Rozhovor s Janem Šťastným: Za volantem moc šťastný nebývám

Do českých domácností vstoupil z televizních obrazovek jako lékař Dalibor Frynta v seriálu Ordinace v růžové zahradě a také v dlouhodobém cyklu Vyprávěj.

S Janem Šťastným jsme se potkali v klubu jeho domovské scény Divadla na Vinohradech. „Volal mi syn. Když jsem mu vykládal, že jdu dělat rozhovor pro Svět motorů, byl nadšený. Prý si časopis určitě koupí,“ usmíval se.

Jezdíte rychle, nebo jste disciplinovaný řidič?

Na motorce nejsem rozhodně žádný divočák. Mám rodinu a s tím spojenou zodpovědnost. Za řídítky si jízdu především užívám a kochám se.

Začínal jste řídit až v autoškole?

Možná bych to neměl říkat, ale zdaleka ne. Otec zastával názor, že tam nemohou během několika hodin člověka naučit řídit. Tak se mi věnoval

už od patnácti let, abych přišel do autoškoly patřičně nachystaný.

Jak na tom pracoval?

Na chalupě v Beskydech mi na polních cestách půjčoval volant a trávil jsem s ním také spoustu hodin v garáži. Táta o náš Polski Fiat 125p náležitě

pečoval. Jakmile zahlédl na podběhu sebemenší stopu rzi, hned jsme dotyčné místo laminovali. Je fakt, že nám auto vydrželo pětadvacet let. Pak mi ho po skončení vysoké školy otec předal a stalo se mým prvním opravdu vlastněným vozem.

Vydrželo vám dlouho?

Bohužel jenom rok, protože už mělo své odslouženo. Těsně po listopadu 1989 jsme si s kamarádem dali dohromady starší Fiat Uno, který nám fungoval tři roky. A pak přišly škodovky, felicie a několik oktávek. Následovaly fordy, které jsem korunoval v roce 2008 S-Maxem. Ten mám dosud. Jak jsem se do něj zpočátku nehrnul, teď na něj nedám dopustit. Ani jednou nezklamal.

Čím si vás získal?

Prostorem. Vejdeme se do něj s manželkou, tříletým synem a všemi zavazadly, která kdykoliv a kamkoliv vezeme. Motor je dvoulitr, ovšem neskutečně živý, a podvozek má ohromně stabilní. V žádné zatáčce se nenaklání a vždy skvěle drží stopu.

Kolik kilometrů najezdíte ročně?

Hodně mého cestování se odehrává v rámci práce po Praze a to rád používám městskou hromadnou dopravu. V metru dopravní zácpa nehrozí. Pokud

jezdím mimo metropoli, jedná se hodně o zájezdová představení. To jsou jediné situace, kdy nesedím za volantem. Když to všechno sečtu, vejdu se do pětadvaceti, možná třiceti tisíc kilometrů za rok.

Musíte za všech okolností řídit?

Manželka má malé auto, ale zatím více stojí, než jezdí. Pokud ho neprovětrám sám. Ona začne jezdit, ale zatím se musí starat především o našeho prcka.

Jak vstoupily do vašeho života motocykly?

Nejprve to byla Jawa Pionýr 20 po dědečkovi. S tátou jsme jí dali nový stupačkový kříž, zvednutá řídítka a sám jsem si ji nalakoval. V okolí Zlína nebyla silnice, kterou bych neprojel, a zažil jsem občas i pády.

Zanevřel jste proto na dvě kola?

To bylo jinak. Přišel jsem do Prahy na vysokou školu, po ní následovala rodina a starosti o ni. Zájem o motorku šel stranou, ale nikdy neuhasl, pokud bych měl použít příměr. Tyhle stroje mě vždy lákaly. Při pohledu na ně musíte uznat, že to jsou umělecká díla.

Jak jste se k nim vrátil?

Začátkem tisíciletí jsem si říkal, že bych mohl mít nějakého koníčka. Napadla mě právě motorka. Moje první manželka, povoláním lékařka, to tehdy

rázně odmítla se známým argumentem, že tihle lidé jsou pouze dárci orgánů.

Podařilo se vám ji přemluvit?

Byly to dva roky občasných poznámek, připomínek, zaujatých, leč výmluvných pohledů na motocykly na ulici. To samozřejmě nešlo přehlédnout. Nakonec to dopadlo tak, že mi manželka dala motorku ke čtyřicetinám.

