10 nejlepších kombi za posledních 60 let

Úvod

Základní smysl automobilu spočívá v samohybu, sloužícímu pro převoz lidí a jejich nákladu. Cokoliv dalšího, co nám vozidlo nabízí, lze vnímat jako (nikoli nezbytné) zpestření či oživení dopravního prostředku, který ale představuje – budeme-li mít stále na paměti jeho primární účel – jeden z mnoha spotřebních a technických produktů civilizace. Od těch ostatních se však odlišuje tím, že si k němu lidé vypěstovali nadstandardní, osobní vztah – automobil začal zasahovat do kultury, vstoupil do mezilidských vztahů a stal se něčím, co opustilo rámec ryze funkčního a spotřebního produktu.

Současnost je však ovlivňována četnými pokusy o oživení klasických karosářských variant, mezi nimiž vynikají tendence propojit osvědčený typ karoserie s jejími emocionálnějšími provedeními. Patrně nejčastějším příkladem takového počínání jsou vozy, pro které se vžilo označení čtyřdveřová kupé. Nutno však poznamenat, že ve většině případů se jedná o atraktivnější, opticky dynamičtější a z hlediska rozvržení proporcí sportovnější sedany, jež po karosářské stránce nepřinášejí takřka nic nového. O to cennější jsou automobily, jejichž karoserie je jasně definovaná a z jejích tvarů je už na první pohled zřetelný účel vozidla.

Jednou z karoserií, u které je tomu tak bezezbytku, je verze kombi, dvouprostorový automobil s velkoryse dimenzovaným druhým karosářským prostorem a poměrně bohatou historií – karoserie kombi, jak ji známe dnes, se začíná utvářet v meziválečné době a svým provedením nabyla rozličných podob. Karoserie, jež oproti sedanům a jiným provedením nabízí větší užitnou hodnotu (zejména formou objemného zavazadlového prostoru a často i modulární kabiny), pochází z Ameriky, kde byla označována jako Station Wagon a sloužila zejména pro převoz zavazadel z nádražních prostor. Do Evropy pronikla později, přičemž postupem času se zařadila mezi nejfrekventovanější a plně etablované karoserie.

Takový automobil lze navrhnout na mnoho způsobů. V každém případě je však zcela klíčová praktičnost vozu, kvůli čemuž bývají modely této kategorie opticky těžší a mohutnější, než jiné karoserie. Zdánlivé omezení designérova tvůrčího umu je však zkouškou jeho kreativity – stojí totiž před úkolem elegantně a citlivě zaobalit objemný zavazadlový prostor, který je harmonicky napojen na kabinu a další části vozu. Celek by měl působit organickým dojmem, čímž je myšlen maximální soulad všech užitých ploch, objemů a proporcí. Je ale zcela zřejmé, že tomu tak nebylo vždy – zejména v dobách, kdy takto stavěné karoserie sestávaly z již produkovaných vozidel a nepříliš citlivě napojených dostaveb.

Připomeňme si tedy některé práce, které zasluhují pozornost. Řeč bude o historických modelech, význačných kombi úspěšných modelových řad střední třídy či o jednom poutavém konceptu, jehož sériová podoba mohla – pokud by došlo k její realizaci, což se bohužel nestalo – zvířit pomyslný prach ve vyšší třídě.

Opel Olympia Rekord CarAVan

Opel Olympia Rekord CarAVan (1953)

V přehledu pozoruhodných kombi nesmí chybět Opel Olympia Rekord CarAVan, třídveřový model z roku 1953, který je zdařilým příkladem zručné řemeslné práce a příkladného citu k tvarům. Tvůrcům se podařilo elegantně propojit charakteristické rysy původního sedanu – zejména pontonový typ karoserie, jenž byl svého času velmi moderní – s objemným zavazadlovým prostorem přístupným skrze strmé dveře.

Plné boky sedanu, zřetelné zejména v ploše zadních blatníků, byly v případě kombi zachovány, což proporčně vyvážilo objem druhého karosářského prostoru a postaralo se o svébytný a robustně vyhlížející celek. Vůz působí harmonickým dojmem, a to i přes to, že jeho důraz na účel není maskován tak jako dnes – týká se to například zavazadlového prostoru, který nebyl opatřen čalouněním.

