Rozhovor s Petrem Švancarou: Proč se mu říká Mercedes?

Petr Švancara je mezi sportovci zvláštním úkazem. Talentu pobral nepočítaně a je asi největší tuzemskou fotbalovou hvězdou, která si nikdy nezahrála za český národní tým. Z loňského loučení s kariérou udělal obří show, kvůli níž lidé svépomocí opravili brněnský stadion Za Lužánkami a Švancarovi na něm předali konečně mercedes, který nikdy nevlastnil. Ač se mu právě „Mercedes“ roky přezdívá. Schůzku jsme si dali bez auta: nejprve na horách po lyžařském dovádění, pak na atletických závodech. S obojím Švancara začal až po fotbalové kariéře. Podobně jako se spolukomentováním v televizi, kde jednu půlku národa těší bezprostředností a druhou dráždí brněnským hantecem. Jako by tím chtěl podtrhnout letitý přístup: „Nemám rozdělené, jestli se mnou mluví slavný novinář, nebo neznámý pán někde v šalině…“

Máme se jako Svět motorů cítit při vánočním povídání spíš jako slavný časopis, nebo kamarádi ze šaliny?

Vy to máte jednoduché. Slavný časopis jste roky a desetiletí a v mém srdíčku jste zrovna tak.

Jak jsme si to zasloužili?

Vždyť já četl Svět motorů už v šesti letech! Stadion a Svět motorů, to byl doslova můj svět. Babička mi vás kupovala pravidelně a klidně můžu přiznat,

že právě Svět motorů mě převedl z období dítěte do toho lepšího, klučičího.

Nyní už jste chlap s jasně autařskou přezdívkou. Fotbalisté tu historku znají, čtenáři Světa motorů spíš ne. Takže pro ně: jak jste přišel k oslovení Mercedes?

To bylo na začátku století, kdy mě pražská Slavia koupila za třicet milionů a já pak dělal za tak šílené peníze dvě sezony jen náhradníka. V rozhovoru jsem angažmá zhodnotil slovy, že jsem si dva roky na lavičce připadal jak nový mercedes, který nikdy nevyjel. Druhý den se objevil velký titulek: Mercedes, co zůstal v garáži. Od té doby jde přezdívka se mnou.

Vadí vám?

Vůbec ne. Naopak ji rád používám. Třeba když nás v klubovém autobusu na zápas předjíždí mercedes, povídám hráčům: „Kluci, houkněte na řidiče, ať se drží zpátky a nevrazí mi do nárazníku!“

Říkali vám i jinak?

Jasně. Třeba Traktor. Nebo Trabant, když jsem se ploužíval po hřišti.

Trabant je ploužák?

Nevím, já ho nikdy neměl. Prvním autem byla Škoda 120 od táty. Půjčoval mi ji a já se jemu i autu pomstil tím, že jsem ji snad třikrát zbořil.

A Traktor?

Za ten může moje první vlastní auto: Fiat Uno. Pod kapotou dieselová sedmnáctistovka. Strašně řvala, takže jsem býval slyšet kilometr od stadionu.

A spoluhráči se smáli: „Traktor už jede!“ Nakonec mi ho ale ukradli, což mě dost štvalo. Jednak vůbec nežral, vždycky jsem se smál, že benzinku vídám jen v televizi, když ji vykradou. Uno taky mělo skvělé sklápění sedaček. Ne ta nešikovná kolečka, ale páčku, že šla sedačka okamžitě dolů a s holkou hned šlo dělat to, co se s nimi v autě obvykle dělá. Dřív než si to stihla rozmyslet.

Dneska vás vídáme ve vcelku obyčejném voze, bílé laguně. To není pro fotbalistu typické auto. Co za tím vězí?

Nikdy jsem nebyl fajnšmekr. Když jsem přestoupil do Slavie a měl hodně peněz, musel jsem si koupit žihadlo, ale bylo to spíš z povinnosti. Golf s dvacetipalcovými koly, stříbrné kliky, tuningový král. Jenže mi brzy došlo, že mi sedí praktická auta, a přešel na plynovou octavii. Dělal jsem si legraci, že brzy bude nad Brnem hřib, až to bouchne. Ale bouchlo to zas jen ve mně, když mi oktávku ukradli a skútr taky.

Nikde v tom výčtu neslyšíme mercedes. Jak to?

Taky jsem se roky divil, že mi z Mercedesu nezavolali, vždyť jsem léta jejich člověk. Mercedes a já jsme jak kolo a poklice.

