Reportáž: Měsíční dobrodružství se Škodou Popular Roadster (1937)

Populární, navíc často reprízovaný seriál České televize je mimo jiné přehlídkou krásných předválečných motorek a automobilů. Třeba Táňa Vilhelmová, hrající řekněme dost asertivní novinářku Kamilu Klikovou, se na místo činu leckdy dostává ještě před brněnskou pátračkou. 

Kdo má za volantem rád romantiku, přijde si v Anglii na své. V tomto kouzelném domě Easton Glebe Čapek navštívil jednoho ze zakladatelů sci-fi H. G. Wellse.

Prohání totiž škodovácký roadster, zapůjčený Muzeem Aloise Samohýla ve Zlíně. Podle šéfa tamních restaurátorských dílen Jiřího Valacha si prý herečka na ovládání veteránu rychle zvykla, jen při prvním usednutí za volant zasakrovala nad nízkou konstrukcí střechy.

My jsme si popular ve Zlíně vyhlédli před Vánocemi, po dvou delších cestách Evropou v našem Rapidu OHV z roku 1940 už to chtělo změnu. O programu bylo hned jasno: na letošní rok přece připadá 80. jubileum modelové řady Popular spolu s 90. výročím cesty pozdějšího majitele tohoto typu Karla Čapka po Velké Británii.

Podle knihy zakázek ve škodováckém archivu tento konkrétní popular vyrobili 30. června 1937 a v srpnu si jej v českobudějovické prodejně převzala jistá Karoline Benda. Šlo o nejlevnější československé auto na trhu, roadster začínal na 17 800 korunách a často po něm sahaly právě emancipované mladé ženy z „lepších rodin“.

Zhruba po čtyřiceti letech změnil majitele a stěhoval se na jih Moravy. Stal se prvním vlastním automobilem sběratele Ladislava Samohýla. Ten nám jej na čestné slova a rukoudání ochotně zapůjčil. Tým zmíněného Jiřího Valacha se pak pro jistotu pustil do gruntovní repase. Škodovku rozebrali prakticky do šroubku, největší problém byl s hodně opotřebovanou zadní nápravou – diferenciál ještě býval za příplatek, v tomto případě chyběl. Zato jej obsahovala jiná rozvodovka, sehnaná v časové tísni. Cestou jsme si ji pochvalovali, protože bez „diferáku“ kola v zatáčce ustřelují, rychle sjíždějí pneumatiky a auto navíc píská.

Měřím dva metry a manželka jen o deset centimetrů méně, takže nezbylo než položit sedáky až na podlahu a před šitím nové střechy nastavit její konstrukci, aby se celkem získalo pět šest centimetrů. Díky za ně! I tak nám při jízdě hlavy trčí nad rám čelního skla. Vyžádali jsme si zachování staršího koženkového čalounění, bylo jasné, že při dlouhé cestě dostane zabrat.

Drobné mouchy se vychytávaly ještě při zkušební jízdě z Otrokovic do Berouna, kde jsme popular pro nedostatek času naložili na kamion a poslali do Epsomu u Londýna.

Krátce si pobyl v tamním showroomu Škodovky, než nás 12. května velvyslanec ve Velké Británii spolu s ministrem kultury na londýnské ambasádě neodstartovali.

Z centra Londýna jsme vyráželi už v šest ráno, abychom se vyhnuli zácpám. Ve skoro prázdné ulici odlétla poklice kola a s cinkotem se dokutálela až na chodník. Osamělý chodec nám ji ochotně podával, byli jsme rádi, že ho netrefila. Chtělo by to silnější „perka“, postupně odpadávaly i další poklice a když nás přestalo bavit jejich hledání po škarpách zarostlých kopřivami, uložili jsme je do už tak přecpaného zavazadelníku. Podobně skončila také uklepaná přední espézetka, kvůli níž jsme se museli vrátit na úpatí předtím tak pracně vyjetého kopce.

Jinak nám ale popular sloužil celkem spolehlivě, při měsíční cestě dlouhé asi 4500 kilometrů to bez drobnějších oprav snad ani nejde. Zběžnou kontrolu jsme prováděli každý večer, hlavně se dotahovaly šroubové spoje na důležitých částech podvozku, uvolnil se například přední nárazník.