Vzhledem k tomu, že jde o vůz s poháněnými zadními koly, je ložná plocha zhruba 600 mm nad vozovkou. Užitná hodnota vozu byla důkladně otestována v praktickém provozu během expedice, pořádané na jaře 1954 univerzitou v Heidelbergu, během níž studenti procestovali Jižní Ameriku. Pobyt v kabině a uskladnění zavazadel jim usnadnil modulární a dostatečně prostorný interiér.

Citroën GS Break

Citroën GS Break (1971)

V roce 1971 bylo uvedeno kombi Citroën GS Break, automobil, který rozšířil nabídku jedné z nejmodernějších a nejpozoruhodnějších dobových modelových řad nižší střední třídy. Prací na designu byl pověřen Robert Opron, jeden z nejvýznamnějších návrhářů minulého století, který je proslulý svým důrazem na aerodynamické vlastnosti – inspiraci při tvorbě designu nacházel v živočišné říši, což se plně projevilo na vizuální energičnosti jeho projektů (patří mezi ně například Citroën CX nebo Renault Fuego).

Z hlediska stylu vychází automobil ze zkušeností s větším modelem DS. Tvar kapoty vychází z celkové kompozice přídě, jíž dominují poměrně velké kryty reflektorů a čtyřúhelníková maska s citlivě provedeným dekorem v podobě vodorovných lišt. Podobné rozvržení prvků, včetně dynamického zkosení čela a nízké stavby prvního karosářského prostoru, najdeme také na přídi o čtyři roky mladšího modelu CX od téhož designéra. Automobil se dobové konkurenci vymykal nejen svou přiměřenou zdobností, ale především modelováním karoserie – zatímco příď zaujme plasticitou a nápaditým uskupením prvků, boční část je tvořena uhlazeným pontonem a pozvolna se svažující střešní linkou, pod níž následuje ostře zkosená záď se svislými svítilnami.

Model GS byl po několik let nejprodávanějším Citroënem, přičemž během šestnácti let jeho výroby vzniklo 1 896 742 kusů. Pomineme-li design, nutno poukázat na technické aspekty vozu, mezi něž patří zejména hydropneumatické odpružení. Nástupcem vozidla se stal Citroën BX, navržený Marcellem Gandinim a produkovaný v letech 1982 až 1994. Šlo o automobil, který – podobně jako jeho předchůdce – upoutal pozornost aerodynamickou karoserií, byť navrženou ve zcela jiném stylistickém jazyce (Gandini nekladl takový důraz na organické provázání všech užitých prvků, namísto toho experimentoval s plochami a tvořil futuristické kreace).

BMW 3 E30 Touring

BMW 3 E30 Touring (1987)

Historii prvního vozu kombi pro řadu BMW 3 (s označením Touring) provází zajímavý příběh Maxe Reisbocka, tehdejšího zaměstnance automobilky, který potřeboval pro sebe a svou rodinu praktičtější vůz s větší užitnou hodnotou. Dobový sedan téže řady jeho potřebám nevyhovoval, proto se rozhodl pořídit havarovaný model E30 a poupravit jej na praktičtější a užitnější karoserii typu kombi.

Práce se však obešla bez odborných nákresů a stabilního návrhářského zázemí – vše proběhlo v Reisbockově garáži, za pomoci jeho přátel, a to během celkových šesti měsíců. Za zdařilým výsledkem, jenž bezchybně propojil dynamičnost původního sedanu (který navrhl Claus Luthe) s praktičností, stojí autorova píle a nesmírný cit pro tvary – myšlenka středně velkého kombi nakonec postoupila do sériové výroby, byť se s něčím takovým dříve nepočítalo. K jejímu zahájení došlo v roce 1987.

Nutno říci, že se tak stalo bez výraznějších tvarových změn. Objemný tvar zádě, jemuž dominuje poměrně velké okno, byl osazen horizontálním pásem, který zahrnul prostor pro registrační značku a sdružené svítilny. Tento útvar ladí s provedením čela vozu a spoluutváří tak velmi elegantní a – když se na automobil podíváme s odstupem času – také trvanlivý celek.

Vůz, na něhož konkurence zareagovala až s odstupem několika let (Audi po čtyřech letech, Mercedes-Benz po devíti letech), odstartoval úspěšnou modelovou řadu, která je dodnes aktuální. V současnosti je zastoupena již pátou generací bavorského kombi střední třídy, jejíž zavazadlový prostor pojímá 495 l nákladu. Ten lze téměř ztrojnásobit, a to díky možnosti sklopení zadních sedadel v poměru 40:20:40.

