Toyota MR2 Project 222D: Proč tyhle speciály skupin B a S nikdy nezávodily?

Toyota sice v osmdesátých letech minulého věku vyhrávala rallye započítávané do mistrovství světa, ale většinou se jednalo o africké podniky, kterým dominovala. Ty byly skutečnými vytrvalostními maratony,„přežil“ je jen málokterý vůz. Ale také většinou se slabší konkurencí na startovní rampě. Továrních posádek se účastnilo pomálu, většinou převažovali místní borci.

Úspěšná hranatá Celica Twin Cam Turbo (TCT) sice patřila do prestižní skupiny B, měla však pouze pohon zadních kol. A na evropských podnicích byla ve značné nevýhodě. Pokud chtěli Japonci v nejvyšší soutěžní lize konkurovat Peugeotu, Lancii, Audi i Fordu, museli postavit úplně jinou zbraň, čtyřkolku, navíc co nejmenší. Byla to prostě nutnost...

Kupé MR2 nejvhodnější

První generaci malého dvoudveřového kupé MR2 (W10), pro kterou se logicky rozhodli, nebylo třeba zásadně přestavovat, ta už motory před zadní nápravou, tedy nejvhodnější koncepcí disponovala. Projekt s kódovým označením 222D se však rozjel v roce 1984 u Toyota Team Europe v Kolíně nad Rýnem a týkal se hlavně skupiny S, nové sady pravidel, která měla nahradit „béčka“ a vstoupit v platnost počínaje 1. lednem 1988, později dokonce rokem 1987. Šlo o skutečná divoká a kreativně navržená monstra, k homologaci byla potřeba pouze desítka vozů silniční specifikace místo 200 (a dvacítky druhé evoluce) v případě B.

Vzniklo několik prototypů obou verzí, podle dostupných zdrojů údajně celkem jedenáct, ale o „street legal“ specifikace rozhodně nešlo. Auta nakonec připomínala MR2 pouze vzdáleně, inu siluety s trubkovým rámem stejně jako u konkurence. S produkčními vozy toho příliš nesdílely, ani mechanické díly, ani ty karosářské. 3,92 m, respektive 3,97 m (jeden kus) dlouhé, značných 1,90 m široké a 1,35 m nízké vozy dostaly vyboulené blatníky, modifikovanou aerodynamiku a pevné přední světlomety pod plexiskly místo „mrkaček“. Proč? Snadněji se vyměňovaly po případných nehodách a byly doplněny přídavnými kulatými reflektory.

Lehké jako pírko

Karoserie byly vyrobeny z kompozitů, zadní část se vyklápěla vzhůru pro lepší přístup k pohonné jednotce. Vpředu byl umístěn chladič. Širší podvozek s rozvorem delším o 65 mm na 2385 mm a rozchodem kol 1510/1625 mm měl zajistit směrovou stabilitu, používal dvojité lichoběžníkové závěsy a tlumiče Bilstein. Čtveřice odvětrávaných kotoučů se starala o patřičnou deceleraci. Delší vůz měl samozřejmě i nataženou vzdálenost mezi nápravami na 2435 mm. Palivová nádrž pojala osmdesát litrů pohonných látek.

Navíc toyoty byly lehoučké, prázdné vážily opravdu málo, jen 750 kg (třeba závodní 205 Turbo 16 měla 900 kg). Nejdříve přišel na řadu napříč umístěný turbem přeplňovaný čtyřválec 1,6 l s pohonem pouze zadní nápravy pro asfaltové soutěže, kde stačil. Ale „záběr na všechna čtyři“ s ústrojím Xtrac na sebe nenechal dlouho čekat.

Motor pro Le Mans

Čtyřventilové agregáty DOHC objemů 2090 a 2140 cm³, mimochodem uložené tradičně podélně, dávaly díky pořádnému „dopingu“ nejdříve kolem 441 kW (600 k), později až 560 kW (761 koní!). Nejvýkonnější bestie soupeřů se dostaly někam k 560-650 koním... Čtyřválcový motor s označením 4T-GTE darovala Celica TCT, jen byl převrtán na 2,09 l, agregát typu 503E 2,14 l pocházel ze sportovních prototypů třídy GTP pro Le Mans a měl mazání se suchou klikovou skříní, nedisponoval však tisícovkou koní jako v „plackách“ pro slavnou čtyřiadvacetihodinovku.

Po přepočtu koeficientem 1,4 spadaly do třílitrové třídy. Turba pocházela vždy z vlastního vývoje, stejně jako pětistupňová převodovka. Údajně se zkoušel i speciálně vyvinutý vidlicový šestiválec, ten však veřejnost nikdy neviděla, spekulovalo se dokonce o motoru V8. Podvozek pocházel z vyvíjené Celicy GT-Four (ST165) na základě čtvrté generace tohoto kupé (T160).

Tragédie změnily plány

Portugalská havárie Joaquima Santose s Fordem RS200, při níž umírali diváci a tragický skon Henriho Toivonena a Sergia Cresta s Deltou S4 na Korsice znamenaly stopku. Na jaře 1986 po sérii těchto událostí FISA (mezinárodní federace automobilového sportu, odnož FIA) oznámila, že nádherná, ale zároveň nechvalně proslulá monstra končí, ani „grupa“ S tedy nebude. Beztak měla být dále omezena na 1,2 l objemu s turby, respektive 2,4 l bez, což toyoty nesplňovaly, nicméně využívaly regulí obou skupin. Z „hybridních“ prototypů MR2 navržených speciálně pro soutěže se tak mávnutím kouzelné hůlky staly muzeální kousky, které nikdy nezávodily a veškeré investice přišly vniveč.

A to proběhly dokonce skutečné testy, ve skotském lese Eskdalemuir, v Bagshotu na jihu Anglie, také v Nizozemí a západním Německu. Za volanty se posadili šéf Toyota Team Europe, bývalý soutěžák Ove Andersson a Juha Kankkunen.

Kdy přesně automobilka projekt zrušila, není známo, ale jistě to bylo následkem zániku obou skupin. Pro „eska“ se nakonec uvažovalo o limitu výkonu 300 k (221 kW) a tunové váze, ale to už by nebyl takový problém, zmenšit turbo, zkrotit jeho plnicí tlak a zesílit šasi. Toyota měla reálného soupeře ostatních ve „zlatém věku rallye“, jak bývá tato krátká epizoda dnes nazývána.

Jezdí tři

Černý vůz s motorem 503E (441 kW, 640 N.m) se ukázal v celé své kráse na Festivalu rychlosti v Goodwoodu 2006, 2007 a 2011 a je plně funkční, řve a z výfuků mu šlehají plameny. Na loňský Eifel Rallye Festival Toyota přivezla dokonce dvojici tmavých aut. Projekt držela dlouhá léta v tajnosti, konkrétně tyto dva exempláře má uložen firemní Motorsport GmbH v Kolíně nad Rýnem. Existuje ještě bílý, podvozek číslo 11, ten se nachází v japonském ústředí.

Ostatní byly pravděpodobně zničeny při nárazových testech. Pokud vůbec jezdily, lidé z automobilky tyto pohádky zpochybňují. Zmíněná Celica GT-Four se nakonec v rallye objevila, avšak homologovaná v mnohem krotší a ne tak vzrušující skupině A (1988). Prodávala se i sériová MR2 se šestnáctistovkou přeplňovanou kompresorem Roots a 108 kW (147 k), ale pouze v Severní Americe.