10 neprávem zapomenutých konceptů

Úvod

Položily základy pro atraktivní sériové vozy, s nimiž se setkáváme na silnicích a které – díky tomu, že vycházejí z kvalitního koncepčního předobrazu navrženého schopným designérem – pomalu stárnou a odolávají prchavým módním vlnám. V jiných případech prezentovaly karoserii, která reagovala na požadavky uživatelů a bez ohledu na trendy své doby představila unikátní návrh, jenž předběhl dobu a upoutal pozornost řadou neobvyklých řešení. Tím vším – a lecčím jiným – jsou studie, které byly pozapomenuty.

Projekty, jež pod tíhou novinek a neustálého vývoje zmizely z povědomí lidí, přitom tvoří nedílnou součást vývoje – ať už jako koncepční předvoj pozoruhodného produkčního automobilu, či jako pomyslná mobilní laboratoř, sloužící k otestování novátorských prvků v každodenním provozu. Všech deset vozidel, o nichž dnes bude řeč, navíc rozpracovalo své designérské zadání v neobyčejném rozsahu. Každý jednotlivý automobil tohoto výčtu není jen unikátní studií, jíž se nedostává patřičné pozornosti – jde také o tvarový unikát, který nahlíží na svůj karosářský druh jinou optikou.

Proto dnes bude řeč o různorodých vozech, z nichž každý představuje nezaměnitelný projekt s jedinečným estetickým ztvárněním. Připomeneme si automobil, který svou podobou a zpracováním připomíná spíše skulpturální dílo, než funkční a ve skutečném provozu použitelné vozidlo. Poukážeme také na některá zajímavá řešení, s nimiž jsme se mohli setkat na karoseriích opomíjených konceptů historie, přičemž stranou nenecháme ani vozy, které bychom v souvislosti s tou kterou značkou nečekali.

Protože jde vesměs o díla respektovaných designérů či věhlasných karosářských dílen, pokusíme se dotyčné modely vystihnout v kontextu tvorby svého autora a zhodnotit jejich design v širším měřítku. A půjde-li o vůz, který byl navržen za účelem pokusu o nahlédnutí do budoucnosti, zmapujeme jeho vliv na pozdější sériovou výrobu a míru uplatnění jeho jednotlivých řešení.

Chevrolet Corvair Testudo (1963)

Přehled zahajme automobilem nepřehlédnutelných tvarů, jenž byl uveden v roce 1963 při příležitosti ženevského autosalonu. Zhodnotíme-li práci s objemy, bohaté užití skla a neotřelý pohled na karoserii typu kupé, hovoříme o jedné z nejpozoruhodnějších koncepčních prací italské karosárny Bertone, která – kromě samotných vnějších tvarů a neméně progresivní kabiny – naplňuje definici futuristického kupé budoucnosti. Kromě toho je Chevrolet Corvair Testudo jednou z prvních prací Giorgetta Giugiara pro společnost Bertone.

Vůz předjímá stylové prvky, s nimiž se o tři roky později setkáváme u vozidla Lamborghini Miura a jeho obdobu (byť v méně plastickém provedení) vidíme v roce 1967 u Alfy Romeo Montreal. Jde zejména o plynulou siluetu, kterou definuje křivka s klidným počátkem a ostrým zkosením směrem nahoru, k čemuž dochází v prostoru sloupku B. V těchto partiích byla užita větrací mřížka se čtyřmi žebry, z níž se v následujících letech stal klíčový poznávací znak zmíněné Miury a jeden z pozoruhodných rysů Montrealu (vpředu vyvážený žaluziemi nad dvěma dvojicemi reflektorů).

Mezi tvarová specifika vozu patří zvláštní proporčnost, kombinující nízkou příď a vysoký ponton (pokrývající značnou část výšky vozu, jež byla pouhých 106 cm) s výrazným dělením na dvě samostatné plochy, přičemž ta spodní (figurující ve společné linii s předním i zadním nárazníkem) tvoří základ pro boční dveře. Ty jsou součástí odnímatelného dílu, jemuž dominuje kopule skládající se z bočních oken, čelního skla a prosklené střechy. S originálním řešením, které má zásadní podíl na utváření specifického rázu konceptu, koresponduje klenuté zadní sklo, sloužící zároveň jako kryt šestiválcové pohonné jednotky.