Audi Avantissimo

Audi Avantissimo (2001)

Dříve, než se dostaneme k jednomu z proporčně nejzdařilejších kombi nedávné doby (také od Audi), vraťme se na počátek tohoto tisíciletí, konkrétně na podzim roku 2001, kdy byla na autosalonu ve Frankfurtu představena unikátní studie Audi Avantissimo. Vize, na níž pracoval designér Satoshi Wada, je dokladem skutečnosti, že pokud jde o vyšší třídu, nemyslelo Audi pouze na tradiční tříprostorový model (A8), ale i na praktičtější a v praxi užitečnější karoserii typu kombi.

Základem vozu je hliníkový prostorový rám (Audi Space Frame), který je nositelem tvarů působivé elegance a vyváženého uspořádání. Absence mohutných lemů blatníků, jež známe kupříkladu z kupé TT a s nimiž jsme se mohli setkat u konceptu Steppenwolf, opticky odlehčuje karoserii o délce 5,06 m, šířce 1,91 m a výšce 1,43 m. Vysoké a plné boky jsou vizuálně rozšířeny několika řešeními – kromě koncových světel, jež nezasahují do pátých dveří a vybíhají směrem do bočních partií karoserie, jde o horizontální masku chladiče, jejíž nízká stavba pocitově rozšiřuje příď.

Studie Avantissimo není jen progresivní a originální představou velkého kombi. Spolu s křížencem Steppenwolf (2000) ji lze zařadit do období, v němž byl formován základ pro pozdější pojetí masky chladiče ve tvaru otočeného rovnoramenného lichoběžníku s označením single frame. V případě osobu zmíněných konceptů, které jsou posledními výstavními studiemi bez masky tohoto moderního pojetí, se setkáváme s maskou, která zasahuje – spíše symbolicky v podobě dolů protažených linek – do nárazníku a ovlivňuje tak architekturu přídě jako celku.

K utvoření ucelené masky s kontinuálním okrajem chybělo jen velmi málo, prakticky pouze stylistická drobnost v podobě dotažení bočních linek a propojení obou nasávacích otvorů – horního (s logem výrobce) a spodního, vsazeného do plochy nárazníku.

Renault Laguna Grandtour

Renault Laguna Grandtour (2001)

Nejstarší kombi modelové řady Laguna působilo užitkovým dojmem, na čemž mělo zásadní podíl uspořádání bočního prosklení – zadní boční okno vynikalo nad ostatními a svou plochou dosedalo na střešní linku. Výraz zadních partií byl dotvořen vertikálními koncovými světly a strmým víkem zavazadlového prostoru. Automobil také posloužil jako základ při práci na elektrické studii s přídomkem Fever, jež vyústila ze stejnojmenného projektu zahájeného již v roce 1994, jehož smyslem bylo hledání ekologičtějších forem provozu.

Z hlediska tvarové harmonie byl však zcela překonán druhým generačním vydáním vozu, jehož premiéra proběhla na prvním pařížském autosalonu tohoto milénia. Nejednou zde padla slova jako elegance, hovořilo se také o souladu užitých prvků a úsilí ztvárnit původně užitkovou karoserii citlivě a s důrazem na estetické kvality. Laguna Grandtour patří mezi automobily, pro něž platí vše uvedené – boční prosklení je uceleno do jednoho celku, čemuž napomáhají černé sloupky karoserie a plynulá horní křivka, jež se střetává s koncovými světly. Ta mají zcela unikátní tvar, jenž reaguje na obrys zadního okna a svým plastickým provedením vyrovnává hranici mezi zadním bočním oknem, nárazníkem a víkem zavazadlového prostoru.

Jeho poměrně skromný objem (475 l) lze však vnímat jako daň za styl, který – kromě toho, že vynikal mezi svými dobovými konkurenty – dokáže oslovit i dnes. V rámci příchodu unifikovaného pojetí dvoudílných masek chladiče prošel vůz modernizaci, jež proběhla v roce 2005. Čelní partie sice přišly o jeden ze svých charakteristickým prvků v podobě dekorační plochy spojující reflektory, díky provedeným změnám se však automobil stylově zařadil mezi nejnovější Renaulty.

