednou denně. Bez nadsázky se dá říci,že jde o probuzení života a inspirace šokem změn se zaručeným účinkem. Samozřejmě jsou tu zadní vrátka návratu do známa, ale za měsíc a půl se v zemi, kde je 1600 druhů hadů , volně pobíhající tygři, sloni, varani a já nevím co ještě, může stát věcí. CESTA DŽUNGLÍ Kombinace repelentu, stropního ventilátoru a vnitřní dezinfekce ve formě domácí slivovice nedovolila moskitům zaútočit, takže jsme spali nerušeně. Bágly na záda, bye- bye recepční a šlapeme do města. Za dne už nevypadá tak nebezpečně, ačkoliv pozornost stále budíme svou absolutní odlišností od domorodců, ale zvláště kvůli kšeftu. Pokřikují na nás taxikáři i trhovci. S opatrností, vyvolanou pročítáním varujících knižních průvodců a bůhvíkde sehnaných informací, nakupujeme nějaké ovoce a vodu a sháníme se po dopravě do Khao Yai -thajského národního parku s nejstarším původním deštným pralesem na Zemi. Stačí jen vyslovit název parku a hned jsme směrováni ke stanovišti autobusů a všechny doplňující otázky jsou zbytečné, protože, jak už jsem řekl, na zmatené turisty jsou tady zvyklí a zachází s nimi jako se ztracenými dětmi. Bus v Asii asi znamená vždy něco jiného, podle místa výskytu. Tady se jedná o náklaďák se dvěmi podélnými lavicemi, nad nimiž je jakási stříška na trubkové konstrukci. Cestující jsou různí s různým stupněm přednosti, od turistů, přes domorodce a drůbež, až ke skotu. Ještě, že v Thajsku uznávají pravidlo"Host do domu, Bůh do domu." a vztahují ho na výletníky, takže máme místo k sezení hned vedle kozy a hejna kachen. Má to svůj důvod. Výletníci cizozemští pouští vesele tvrdou měnu a národní důchod je o čtvrtinu vyšší, než by byl bez turismu, z čehož je veselý král i jeho poddaní. Z letiště jsme odjížděli vlakem až za tmy a mohli tak vidět maximálně pár světel z projížděných měst. Teď nás uchvacuje tropická vegetace a dokonce i ochočení sloni u jednoho stavení. U vstupní brány parku, po zaplacení vstupu, nasedáme do taxi, které nás veze do jednoho z kempů, jimž se zde říká resorty. Cestou čtu na tabulích u silnice, že projíždíme lovištěm tygra, pak zase místem s častým výskytem pralesních slonů nebo teritoriem kobry královské, až mě rozechvívá mírná dávka adrenalinu z představ budoucích setkání s divočinou. U neoploceného kempu nás čeká uvítací výbor asi dvaceti opic, sedících podél silnice v očekávání pamlsků-zbytků od svačiny. Jediným opatřením proti divé zvěři je stará kulovnice, visící na stěně v recepci, jíž je dřevěná chatrč, sloužící zároveň jako bufet. Po postavení a zabydlení půjčeného stanu se vydáváme na jídlo a výzvědy ohledně informací o putování džunglí. Stáňa se Sárinkou si dávají rizoto a já polévku těžko definovatelnou, nicméně stravitelnou, i když podivných chutí. Lačný po informacích, ptám se majitelky "bufíku", ale ta mne odkazuje na štíhlou, dlouhovlasou Thajku, sedící ve společnosti dalších mladých,vesele se bavících Thajců a Thajek, kteří si na víkend vyrazili do džungle. Pohledná Thajka mluví anglicky a ochotně se ujímá role poradce evropské turistické rodinky. Vracím se ke stolu s potřebnými informacemi a vědomím, že jsem zapůsobil. Mezi tím se Thajka i s přáteli zvedla a ladně odchází. Prostě kočka. "Všiml sis, že to byl chlap?" ptá se Stáňa. Naskakuje mi husí kůže a s výrazem sádrového trpaslíka sklízím provokativní výsměch, což mě už tolik z rovnováhy nevyvádí, neboť nás čeká plánování zítřejší cesty džunglí, a tak dělám, že jsem nad věcí. Přestože spíme s molitanovými špunty proti hluku v uších, povyk, rozléhající se po resortu, nás vytahuje ze stanu právě včas, abych přepadení stačil zachytit kamerou. Na štěstí je pro lu*** hlavním lákadlem hromada odpadků. Roztahují je po celém kempu, marně pronásledováni pracovníky objektu, kteří jsou vyzbrojeni dlouhými bambusovými holemi. Už chápu pořekadlo"Drzý jako opice". Odvažují se až