Kreativní nakládání se sklem má u firmy Bertone dlouhou tradici. Projevuje se různými způsoby – od elegantně tažených ploch u studie Corvair Testudo až po radikální ženevskou vizi Marzal (1967) s bohatě prosklenou kabinou a bočními dveřmi s rozměrnými skleněnými výplněmi. V případě konceptu pro Chevrolet nutno poukázat také na maximální důraz na uhlazenost a dotaženost všech použitých linek, jíž lze demonstrovat na zádi, kde upoutají pozornost koncová světla, která jsou začleněna do lišt nárazníku. Jde o ukázkový příklad minimalizace estetiky, jež zajišťuje nadčasovost a vysokou harmonii tvarů.

Na působivost kabiny má vliv několik faktorů. Pomineme-li její bohaté prosklení, s nímž souvisí absence sloupku A, poukažme na unikátní prvek interiéru v podobě přístrojové desky ve tvaru obráceného písmene L. Atypický útvar, obsahující ukazatele umístěné na středovém panelu a uspořádané nad sebou, doplňuje oválný volant. Vzhledem k výšce vozu byla sedadla (s výrazně skloněnými opěradly) umístěna nízko.

6

Fotogalerie

General Motors Runabout (1964)

Studie Runabout, která byla oficiálně představena v roce 1964 během akce zvané Futurama, představuje působivý městský projekt, při jehož navrhování byly zohledněny náležitosti konzumního života. Tříkolový vůz, plně předurčený pro městský provoz, se vyznačuje předním kolem otočným o 180 stupňů, což je prvek, který byl určen pro výrazné usnadnění parkování před obchodními domy.

Mezi největší zvláštnosti automobilu, které jsou zároveň součástí konstrukce (a tedy samotné formy), je nákupní vozík, jenž organicky zapadá do zadních partií konceptu. Je zabudován do spodní poloviny zádě, z níž jej lze bez problémů vyjmout a posléze – s nakoupeným zbožím – opět vsunout zpět mezi zadní boční panely.

Interiér byl koncipován jako pětimístný – se dvěma místy k sezení pro dospělé a třemi zadními pro děti. Součástí bohatě prosklené kabiny je řídící panel se dvěma velkými ovladači a štíhlím informačním displejem. General Motors Runabout je oblíbeným tématem pro práce dnešních retro-futuristů, pro něž jsou americká vizionářská vozidla druhé poloviny minulého století zdrojem inspirace pro podobně založenou uměleckou tvorbu.

3

Fotogalerie

Audi Asso di Picche (1973)

Jedním z důležitých koncepčních exponátů vystavených roku 1973 na frankfurtském autosalonu bylo Audi Asso di Picche, navržené studiem ItalDesign a zhotovené firmou Karmann. Automobil představuje unikátní hru geometrických útvarů, v jejímž rámci veškeré díly na povrchu karoserie tvoří pravidelné plochy vzájemně kontrastních tvarových forem. Nejlépe je to vidět na přídi, jejíž čelo tvoří obdélník oživený dvěma dvojicemi kruhových reflektorů, k nimž přiléhají hranaté směrovky.

Hmota čelních partií se směrem dolů zužuje, což dává vyniknout předním kolům, přičemž sportovnost celku doplňuje asymetricky umístěná nasávací mezera v pravé části kapoty (z řidičova pohledu). Automobil s klínovitou karoserií, postavený na základech sériového modelu s označením 80, je futuristický a zároveň systematicky navržený – není stylovým výstřelkem, nýbrž racionálně postaveným a plně použitelným strojem, který se stal předvojem exteriérových prvků Lancie Delty (od téhož studia) z roku 1979, zejména z hlediska práce s povrchovými panely.