Audi A6 Avant

Audi A6 Avant (2004)

Zmíněný koncepční projekt Avantissimo zůstal ve fází výstavního prototypu a dále rozvíjen nebyl. O tři roky později ale došlo k uvedení nové generace sedanu vyšší střední třídy, který je prvním vozem své řady, jenž byl osazen rozměrným rámem ohraničujícím nasávací otvory masky chladiče s označením single frame. Již samotný sedan zaujal elegancí a nadčasovostí formy. Dvouprostorová verze automobilu je však dodnes hojně diskutována – bývá totiž pokládána za jeden z nejpohlednějších modelů svého druhu, který byl v poslední době zhotoven.

Audi A6 z let 2004 až 2012 je dílem designéra, o němž byla řeč v jedné z předchozích kapitol. Je jím Satoshi Wada, tvůrce, který má bohaté zkušenosti v experimentování s maskou single frame. Pracoval na jejich rozličných podobách, jež ztvárnil v souvislosti s tou kterou karoserií – od mohutné studie Pikes Peak (2003), která je koncepčním předvojem produkčního modelu Q7 až po modernější a plastičtější kupé A5.

Tvarový základ automobilu vyšší střední třídy byl navržen již na počátku tohoto milénia. V době uvedení na trh upoutal pozornost nenucenou elegancí, jíž bylo dosaženo zejména užitím hladkých vnějších panelů, brilantní proporční vyváženosti a logicky navrženého, jednoduchého designu, který může sloužit jako názorná učebnicová ukázka pro popis jednotlivých prvků exteriérového designu – nejde přitom jen o linii tornado, která se v tomto případě stává pomyslnou páteří bočních partií.

I přes to, že jde o důkladné rozvinutí předchozí generace A6, působil vůz před deseti lety moderním dojmem a díky snadnou stravitelným – avšak zároveň propracovaným a důmyslným – tvarům oslovuje pozorovatele i dnes. Oproti sedanu je kombi s označením Avant o 17 mm delší a o 4 mm vyšší. Záď ukrývá objem 565 l a v porovnání se sedanem je vybavena tvarově komplikovanějšími světly, jež svými ostrými výběžky zasahují do víka zavazadlového prostoru.

Škoda Octavia

Škoda Octavia (2004)

Druhá generace modelu Octavia je ukázkovým příkladem vozidla, které před okázalou – a leckdy ukvapenou – extravagancí upřednostňuje vzhled založený na osvědčených hodnotách, které zdatně odolávají stárnutí. Vůz také důkladně rozvinul tvary svého předchůdce a představil design, při jehož navrhování byla pečlivě zvážena každá linka.

Oproti první generaci moderního kombi Octavia jde ale o mnohem plastičtější dílo – kreativnější práce s tvarem jednotlivých dílů se podepsala pod poutavějšími koncovými světly a ostřeji zkosenými sloupky D, díky nimž vozidlo opouští čistě užitkový charakter a prezentuje elegantní a nadčasový profil.

Pro Octavii, podobně jako pro další návrhy německého návrháře Thomase Ingenlatha, je příznačná práce s hmotou a její pečlivé modelování. Vůz má oproti svému předchůdci mohutnější boční partie. Na karoserii nenajdeme prvek, jenž by byl samoúčelný. Všechny linky, ohyby a dekorační doplňky – včetně chromového orámování masky, díky němuž má vůz reprezentativní přední partie – mají svůj smysl a dohromady tvoří celek, který je z tvarového hlediska aktuální i deset let po uvedení modelu.

Volkswagen Passat Variant

Volkswagen Passat Variant (2005)

Některá kombi sdílí s tříprostorovými zástupci své modelové řady styl zadních svítilen. Setkáváme se s tím u bavorských kombi řady 3, dvou posledních generací středně velkých vozidel Alfa Romeo (156 a 159) nebo také v případě Volkswagenu Passat. Takové řešení posiluje vazby mezi karoseriemi a tím zároveň identitu modelové řady. Řeč bude o šesté generaci modelu, jež byla produkována v letech 2005 až 2010 a která platí za velmi zdařilé a stále respektované dílo.

I přes to, že kryty koncových světel modelu Variant jsou oproti těm na zádi sedanu plastické, vycházejí z téhož tvarového schématu, jenž je definován motivem diodového kruhu. Tato myšlenka – společně s propracovanou architekturou přídě, jejíž prvky dosedají do pomyslného písmene V – pochází již z konce minulého století, konkrétně z roku 1999, kdy ji na autosalonu ve Frankfurtu představila studie Concept D. Vůz, jenž mezi svými dobovými konkurenty vynikal délkou karoserie, byl osazen koncovými světly, jejichž optika vychází z Conceptů R (2003) či o rok mladšího C.

