Renovace udělala z Fiatu Panda 4x4 lepší auto, než když bylo nové!
Když přijedete do Itálie, například do Toskánska, kraje plného vinic a krásně zvlněné krajiny, snad v každé vesnici potkáte jedno auto, které nikde jinde neuvidíte. A už vůbec ne v tak velkém počtu. Tím autem je Fiat Panda, zde navíc ve verzi 4x4, tedy s pohonem všech kol. Jenže my se nebavíme o nové Pandě, vyráběné od roku 2003, ba ani o jejím ještě modernějším nástupci, kdy obě vydání mohla být také čtyřkolkou, ale o té původní, krásně hranaté z pera Giorgetta Giugiara a jeho Ital designu.
V roce 1980, kdy se Panda představila, představovala příklad totálně racionálního řešení osobního automobilu. Vše mělo svůj účel, nic navíc vůz nenabízel. Původní Panda se nakonec vyráběla až do roku 2003, tedy dlouhých 23 let, samozřejmě s četnými inovacemi, přičemž ta největší se odehrála v roce 1986. Panda také měla paralelu v podobě španělského Seatu Marbella.
Auto zakladatele Fiatu
Jistě, původních Fiatů Panda 4x4 potkáte v Itálii a konkrétně v Toskánsku hodně, neboť místní lidé tyto vozy využívají k cestám mezi domovem a vinicemi, kam se navíc díky pohonu všech kol snadno dostanou. Auto je navíc velmi jednoduché a tudíž nenáročné na servis a údržbu.
Jenže Panda 4x4, o níž je zde řeč, je zcela speciálním autem své řady. Jejím původním majitelem nebyl totiž nikdo jiný než Giovanni Agnelli, italský průmyslník a zakladatel Fiatu, jehož rodina dodnes drží část akcií této světoznámé společnosti. Agnelli svoji Pandu 4x4 používal při cestách ve švýcarském Svatém Mořici, kde ve svém sídle trávil hodně času. Pro cestu z Itálie do Švýcarska používal soukromý vrtulník, takže Panda zůstávala ve Švýcarsku po celou dobu své služby.
Agnelli zemřel v roce 2003. Jeho Pandy se později chopila společnost Garage Italia Customs, která tento malý vůz s rodokmenem zrenovovala tak, že je ve výsledku lepší, než kdy před tím. Pokud vás zajímá, jak se zmíněná společnost k Pandě Agnelliho dostala, je to jednodušší, než se na první pohled zdá. Majitelem této společnosti je totiž Američan Lapo Elkann, člen rodiny Agnelli (a zároveň vnuk Giovanniho Agnelliho). Elkann tak vlastně tuto Pandu zdědil po svém dědovi.
Originalita zachována
Agnelliho Panda 4x4 byla jednou z těch později vyrobených. Pod přední kapotou tak již měla největší z nabízených motorů, a sice FIRE 1,1 litru o výkonu 37,5 , později 40 kW. Garage Italia Customs se rozhodly zachovat původní mechanické části. Karoserie dostala nový lak v šedo-stříbrném odstínu. Zůstaly plastové chrániče boků, nad nimiž se nachází tmavě modrá lišta v kombinaci s černou, táhnoucí se po celé délce karoserie.
Kabina zůstala také originální, což charakterizuje velmi střídmá přístrojová deska, potažená stejným materiálem jako sedadla a z části výplně dveří, které jsou ale ve zbytku plechové. Převažuje modrý odstín, jenž byl údajně oblíbený samotným Agnellim.
A jaký je osud Agnelliho Pandy po renovaci firmou jeho vnuka? Vůz není na prodej, ba ani není nikde vystaven na očích veřejnosti. Lapo Elkann jej používá na ježdění po Svatém Mořici a jeho okolí stejně jako činil jeho slavný děda.
Fiat Panda 4x4 – „Teréňák“ v miniatuře
Poprvé Panda dorazila na trh v roce 1980. O tři roky později rozšířil Fiat nabídku o verzi 4x4. Vzhledem k velikosti vozu šlo o zcela ojedinělý počin. Snad jen Suzuki Swift či jeho někdejší paralela Subaru Justy nabízelo tehdy pohon všech kol. S příchodem čtyřkolky prošlo auto drobnými retušemi, asi nejvíce patrnými na přídi. Dřívější asymetricky pojatá maska chladiče ustoupila symetrické, podobné, jakou v té době mělo zcela nové Uno či větší Regata.
Do roku 1986 poháněl Pandu čtyřválec o objemu 965 cm3. O tři roky později prošla Panda výraznou modernizací. Ta v případě verze 4x4 znamenala nový motor FIRE o objemu 1,0 litru a výkonu 32 kW. Další změny dorazily v roce 1992, kdy předchozí „litr“ vystřídal motor 1,1 litru s 37,5 kW, později se 40 kW, již výhradně se vstřikováním paliva (centrálním) a také řízeným katalyzátorem. Verze 4x4 dostala přídomek Country Club, někde také Trekking.
I přes inovace se však pohon všech kol měnil jen málo. V roce 1986 dostala Panda zcela novou zadní nápravu. Ta byla i nadále tuhá, ovšem tvořená nosníkem ve tvaru písmene „omega“. Odpružení zajišťovaly nově vinuté pružiny. Toto se však týkalo Pandy s pohonem předních kol.
U verze 4x4 výrobce zachoval původní řešení s tuhou nápravou odpruženou podélnými listovými pružinami. Celé řešení pohonu všech kol pocházelo od rakouské firmy Steyr-Puch. Za běžných podmínek vozidlo poháněla přední náprava. Ta zadní se připojovala pouze z vůle řidiče. Nešlo tedy o permanentní „čtyřkolku“. Montáž vozu ale probíhala v Itálii, konkrétně v závodě Termini Imerese.
Jízdní vlastnosti této Pandy v terénu byly údajně vynikající. Dobové testy neváhaly vůz srovnávat s offroady. A to i přesto, že chyběly redukční převody stejně jako uzávěry diferenciálů.