Audi, svými hranami plně poplatné zásadám Giugiarova studia ItalDesign, zaujme také pyramidovitou stavbou karoserie, která je zárukou ukázkové proporční vyváženosti – čelní sklo a zadní okno sdílejí tentýž tvar a bezchybně ladí s bočními okny a výrazným sloupkem C.

Důraz na základní geometrické formy pokračuje v kabině, jež kombinuje černou barvu plastů s vínovým odstínem čalounění sedadel, výplní dveří a spodní části přístrojové desky. Veškeré ovladače i s ukazateli jsou sdruženy ve dvou válcích, které dosedají na základ se dvěma různými povrchovými úpravami. Právě materiálová pestrost vyvažuje jednoduchost základní koncepce desky a podepisuje se rovněž pod ztvárněním výplní dveří s koženými kapsami.

6

Fotogalerie

Volvo Tundra (1979)

Na konci sedmdesátých let minulého století docházelo stále častěji ke karosářským experimentům, při jejichž navrhování využili designéři tvarových inovací, které výrazně pozměnily vzhled vozu jako celku – šlo například o velkoplošné nárazníky plně integrované do karoserie, propůjčující výslednému modelu na optické ucelenosti a harmonii. Jedním z konceptů tehdejší doby je Volvo Tundra (1979), navržený turínským designérem Marcellem Gandinim pro společnost Bertone a postavený na technickém základě modelu 343, který se zřetelně vymykal zvyklostem švédské značky.

Vize představila tvarosloví, jehož klíčovou myšlenkou je sjednocení prosklení do jednoho pole a rozdělení celkové kompozice na tři samostatné části – ponton (s ostrým zakončením v zadní části), okenní pás a střecha s plovoucím efektem, jejíž zlom zároveň zdůrazňuje boční hranu dveří a umocňuje tak sportovní charakter studie. Asymetrické linky profilu propůjčují jinak vcelku konvenční formě originalitu a korespondují s typickým znakem Gandiniho tvorby – výškovým rozdílem mezi lemy předního a zadního blatníku.

Extravagance zevnějšku zasáhla také kabinu, kde se podepsala pod ztvárněním technicistní přístrojové desky s digitálními ukazateli a sedadly s atypickými sedáky. Interiér byl bohatě prosvětlen přírodním světlem – díky velkým oknům, která, jak již bylo řečeno v souvislosti s Chevroletem Corvair Testudo, patří k charakteristickým rysům tvorby společnosti Bertone. Vůz patří do kategorie kompaktních automobilů a zřetelně vyniká mezi dobovou skandinávskou produkcí.

Projekt, na poměry Volva až příliš odvážný a progresivní, našel uplatnění při práci na Citroënu BX z let 1982 až 1994, který z konceptu převzal všechny nosné prvky. Realizace pro francouzskou značku také prokázala, že tvarový základ Gandiniho návrhu, jenž reaguje na moderní trendy, je poměrně univerzální a je možné jej uplatnit u více značek, aniž by byla narušena specifičnost tvarových zásad té které společnosti.

6

Fotogalerie

Cadillac Voyage (1988)

Experimentální Cadillac Voyage byl představen v roce 1988 na autosalonu v New Yorku, kde představil unikátní karoserii, při jejímž navrhování byl kladen maximální důraz na její aerodynamické vlastnosti. Výsledný automobil znamenitě splnil designérské zadání – součinitel odporu vzduchu má hodnotu 0,28. Příkladná lehkost obtékání vzduchu po karoserii je způsobena kvalitně navrženým exteriérem – s harmonickými vazbami mezi karosářskými prostory, což je znát při pohledu na hrubý obrys vozu – a také kryty zadních i předních kol (pracujících s kotoučovými brzdami).

I přes progresivní přístup k tradičnímu typu karoserie je studie Voyage osazena maskou v klasickém uspořádání, která spočívá v mřížce s bohatou strukturou (v níž převažují malé obdélníkové segmenty) a výrazným chromovým rámem, jehož majestátnímu vzhledu korunuje vzpřímené logo výrobce. Součástí takto navrženého celku jsou horizontální světlomety a nárazník, jehož forma je totožná se zadním nárazníkem a ochrannými prahovými panely.

