Jaké.auto Informace o autech podle značky a modelu

Autozam AZ-1 (1992-1995): Maličké japonské autíčko s křídly byl totální propadák

Aleš Dragoun
Diskuze (0)

Japonští zákazníci si v první polovině 90. let mohli pořídit zvláštní maličké kupé od Mazdy a Suzuki s křídlovými dveřmi. Poháněl jej přeplňovaný tříválec za sedadly, ale obchodně neuspělo. Dnes jde o skutečnou raritu...

Kei cars nejsou jen hranaté krabičky do města. Čas od času nabídne některá z japonských automobilek zákazníkům i sporťák. Daihatsu prodává svůj Copen už v druhé generaci, ta první (Kawaii) se dala pořídit i u nás a s trochou štěstí potkáte mikroroadstery se skládací pevnou střechou na evropských silnicích, neboť měly volanty vlevo. U Suzuki Cappuccino s klasickou plátěnou to neplatilo, nicméně pár desítek kusů na Britských ostrovech jezdí. Dalším hráčem byla Honda se svým Beatem. Mazda nabízela v první polovině 90. let ve vlastní obchodní síti Autozam unikátní AZ-1. Šla trochu proti proudu, nejednalo se totiž o otevřený automobil, nýbrž o kupé. A s „racčími křídly“...

Suzuki RS

V Japonsku majitelé kei cars platí nižší daně a hlavně nepotřebují potvrzení o tom, že mají kde parkovat. U kolébky tohoto vozu však stáli designéři, inženýři, konstruktéři a technici samurajského S, nikoli ti z Hirošimy. Jeho kořeny se dají vystopovat až v polovině 80. let. Suzuki RS/1 z Tokia 1985 byl funkčním prototypem sporťáku, tedy nikoli pouhým designovým cvičením, s motorem uprostřed a rozložením hmotnosti 45:55. O kei ještě nešlo, neb se v útrobách skrýval čtyřválec G13A, tedy s objemem 1,3 l z první generace modelové řady Cultus/Swift.

Koncept Suzuki RS/3, který se objevil na stejném místě o dva roky později, navrhl Tatsumi Fukunaga. Z předchůdce si vzal některé stylistické linky, nicméně už byl uzpůsoben zpřísněným bezpečnostním předpisům a také se bral ohled na určitou praktičnost. Projekt byl ale zastaven, přednost dostal roadster, ze kterého se zrodilo v úvodu vzpomínané Cappuccino. Teprve poté přišla ke slovu Mazda, která jej převzala, a to i přesto, že její designérský tým měl omezené kapacity, o rozpočtu nemluvě.

Mazda AZ-550

Návrhář Toshiko Hirai, který byl zodpovědný i za legendární MX-5 NA, stál za trojicí vozů označených AZ-550 Sports. Opět využívaly regule kei, které koncem 80. let znamenaly délku 3,2 m a tříválec 0,55 l. Všechny tři prototypy z Tokia 1989 měly hliníkovou podlahu a přepážky spojené s trubkovým rámem. Sklolaminátové karoserie vypadaly každá jinak. Rudý Type A dostal zatahovací hlavní světla, mohutný vstup vzduchu na kapotě, boční žebrování inspirované Ferrari Testarossa, jen ne tak dlouhé a dveře výklopné směrem vzhůru.

Type B byl inspirován tuningem a šlo o „čistý sporťák“. Trochu úsměvné tvrzení vzhledem k neforemnému vzhledu se střechou ve stylu pyramidového „skleníkem“ a velkými reflektory v přídi. Drsněji vyhlížející interiér se, pravda, viděl v závodech. Jako jediné mělo „béčko“ konvenční dveře. Type C vypadal jako zmenšený prototyp stejnojmenné skupiny a nebyla to samozřejmě tak úplně náhoda. Továrním speciálům odpovídalo i bílo-modré zbarvení a startovní číslo 201 nesla 767 B z 24 hodin Le Mans 1989 tria David Kennedy/Pierre Dieudonné/Chris Hodgetts (celkově sedmí). Sportovní kei měl zrcátka na blatnících, mohutné přívody vzduchu, čtveřici kotoučových brzd a kola BBS, ale rotační motor nikoliv... Kabina byla už vyloženě spartánská.