do naší těsné blízkosti, kde ve chvilkách nejistoty ze strachu cení silné tesáky úctyhodné délky a nemají příliš respektu z dvounohého inteligentního vládce tvorstva, zatímco u něho je tomu naopak. Šustím sáčkem s křupkami, abych je nalákal před kameru, ale okamžitě jim ho odevzdávám, jinak mi skočí až na hlavu. Právě máme za sebou výlet do džungle, která nás zcela ohromila v okamžiku vstupu do ní. Jako bychom se ocitli v jiném světě, což je v našem případě vlastně pravda. Obklopilo nás žlutozelené šero pod příkrovem různých druhů rostlin, tvořících "patra" až do výšek kolem šedesáti metrů těch nejvyšších velikánů, porostlých liánami se zářivými květy, jak už tak někdy nádhera příživníky charakterizuje. Nejníže bují neprostupné keře, šlahouny,bambusové houští a to vše je domovem tvorů, od nejmenšího hmyzu,po největší suchozemské savce. Sloni mohou stát pár metrů od vás a nevíte o nich, protože našlapují zcela tiše a nepáchnou. To s tygrem je to jiné. Jeho výrazné pachové značky nám cestou několikrát nahnaly strach, až jsme ztišili hlasy a otáčejíc hlavami téměř sovím způsobem, zírali jsme podezíravě do pruhovaných stínů porostu.Tygří stopy v blátě u říčky, podle níž vede stezka naší výpravy, mě donutily vytáhnout z batohu spray proti medvědům, používaný v kanadské divočině na sebeobranu v revírech kodiaků. Ani trochu si nejsem jist, zda bych ho stačil použít. Spíše byl jen psychologickou oporou. Pět hodin chůze džunglí, kde o vás většina tvorů ví dříve, než je můžete spatřit, a ačkoli zvuky všude kolem dokazují explozi života, vidíte jen mihnutí stínu,mávnutí křídel nebo zavlnění v trávě. Kromě několika ptáků, žab a opic nás překvapil malý černý had svým bleskurychlým ústupem. Pod vodopády nás ochladila voda říčky, ale abych nezapomněl, hned při vstupu na stezku džungle Stáňa narazila na obrovského, nebezpečně rozvztekleného, černobílého motýla, jenž ji propleskl křídly a byl fuč dřív, než se z úleku vzpamatovala. Večer na nás překvapivě jeden turista, asi tak 35 let, promluvil česky. Rozpovídal se, co už procestoval a díky jeho typu máme plán na dnešek. Je ráno a po celonočním vzájemném okopávání se v malém stanu bude vycházka do džungle vysvobozením.Vyrážíme opět podél říčky. Pozorujeme tukany, mrtvolu hlodavce, které se už zmocnila armáda mravenců, termitiště včera poškozené je vyspraveno, stopy spárkaté zvěře a tygří stopy u napajedla, kde je cítit i pach velké pruhované kočky. Takže znova spray do ruky a pokračujeme. U vodopádů se vydáváme hlouběji do džungle, pryč od říčky a tím i od spolehlivého způsobu návratu do civilizace. Prodírání se džunglí v tygří zóně, jak znějí nápisy a dokazuje občasný, mrazení v zádech působící, závan kočičího odéru, mě inspiruje a tak pro změnu zase já zanechávám svůj pach pro pána džungle jako provokaci. Stačilo jen na chvíli sejít z cesty a už se naše hlasy staly jediným kontaktem a hustý prales nás beznadějně rozděluje. Pokřikujeme po lese asi dvacet minut, než nacházím zbytek své rodinky na stezce, která je spíše rostlinným rozvětveným tunelem, udržovaným v průchodnosti lidmi i zvěří, jak si uvědomujeme po několikanásobném šlápnutí do sloních výkalů. Náhle se přímo před námi ozval tygr. Stáňa zaječela, že to se mnou málem seklo a protijdoucí thajský průvodce skupiny Evropanů, hrající si na tygra, se v úleku málem zabil vlastní mačetou. Ještě, že měl kulovnici na zádech a ne v ruce. Měl bych dodat, že tygr, který nás celou cestu sledoval, utrpěl šok, dočasnou hluchotu a v hrůze uprchl. Cesta džunglí už trvá asi sedm hodin. Sedm hodin "opičí dráhy" přes padlé rozpadající se kmeny, z kopce do kopce, přebrodit potok a prodrat se houštím pod dohledem stovek očí, jejichž majitele nemáme šanci spatřit. Paradoxně, až po opuštění džungle vidíme několik antilop, pasoucích se blízko silnice, z níž, na štěstí na vzdálenost asi půl