Podíváme-li se na automobil z 3/4 zadopohledu, uvidíme, co dotváří uhlazenost zevnějšku, která má nemalý podíl na dobrých aerodynamických vlastnostech studie. Jde o novátorský pohled na prosklení kabiny – skleněné díly jsou integrální součástí vnějších panelů karoserie, což je patrné zejména v zadní části, kde okno volně splývá s plochou víka zavazadlového prostoru. Součástí kompozice jsou vodorovná koncová světla, která zároveň dosedají na odtrhovou hranu.

Komfort na palubě umocňují moderní sedadla, navržena za účelem maximální úrovně bezpečnosti a pohodlí a vybavena třemi pozicemi uloženými v paměti – společně s vyhřívanými polštáři, doplněnými o masážní funkci. Přístrojová deska je členěna na několik pater – krémová spodní část tvoří základ pro uhlazenou hmotu se čtyřmi pásy sdružených ovladačů, nad níž se nachází horizontální panel s ukazateli. Poněkud technicistní prostředí kabiny vyvažuje teplý barevný odstín a výše zmíněné komfortní prvky výbavy.

Výbava dále zahrnuje počítačem řízený pohon, jenž se automaticky přepíná z pohonu zadních kol na pohon obou náprav, jakmile senzory zachytí prokluzování zadních kol. Vůz byl rozvinut v roce 1989, kdy byla představena studie kupé s názvem Solitaire. Design neopustil typologický rámec původního konceptu, je však přizpůsoben jinému typu karoserie, která je sportovnější a opticky lehčí.

4

Fotogalerie

Lamborghini Genesis (1988)

Propojení velkoprostorového vozu a sportovní techniky bývá zajímavým oživením i mezi koncepčními automobily. Pomineme-li extrémní příklad z roku 1995, jímž byl desetiválcový Renault Espace F1 (postavený společností Matra), pak ukázkovým vozem takového zaměření je kreace Lamborghini Genesis, která byla navržena společností Bertone a prezentována v roce 1988 na autosalonu v Turíně.

Téměř pětimetrový automobil byl navržen v době, kdy v čele designérského střediska Bertone působil Marc Deschamps. Vzhled exteriéru ovlivňují konstrukční aspekty vozu, a to včetně atypických předních dveří, jež se otvírají směrem nahoru a tvoří dva mohutné díly, jejichž součástí je čelní sklo a boční panely nad podběhy kol. Zadní boční dveře jsou posuvné a i přes odlišný mechanismus dosedají na tu samou linii jako přední dveře – výsledkem je atraktivní silueta, skládající se ze dvou prosklených ploch (oddělených od sebe dvakrát zakřivenou linkou v barvě karoserie) a uhlazeného pontonu.

Kabina se díky svému unikátnímu pojetí vymyká všemu, co bylo do roku 1988 k vidění. Nejde jen o absenci klasicky stavěných předních sloupků (jež částečně nahrazuje předěl mezi dvěma prosklenými plochami, spolu se sloupkem uprostřed čelního skla), ale především o architekturu přístrojové desky a pojetí sedadel, jejichž sedáky jsou součástí většího dílu zahrnujícího také středový panel s řadící pákou automatické třístupňové převodovky. Sedáky jsou samostatné – liší se nejen tvarem (jehož součástí jsou zabudované hlavové opěrky), ale také červenou barvou. Pětimístná kabina má uspořádání 2+1+2, přičemž opěradlo prostředního sedadla je možné sklopit a přeměnit tak prostřední místo na stolek.

Vůz poháněl motor, jímž byl osazován model Countach Quattrovalvole – dvanáctiválcový agregát s pětilitrovým objemem a výkonem 455 k. Téměř dvoutunový automobil je ojedinělým počinem nejen v kontextu tvorby společnosti Lamborghini, ale také pojetí rodinného velkoprostorového vozu jako takového.

