Rozhovor s Miroslavem Etzlerem: Na automobil jsem naprostý antitalent

Za měsíc ho čeká sledovaná premiéra hry Rodina je základ státu. Času má málo, přesto si Miroslav Etzler našel ve svém denním programu hodinku na rozhovor.

K jakým typům řidičů se řadíte?

Při cestách za prací, třeba po naší neslavné D1, samozřejmě využívám auto, abych dostál svým povinnostem. Pokud ovšem jedu za zábavou, na hory nebo na dovolenou, vybírám si silnice nepříliš frekventované a užívám si jízdu, při které nemusím spěchat.

Učí se herec za volantem texty?

Několikrát jsem to zkoušel a jednou to málem skončilo tragicky. Přehlédl jsem mírnou zatáčku, vjel do protisměru a málem spadl ze svahu. Od té doby nic takového nedělám a za volantem se věnuji pouze řízení. Zlomek sekundy, který vám může změnit život, se nedá nikdy vrátit a to je třeba mít neustále na paměti.

Berete takovou příhodu jako varování?

V mém případě to bylo už druhé v pořadí. První přišlo cestou domů z natáčení v Chorvatsku. Cítil jsem, že na mě jde spánek. Vinou vlastní hlouposti jsem hned nezastavil a nezdříml si. Probudil mě až náraz automobilu na obrubník chodníku a šedesát metrů před sebou jsem uviděl dvě děti, které šly s aktovkami do školy.

Tyhle zkušenosti vás jistě dostatečně vyučily…

Jednoznačně! Už nehodlám pokoušet osud. Když člověk poškodí sám sebe, budiž, je to jeho hloupost. Ovšem představa, že bych mohl ublížit někomu jinému, je pro mě hodně důrazně vztyčeným varovným prstem.

Pustíte za volant i někoho jiného, nebo musíte vždy řídit?

Existuje velmi málo řidičů nebo řidiček, vedle kterých v klidu usednu do auta. Musím vědět, že se stejně jako já snaží striktně dodržovat předpisy, i když zdánlivě nic nehrozí. A pokud si vedle takového člověka sednu, do řízení už mu nemluvím. Sám to nemám rád, tak to jiným nedělám.

Kdy jste řídil poprvé?

Ještě dříve, než jsem oficiálně směl.

A jak k tomu došlo?

Ve filmu Díky za každé nové ráno z roku 1994 na dálnici nedaleko Curychu. Odehrálo se to v době, kdy jsem ještě neměl řidičák, ale bohužel nešlo jinak. Byl to Volkswagen Brouk s konstrukcí pro kameru, takže z auta nebylo vidět skoro nic. Párkrát mě napadlo, že vylezu a uteču. Naštěstí vedle seděla Ivana Chýlková, která mě uklidňovala. Díky ní jsme tu scénu dotočili.

Vás tehdy auta nezajímala?

Jako kluka mě fascinovala formule 1, tehdy jezdili Jackie Stewart, Emerson Fittipaldi nebo Niki Lauda. Když to srovnám s dnešní dobou, připadalo mi to jako opravdové závodění. Dnes to někdy vypadá jako souboj ufonů a dostihy v tom, kdo nasype do jezdění více peněz. Vážím si proto úspěchu každého českého závodníka, který bojuje proti mnohdy nesrovnatelným podmínkám ekonomicky silnějších soupeřů.

Která auta jste v životě vlastnil?

Začalo to Fiatem Tipo z bazaru, nikdy mě nenechal ve štychu. Po něm následoval hyundai a pak Škoda Fabia, ke které se váže zvláštní historka ze Švédska.

O co tehdy šlo?

S partnerkou jsme byli na zimní dovolené a neměl jsem sněhové řetězy. V jedné zatáčce se mi povedlo urazit blinkr a v nejbližším městě nebyl značkový servis, ale pouze Scania. Jejich mechanik mi pomohl a nic za to nechtěl. Já mu dal do overalu dvě stě švédských korun, a než jsme stačili odjet, přišel za námi manažer opravny. Hodil mi peníze zpátky se slovy, abych se už nikdy nevracel. Přiznávám, že jsem se tehdy dost styděl. Pochopil jsem, jak si tamní lidé váží práce a neriskují její ztrátu tím, že si vezmou peníze bokem.

Ale fabií váš životní autopark zřejmě neskončil…

Následoval Ford Sierra, což byl mohutný koráb, který vystřídalo Volvo S60. Po něm přišel na řadu Mercedes-Benz GL, ale ten už momentálně nemám.

Čím tedy nyní jezdíte?

Teď jsem bez auta, přemýšlím, co bude dál a co si pořídím.

Na motocyklu jste se nesvezl?

Nikdy jsem se nezbavil obavy ze zranitelnosti, a to ani v nízké rychlosti. Dost mi hlava nebere lidi, kteří na motorce jezdí dvoustovkou po dálnici. Jeden kamarád říkal, že málokterý jezdec na dvou kolech opravdu ví, co motorka umí. Myslím, že spousta mladých lidí umírá na silnicích jenom proto, že se tímhle neřídí. Nebo přecení své schopnosti.