kilometru, vidíme na zapadajícím sluncem zbarvené protější stráni majestátně kráčet skutečného vládce džungle. I Thajci, které jsme stopli, vzrušeně ukazují jeho směrem. Máme kliku. Vidět volně žijícího tygra je opravdu náhoda. Den se chýlí ke konci a po sbalení bagáže nám nezbývá nic jiného, než večerní stop, abychom neprošvihli lůžkový vlak z Bangkoku do Trangu na jih Thajska. Párkrát si nás předali z auta do auta a teď stojíme v úplné tmě na silnici uprostřed džungle někde mezi kempem a bránou parku, uvažujeme o jedovatých hadech, pavoucích a štírech, slonech, tygrech a všech tvorech vydávajících zvuky, co nás obklopují a o spaní v pralese "pod širákem", když se něco, co vypadá, jako dikobrazí rodinka,chvátající přes blízké parkoviště, přidává k dnešním zážitkům a dotváří jejich nezapomenutelnost. SMĚR JIH Stop je v Thajsku malé dobrodružství, protože nelze předem s jistotou předpokládat cíl cesty, zvláště když ve tmě není vidět do mapy a název města Pak Chong lze vyslovit čtyřmi způsoby. Tak se, namísto v městečku Pak Chong, ocitáme ve městě Saraburi. Nevadí, i tudy vede železnice. Odvezl nás sem ochotný Thajec křesťanské víry a jsme téměř uprostřed noci. Město však žije. Rozhýbávám ztuhlé údy po zhruba dvouhodinové jízdě na korbě starší Toyoty, zatímco holky se vezli v kabině s řidičem. Jsme tady ve vyšších polohách a, tak trochu zkřehlý z jízdy chladnou nocí, vítám každou změnu, jíž je právě teď shánění noclehu. Běháme po městě sem a tam, auta jezdí v několika proudech také sem a tam, nikde žádný přechod a my se automaticky díváme vlevo místo vpravo, takže nakonec kroutím hlavou jako krutihlav, akorát trochu zmateněji. Všude jen thajské písmo a zahlédnout někde nápis "HOTEL" se nám nedaří. Nakonec se ocitáme v recepci na zdejší poměry luxusního hotelu, s cenou 550,- Báthů za pokoj na noc, což se nám jeví jako zbytečný přepych pro vandráky našeho typu, a tak pokračujeme v hledání levného privátu temnými uličkami, až nás jedno hašišové doupě přesvědčuje o nezbytnosti vydat raději více peněz, než přijít o všechno a pokorně se vracíme do hotelu, kde nás už čekají, neboť jinak to dopadnout nemohlo. Svěží lesklé ovoce ve tvaru hrušky a ananas zapíjíme místním pivem a domácí "slivovicou"- to je dietka! Pak koupel a bezvědomý spánek před cestou na jih. Konečně! Před námi je obzor mírně zaoblený, tvořený hladinou Indického oceánu, osázený množstvím strmých ostrůvků, které jsou spíše skalami vystupujícími z moře. Pomalu nás opouští třes z riskantní, asi hodinové jízdy na dvou motorkách v pěti lidech. Jak k tomu došlo?Ze Saraburi nás vlak dopravil do Bangkoku, kde nás ostré slunce a smog vrátili na nádraží hned po pár krocích zamýšleného průzkumu. V nádražním bufetu se Stáňa se Sárinkou občerstvili podezřele vypadající stravou a já se skoro otrávil normální polévkou. Dostalo mě "saponátové" koření." Sleeper" - lehátkový vůz- nás vezl do Trangu asi 15 hodin džunglí i mezi rýžovišti, kde stovky bílých volavek loví obojživelníky i malé hady, při čemž je netečně sledují buvoli s obrovitými rohy během své pastvy na mezích políček. Z Trangu, posazeni do tříkolky z motorky, zvané "TUK-TUK" zřejmě podle charakteristického zvuku, "mažeme" do Katangu v domnění, že už budeme u moře. Ale chyba lávky. Ještě trajekt přes řeku a následuje skutečně nebezpečná jízda na dvou motorkách, kdy sedíc i s báglem na tandemu, se Sárinkou mezi mnou a řidičem kaskadérem, který se po štěrkových okrajích silnice předjíždí s kolegou, jenž veze Stáňu, mám děsivou představu, jak kloužu hladce po asfaltu se Sárou, rozdíranou štěrkem, pod sebou . Jsem zpocený až na *. Ta jízda byla asi tak desetkrát riskantnější, než naše setkání s tygrem na dálku. V cíli jsme odměněni nádhernou scenérií, překonávající reklamní plakáty cestovních agentur.Exotická příroda a exotičtí lidé, kteří odpovídají mým dávným dětským představám