6

Fotogalerie

IRVW Futura (1989)

Výstavní prostory automobilky Volkswagen na posledním frankfurtském autosalonu osmdesátých let minulého století byly ve znamení futuristického automobilu s názvem Futura, jenž představoval sondo do roku 2000. Celé jméno vozu je IRVW Futura, přičemž zkratka IR znamená Integrated Research – vůz byl produktem sjednocení výzkumu, vývoje a jejich následného uplatnění v praxi.

Podíváme-li se však na něj s odstupem času – a s přihlédnutím k produkci Volkswagenu z počátku tohoto milénia – zjistíme, že šlo spíše o model, který naznačil tvarový trend Volkswagenu uplatněný v devadesátých letech. Nešlo o koncepční předvoj sériového velkoprostorového vozu, jak jej mnozí pozorovatelé vnímali. Přesto ale tento koncepční Volkswagen zasluhuje pozornost – šlo o racionální představu vozu budoucnosti, jehož některé dílčí rysy našly časem uplatnění.

Vůz tvoří jednoprostorová karoserie o délce 3780 mm, šířce 1675 mm a výšce pouhých 1435 mm. Oproti sériovým MPV tehdejší doby, zejména Chrysleru Voyager a Renaultu Espace, šlo o automobil se sportovně vyhlížejícím exteriérem, na čemž měl určitý podíl – kromě rozvržení proporcí – krátký zadní převis, horizontální přední světla (s šípovitým výběžkem směrem doprostřed přídě) a velmi dynamická linie čelního skla.

Od konvenčních MPV se IRVW Futura vymykala také čtyřmístným interiérem, jehož dvě zadní sedadla byla primárně určena pro dětské pasažéry. Ti měli navíc k dispozici zádržný systém, který byl tvořen vnějšími polštáři zadních sedáků. Kabina byla ztvárněna v červeno-krémovém provedení, přičemž rafinované střídání těchto dvou barev se promítá nejen na čalounění sedadel, ale také na výplních dveří a tříramenném volantu, který je zároveň dominantou digitální přístrojové desky s mohutným středovým panelem. Zvláštností jsou nahoru výklopné dveře, v oblasti rodinných vozidel nepříliš častý prvek.

Studie, jejíž pohon zajišťuje čtyřválcový motor o objemu 1,7 l a výkonu 60 kW, je vybavena možností samočinného parkování, jež usnadňuje variabilní řízení všech kol. Automobil patří mezi neprávem opomíjené koncepty, které byly navrženy v období četných futuristických projektů. Kromě vize IRVW Futura mezi nimi vyniká zejména tříkolový městský vůz Scooter (1986) či variabilní studie Noah (1995).

2

Fotogalerie

Mercedes-Benz F-100 (1991)

Devadesátá léta minulého století byla dekádou inovací, experimentováním s novými materiály a hledáním nových karosářských forem, nezřídka vnímaných jako sonda do nového milénia. Jedním z takto pojatých konceptů, jenž byl zároveň zajímavým impulsem pro vývoj mezitřídních kříženců, se stal projekt F-100 od automobilky Mercedes-Benz, jehož premiéra proběhla na autosalonu v Detroitu. Koncept představuje vůz, který lze nazvat mobilní laboratoří, jejímž úkolem je otestovat zcela nové konstrukční, bezpečnostní a technologické postupy v běžném provozu.

Studie je pozoruhodná nejen svou koncepcí, ale také prací s maskou chladiče – patrně nejhodnotnějším a mnoha desetiletími prověřeným znakem designu stuttgartských vozidel. Motiv mohutné masky je zde rozpracován tak, aby navázal na své předešlé generace a zároveň plně zapadal do kompozice nízké přídě se dvěma dvojicemi reflektorů. Dominantou minimalizované masky je vodorovná lišta, která tvoří hranici mezi šesticí horizontálních žeber a kapotou.

