Reportáž: Motokros národů

Po skončení světového šampionátu jednotlivců se každý podzim sjedou národní týmy na jiném místě planety, aby poměřily síly napříč třemi závodními třídami a bojovaly o titul mistra národů. Jakési jednodílné mistrovství světa družstev se pořádá pravidelně již od roku 1947!

Letos se světová špička setkala v městečku Kegums nedaleko lotyšského hlavního města Riga. Pro fanoušky motokrosu je tento závod o to atraktivnější, že se na startu sejdou nejen ti nejlepší z mistrovství světa, ale i hvězdy amerického šampionátu AMA, který se jede paralelně za oceánem a má své vlastní jezdecké superstar jako je Australan Chad Reed nebo Američan Ryan Dungey, které jsme v Kegumsu potkali. Na rozdíl od očekávaného Němce Kena Roczena, jenž letošní ročník vynechal.

Zmínění borci jsou zvyklí na zcela jiné typy tratě – rychlé, s dlouhými skoky a členitým tvrdším podkladem. V Lotyšsku je čekal naopak pomalejší technický povrch s velkým podílem písku, který připravil čtyřicetičlennému startovnímu poli řadu nástrah. A tak se hodně předjíždělo a padalo, na zem se podíval i osminásobný mistr světa Ital Tony Cairoli, který tak připravil svůj tým o šanci na titul. Jak se shodli všichni oslovení jezdci, písek je náročný a nevyzpytatelný, do mávnutí šachovnicového praporu není nic jisté.

V motokrosu národů zvyšuje napětí spletitý systém rozjížděk a hodnocení. Národní tým je složen ze tří jezdců, každý závodí na motocyklu jiné třídy (MXGP, MX2, Open). Sobotní kvalifikační závody stanoví pořadí zemí, prvních 19 postupuje do finále A, zbylé se v neděli postaví na start finále B. Vítězné družstvo „béčka“ pak dodefinuje hlavní finálovou dvacítku.

Finále A se skládá ze tří jízd, v každé jedou vždy dva členové týmu podle kubatur: MXGP + MX2, MX2 + Open, MXGP + Open. Kromě pořadí na špici tedy velmi záleží i na výsledku druhého muže v poli. Nakonec se všechny výsledky obodují, sečtou a tým s nejnižším skóre bouchne šampaňské.

Letos slavili Francouzi, favorizovaní Američané se museli spokojit s bronzem. Stříbro putovalo do Belgie.

Češi na motokrosu národů

Česká republika obsadila 25. příčku ze 34 zúčastněných národů. Do hlavního závodu se naši jezdci těsně nekvalifikovali, skončili druzí pod čarou. Nadějí na postup tak bylo vítězství ve finále B. Skvěle do něj odstartoval Martin Michek, který se pohyboval do šestého místa a nakonec dojel třetí. Václav Kovář se neustále prokousával kupředu a zakotvil na sedmnácté příčce. Smolný František Smola po třech pádech odstoupil.

Náš jediný triumf z roku 1975, kdy sestava Bavorovský/Churavý/Nováček/Velký dominovala v českých Sedlčanech, tak zůstal nezopakován.

Jak se Čechům jelo, jsme zjišťovali hned po závodě:

Martin Michek (třída Open)

reportaze Dobře jsem odstartoval, což byl základ. Písečné tratě nemáme my Češi v oblibě, není je kde trénovat, takže to byl tvrdý závod. Diváci si přišli na své, měl jsem tam hezký souboj, kdy jsme létali ve třech vedle sebe vzduchem. Když už jsem se chystal na předjetí, upadl jsem a pak musel dohánět ztrátu, takže se třetím místem v cíli jsme nakonec spokojený.

Václav Kovář (třída MX2)

reportaze Za cíl jsme si dali kvalifikaci do hlavního závodu, což se nám bohužel nepodařilo, tak doufám, že dostanu šanci na nápravu příští rok. Pro mě to byly první „národy“, takže obrovská zkušenost. Ve srovnání s mistrovstvím světa je tady emotivnější nálada, je to zkrátka vrchol motokrosu.

František Smola (třída MXGP)

reportaze Na rozdíl od kvalifikace se mi povedl start, ale pak jsem v souboji vypadl mimo trať, což mě posunulo asi o pět míst dozadu. Nevzdal jsem se, bojoval dál, ale v dalším kole přišel druhý pád a pak ještě jeden. To už nebyl důvod pokračovat.

Foto: Marian Chytka (Monster Energy) a autor