Bílá auta nestačí. Turkmenský diktátor teď nutí vylévat naftu
Země, kde vás policie zatkne za špinavou kapotu, barvu auta vám diktuje osobní vkus prezidenta a kamioňáci teď vylévají stovky litrů nafty do pouště. Turkmenistán, jedna z nejuzavřenějších diktatur planety, posouvá i letos automobilovou absurditu na novou úroveň.
Pokud byste se letos na jaře vydali k turkmenským hranicím, naskytl by se vám pohled, nad kterým zůstává rozum stát. Desítky řidičů kamionů z Turecka, Íránu či Uzbekistánu stojí v prachu u krajnice a z nádrží svých vozů vypouštějí stovky litrů paliva přímo do pouštního písku. Jde o čisté ekonomické zoufalství vyvolané nejnovějším nařízením tamní vlády.
Turkmenistán sice sedí na obrovském nerostném bohatství a domácí nafta tu stojí v přepočtu pár haléřů, režim se však rozhodl tvrdě zatočit s jejím nelegálním vývozem. Zavedl proto pravidlo, že žádné vozidlo nesmí opustit zemi s více než 300 litry paliva v nádrži. Každý litr navíc podléhá drakonickému clu. Běžný tahač kamionu pro mezinárodní dálkovou přepravu přitom pojme mezi 700 a 1500 litry nafty.
Pointa spočívá v tom, že cizinci musí platit v dolarech podle oficiálního, státem absurdně nadhodnoceného kurzu. Výsledná cena za nadlimitní litr tak vystřelila na astronomických bezmála šest dolarů. Pro řidiče je zkrátka levnější nechat naftu vsáknout do země, než zaplatit clo, které z Turkmenistánu najednou udělá místo s nejdražším palivem na planetě.
Země, která se snaží profilovat jako klíčový tranzitní uzel Nové Hedvábné stezky, svými nečekanými nápady takto spolehlivě odrazuje mezinárodní dopravce. A aby toho nebylo málo, byrokratický aparát letos ještě přitvrdil.
Letos nové ministerstvo
Prezident Serdar Berdimuhamedov letos podepsal dekret, kterým dosavadní státní agenturu pro silnice povýšil na plnohodnotné Ministerstvo automobilových silnic. Do čela nového úřadu usedl věrný aparátník a jeho oficiálním úkolem je modernizace silniční sítě. V turkmenské realitě jde však spíše o upevnění absolutní kontroly nad pohybem obyvatel a obrovskými toky státních peněz.
Nové ministerstvo se navíc okamžitě pustilo do práce. Na prestižním květnovém veletrhu v Ašchabadu uzavřelo partnerství s německými inženýry, od čehož si slibuje západní glanc pro své megaprojekty. V zákulisí se však proslýchá, že režim zároveň intenzivně jedná s japonskými dodavateli o nákupu sledovacích technologií. Cílem je zavést digitální systém plošného sledování aut pomocí RFID čipů, který by policii umožnil automaticky a bez námahy lovit ty, kteří porušují tamní bizarní vyhlášky. A že je co porušovat.
Nejnovější technokratické a palivové represe navazují na roky budovanou tradici motoristického bizáru. Hlavní město Ašchabad je dnes zářivě bílou metropolí plnou mramoru a přesně taková musí být i tamní auta. Už před deseti lety zde začal platit striktní zákaz černých a tmavých vozů. Tehdejší prezident Gurbanguly Berdimuhamedov, otec současné hlavy státu, byl totiž posedlý bílou barvou, která podle něj přináší štěstí.
Pokud vás dnes v Ašchabadu zastaví s barevným nebo jen špinavým autem, vůz skončí na záchytném parkovišti a domů odjedete až poté, co podepíšete závazek, že auto necháte na vlastní náklady přelakovat na bílou nebo maximálně světle stříbrnou. Pro běžné občany v ekonomicky zkoušené zemi to často znamená finančně neúnosný požadavek.
Ještě hůře jsou na tom turkmenské ženy. Přestože turkmenské úřady před mezinárodními organizacemi cokoli oficiálně popírají, země de facto zavedla nepsaný zákaz řízení pro ženskou část populace. Autoškoly dívky sice nechají kurz zaplatit, ale instruktoři je rovnou varují, že k závěrečným zkouškám je nepustí.
A ženy, které řidičský průkaz získaly v minulosti, čelí při pokusu o jeho obnovení absurdní šikaně. Jsou po nich vyžadována psychiatrická potvrzení, doklady o manželském stavu či morální bezúhonnosti a celý proces je záměrně blokován, dokud dotyčná nesloží obří úplatek. Režim to v minulosti cynicky a nepodloženě komentoval prohlášením, že ženy zkrátka způsobují příliš mnoho nehod.
Diktátoři auta milují
V kontrastu s touto motoristickou dystopií pro běžné smrtelníky stojí život vládnoucí dynastie Berdimuhamedovů, kde se garáž dělí na otcovu excentrickou hračkárnu a synovu diplomatickou flotilu.
Starý „Vůdce národa“ Gurbanguly je stále tím, kdo plní státní televizi surrealistickými záběry, na nichž driftuje v pouštních buginách nebo prohání své pověstné zelené Bugatti Veyron, se kterým už v roce 2012 nepřekvapivě vyhrál první národní závod. V jeho soukromých sbírkách najdeme také ultravzácný Maybach 57S zdobený bílým zlatem nebo sněhobílý Mercedes-Benz třídy G Cabriolet.
Mladý prezident Serdar se sice na veřejnosti jako závodník netváří, ale v luxusu nezaostává. Oficiálně se nechává vozit v těžce obrněné ruské limuzíně Aurus Senat (stejný model, jakým jezdí Putin) a k dispozici má flotilu prodloužených modelů Mercedes-Benz třídy S a SUV Lincoln Navigator.
Aby rodina ukázala, že drží krok s dobou, přibyla do prezidentských garáží také dvě luxusní elektrická SUV Togg T10X, která jim jako osobní dar věnoval turecký prezident Erdogan.
Turkmenistán tak zůstává zemí protikladů. Starý diktátor stále pro radost armádních generálů pálí pneumatiky na luxusních vozech, zatímco jeho syn buduje digitálně kontrolovanou totalitu.
Zdroje: The Times of Central Asia, BBC News, Business Turkmenistan, Eurasianet, Chronicles of Turkmenistan