Při navrhování koncepce interiéru se designéři řídili dobovými průzkumy, dle nichž tvořilo průměrnou posádku osobního automobilu 1,2 až 1,7 cestujícího (včetně řidiče). To vedlo ke stanovisku proměnit prostor pro řidiče na ergonomický kokpit s otočným sedadlem, který bude nejbezpečnějším místem kabiny. Pozice řidiče byla posunuta doprostřed, díky čemuž má řidič nejen větší přehled o situaci kolem sebe, ale také místo, které je přístupné z obou stran karoserie. Zbylý objem druhého karosářského prostoru tvoří čtyři samostatná sedadla, přístupná bočními posuvnými dveřmi.

Prostřednictvím této studie byl důkladně otestován sendvičový systém podlahy, který byl následně uplatněn při navrhování první generace třídy A. Kabina je bohatě prosklená, což se podepsalo na vzhledu bočních partií – mohutný vůz kombinuje dvouprostorovou karoserii typu kombi a praktický interiér typický pro velkoprostorové automobily, který zaujme nejen výše uvedenými vlastnostmi, ale také působivou atmosférou. Ta vychází ze samotného uspořádání kabiny, které by bylo ojedinělé i dnes, natož na počátku poslední dekády dvacátého století.

Vize F-100 je poháněna šestiválcovým motorem o objemu 2,6 l (s výkonem 143 kW) a pracuje s třístupňovou automatickou převodovkou. Vůz má poháněna přední kola. Mezi technologické vybavení vozu patří solární články umístěné na střeše o přibližných rozměrech 2 m, které generují až 100 wattů, jimiž je poháněno větrání. Zajímavostí je také přední lineární stěrač, jež stírá celou plochu čelního skla, zatímco zadní stěrač je ukryt pod vodorovnou horní lištou.

6

Fotogalerie

Ford Focus (od karosárny Ghia, ročník 1992)

V roce 1992 byl na autosalonu v Turíně představen unikátní koncept s označením Focus, pod jehož designem je podepsáno karosářské studio Ghia. Karoserie vozu, jenž byl postaven na zkráceném podvozku Fordu Escort Cosworth, představuje jedno z nejpozoruhodnějších organických děl konce minulého století.

Skulpturální exteriér, který navrhl Taru Lathi, zaujme neobyčejně plastickými panely, které jsou členěny asymetricky provedenými nasávacími vstupy a dynamickými vydutími. Ať už se na automobil podíváme z jakéhokoliv úhlu pohledu, vždy vidíme návrh, jehož estetika evokuje rozličné projevy živočišné říše, zahrnující flóru i faunu. Obecně je však třeba poukázat na výraznou asymetrii, která ovlivňuje celkový vzhled přídě – konkrétně jde o dva nasávací otvory na kapotě, které zasahují do elegantního vydutí, které se však záhy mění na úhlednou a při pohledu z dálky poměrně nenápadnou prohlubeň.

Neobvyklost čelních partií, které mají mnohem blíže uměleckému předmětu než sportovnímu otevřenému automobilu, korunují dva postranní stabilizátory na nárazníku a křivková boční hrana kapoty. Dominantou boční a zadní části vozu jsou trubkové výběžky, vybíhající za zádě a zasahující do plochy bočních dveří. Dalším neméně působivým a nezvyklým prvkem jsou koncová světla, jež byla pojata jako souhra různě velkých bodů. Výsledné provedení stylově koresponduje s předními reflektory a svou záměrně chaotickou formou připomíná shluk bublin.

Živočišné tvary se promítají do interiéru, na němž pracoval Sally Wilson. Středový panel s ostrým zešpičatěním tvoří hlavní osu přístrojové desky, od níž se odvíjí systém uskupení ukazatelů a s níž koresponduje boční díl, který je napojen na výplň řidičových dveří. Dřevěný volant je oživen dvěma křivkovými rameny a jeho celkové ztvárnění nemá analogii – představuje zcela ojedinělý příklad propojení principiálně funkčního dílu a poutavého výtvarného zpracování. Interiér jako celek působí rustikálním dojmem, na čemž má zásadní podíl hrubá textura povrchových materiálů a kožené čalounění o třech barevných odstínech.