Opravdu?

Nezapomenu na chvíli, kdy u kamaráda vyjížděla nahoru vrata od garáže a za nimi stála Suzuki Marauder VZ 800, kterou mám dodnes. Už jsem přemýšlel, že ji vyměním za novější, ale chopper zatím funguje perfektně.

Berete ohled na řidiče motocyklů s volantem v ruce?

Vím, co zažívá motorkář. Když někoho takového vidím ve zpětném zrcátku, uhýbám a dělám mu místo.

Jak vnímáte šoféry coby motorkář?

Občas mě mrzí, že když někdo vidí motorku, otevře dveře auta ve stylu „když musím stát já, budeš i ty“.

Setkáváte se na českých silnicích s podobným jednáním často?

Bohužel. Proč často ignorujeme třeba pravidlo zipu? Místo abychom si situaci v kolonách usnadnili, jenom si ji komplikujeme. Dost se mi příčí bezohlední řidiči, kteří zneužívají odstavný pruh. Při představě, že v koloně pošlu děti na kraj silnice se vyčurat, a nějaký magor je sejme, mi běhá mráz po zádech.

Zažil jste jako řidič vážnou situaci?

Myslíte bouračku? Ano, a byla to moje chyba. Klasická ukázka toho, co se stane, jakmile člověk podcení situaci v domnění, že řízení zvládá. Navíc

v místech, kudy jezdí často.

Chcete být konkrétní?

Stalo se to v pražské Patočkově ulici, vezl jsem syna do školy. Zatáčel jsem na zelenou doleva a neuvědomil si, že auta z protisměru jedou také. Zabrzdil jsem, ale už bylo pozdě. Následovala rána na zadek a po ní neskutečně dlouhá vteřina ticha. Přerušil ji až hlas ze zadní sedačky: „Tatínku, já už ten zbytek cesty klidně dojdu.“ Naštěstí to tehdy odnesly jen gumy a plechy, ale nezapomenu na to do konce života.

A co kolize nebo havárie za řídítky?

Mnohokrát jsem musel se štěstím řešit, když mi auto přijíždějící z vedlejší silnice nedalo přednost. Skutečná nehoda byla jedna, a to před sedmi lety.

Co se tehdy stalo?

Řidič vjel v zatáčce do protisměru. Mně se podařilo podkopnout zadní kolo tak, že se motorka svezla z náspu mimo silnici. Nic se jí nestalo, kromě uraženého předního plexiskla, které jsem ukopl kolenem při letu přes řídítka.

Nechcete na to občas šlápnout?

Na závodění si nepotrpím, ale budu mít rallye v rodině. Neteř si po dlouholeté známosti bere navigátora Lukáše Kostku, který jezdí mistrovství světa.

Pomohla vám někdy popularita?

Ačkoliv jsem Šťastný, za volantem moc kliku nemám. Pokud třeba vjedu omylem do zákazu vjezdu nebo špatně zaparkuju, už tam jsou policisté. Jenom dvakrát jsem v životě jel metrem nevědomky načerno, a vždy z toho byla pokuta.

Vzpomenete si na automobily, které jste řídil během natáčení ve filmu nebo v televizi?

Byly jich desítky a často jsou si dost podobné. Když do nich usedám, pokaždé si kontroluju, jak funguje zpátečka. Občas to bývá rozdílné, ale v drtivé většině není těžké takové vozy zvládnout.

Utkvěl vám nějaký v paměti?

Dostal mě skvost, kterým byla tisícovka embéčko ze seriálu Vyprávěj. A ještě bych připomněl film Aerosmith z roku 1997, kde jsem měl možnost řídit britský vůz z třicátých let, ve kterém byl volant ohromný jako lodní kormidlo.

Jan Šťastný

• Narozen: 9. prosince 1965
• Stav: ženatý, manželka Barbora Petrová, syn (3 roky)
• Studium: DAMU
• Angažmá: Divadlo na Vinohradech (od roku 1992)
• Významné role: Petr Vitásek (seriál Rodáci) ● Dalibor Frynta (Ordinace v růžové zahradě) ● Mirek (seriál Vyprávěj) ● Dabing: Antonio Banderas
• Film a televize: více než 100 rolí v TV filmech, dokumentech, seriálech a pohádkách