Rozhovor s Anetou Langerovou: Auta střídám jako muži partnerky

Když jsme se setkali, dlouho neváhala s přirovnáním, co pro ni automobil představuje. „Je to můj druhý domov. Poslouchám v něm svoje písničky, demosnímky nebo muziku, která mě zaujala. Jezdím v něm po koncertech a je to současně i pokojík, který pro mě v určitých situacích představuje uzavřený svět, kde je mi dobře.“

Skutečně jste s autem tak úzce spjatá?

Za volantem jsem opravdu každý den, neustále někam cestuji s kytarami a vybavením. Nebo si sama jen tak vyjedu. Sednu si za volant svého miláčka

Morris Mini. Projíždím se, poslouchám muziku podle nálady a báječně si u toho odpočinu.

Staráte se o svůj vůz?

No jéje. Dnes a denně o něj pečuji, pozdravím se s ním i rozloučím. Je to neoddělitelná součást mého života.

A sednete si také někdy na místo spolujezdce?

Jen výjimečně. Kdykoliv pouze se starším bratrem Nikolou, který jezdí plynule a nemám problém vedle něj usnout.

Nedávno jste jako tvář vozu Citroën DS3 Cabrio nafotila sérii snímků. Byla kompozice vaší myšlenkou?

S dlouholetou kamarádkou Martinou Kaderkovou jsme přemýšlely, jak propojit muziku s automobily. Napůjčovaly jsme si harfu, bicí, kontrabas a klavír. Při jednom focení na poli se harfa najednou při větrném poryvu rozezněla. Zaujalo mě to. Na harfu neumím, ale prohrábla jsem si alespoň struny a zjistila, že její tóny jsou hodně inspirativní.

Čemu dáváte přednost při výběru vozu?

Nejsem technický typ. Současné vychytávky mě neoslovují, protože jim nerozumím. Pro mě je podstatné, abych se v autě dobře cítila, aby mělo dobré jízdní vlastnosti a dokonalou audiosoustavu. Jelikož mám malou postavu, jsou pro mě důležitá výškově snadno nastavitelná sedadla, ale to je asi v dnešní době standard. U svého morrisu si beru větší polštář na sedadlo, abych lépe viděla ven.

Hlas je vaším pracovním nástrojem. Používáte klimatizaci, která by ho mohla ohrozit?

Tahle vymoženost mě nikdy neoslovovala. Na jednu stranu ji respektuji, je to určitě praktická věc, ale vůbec ji nepoužívám. U morrisu nebo současného Citroënu DS3 Cabrio stačí stáhnout střechu nebo okénko.

Jste pohodlná řidička, která má v autě samočinnou převodovku, nebo raději řadíte?

Dávám v každém případě přednost manuálu. Jednak si jízdu při řazení vychutnávám, navíc mám pocit, že auto ovládám.

Používáte zpětné zrcátko pouze při řízení, nebo také pro typicky ženské potřeby?

Samozřejmě i z čistě dámských důvodů. Například před vystoupením nebo představením slouží k základní úpravě vizáže.

Zpíváte si cestou?

Když se mi chce, dám se do zpěvu a jen koutkem oka zjišťuji, zda to někomu nevadí. Ale jelikož jezdím s lidmi, kterým je hudba blízká, ještě se nikdo neohradil. Ráda poslouchám rádio Classic a typ muziky, která mě právě oslovuje. Mám takové zkušenosti z období maturity, kdy jsem si pouštěla do sluchátek klasickou hudbu. Zbystřovala mi smysly a já se dokázala bezvadně soustředit.

Kdy jste začínala získávat první zkušenosti za volantem?

V osmi letech.

Prosím?

Máme velké hospodářství, tak mě táta posadil za volant traktoru, který jel asi tak minus dvacet. On šel za tím samohybem s pluhem a vyorával brambory. Ve stejném věku si mě také na dvoře občas posadil na klín, popojížděli jsme a já tehdy poprvé držela volant osobního auta.

Spěchala jste, abyste měla co nejdříve řidičák?

Moc jsem se na něj těšila. Bylo to v období, kdy bylo nutné bydlet v Praze a neustálé dojíždění vlakem začínalo být únavné. Navíc mě začali lidé hodně poznávat díky vítězství v soutěži Česko hledá Superstar, takže jsem městskou hromadnou dopravu ani nevyhledávala. Auto mi přišlo moc vhod.

Spočítáte, kolik kilometrů ročně najezdíte?

Odhadem kolem dvaceti tisíc. Ale k tomu bych měla připočíst kilometry najezděné na koncerty s kapelou – a to bude také dalších pár tisíc ročně.

Střídáte vozy často?