Vůz, stojící na 18palcových litých kolech se třemi masivními paprsky, pochází z doby, kdy karosárna Ghia zhotovila řadu zajímavých designérských prací. Většinou ale šlo o atraktivní designérská cvičení, která se nedočkala uplatnění v sériové výrobě. Zůstaneme-li v roce 1992, připomeňme elektrický koncepční model Connecta, jejíž oblá karoserie – vyrobená z hliníkových vláken a dlouhá 421 centimetrů – ukrývala flexibilní šestimístnou kabinu, v níž dvě zadní sedadla byla nasměrována dozadu. O dva roky později byl zpracován koncept Arioso, elegantně zaoblené kupé, jehož styl předznamenal pozdější fenomén v podobě tvarového jazyka s označením New Edge. Dalším hodnotným – a pro styl New Edge důležitým – počinem je otevřená městská kreace Saetta, jejíž představení proběhlo v roce 1996 na autosalonu v Turíně. Vozidlo s karoserií z uhlíkových vláken zde prezentovalo dynamické střídání exteriérových ploch a výrazné boční plastové obložení, čímž byla emocionalita střídání křivek – typická pro dobový styl Fordu – dovedena do krajnosti. Zmínku zasluhuje také o dva roky mladší model Touring Ka, čtyřmístné kombi s prodlouženým rozvorem, představený opět na autosalonu v Turíně. Vůz měl oproti produkčnímu modelu Ka objemnější zavazadlový prostor a prostornější kabinu.

3

Fotogalerie

Renault Zo (1998)

Otevřený sportovní koncept Zo, postavený na podvozku malosériového modelu Spider, byl představen v roce 1998 na autosalonu v Ženevě. Mezi koncepčními Renaulty toho roku (Espider a Vel Satis) šlo o nejprogresivnější karosářský experiment, který slučoval otevřenou karoserii s terénními vlastnostmi. Dominantou vozidla jsou zadní ochranné oblouky, jež svírají kruhové brzdové světlo a tvoří tak stěžejní prvek koncepčního automobilu, jemuž dává vyniknout absence čelního skla (spolu s velmi subtilními bočními zpětnými zrcátky).

Třímístná studie zaujme působivou a členitou karoserií, která je dělena na několik zón. Příď tvoří několik dynamicky proložených ploch, které jsou základem pro dvě trojice bodových světlometů, podobně navržený štít nad ukazateli a atraktivní blatníky, které ohraničují čelní partie a zastřešují kola, jež nejsou vsazena do klasických podběhů. Záď upoutá pozornost podobně modelovaným objemem, jejími stěžejními rysy jsou však horizontální koncová světla. Vůz měří 3850 mm na délku, 1850 mm na šířku a 1360 mm na výšku, přičemž délka rozvoru dosahuje 2475 mm.

Interiér, přístupný skrze dveře otvíratelné směrem nahoru, je navržen s důrazem na maximální funkčnost. Nenajdeme v něm nic nadbytečného – vše je orientováno na řidiče, jehož pozice je umístěna doprostřed. Ukazatele byly redukovány na tachometr, otáčkoměr a palivoměr. Jak již bylo řečeno, vozidlo je uzpůsobeno podmínkám na silnici i mimo zpevněnou vozovku, čemuž odpovídá možnost měnit světlou výšku vozu, a to v rozmezí od 150 do 280 mm. Automobil je poháněn dvoulitrovým motorem o výkonu 100 kW.

V porovnání s Renaultem Spider jde o automobil zcela jiného tvarového základu – namísto uhlazených vnějších panelů, jež známe z malosériového sportovního Renaultu z let 1996 až 1999, je pozapomenutá kreace Zo postavena jako experimentální model propojující zdánlivě neslučitelné provozní vlastnosti. Z estetického hlediska jde o studii, jež se vymyká nejen dobovým sériovým, ale také koncepčním Renaultům.