Jaké.auto Informace o autech podle značky a modelu

Závodní motokára na vlastní kůži: Jak jsem zažil 3G

Martin Machala
Diskuze (9)
Úplně nejostřejší kategorie KZ to sice nebyla a dvacet koní taky nevypadá nijak závratně, ale pánové a holky, to tedy byla jízda!

To mi takhle jednou zavolal Lukáš, mechanik, díky kterému jsem na Octavia Cupu nebyl trapný, jestli se prý nechci svézt závodní motokárou. Co jsem na to asi mohl říct? „HANSe nech tentokrát doma,“ zakončil krátký hovor Lukáš a já si šel sbalit svoje závodnické nádobičko.

Dorazit jsem měl na motokárovou trať u Chebu, jestli budete mít někdy cestu kolem, stavte se. Okruh je krásný, zázemí luxusní, motokáry v půjčovně zánovní… Moc času na rozhlížení jsem však neměl, Lukáš hned po příjezdu zavelel, ať se připravím, že za chvilku vyrážím na trať. „Pojedeš mezi půjčovnama, tak bacha, jsou o hodně pomalejší,“ varoval mě a ještě mi pomohl do speciálního chrániče hrudníku. Připomínalo to motokrosovou výbavu a hodilo se to opravdu hodně…

A ještě krátké info ke stroji – dvacet koní čtyřtaktního motoru Honda o objemu 390 cm3 jsem už zmínil, hmotnost se pohybuje kolem šedesáti kilo, na podvozku si můžete vyhrát s geometrií. Podle Lukáše je nastavení podvozku závodní motokáry dokonce větší piplačka než v Octavia Cupu. Českému pohárovému autu se však prý jeho závodní motokára charakterem docela podobá. „Není to nejostřejší dvoutaktní zbraň, ještě nemá ani řazení, hlavně podvozek ale funguje už opravdu závodně. Na začátek ideální stroj,“ přiblížil mi vlastnosti motokáry Lukáš.

Umí to 3G

Na volantu si všímám profi displeje, který umí posílat data do počítače. Jo, telemetrie… To je neuvěřitelný pomocník, jsem zvědavý, co na mě zase jednou práskne. Zatím nic nenasvědčuje tomu, že bych měl zažít něco extrémního. Posaz i zvuk motoru zhruba odpovídají tomu, co znáte z půjčovny motokár, to už mě ale Lukáš navádí na trať. „Nejlepší jsou zatáčky, já z toho dostal 3G!“, hulákal na mě ještě Lukáš. Vidíte, to jsem vám ještě neřekl. On je Lukáš kromě šikovného mechanika taky velmi zkušeným závodníkem a právě s jeho časem se budu srovnávat.

Maličké pneumatičky přece jenom trochu zahřívat musím, na jedinou brzdu na zadní nápravě taky není úplně dobré vyloženě dupat – mělo by to pak podobný efekt jako hydraulická ručka. Na plný plyn si nicméně troufám hned a i když je to samozřejmě proti okolo „stojícím“ motokárám (alespoň tak mi to v tu chvíli připadá) z půjčovny velký rozdíl, tohle není největší zážitek, který mě čeká. Reakce na plyn je okamžitá, drtivé KZ se zrychlením na stovku za dvě sekundy a kousek tohle ale samozřejmě není. Jak říkal Lukáš, je to takový Octavia Cup mezi motokárami. Ale stovkou na cílovce za chvíli pojedu!

Prvních pár koleček se hlavně učím trať a fascinujeme mě, co všechno se dá projet na plný plyn. Případně stačí jenom trochu ubrat. Brzdu potřebuju vlastně jenom před třemi vracečkami, jinak si to smažím pořád s nohou na plynu. Za pár minut se však v boxech díky telemetrii dozvím, že toho plynu bylo občas ještě málo…

Pořád víc se otrkávám a poznávám, že limity přilnavosti jsou asi z nějaké jiné dimenze. Chování motokáry je navíc naprosto nezáludné, když jsem moc rychlý nebo netrefím stopu, tak prostě jenom ťuknu do brzdy a je po starostech. Na stopu a rychlost v zatáčce je motokára samozřejmě hrozně háklivá, jakákoliv chybička a nadbytečné smýknutí znamená ztrátu na výjezdu. A těch dvacet koníků není zase tolik, abych sklouznutí při akceleraci dohnal.

Začínám se za volantem hodně bavit, nejlepší je první zatáčka, do které najíždím na plný plyn se stovkovou maximálkou z cílové rovinky. Je to vyloženě na srdíčko, pocit z rychlosti je takhle se zadkem na asfaltu, bez pásů, karoserie, prostě bez všeho, úplně někde jinde. Klidně bych řekl, že letím tak dvojnásobnou rychlostí.

Kromě toho, že si jízdu užívám čím dál víc, začínám být taky strašně rozbitý, v zatáčkách se mi z těch géček dělá trochu šoufl a před očima mám mžitky. Desetiminutový stint je však už za mnou a já mířím zpátky do boxů. Se vzorně zdviženou paží, tak se prý na motokárách dává najevo, že opouštím okruh.

