Rozhovor s Janem Révaiem: Miluju na motorce kličkovat mezi auty

Krátce před odjezdem směrem na východ jsme si povídali. Herec a tanečník Jan Révai přitom poskytl Světu motorů rozhovor již v roce 2007. Ozdobila ho fotografie, na které sedí na motocyklu na vrcholu hory Grossglockner. „Tu fotku a časopis mám dodnes schované. Cesta do Rakouska byla jednou z mých prvních větších akcí. Na výjezd do 3800 metrů nad mořem se nedá zapomenout,“ vzpomíná Jan Révai.

Proč jste se rozhodl pro současnou expedici na Kavkaz?

Ze tří důvodů. Jednak jsem dlouho nic takového neabsolvoval. Pak je tady bezvadná parta kluků. A v neposlední řadě známe sice charakter krajiny, ale nic přesnějšího. Pojedeme do neznáma a to je neskutečně přitažlivé.

Kdy se začal formovat váš vztah k motorům?

Řidičák na motorku jsem si udělal již v prvním ročníku na učňáku. Asi v deseti letech jsem prvně řídil tátův fichtl Jawa 21. Když se vracel z práce, mě a mladšího bráchu vždy vozil kolem baráku. A pěkně oba najednou. Střídali jsme se o řídítka a dost často se hádali, že ten druhý bude řídit déle.

Jaké byly další stroje?

V kočárkárně kladenského paneláku bylo několik motocyklů, které nám jejich majitelé dovolili vyzkoušet. Byl tam i mustang po rodině emigrantů, simson nebo emzeta. Také jsem se svezl na stadionu, který měl kamarád, ale žádná motorka nebyla nikdy moje.

A kdy jste si pořídil svůj první stroj?

Pravdou je, že jsem v patnácti čekal pod stromečkem jako dárek motocykl Stadion, ale nebyl tam. První motorku jsem si tak koupil až ve třiceti letech. Tu mi však ukradli, takže jsem si musel pořídit stejnou znovu. Po ní přišlo současné BMW 650 GS. Nemám důvod měnit značku.

Takže jste spokojen?

Když jsem si pořizoval současnou motorku, napadlo mě, zda to není pouze kvůli expedici. Naštěstí se ukázalo, že mě tahle „géesa“ dostala. Po prvních kilometrech jsem získal pocit, že se už zase těším, až si najdu čas a pojedu se někam jenom tak projet, abych si motocykl užil bez ohledu na čas.

Proč jste šel na učební obor automechanik?

Zpočátku v tom nebyla vášeň k autům, jak by se mohlo na první pohled zdát. Jednak jsem neměl známky na to, abych šel na střední školu. Rodiče mě přihlásili na učební obor truhlář, kde však bylo plno, a tak na mě zbyl automechanik.

Pomohly vám zkušenosti v dalších letech při opravách auta?

Upřímně jsem nepobral žádné velké znalosti, které by se mi v budoucnu někdy hodily. Sem tam jsem si něco opravil, vyměnil žárovku. Ale to je asi

tak všechno. Dnes se i s žárovkou musí do servisu, protože se k ní člověk ani nedostane.

Kdy jste si pořídil první automobil?

V druhé polovině devadesátých let jsem působil pod Egonem Kulhánkem v taneční skupině Uno. Za peníze na německém turné byl Fiat Uno. A jelikož honorář byl natolik bezvadný, pořídil jsem si za měsíc i Fiat Tipo.

Co preferujete při výběru auta?

Především pohodlí, všude musí být dost místa. A také mě musí na první pohled zaujmout. Tím se jaksi samo sebou musím do auta těšit. V současné době jezdím Kiou Carnival a také používám Chevrolet Cruze v kombíku.

Spočítal byste kilometry, které za rok absolvujete?

Jelikož jezdím v různých produkcích a režiích na zájezdová představení, nakroutím v autě kolem třiceti tisíc kilometrů. Nevím, jestli je to hodně, ale pro mě je to dost. Na motorce jsem za poslední měsíc najel tisícovku, a přitom v tom nikdy nebyla žádná dlouhá cesta. Další kilometry přibudou samozřejmě při expedici, tak to bude více než dvacet tisíc, které zdolám běžně na motorce.

Co byste jako motocyklista připomněl řidičům automobilů?

Všeobecně bych šoférům na českých silnicích vytkl nedostatek tolerance a předvídavosti. Ať jedu na motorce nebo v autě, neustále si v zrcátkách hlídám, zda o mně řidiči kolem vědí. Podle mého názoru dochází ke spoustě nehod jenom kvůli tomu, že se lidé dostatečně nesoustředí na jízdu.

