Dějiny Dakaru: Loprais a jeho veleslavná story (6. díl)

Ne vždy zde však slavil, má za sebou také bolestivé vzpomínky na chvíle, kdy sahal po triumfu.

Šest kol je moc

První českou automobilkou, která se objevila na Rallye Dakar, byly dva kamiony Liazu v pátém ročníku v roce 1985. Ve svém účinkování pokračovala, ale na severu Moravy tehdejší politické orgány rozhodly, že se Tatra musí soutěže také zúčastnit. V Kopřivnici měli vůči liazkám výhodu. „Tatrovka je v principu konstruována jako terénní auto do těžkých podmínek. Liazka má silniční základ a ten byl při Dakaru přizpůsobený terénním podmínkám. A to je obrovský rozdíl,“ vysvětluje Slavomír Krpec, konstruktér závodních kamionů pro dakarskou rallye.

Při premiéře kopřivnických šestikolových valníků seděl v kabině s Karlem Lopraisem. „Po skončení soutěže Slávek říkal, že jedinou cestou k úspěchu Dakaru je postavit čtyřkolový náklaďák,“ vzpomíná Karel Loprais a pokračuje: „Tak ho pro další ročník navrhl a nakonec z tohoto konceptu vzniklo auto, které přineslo Tatře velké úspěchy.“

Rány rovnou do zad

Existovala tehdy rivalita mezi Tatrou a Liazem? „V tehdejším Československu ji možná někdo vytvářel, ale při závodě si posádky pomáhaly na trati i v bivaku po skončení etapy. Byli jsme tehdy jedna parta,“ vzpomíná Loprais.

Dějiny Dakaru: Narodil se Monsieur Dakar (3. díl)

Co tehdejšího nováčka nejvíce překvapilo? „Písky,“ tvrdí s odstupem třiceti let Loprais. „Nikde na světě nenajdete takové terény a vlastní zkušenosti jsou nepřenosné. Mnohokrát auto zapadlo a pomohla nám tehdejší legendární šlapadla, která vymyslel Sláva Krpec,“ vzpomíná Loprais a přidává další postřeh: „Tehdy se jezdily noční etapy. To jsme za jízdy skoro spali, protože na odpočinek nebyl čas. Přednost měla vždycky oprava auta.“

Rallye Dakar jel devatenáctkrát a je šestinásobným vítězem. Nelákalo ho zaokrouhlit počet startů na dvacet? „Dvakrát jsem měl po haváriích zraněnou páteř, už by to byl hazard se zdravím. V autě sedí člověk nad předním kolem, takže každý otřes jde přes sedačku do zad,“ dodává Loprais.

A jak vzpomíná na tehdejší zkušenosti Josef Kalina? Při tatrovácké premiéře v roce 1986 seděl ve druhé šestikolce a v dalších letech navigoval Karla Lopraise, ve třech ročnících dokonce k vítězství. Po životních peripetiích se k Tatře vrátil a letos jede v posádce Jaroslava Valtra ve speciálu Phoenix. „Tři neděle jsme skoro nejedli a nespali, o nějaké hygieně ani nemluvě. Zažili víc útrap a dobrodružství než za celý předchozí život. Každý zhubl o deset kil a někteří zešedivěli. Překonali jsme však stav dakarských kojenců a vyšlápli na cestu, která už vždycky bude v dějinách českého závodění legendární,“ říká legendární navigátor.

Dívat se, je o nervy

Legendární soutěž, která mu dala nesmrtelnou přezdívku, je pořád v jeho srdci. Rád si o ní povídá a svému synovci, nástupci a pokračovateli slavného jména Alešovi už neradí.

Pamatujete si na první start v roce 1986?

Vzpomíná se nádherně. Dostali jsme se do vybrané společnosti včetně pilotů formule 1. Nikdo z nás netušil, do čeho jdeme. Skutečnost, že jsme se objevili v cíli, byla pro mnohé velké překvapením a pro nás ohromným úspěchem.

Co si zpětně vybavujete nejvíce?

Bezpochyby naši první výhru v roce 1988, když jsme jeli Dakar potřetí. Vítězné auto stojí dodnes v kopřivnickém muzeu. Nezapomenutelné bylo prvenství 1994, kdy se poprvé a naposledy jelo z Paříže do Dakaru a zpět do Paříže. Tehdy se nám povedlo dokončit soutěž na šestém místě, což je dodnes nejlepší výsledek kamionu v absolutním pořadí v dějinách Dakaru.

Sledujete každý ročník Dakaru?

Ano. Z domova, u televize a internetu. Řeknu vám, že je to mnohem více o nervy, než když je člověk na místě v akci.

Opravdu?

Na místě samotném vím, co se děje a jaká je situace. Dnes můžeme díky internetu a řadě technologických vymožeností sledovat pohyb aut po celé trase, ale také to stoprocentně nefunguje. Mám vždycky nervy, než kluci dojedou do cíle etapy.

Nevadí vám, že se soutěž přemístila z Afriky do Jižní Ameriky?

Dakar je firma a obchodní značka, která bude fungovat po celém světě. V Jižní Americe jsou krásné terény, písky a pouště především v oblasti Peru a Chile. Loňský ročník byl špatně uspořádaný a soutěž to nikam neposunulo. Všichni tam jedou proto, aby závodili, a nepřesunovali se tisíce kilometrů.

Radíte synovci Aleši Lopraisovi, který po vás převzal rodinnou dakarskou štafetu?

Jel se mnou v roce 2006 jako navigátor. Tehdy jsme se do cíle nedostali, protože jsem utrpěl po jednom skoku kompresní zlomeninu obratle. Aleš je dnes jedním z nejlepších řidičů kamionů na světě. Má cit pro řízení, je dostatečně rychlý, skvěle se domluví anglicky a vybudoval si v rámci soutěže hodně důležitých kontaktů.

Které přednosti mají kamiony Tatra v terénu a v závodech?

Když sedíte v autě téhle značky, víte, že máte nejlepší auto do složitých terénních podmínek. Výkyvné polonápravy a nezničitelný podvozek jsou zásadní přednosti těchto vozů. Vždyť v Rusku postavila Tatra v nejsložitějších terénech cesty a silnice. Teprve potom tam přijel zbytek světa.

Sledujete, jak se daří automobilce?

Mám radost, že díky současným majitelům funguje a dává lidem práci. Vedou ji lidé, kteří vědí, co chtějí, a umějí to dělat. Když jsme s rodinou jeli před několika dny kolem stavby na dálnici, byla tam spousta náklaďáků - nejvíce samozřejmě tatrovek. To potěší.

Kolik kilometrů jste tatrovkou najezdil?

To vám neřeknu, nemám to spočítané. Od roku 1972 jsem pracoval jako zkušební řidič a při zkouškách zdolal měsíčně desítky tisíc kilometrů. Za více než třicet let bych to nedal dohromady. Je to občas těžké srovnání - hodnotit sto kilometrů v terénu a pět set na silnici.

Vídáte se s bývalými kolegy z Dakaru?

Skoro se všemi. Mám na mysli Radka Stachuru, konstruktéra Slávu Krpce, Béďu Sklenovského, Otu Měřínského, Zdeňka Kahánka. Když přijede ze Šumavy, je vítán Pepík Kalina.

Čeho chcete v životě ještě dosáhnout?

Do závodního kamionu usednu už jenom při reklamních akcích, aktivní časy jsou už pryč. Věnuji se synům a jejich firmám. Nenudím se. Rozhodně bych nemohl být důchodce, který už jen odpočívá.