Popelářem na vlastní kůži: Kuka se vrací

20. 11. 2016 • 11:41

Také jste toužili zjistit, co obnáší práce popeláře? Zkusili jsme to za vás a obětovali ranní spánek.

Když přicházíme do sběrného dvora Pražských služeb v Dejvicích, je ještě tma. Aby ne, neodbila ani šestá ranní. Jenže práce, kvůli které tu dnes jsme, vyžaduje klid. Je důležité stihnout ji předtím, než většina ostatních vstane. Naším dnešním úkolem je svoz komunálního odpadu – popelaření. „Pojedete do Košíří, konkrétně na Cibulku,“ vítá nás zdejší mistr Miloslav Rybář. Dostáváme skvělou uniformu, která není jen zářivá způsobem, že by

nás nepřehlédl ani slepec, ale hlavně teplá. Bude se to hodit – teploměr ukazuje minus dva.

Dvakrát v týdnu

„Tudy jezdíme v úterý a pátek. Celkem v týdnu střídáme tři trasy,“ vysvětluje na místě náš dnešní parťák Roman Hájek. Není to žádný nováček, s kukavozem jezdí už třiadvacet let. Čtrnáctou popelářskou sezonu kroutí náš další společník, řidič Jiří Prügl. Dohromady s Tomášem Klikou pracují už tři roky. „Před námi jde ještě Pepa Pohan, který odemyká a vytahuje popelnice. Dříve je dával na ulici domovník. Dnes nám ale majitelé domů dávají klíče a my popelnice za poplatek vytahujeme na ulici a zase vracíme zpět. Přijdeme sem třeba o hodinu či půldruhé hodiny dříve a ulice si v předstihu připravíme. Když přijede Jirka s kukačkou, už se tím nemusíme zdržovat,“ vysvětluje Hájek. Slangové označení popelářského auta odkazující na prapůvodního výrobce popelářských aut Kuka se nám zalíbilo. Jak říkají popeláři například odpadním nádobám? „Třeba téhle popelnici Maruška. Ne, žádné další speciality nemáme,“ směje se Tomáš Klika.

Není čas na tlachání, jdeme do akce. Jak na to, okoukáváme od zkušenějších – nejprve nádobu přistrčíme k hydraulickému rameni, které ji za zuby otočí do popelářského auta. „Když si nejsem jistý, jestli se vysypala, ještě s ní párkrát zaklepu. Problém je, že lidé je na podzim často napěchují listím. A když zamrzne, nemáme šanci odpad vysypat,“ dozvídáme se.

S větrem ve vlasech

Když je popelnice prázdná a vrácená na místo, přichází chvíle, na kterou jsme od dětství čekali – jízda na stupínku popelářského auta. Nikde jinde se nesvezete probouzejícím se městem jen tak na stojáka. „Jakmile sundáte stupačky dolů, omezí se mi rychlost na třicet kilometrů v hodině. Také nemohu couvat, už došlo k řadě úrazů. Hrozí přimáčknutí, na stupačky není vidět,“ vysvětluje řidič Jirka.

Když se vůz dává do pohybu, zažíváme to pravé popelářské – auto se nám pohupuje pod nohama, vítr ovívá tváře, navíc ani nikde nic nesmrdí. Jízda na stupačce je na vlastní kůži ještě mnohem lepší než v dětských snech. Škoda že trvá jen asi deset metrů k dalšímu vchodu a úkolu. Naštěstí máme před sebou celou čtvrť. Dva vysypáváme popelnice a kontejnery, zatímco třetí jde za námi a zaváží je zpět k domům.

Piráti i bezdomovci

Jdeme se podívat do řidičovy kabiny. „Náš Mercedes Econic je naftový, v Pražských službách ale máme i verze na stlačený zemní plyn,“ vysvětluje Jiří Prügl. Zároveň si pochvaluje automatickou převodovku konkrétního kusu. „Při našem popojíždění na autech s manuálem je to se spojkou hrůza. Kdybych měl za každé sešlápnutí korunu, jsem dneska milionář,“ říká s úsměvem.

Podle dokladů smí naložit asi pět tun odpadu. „Dobré je, že auto umí orientačně změřit váhu,“ vysvětluje řidič. Je až neskutečné, s jakou přesností se proplétá úzkými uličkami vilové čtvrti. „Proti Starému Městu, kde jsem jezdil dříve, je to tady pohoda. Také zde není takový provoz. Měli byste vidět, když jedeme třeba na Andělu,“ říká Prügl. Podle něj je běžné, že okolní řidiči nemají pro omezení provozu způsobené popelařením příliš pochopení. „Stalo se mi, že mě někdo objížděl a zahrádkou mi urazil zrcátko. Troubil jsem, on zpomalil, ale pak na to šlápl a ujel. Nezbývalo než zavolat policii a nahlásit značky. I já jsem už někoho trefil – za tmy na Starém Městě to bylo dost těsné,“ popisuje své kilometry za volantem kukačky. A není jich málo – jen během dnešní směny najede k sedmdesátce, na jiných tratích je to i dvojnásobek.

Interiér je na náklaďák dost specifický – napravo najdete dveře podobné těm u nízkopodlažního autobusu. „Nástavba se ovládá přes dotykový displej: vysýpání, víko i kamera, kterou kluky sleduji a hodí se i pro couvání. Další ovládání je i vzadu u stupaček. Chlapi si mohou sami spouštět vnitřní lopatu pěchující odpad. Mají tam i zvonek – třeba kdybych přehlédl nějakou popelnici,“ dodává. Velkým terčíkem pak vůz zcela zastaví všechny systémy. To když třeba naloží bezdomovce. „Za ty roky jsem to zažil dvakrát, spali v papíru,“ vysvětluje nepříjemnou zkušenost, která může skončit tragicky.

Volnost je skvělá

První část trasy máme za sebou a musíme dojet vůz vysypat na překladiště, kde naše pouť končí. „Je to práce jako každá jiná. Líbí se mi, že jsme nezávislí. Máme relativní volnost, byť se samozřejmě musíme řídit předpisy a plány,“ vypráví nejzkušenější z kolegů. Přesto si dovede představit lepší spolupráci s lidmi, jejichž odpad vyváží. „Důležité je nedávat do sběrných nádob věci, které tam nepatří. Skříně, koberce a podobně lze přece zadarmo předat do sběrného dvora. Problémem jsou i lidé, kteří si objednají malou popelnici, aby ušetřili, a obloží ji taškami. Co my s tím? Vždyť kdyby více třídili, vůbec by to nemuseli řešit,“ říká na rozloučenou. Právě se rozednívá. Jdeme dospat, zatímco chlapy čeká ještě další půlden práce.