Jaké.auto Informace o autech podle značky a modelu

Seriál Evropské Automobily roku: Austin 1800 (1965)

Aleš Dragoun
Diskuze (10)
Značka Austin byla zrušena již před osmadvaceti lety. V přehledu vítězů evropské ankety se objevila pouze jednou: v roce 1965 s rodinným vozem typu 1800.

Úspěchy britských výrobců v počátcích odborného hlasování jsou z dnešního pohledu velmi překvapivé, ale dokazují, jakou měl tehdy ještě jejich automobilový průmysl úroveň. Za padesát let z něj nezbylo skoro nic, většinu přeživších továren převzali Němci a Asiaté.

Pozemní krab

Austin 1800 se v září 1964 stal zakládajícím členem velké a rozvětvené rodiny vyvíjené British Motor Corporation pod kódovým označením ADO17. Stejně jako menší řadu 1100/1300 (ADO16) jej zkonstruoval legendární Alec Issigonis a o vnější design se postaralo studio Pininfarina. 4,17 m dlouhá, 1,7 m široká a 1,41 m vysoká karoserie vynikala úhlednými tvary, velmi vysokou tuhostí, která se stala běžnou až na konci století, a také bohatým prosklením. Ač vypadala zdánlivě jako liftback, tehdy jím samozřejmě ještě nebyla, takže se jednalo o tříprostorový vůz s odděleným zavazadelníkem o objemu 500 l. Díky neobvyklým proporcím se vozům říkalo „pozemní krab“.

Interiér vyznával kůži, dřevo a chromované prvky, „deštníková“ páka parkovací brzdy se nacházela pod palubní deskou, obě přední sedadla se vzájemně dotýkala, takže je bylo možné využít jako celistvou lavici. Podvozek se štědrým rozvorem 2,69 m měl všechna kola nezávisle zavěšená, přední na příčných lichoběžnících, zadní na kyvných ramenech. Tradiční tlumiče a pružiny ale nahradil Hydrolastic, pryžové kapalinové jednotky, navíc vzájemně propojené mezi předním a zadním kolem. Dávkování brzd (kotoučů a bubnů) s posilovačem fungovalo na principu setrvačnosti, síla se převáděla v závislosti na snímaném zpomalení, nikoli na změně tlaku tekutiny.

Jen jeden motor

Řadový čtyřválec BMC série B s tyčkovým rozvodem OHV (1798 cm3/62 kW) poháněl typicky pro tehdejší produkci koncernu přes jednokotoučovou suchou spojku a čtyřstupňovou manuální převodovku přední kola. Klikový hřídel byl uložen pětkrát. Auta se rozjela na 150 km/h, na stovku zrychlovala za 16 vteřin a na 100 km spotřebovala průměrně 10,5 l benzinu. Korporace také využívala v hojné míře tzv. badge engineeringu, který začal William Morris uplatňovat ještě před válkou. Proto se ADO17 prodávaly i jako Morris 1800 (od úvodu roku 1966) a honosnější Wolseley 18/85 (1967). V dalším roce vznikl megakoncern British Leyland, stejně starý a ještě luxusnější prototyp Vanden Plas Princess 1800 se do výroby nedostal.

Léčba dětských nemocí

Vraťme se ale zpět na začátek. Austiny trpěly řadou dětských nemocí, takže mezi prosincem 1964 a červnem 1967, v období necelých tří let, prodělaly řadu modernizací. Nejdříve se objevila možnost sklopných předních sedadel a loketní opěrky vzadu. V lednu 1965 následovala modifikace stálého převodu (na 3,88:1 z 4,2:1) kvůli problémům s vysokou spotřebou oleje, jiná měrka maziva, nový spínač směrovek a mírné snížení výkonu na 61 kW, na vině byly tentokrát ventily s původně příliš velkými vůlemi. V říjnu téhož roku byla přemístěna ruční brzda, ještě do konce sezóny zmizel zezadu příčný zkrutný stabilizátor a nového nastavení se dočkalo řízení, protože přední pneumatiky se do té doby příliš opotřebovávaly.

V lednu 1966 následoval nový kryt motoru a pryžové silentbloky pro jeho upevnění, v únoru přišly na řadu zadní zástěrky a další změny na řízení a synchronizaci převodovky, které s oblibou vypadávala jednička a dvojka. Problémy se zařazením prvního a třetího rychlostního stupně v chladu se vyřešily v lednu 1966 s nástupem Morrisu 1800. Od září se montovalo strmější a přesnější řízení s 3,75 otáčkami volantu mezi krajními polohami místo dřívějších 4,2. Na počátku léta 1967 se zcela v tichosti bez fanfár objevila v kabinách přední samostatná sedadla, palubní desky byly oživeny pásy z ořechového dřeva a konstruktéři přemístili ovladače topení.