V porovnání s předchozím kombi jde o mnohem sofistikovanější návrh. Účelná záď zde nepůsobí všedním dojmem, naopak – diodová světla (svého času nepříliš častý jev), jemné zaoblení hran zadních partií či vkusné zdobení formou štíhlých chromových linek propůjčují Passatu Variant šesté generace působivý a značně trvanlivý vzhled. Po důkladné modernizaci, která je považována za sedmou generaci vozu, došlo k nahrazení dříve kruhových tvarů seskupením diod do ostrých útvarů, jež podtrhuje linka čirého krytu ve spodní části svítilen. Stalo se tak vlivem přepracování tvarového směru, dle nějž je plně navržena nová generace.

Saab 9-5 SportCombi

Saab 9-5 SportCombi (2011)

Podobně jako v případě Audi A6 Avant, také Saab 9-5 SportCombi vychází z tvarového základu tříprostorové verze automobilu, jenž realizoval mnohé rysy – včetně osobitého uspořádání prvků na přídi – představené kreací Aero X (2009). Sériový vůz, na němž pracoval designér Simon Padian, slučuje tradiční rysy vozidel švédské značky a moderní prvky, včetně minimalizace tvarů a jejich celkového uhlazení.

Podobně jako sedan, také varianta kombi s označením SportCombi je inspirována designem letounů, což se projevuje zejména na ztvárnění prosklení. V kategorii kombi jde o ojedinělý jev, díky němuž získává dříve primárně užitná karoserie zcela jiný, širší rozměr. Černé zbarvení sloupků A evokuje jednolitý prosklený pás, zahrnující boční okna a čelní sklo, přičemž takto dynamické řešení se opakuje na zádi – černé sloupky D opticky propojují zadní okno s malými bočními skly. Jejich vnější hrana je navíc elegantně vykrojena, což propůjčuje sloupkům C originální vzhled.

Zadní partie, ukrývající zavazadlový prostor o základním objemu 527 l, jsou vybaveny světly, jež pojí souvislý pás a která svou členitostí, barevným provedením a dekorativní optikou připomínají kostky ledu – plně tak zapadají do celkové kompozice exteriéru, jenž je nezaměnitelný a osobitý. Pokud se ale vrátíme k zavazadlovému prostoru, připomeňme jeden z jeho největších kladů – po sklopení zadních sedadel dojde nejen k jeho zvětšení (o 1073 l), ale také ke vzniku ložné plochy o délce 1962 mm.

Honda Civic Tourer

Honda Civic Tourer (2013)

Progresivní japonský vůz je patrně největším polarizátorem mezi kompaktními modely typu kombi. I přesto – nebo právě proto – zasluhuje pozornost a zařazení mezi automobily této kategorie. Design Civicu Tourer byl navržen evropským týmem, v jehož čele stál Adrian Killham. Tvůrci však zhotovili design, který je esencí japonské automobilové moderny, což je dáno hned několika aspekty.

Předně jde o hojné užití křivek, které jsou neodmyslitelnou součástí japonského stylu napříč jeho kategoriemi. Dalším rysem, který na karoserii Civicu Tourer nepřehlédneme, je asymetrie a odklon od klasického tvarového uspořádání, jaké známe z většiny evropských vozidel této třídy. Při pohledu na exteriér je zřejmé, že Honda experimentuje a hledá nové způsoby designu dílčích částí karoserie – kromě odvážně řešených lemů blatníků, jež pramení v atraktivně plastickém nárazníku a ústí do plochy dveří, hovoříme zejména o střeše s plovoucím efektem, která svým odsazením od okenního pásu výrazně odlehčuje objem karoserie.

Dojem větší optické lehkosti umocňuje skrytý zadní sloupek, jenž odhmotňuje záď a dává vyniknout výrazným svítilnám, které jsou navzájem propojené. Je-li řeč o zadní části, zmiňme pozoruhodné zpracování hmoty karoserie, které má za následek ostrý zlom na pomezí blatníku a nárazníku – energičnost této části, která je patrná zejména z 3/4 zadopohledu, evokuje dynamičnost skulptur italského futuristy Umberta Boccioniho a výrazně oživuje zadní partie.