Auto jsme po repasi vlastně zajížděli, takže bylo třeba pohlídat třeba dotažení hlavy válců. Poprvé v životě jsem viděl, jak se svíčka může vyklepat v celé délce závitu a pak za nepříjemného rachocení jen tak na kabelu poskakovat po motoru. Když se opakovaně uvolňovaly i další, rozhodli jsme se vyměnit celou sadu – a bylo po problému.

Vezli jsme si s sebou dvacet litrů obyčejného českého motorového oleje řady AD a pečlivě jeho hladinu kontrolovali. Současná maziva jsou přece jen více řídká než předválečná, takže u jednoduchého těsnění „kliky“ labyrintem pod autem po zastavení může zůstat loužička. Jinak litrový čtyřválec nijak nekouřil, běžel pravidelně a spolehlivě.

Tu a tam se ucpala tryska v karburátoru, zvláště když jsme auto na členitějším úseku silnice rozhoupali a v nádrži se uvolnily zbytky nečistot. Někdy stačí vytáhnout při zahřátém motoru na chvíli sytič, takže palivo proudí větším průřezem a vzniklý podtlak menší trysku „protáhne“. Když nám tenhle fígl dvakrát třikrát nevyšel, nezbylo, než uvolnit dva šrouby, vylít obsah komory karburátoru, demontovat trysku a profouknout ji. Za pár minut se jede dál.

I když popular neměl žádné modernizační prvky jako alternátor, dvanáctiválcovou elektroinstalaci nebo elektrický ventilátor, nebylo třeba akumulátor 6 V/75 Ah dobíjet a ani jednou jsme „nevařili“.

Chlazení je přitom kapitola sama pro sebe. Co všechno chybí: vodní čerpadlo, termostat i teploměr. Motor se chladí samospádem, ohřátá voda stoupá předimenzovaným potrubím do chladiče a spodem se vrací ochlazená – jako v ústředním topení starých domů. Takže když je venku chladno, oběh se výrazně zpomalí a průtok se mění podle potřeby. Že se vám účinnost moc nezdá? Populary kdysi zvládly cestu z Prahy do Kalkaty, okruh Spojenými státy i jízdu napříč Argentinou…

Největší obavy jsme měli o účinnost brzd a celkově bezpečnost. Nejlevnější škodovka dostala jednoduché bubnové brzdy ovládané samostatnými lanky, bez systému vyrovnávajícího brzdný účinek. Přitahování nebo povolování čelistí se tak vymezuje maticí s kontra, míru opotřebení můžeme sledovat třeba podle nánosu černého prášku z obložení na smetanově nalakovaném disku kola. Hlavně ve městech a když se za horizontem nečekaně objevil semafor jsme měli co dělat a někdy si museli pomoci ruční brzdou. Pravý přední buben jsme totiž nechali jen na ní, začal totiž silně skřípat. Za deště tak popular lehce sklouzával do smyku.

Sedmimetrákové vozidlo jsme pořádně zatížili – určitě přes tunu. Na dynamice to bylo dost znát, dvacetikolový motor v kopcích sténal a mnohé jsme vyjížděli na jedničku skoro krokem. Do Alp bychom se s ním nevydali. Nakonec příjemně překvapila spotřeba 8, 5 litru běžného bezolovnatého benzinu, do něhož jsme přilévali aditivum z domova.

Ve Velké Británii jsme prožili krásný měsíc, na tomto místě se nebudeme rozepisovat o spoustě zážitků spojených s tamní historií nebo místy Čapkova pobytu. Drtivou většinu zvědavců zaskočilo, že jedeme škodovkou. Až na jednoho opravdu velmi starého penzistu totiž neměli o skoro stodvacetileté tradici ani páru. Věděli nanejvýš o modelech s motorem vzadu a o podstatném zlepšení kvality i lichotivém image současné škodovácké produkce.

Po návratu byl popular vystaven ve Škoda Muzeu v Mladé Boleslavi, odkud se nedávno vrátil do Zlína. A já už začínám spřádat plány na další výpravu. V garáži mě totiž provokuje čtyřlitrový řadový osmiválec.

Foto: Petra Vacková a archiv