Kolik kilometrů najezdíte ročně?

Padesát tisíc jako řidič. Když k tomu připočtu ty na sedadle spolujezdce, přiblížím se stovce.

Co si umíte na autě opravit?

Jsem antitechnický typ člověka, který není vůbec manuálně zručný. Umím zkontrolovat stav oleje, dolít vodu do ostřikovačů a jednou jsem u volva měnil dvě a půl hodiny žárovku v předním reflektoru. Podle mého názoru jsou už současná auta stavěná tak, že v drtivé většině případů vyžadují zásah odborníků v servisu.

Jste příznivcem vymožeností moderní techniky při ovládání automobilu?

Rozhodně se mi zamlouvá tempomat, za volantem si odpočinu, a ještě mi koriguje spotřebu. Na druhou stranu může otupit soustředění na jízdu. Zamlouvají se mi například také dešťové senzory, které spustí stírače. Naopak se mi nelíbí xenonové světlomety ani bezohlednost některých řidičů, kteří nevypínají dálková světla. Jsem světloplachý člověk a při řízení v šeru nebo v noci musím používat dioptrické brýle. Pokud potkám auto s ostrými světly, mívám velké problémy.

Jste příznivcem samočinné, nebo klasické převodovky?

Musím se přiznat, že jsem zlenivěl a začal hodně využívat vozy s automatem. Ale nakonec zvítězil návrat ke kořenům, tudíž vztah k manuální převodovce, protože to je pro mě to pravé řízení.

Jaké máte zkušenosti s policisty?

Ačkoliv se snažím jezdit takřka neustále podle předpisů, sem tam zaplatím pokutu. Ať už za mírně překročenou rychlost, telefonování za volantem nebo za jízdu v jednosměrné ulici, která byla původně obousměrná. V takových situacích vůbec nesmlouvám a hned zaplatím. Bohužel jsou však situace, ve kterých s udělením pokuty rezolutně nesouhlasím.

Máte konkrétní příklad?

Jednou v neděli dopoledne jsem zaparkoval na liduprázdném náměstí v Jablonném v Podještědí. Bylo to tři metry před přechodem pro chodce a jen jsem si odskočil do bankomatu. Přišli dva policisté a začali mě kádrovat, že dostanu tisíc korun pokuty a dva body. A pořád dokola. To už mi přišlo hloupé, začal jsem být slovně důrazný, a když nepřestali, došlo i na nějakou nadávku. Nebyla to bohužel jediná moje zkušenost, že s policisty se nevyplatí smlouvat. Tehdy jsem zaplatil.

Chcete o tom mluvit?

Jel jsem jednou se zapnutým tempomatem padesát, o tom jsem dodnes přesvědčen. Příslušníci tvrdili, že naměřili 62 km/h. Psal jsem si s nimi dopisy, odmítal zaplatit, až došlo na exekutora. Místo tisícovky na místě mě tahle zkušenost stála sedmnáct tisíc.

Vyplývá z toho nějaké poučení?

Doporučil bych každému řidiči, aby nesmlouval a zaplatil. Pokud věří, že má pravdu, nemusí platit a může jít do správního řízení. Ale může dopadnout jako já.

Co jste zažil na svých cestách po Asii?

Před třemi měsíci jsem se vrátil z Kambodži. Mám rád tuhle oblast světa, také ještě Vietnam, Barmu a Laos. Kdo zažil tamní komunikace, českým

silničářům odpustí.

Kvůli stavu tamních vozovek?

To se tak pomalu ani nedá nazvat. Úsek z Phnomphenu do Ankorvatu, který je dlouhý dvě stě čtyřicet kilometrů, jedete sedmnáct hodin. Utrhané krajnice, spousta vody, která silnici podemílá – na takové zážitky se nedá zapomenout. Stejně jako s režisérem Petrem Slavíkem a jeho rodinou v Indonésii. Tam jsme si pronajali džíp a v monzunu jeli šedesát kilometrů sedm hodin. Nebylo na krok vidět a museli jsme v levostranném provozu dávat pozor na neskutečné množství cyklistů a lidí na skútrech.

Vezl jste někdy svého bratra Tomáše, známého zahraničního zpravodaje?

Paradoxně jsme spolu v autě nikdy v životě nejeli. Bratr k autům nikdy moc netíhl, ale třeba se ještě svezeme.

Miroslav Etzler

• Narozen: 22. 12. 1964
• Povolání: herec
• Bydliště: Praha
• Divadlo: Národní divadlo (1992–2000), nyní na volné noze
• Filmy: Čas sluhů (1989), Díky za každé nové ráno (1994), Mazaný Filip (2003), Jak se krotí krokodýli (2006), Bestiář (2007), Zemský ráj to na pohled (2009), Ulovit miliardáře (2009), Hranaři (2011), Láska, soudruhu (2013), Gangster Ka (2015)
• Televize: účinkoval ve více než 60 filmech a pořadech
• Seriály: Pojišťovna štěstí (od roku 2004), Cesty domů (2010)