Míváte za řídítky problémy?

Řada šoférů bohužel pohlíží na motorkáře jako na šíleně rychlé magory, kteří se na jízdu nesoustředí a stroj nemají vůbec pod kontrolou. Ale to je až

na výjimky předsudek, který se nespojuje s realitou.

Sledujete také sportovní svět dvou kol?

Já ty kluky hluboce obdivuju, ať je to motokros, silnice nebo plochá dráha. Pokaždé je to ohromná vášeň a svým způsobem i splněním mužského snu. My chlapi jsme už holt takoví. Bohužel nemám dostatek času na to, abych sledoval výsledky a dění v této oblasti.

Ale zkušenosti se závodním volantem přece máte…

Měl jsem možnost svézt se okruhovou octavií, ale úplně mě dostala jízda závodním tahačem. Před osmi lety přišla od týmu Buggyra nabídka svézt se na okruhu v Mostě. Byl to neskutečný mazec! Řídit pět tun, pod zadkem mít skoro tisíc koní a letět 150 km/h, na to se nezapomíná.

Patříte k ukázněným řidičům, nebo k těm, kteří se musí za své dopravní prohřešky zpovídat příslušníkům?

Zkušenosti s policisty mám, ale spíše jen drobné. V tomto směru neposloužím žádnou historkou ani ponaučením.

Takže jste neměl nikdy problémy s rychlostí?

V autě svoji maximálku ani neznám. Na motorce to bylo 240 km/h, ale jen pár vteřin. Můj kamarád silniční motocyklový jezdec Martin Havlík mi jednou na okruhu půjčil supersport, abych si ho vyzkoušel. Obecně velkou rychlost moc nemusím, ať už je to v autě nebo na motocyklu. Jezdím spíše svižně než rychle.

Nebojíte se ve vyšší rychlosti na dvou kolech?

Jízda na motorce pro mě není záležitostí rychlosti, akcelerace. Když při tom vnímám sílu motorky, to mě bere daleko víc. Hrozně mě baví kličkovat na motorce mezi stojícími auty. To si někdy připadám jako v počítačové hře. Člověk má motorku v oku, takže ví, co si může dovolit. A samozřejmě musí být neustále ve střehu.

Ještě vám žádný řidič schválně neotevřel dveře do cesty?

Naštěstí ne. Jednou se chtěl šofér přede mnou otočit v koloně a já to málem neubrzdil. Ale musím to zaklepat. Za deset let aktivního jezdění jsem to ještě nepoložil a ani mě naštěstí nepotkala žádná nehoda.

Když se chcete někam dostat, bývá to jen na motorce?

Před dvěma roky jsme byli se ženou a půlročním Jakubem v Chorvatsku a zvládli to bez problémů obytňákem. Teď sice dávám přednost pohodlí letadla, ale když o tom tak přemýšlím, určitě má takový karavan svoje kouzlo. Nyní čekáme druhý přírůstek do rodiny. A tak až povyroste, příští léto třeba někam po vlastní ose vyrazíme.

Když jsme u cestování, kam byste se chtěl ještě podívat?

Lákala by mě Venezuela nebo Kanada. Mám profesi, která mě svým způsobem trochu časově limituje, ale na druhou stranu živí. A díky ní si i přes časová omezení mohu dovolit takovou expedici, jako je ta na Kavkaz. Člověk by neměl zapomenout snít, a když to jde, sny si plnit.

Není vám líto, že se někam po světě nepodíváte podle svého přání?

Teď už ne. Smířil jsem se s tím, že se nepodívám všude, kam chci. A myslím si, že se kvůli tomu svět nezboří.

Jan Révai

• Narozen 11. února 1974 na Kladně. Vyučil se automechanikem, od mládí se však věnoval tanci.
• Působil v taneční skupině Uno a byl členem swingující skupiny hostující
• v Hudebním divadle Karlín pod názvem Děti swingu.
• Vystupoval v muzikálech Dracula, Carmen, Cats, Hair, Johanka z Arku, Pomáda či Romeo a Julie.
• Hrál v seriálech Rodinná pouta a Velmi křehké vztahy, v inscenaci Život, který ti dávám, a filmech Polojasno a Rebelové.
• V současné době vystupuje v Divadle pod Palmovkou.
• Jeho partnerkou je slovenská herečka Zuzana Šulajová. Mají syna Jakuba (narozen 3. ledna 2011) a v současné době čekají druhé dítě.
• V roce 2012 byl porotcem v taneční televizní soutěži StarDance... když hvězdy tančí.