Ze všeho nejvíc mě bolí ruce, přilbu si skoro nemůžu rozepnout, za chránič žeber Lukáše velebím. V některých zatáčkách jsou totiž obrubníky docela vysoké, a když jsem si takhle jednou přes něj zatáčku zkrátil, byla to strašlivá rána. Bez přehánění, hrozná pecka právě do žeber. I přes chránič jsem pak druhý den počítal modřiny. A týden jsem se na posteli otáčel se skučením… Jinak jsem ale strašnej tvrďák samozřejmě!

A teď dvacet minut s profíkama!

Před mou druhou jízdou zkoumáme telemetrii, dostal jsem se na čas 1:01,5, což je o sekundu a dvě desetinky za Lukášem. Nejvíc času jsem ztratil v pasáži, která je pro nabírání desetinek prý typická. Dvojice rychlých pravých zatáček na jedno zatočení volantem, kde jsem jel tak nějak na půl plynu. „Tady to musíš podržet. Motokára se trošku sklouzne, ale nevadí to, o rychlost nepřijdeš,“ radil mi Lukáš.

Znovu se tedy vydávám na dráhu, tentokrát ale mezi profíky, kteří v Chebu mají příští den závodit v mistrovství Evropy. Jsou to všechno děti a já si mezi nimi připadám naprosto nepatřičně, a to nejen svými fyzickými rozměry, odzávoděno toho mají totiž násobně víc než já. Časy bychom prý měli jezdit zhruba stejné, moje motokára by měla být o něco rychlejší, na rovinkách i zatáčkách.

Hned v prvním kole zkouším neubírat plyn v inkriminované pasáži. Jde to, mžitky před očima a pocit přetížení jsou však zase o něco silnější. Koukám na displej na volantu a hned v prvních kolech jsem pod minutou a jednou sekundou. Nejníž se dostanu na 01:00,5.

Hrozně obdivuju kluky kolem sebe. Sice jim chybí zpětná zrcátka, na trati ale mají dokonalý přehled. Na cílové rovince, kde jsem v nájezdu do první zatáčky o něco rychlejší, mi každý z nich vždycky nechal dost místa. Prostě profíci, i když v těch motokárách vypadají spíš jak jezdící přilby, jak jsou maličcí.

Lukáš mi naplánoval dvacetiminutový stint, já už ale po jedenácti minutách zahanbeně z posledních sil zvedám pravičku a mířím do boxů. Dál zrychlovat jsem už nedokázal a měl jsem i trochu obavu, abych náhodou kvůli únavě nezpůsobil na trati nějaký problém. Cítil jsem totiž, že motokáru už úplně pevně v rukou nemám. „Co je za problém? Něco s motokárou?“, ptal se mě Lukáš, když jsem si pokoušel sundat přilbu. Nejdřív jsem tedy musel narovnat prsty, nějak se jim nechtělo… „Teda, až takhle slabou fyzičku jsem snad ještě neviděl,“ nešetřil mě Lukáš. Děkuju, kamaráde! My bývalí a neúspěšní fotbalisti jsme holt slabí na ruce!

Chcete si to taky zkusit?

Lukášovu závodní motokáru jsem sdílel ještě s několika dalšími kolegy, kteří si ji přijeli vyzkoušet poté, co se jim podařilo zajet v plzeňské Kart areně slušný čas. Tuhle možnost má každý, kdo v Plzni ukáže, že v motokáře alespoň trošku umí. A pokud by se vám náhodou nevedlo, nabízejí v Kart areně i profesionální coaching. Další level pak představuje už závodní motokára se vším, co k tomu patří, tedy včetně dat z telemetrie. A zaslechl jsem něco i o tom, že v Kart areně připravují taky projekt se závodním autem…

Já vám tuhle motokárovou zkušenost každopádně můžu tisíckrát doporučit. Motokára, to je naprostý závodnický základ, tady nejvíc pochopíte, co to znamená stopa a čistý průjezd zatáčky.

Jo a Lukáš mi slíbil, že se prý svezu i se strojem z nejsilnější kategorie KZ. Sice se možná zabiju, strašně se ale těším!

Martin Machala
Diskuze (9)
6. 8. 2018 20:05
Re: Víc
Ahoj, nene, o ničem nevím.
6. 8. 2018 16:05
Re: Víc
Čau kapitáne, čt jezdíš? ;-)
6. 8. 2018 13:32
Víc
Jen víc takovýchto článků...to se prostě čte nejlépe. Hned jsem musel zkouknout, kde tu v okolí mají jak otevřeno na motokárách. :-)
5. 8. 2018 17:48
Re: parada
Hlavně, že jsi našel svůj g-bod >:-[] :yes:
5. 8. 2018 17:47
Re: Super
Ostudně jsem v Chebu ještě taky nejezdil, ale tohle rád zkusím. Zatím to nejsilnější co se mi v Kartech dostalo pod zadek mělo téměř 50HP ;-)

Strašná raketa >:D