Mark II

Austiny a Morrisy dostaly v květnu 1968 štíhlá svislá zadní světla ve stylu řady ADO16 místo vodorovných, pouze luxusnější a dražší Wolseleye si zachovaly původní. Revidovány byly masky chladiče (Austin přišel o vodorovnou lištu) a v interiéru se usídlily přece jen o něco levnější materiály. Mark II měl větší čtrnáctipalcová kola, znovu byly upraveny převodové poměry u manuálního ústrojí. Zavěšení postrádalo valivá ložiska.

Zážehová osmnáctistovka dostala vyšší kompresní poměr, což znamenalo nárůst výkonu zpět alespoň na 64 kW. V říjnu téhož roku přišla na trh verze S s dvojitým karburátorem a 71 kW, v sedmdesátém pak dostala dokonce dva karburátory SU a výkon se zvedl o další kilowatt. Sportovnější byl i vzhled a rychloměr se chlubil ocejchováním do 120 mph (193 km/h). Dveře a kliky sdílely i menší Austiny Maxi s výklopnou zádí a naopak i velká třílitrová série ADO61.

Mark III

Počínaje poslední modernizací Mark III z roku 1972 se do vozů začaly montovat řadové šestiválce série E s objemem 2227 cm3, ty poté nesly názvy Austin/Morris 2200 a Wolseley Six. „Trojky“ měly opět změněnou masku chladiče, větší přední blikače a z nárazníků zmizely ochranné rohy. Verze obou lidovějších značek se už zepředu lišily vlastně jen logy. Páka parkovací brzdy se montovala konečně na podlahu mezi přední sedadla.

U protinožců

Vozy série ADO17 se vyráběly i v Austrálii a na Novém Zélandu. Leyland Australia dokonce vyvinul onen šestiválec OHC 2,23 l. V zemi klokanů z nich vycházely krátce produkované místní modely Kimberly a Tasman série X6, existovaly také coby pick-upy a šasi pro montáž dalších nástaveb. Využívaly se převážně lokální díly a auta byla postupně modifikována pro místní provoz. Pod kapotu několika kusů si našel dokonce cestu i vidlicový osmiválec!

Velkých úspěchů dosáhly tyto vozy ve vytrvalostních maratonech z Londýna do Sydney (1968) a Mexika (1970). Ani odlehčené a s vyladěnými motory nevynikaly příliš velkou rychlostí, ale byly houževnaté, pomáhala jim zmíněná tuhá karoserie a sofistikované zavěšení. Mohly tak udržovat vysoké rychlostní průměry na dlouhé vzdálenosti, což bylo v těchto extrémních podnicích vedoucích vesměs po mizerných cestách výhodou.

221 tisíc Austinů

Do začátku roku 1975 vzniklo 386 tisíc vozů ADO17, z toho zhruba 221 tisíc s logem Austinu. Nástupcem se stal ADO71, jinak též série 18-22, krátce po debutu pojmenovaná Princess. Na druhé straně zeměkoule vystřídal šestiválce v Evropě prakticky neznámý a historicky zapomenutý, navíc výrazně větší a hranatější Leyland P76.

Aleš Dragoun
Diskuze (10)
Avatar - Ja Prvni 123
2. 11. 2015 20:18
Re: Bylo třeba vyzdvihnout
No, jo... a možná stálo za to i ocitovat, že motor měl společnou olejovou náplň s převodovkou... ano, i převodovka se točila v motorovém oleji. Manuální... automat ne.

Na rozdíl od menších Mini a 1100 ale už se spojka nevešla do původní skříně, takže se při výměně spojky musel vymontovat celý ten agregát ven.
:-(

Nebo perličku, že MKI měl ještě ukostřený + pól... a MKII přešel na kostření - , čímž docela zamotal hlavu lidem v servisu.
:-(
Mělo to souvislost s tím, že MKII používal alternátor, a už ne dynamo.

A tak...

Avatar - Ja Prvni 123
2. 11. 2015 19:37
Re: Dneska rarita
a jiná auta té doby nerezavěla...?
Avatar - euro89
2. 11. 2015 16:43
Re: Dneska rarita
Allegro byl v 70. letech takovej britskej Golf, vyrobilo se jich hodně (mimo jiné se vyráběl i v Itálii jako Innocenti Regent) a díky tomu, že se jako jedno z mála západních aut prodávalo i v ČSSR, tak jich i já ještě z 90. let pamatuji docela dost. Ale 1800 je podstatně vzácnější model...
2. 11. 2015 16:29
Re: Pokud někomu chybí snímek.....
ok
2. 11. 2015 15:37
Re: Pokud někomu chybí snímek.....
Díky, omlouvám se, pomotal jsem to já. Firemních fotek je k dispozici zatraceně málo a nebylo skoro z čeho vybírat.