o malajských pirátech. JEDOVATÁ POTVORA Voda Andamanského moře, jež je součástí Indického oceánu, je tady na jihozápadním pobřeží Thajska teplá jako doma ve vaně, nebo spíše ještě teplejší. Netrpělivě navlékám ploutve a brýle se šnorchlem, ale jaké zklamání! Všude, i kolem skal a útesů, je písečná mělčina, táhnoucí se kilometry do moře a vlnami zvířený písek je neprůhlednou clonou. Prostě nuda. To má být ten životem oplývající, rovníkovým sluncem vyhřátý, Indický oceán plný žraloků, barakůd a murén? Ke všemu mě něco, co nemám šanci uvidět, právě žahlo do pravého ramene. První setkání se životem ve zdejších slaných vodách a okamžitá agrese, to nevypadá moc dobře ani pro obyčejné koupání se. Dostavuje se jakási reakce a tak radši plavu zpátky. Jestli to byl vlnožil, tak už se ani nemusím namáhat. Mám to spočítané. Tuhne mi ruka, půl trupu, krk a půlka huby mě brní jak po " pigáru" u zubaře. Hodinu jsem "tuhej" kvůli nebezpečné "dželifiš", medůze, jejíž žahnutí je často příčinou utonutí následkem šoku. Obavy mám hlavně o šestiletou Sáru.Vodu jí nelze zakázat a podobné setkání by mohlo být tragicky i poslední. Nezbývá, než být stoprocentními hlídači při dovádění ve vlnách. Slunce padá do vody za obzorem. Procházíme se po pobřeží, objevujeme kraby, mořem vyvržené mrtvé ryby a sledujeme západ slunce, jehož odlesk ve vlnách čeří "mořští cikáni"na svých loďkách, vybavených motory s vrtulí na dlouhé hřídeli, což umožňuje skvělé manévrování na malém prostoru. Mořští cikáni jsou, kromě rybaření, taxíkem na moři mezi ostrůvky a pevninou kontinentu. Vysoké monumenty kuželovitých skal, porostlých hustou vegetací, tvoří zubaté pobřeží a roztroušené jsou i jednotlivě nebo ve skupinkách podél břehu v moři, jako slalom k vyzkoušení harcovníků po vodních dálavách, coby dárek od Neptuna. V rybářské vesnici si domlouváme zítřejší odvoz na ostrov Ko Libong pro jistotu hned na třech místech, protože jakákoliv domluva s domorodci je trochu problematická a nikdy nevíme přesně, na čem jsme se to vlastně domluvili. Jsem si jist, že ten pocit je oboustranný, a že vše dopadne jinak, mohu tušit už teď. S přetrvávající chutí po výborné pečené rybě v sladkokyselé omáčce za pouhých 200,- Báthů i s pitím, v restauraci s překvapivou úrovní na zřejmé místní poměry, je hned lepší nálada i optimismus do neznámého a nejistého budoucna, přestože jihoasijský bungalov za 300,- BTH je jen o něco horší, než naše kůlna u nás doma na zahradě, ale kobry kolem nám nedávají na výběr. Na záchodě na Stáňu větracími otvory zakřičelo nějaké zvíře a urychlilo jí vykonání potřeby i opuštění té místnosti. Mě z toho zaskočila slivovica a Sára se chláme u kreslení dalšího příběhu s neotřelým námětem. Ještěrky nám lezou po stropě, cikády řvou, komáři žerou, prostě "romantika jako prase".Za pár set tisíců korun českých jeden nemůže čekat zázraky, že jo. Platíme si utrpení a strádání, jako by toho nebylo beztak dost. No nejsme mi masochisti? Ani bych nevěřil, že je za námi pouhých pět dnů cestování po Thailandu a dnešním ránem začíná teprve šestý. Každý den plný zážitků, jako by byl týdnem, v porovnání se stereotypem běžných dnů doma. Je to prodloužení plynutí čas
neregistrovaný "mates"
1. 7. 2005 09:44
Cestovatel
Jestli nekdo prectete ty 2 prispevky od cestovatele dejte vedet. Jestli to neni slatanina, tak se mu omluvim, ale zatim ma status MAGORA!
Rozbalit vlákno
3
neregistrovaný "Lonestarstate"
1. 7. 2005 12:22
Re: Cestovatel
Zběžně jsem to prolítnul. Vytahuje se vlastní špinavostí, hloupostí a tloušťkou. Vesměs nechápu z čeho čerpá pocit mentální nadřazenosti nad americkým obyvatelstvem, který z toho sálá.
neregistrovaný "nos"
2. 7. 2005 18:52
Re: Cestovatel
vysvetli mi niekto zmysel tohto prispevku ?
neregistrovaný "Láďa"
24. 2. 2006 13:40
Re: Cestovatel
docela vtipné, ale krapet hrubé. Pochopil jsem to jako recesi :-)