Vzhůru do série

Publikum neskrývalo nadšení, jak laická veřejnost na autosalonu, tak i motoristický tisk. Nebylo tedy divu že šéfové Mazdy se rozhodli pro výrobu. Puristický Type C neměl i přes největší odezvu šanci, manažeři dali zelenou „áčku“, protože bylo nejméně vzdáleno sériové podobě a slibovalo případný komerční úspěch. Ale muselo se toho změnit hodně. Místo hliníkové kostry přišla na řadu ocelová kvůli tuhosti a nižším nákladům, zmizely „mrkačky“, v kokpitu našla místo stále sportovní, ale méně futuristická palubní deska. Vývojové práce probíhaly překvapivě v Británii, i když se auto nemělo (a nakonec ani nedostalo) na trhy mimo Japonsko. Trvaly celé tři roky...

Předpisy počínaje březnem 1990 kromě o 100 cm3 větších motorů omezovaly délku kei cars na 3,3 m, teprve od sezóny 1998 jsou na současných 3,4 m, ale to se sportovní mazdy netýkalo. Byla tedy 3295 mm dlouhá, 1395 mm široká (taktéž těsně pod limit) a 1150 mm nízká.

U AZ-1 (tovární kód PG6SA) šlo o skutečný kei car. To znamená také pohon řadovým tříválcem o maximálním objemu 0,66 l, zde konkrétně 657 cm3. Výkon 64 koní (47 kW)/6500 min-1 nemohl a ani nemůže být vyšší, dodnes ho takto omezuje legislativa.

V případě kapesního sporťáku k jeho dosažení pomáhalo výfukové přeplňování. Jenže motor se nenacházel vpředu, nýbrž uprostřed napříč, za dvěma sedadly posádky. A Mazda navíc všem zákazníkům dala do přihrádky návod, přirozeně v japonštině, jak zvýšit plnicí tlak turba... Čtyřventilový agregát DOHC typu F6A pocházel též od Suzuki, ale používala jej i tehdejší generace mikra Carol.

Komerční propadák

Točivý moment 85 N.m/4000 min-1 putoval prostřednictvím pětistupňové přímo řazené převodovky pouze dozadu, už od 80. let obvyklý pohon všech kol se nekonal. To je ale snad jediná technická vychytávka, která kapesnímu sporťáku chyběla. Kupé od Mazdy a Suzuki nebylo žádnou levnou lidovkou, mělo prostorový rám a na něm plastové (polymerové kompozity) panely karoserie. Podvozek s rozvorem 2235 mm a světlostí 135 mm vyznával nezávislé zavěšení se vzpěrami McPherson vpředu, o patřičné zpomalení se starala čtveřice kotoučových brzd s ABS. Třináctipalcová kola s pneumatikami 155/65 byla od sebe vzdálena 1200/1195 mm. Sympatické a hezké autíčko s dvěma kulatými světly na přídi a čtveřicí pod výraznou odtokovou hranou vzadu navíc překvapovalo muší vahou 720 kg.

Stahovala se pouze dolní část bočních oken, tříramenný volant bez airbagu dodávalo Momo, strmé řízení mělo mezi krajními polohami jen 2,2 otáčky. Sportovní sedačky podepíraly tělo drobným Japoncům a přístroje měly bílý podklad. V technických údajích lze najít maximální rychlost 140 km/h, nicméně vozy bez problémů koketovaly se stodevadesátkou...

Sériová verze byla odhalena 24. září 1992. Za tři roky, do září 1995 vzniklo pouze 4.392 AZ-1. Při startu prodeje 5. října téhož roku se daly vybrat dvě barvy: červená Classic a modrá Siberia, spodní část byla vždy šedá. Optimistické plány, odbyt 800 kusů měsíčně, se naplnit nepodařilo ani zdaleka. Zajímavé kupé totiž doplatilo na ekonomickou recesi, přišlo bohužel v nesprávnou dobu a cenovka 1,498 milionu jenů mu příliš nepomohla. Honda Beat stála 1,388 mil., Suzuki Cappuccino 1,458 mil. „Erbovní“ varianty Suzuki Cara (kód PG6SS) se od 27. ledna 1993 do prosince 1995 vyrobilo jen 531 kusů, je tedy ještě mnohem vzácnější. Mimochodem, roadster se samurajským S a jménem druhu italské kávy si našel 28.010 klientů, Beat se stylizovaným H pak 33.600 spokojených majitelů.