Nakonec jste se ale dočkal, že?

Loni, díky fanouškům. Při mé rozlučce s kariérou mě dojali jak nikdy, když na stadion přijel úchvatný model W 126 a že je to dárek pro mě. Je tak nádherný! Pár dní mu chybí do veteránské nálepky, takže mně sedne jak ušitý. Ale beru ho jako auto všech fanoušků fotbalové Zbrojovky. A i Brno ho tak bere: pouštějí mě s ním na křižovatkách, v zácpách, a ještě mi mávají.

V Brně jste asi oblíbený řidič. Jste i dobrým šoférem?

Ani náhodou. Nejsem sice nebezpečný, ale o řidičák jsem přišel hodně rychle po zavedení bodů před deseti lety. Jako jeden z prvních v Česku. Tu

vyšší rychlost, tam přehlédnutá značka, párkrát telefon v ruce – a bylo to. Mně zkrátka padesátka, když ji umístí na čtyřproudovku, nic neříká.

Změnil vás rok bez auta?

Jo, morální kocovinu jsem po měsících bez řidičáku měl, ale proteklo trochu vody životem a zase jsem se stal notorickým přestupkářem. Ale vážně

nejsem pošuk, co lítá dvě stě po dálnici. Jen pořád nedávám pozor.

A co loňský případ, kdy vám za jízdu s promile alkoholu sebrali řidičák znovu? Taky jste jen nedával pozor?

Je to už dlouho, nikde jsem to nechtěl komentovat ale dobře. Pokusím se ve Světě motorů malou obhajobu. Moderoval jsem na svém oblíbeném stadionu Za Lužánkami „Den Starobrna“, a když jsem se rozloučil s lidmi, řekl jsem si, že si po práci vychutnám následný koncert. Dal jsem si po něm dvě dvanáctky s tím, že domů autem nepojedu, ale musím ho přeparkovat z trávy. Jen jsem se rozjel, už mě stavěli – všichni mi tvrdili, že to bylo na udání. Ne, opravdu žádný Švanci nebloudil ožralej autem po Brně. Nejsem na to hrdý hlavně kvůli dětem. Trest jsem si ale odpykal a věřím, že už mě nikdy nepotká.

„Vánoční Švancarovinky“: Petr Švancara & jeho slavné hlášky

Zajdu si na pivo i guláš, protože dovolená je od slova dovolit si.

… o „přísné“ životosprávě profesionálního sportovce během Vánoc

Jsem mercedes, který nevyjel z garáže.

… tak vzpomínal na dobu, kdy dělal ve Slavii za velké peníze jen náhradníka

Kdo se vrací, nevěří gólmanovi.

… tak vysvětloval, proč se nevrací pomáhat do obrany

Jsem jeden z největších odborníků na D1. Tedy kromě těch pěti šesti lidí, co ji opravují.

… o věčném cestování po dálnici Praha-Brno

Nejdřív chodili chlapi XL. Potom L, pak chudáci „emkaři“. A nakonec já…

… o sprchování po fotbalových zápasech

Zpovídaný Petr Švancara pohledem autora Davida Šprincla

Říká, že nedělá rozdíly, jestli se baví s novináři, dětmi, nebo chlápky v hospodě. A je to tak. Petr Švancara – i když Petr mu skoro nikdo neřekne, Švanci a Mercedes vítězí v 99 % oslovení – je především bezprostřední. Rozhodně ne nudný, a co je nejlepší: vzácně otevřený. Přizná tak nejen, že být ve Světě motorů pro něj je vlastně splněným snem dítěte, ale i tvrdší realitu života. Že ho jako fotbalistu zkazily peníze a sláva, že nedává na silnici pozor, a tak přišel o řidičák jako jeden z prvních Čechů po zavedení bodového systému. Kvůli téhle otevřenosti dokonce rozhovor pro vánoční Svět motorů popřel mnohá pravidla, která týden co týden vtloukám do hlavy studentů naší Akademie žurnalistiky a nových médií. Třeba že kontroverzní otázky typu „proč jste si nechal sebrat řidičák podruhé a jak to bylo s tím alkoholem za volantem?“ by si měl novinář nechat až na konec. S Mercedesem nemusí: může s ní klidně začít a až po povídání si jít s Petrem zasportovat, tak jako při republikovém finále olympijského desetiboje OVOV v Brně.