Pokud budu počítat i zapůjčené, bylo jich pár desítek. Všechno začalo Fordem Focus, což bylo opravdu moje první vlastní auto. A pak přišlo volvo, lexus, BMW, hyundai, Mini Cooper a také několik renaultů včetně velké dodávky Master, kterou jsme cestovali s kapelou. A letos budeme jezdit koncertní šňůry s Citroënem Jumper.

Máte oblíbenou lokalitu, do které vždy ráda zamíříte?

Je to zvláštní, ale nejraději jezdím do Plzně. Když mi skončí dříve zkouška s kapelou, v divadle nebo jiný naplánovaný program, sednu si do auta, a aniž o tom přemýšlím, najednou jsem v Plzni na náměstí. Tak ho objedu a zase si to namířím zpátky. Od té doby, co udělali novou dálnici, je tam člověk za chvíli.

Co si myslíte o řidičích na českých silnicích?

Čeští řidiči jsou podle mého názoru vychovaní a pohled na ně zkreslují občasné výstřelky některých bláznů. Nemám třeba dobrý pocit z Německa,

kde je povolena neomezená rychlost. Naopak si myslím, že u nás se lidé snaží vesměs dodržovat rychlostní limity. V posledních několika měsících,

kdy se pohybuji v centru Prahy pěšky, musím říci, že jsou velmi ohleduplní k chodcům.

A jaká jste v tomto ohledu vy?

Pokud pospíchám, bývám lehce nervózní, ale to opravdu jen výjimečně. Většinou se snažím mít s řidiči soucit, když se někomu zrovna něco nepovede, třeba parkování. To si klidně počkám a snažím se vcítit do situace daného člověka.

Troufl a byste si něco řidičům doporučit?

Spíše bych apelovala na něco, co se týká nás všech na silnicích. Nikdy se nevyplatí podcenit výpadek třeba jen vteřiny soustředění při jízdě. Za tak

krátkou chvíli se totiž může něco stát. Nebo se před vámi situace změní a je z toho tragédie na celý život.

V této souvislosti se nabízí otázka, zda vždy a za všech okolností dodržujete předpisy.

Musím přiznat, že na dálnici ne vždy jedu předepsaných 130 km/h. S dobrým autem se dostanu na 150 nebo 160. Když jsem se takhle občas rozjela svým morrisem z kopce, zpětná zrcátka vibrovala a já si připadala jako v pojízdné pračce.

Nedávno jste zahájila druhou sezonu pojízdné kavárny Potmě. Je jí autobus, který brázdí Českou republiku. Proč tato iniciativa vznikla?

Nadace Světluška pro těžce zrakově postižené chce stále více mezi lidi. Nejenom v Praze, ale i po České republice. A rozebírat kavárnu, převážet ji a zase montovat je časově i technicky náročné. Tak se nám díky dárcům podařilo připravit autobus, který navštíví větší města a bude tam pro lidi, pro něž je tma světem, ze kterého není úniku.

Sama jste se v téhle souvislosti zmínila o tom, že byste si takový autobus pořídila. Nebyla to spíše nadsázka?

Přesně tak. Chtěla bych v něm být sama ve tmě, kdy si nevidíte ani na špičku nosu, nikdo nevidí vás, nikoho vy a dostáváte se ke své přirozenosti. Takové prostředí mě hodně inspiruje.

Jste umělecky založený člověk, takže motoristický sport vás asi oslovovat nebude. Nebo je to jinak?

Jednu dobu jsem uvažovala o motorce, ale záhy tuhle myšlenku opustila, protože nechci být dobrovolným dárcem orgánů. Nedávno mi bratr ukazoval zpomalené záběry ze závodů, kde jeli v neskutečně velké rychlosti v neuvěřitelném náklonu zatáčkou takřka po rameni. Zaujalo mě, že tohle někdo umí, ale nic víc.

Závěrem bychom se mohli zeptat, zda máte motoristický sen.

Jelikož auto považuji za svůj druhý domov, chtěla bych s ním někdy cestovat třeba na dva měsíce a křižovat Evropu. Být jenom se svým autem na cestách.

Aneta Langerová

• Narozena 26. listopadu 1986 v Benešově.
• V červnu 2004 zvítězila v prvním ročníku soutěže Česko hledá Superstar.
• Vítězka kategorie Zpěvačka v soutěži Český slavík (2005 a 2006).
• Zpěvačka roku hudební TV Óčko (2008).
• Vydaná alba – studiová: Spousta andělů, Dotyk, Jsem. Živá: Spousta andělů, Pár míst.
• Patronka projektu Světluška, Nadace Českého rozhlasu, zaměřené na pomoc nevidomým a slabozrakým.

Foto: Martina Kaderková, Jiří Pekárek