Limitky

Mazdě, respektive Autozamu zůstala na skladě spousta neprodaných aut. Co s nimi? Upravit a nabídnout speciální edice. Type L dostala výkonné audio se subwooferem, Tovární ladič Mazdaspeed připravil jednobarevné vozy A-spec s vlastními bodykity, které zahrnovaly kapotu s větším nasávacím otvorem, hranatější přední nárazník a větší křídlo vzadu. Podvozek dostal kratší pružiny a tvrdší tlumiče, příčné zkrutné stabilizátory, nechyběl samosvorný diferenciál, nerezový výfuk a litá kola místo standardních ocelových.

Mazda měla ale ještě jednu divizi: M2 Incorporated přezdívanou „Mazda Two“. Speciál M2 1015 dostal do přídě integrované mlhovky, takže měl vlastně čtyři světla. Znovu se lišily nárazníky a spoilery, ale také barevná paleta, která obsahovala bílou, stříbrnou a černou. Místo padesátky kusů jich dealeři prodali sotva polovinu, tedy maximálně pětadvacet. Zbytek poté nabídli majitelům stávajících vozů jako sadu pro individuální úpravy.

Showcar M2 1014 z Tokia 1993 představoval off-roadovou verzi a bral si inspiraci z Lamborghini Cheetah včetně samostatných kulatých světlometů v přídi. Byl představen na stánku firmy Ramble Guinea jako model Cletha. 1015A týmu Spartan-Microsports zase přidal dvojici reflektorů a zhlédl se v rallye a 1015B měl odnímatelný horní plastový díl střechy. CV-1 Striker EX představoval auto z BlueSWAT, části japonské sci-fi televizní série Metal Hero, plné androidů a kyborgů. Řidič a velitel Shou Narumi měl k dispozici výzbroj z titanu, wolframu a uhlíkových vláken a neprůstřelná okna. Plynová turbína zrychlila jeho futuristické Suzuki Cara s vnějším rámem z trubek až na 312 km/h.

GReddy a Scorpione

Na tuningové výstavě Tokyo Auto Salon v roce 1996 představili japonští ladiči RE Amemyia a Trust Company speciál GReddy VI-AZ1. Zatímco firma Isamiho Amemiyi se specializuje na rotační motory, druhá společnost pod značkou GReddy dodává (nejen) turbodmychadla. Výsledkem bylo kupé, které si vzalo hodně z AZ-550 Sports Type C a poháněl jej podélně uprostřed umístěný třírotorový agregát 20B. Originálnímu AZ-1 ale vlastně odpovídaly pouze dveře, jinak bylo auto širší i delší. Podvozek od Bilsteinu sdílel prvky s Porsche 962, brzdy pocházely zase z Ferrari F40! V roce 2000 bylo přelakováno bílou barvou místo rudé, vybaveno vybaveno širšími gumami, většími spoilery a kotouči z novějšího vzpínajícího se koníka, F50. Nyní odpočívá v soukromé sbírce.

Žlutý Abarth Scorpione ročníku 1996 nemá ve skutečnosti nic společného s vozy italské značky, také vychází z japonského mikra. Nechal si jej postavit sběratel Abarthů Shiro Kosaka, modifikace karoserie stála milion jenů a lak spolu s montáží zrovna tak. Firma Saburo Japan nabídla karosářské díly k přestavbě i běžným zákazníkům, prodala pětici takových sad.

Naživo v Bavorsku

Pokud byste chtěli vidět AZ-1 naživo, máte možnost, aniž byste museli cestovat na druhý konec zeměkoule. V bavorském Aušpurku, nebo chcete-li německy Augsburgu, v muzeu Mazdy, vlastně soukromé sbírce, kterou založil dealer značky Walter Frey. Stále ji se svou rodinou spravuje, byla zpřístupněna v roce 2016 a sídlí v bývalé tramvajové vozovně. Takže možná potěší nejen automobilové fanoušky, ale i šotouše. Jen koleje už tu nenajdete... Zajímavý je ale hlavně vystavený exemplář, protože nejde o obyčejnou AZ-1, ale stříbrný, řádně ospoilerovaný kus, o který se postaral firemní tuner Mazdaspeed.

Aleš Dragoun
Diskuze (0)