TEST Dlouhodobý test: Honda CR-V (3.díl). Je tady finále!
Při týdenním testu si často říkám, že kdybych jezdil s autem delší dobu, určitě bych si na nějaké ty menší nedostatky zvykl a postupem času je za negativa možná ani nepovažoval. Dlouhodobý test Hondy CR-V byl v tomto směru velmi poučný. A přiznám se, že z věcí, které mě štvaly na začátku, jsem si nezvykl ani na jednu.
Zábava a bezpečnost
Ať to má honda za sebou, tedy nejdříve ke slabším stránkám. Jestliže jste četli předcházející díly dlouhodobého testu, určitě tušíte, o čem bude řeč. Ovládání infotainmentu a bezpečnostní systémy v čele s adaptivním tempomatem. U prvního bodu se omezil snad jen na konstatování, že ani po půl roce jsem se nenaučil rádio ovládat tak, aby mě tato činnost neodváděla od řízení více, než bych považoval za bezpečné. Užil jsem si také s navigací. Nejenže jsem musel vždy otrocky zadávat celou adresu, ačkoliv by mi úplně stačilo a vyhovovalo centrum obce, v Praze navíc navigace pravidelně kolabovala. Asi na ni těch ulic a křižovatek bylo moc, v jiných městech se děvče neztrácelo a spolehlivě navádělo. V Praze jsem se však po čase vždy a znovu díval jen na černou obrazovku. A ještě, nezapomeňte před každou jízdou odkliknout zprávu na displeji s bezpečnostními instrukcemi! Jinak se infotainment nenastartuje…
Bezpečnostním systémům jsem se věnoval v díle minulém, nyní jen připomenu, že jsem vypnul vše, co šlo, jinak honda neustále pípala, škubala s pásem a vůbec všelijak „zpříjemňovala“ jízdu. Adaptivní funkci však u tempomatu deaktivovat nešlo, což mě donutilo nakonec na udržování rychlosti kompletně zanevřít. Tempomat se totiž podobně jako všechny bezpečnostní systémy projevoval vyloženě úzkostlivě a neustálým upravováním rychlosti dělal všechno proto, aby jízda byla co možná nejméně plynulá. Na dálnici se pak pravidelně lekal pomalu jedoucího osobáku za kamionem. „Co kdyby se chystal předjíždět! Raději zpomalím,“ řekl si tempomat a šlápl na brzdu. Co si v tu chvíli říkal řidič za mnou, raději nechci vědět.
Úsporný, ale mohl by být ještě tišší
V prvním díle dlouhodobého testu jsem motor 1.6 i-DTEC/118 kW chválil za kultivovaný chod a proti prvním exemplářům čtyřválce s jedním turbodmychadlem zlepšené odhlučnění. Kdyby se však Honda v tomto směru rozhodla ještě pro další posun, proti bych nebyl. Konkurence umí být tišší, viz nedávno testované francouzsko-japonské duo Kadjar/X-Trail. Čtyřválec 1.6 dCi ale zase trápí výrazný turboefekt, šestnáctistovka i-DTEC v Hondě CR-V nic podobného nezná, díky dvojitému přeplňování zatahuje krásně plynule. Ovšem, jak už jsem také napsal, nikterak oslnivě. Při plném plynu v rychlostech kolem stovky byste šestnáctistovce 118 kW a 350 N.m rozhodně netipovali. Dynamika je vlažnější možná kvůli menšímu mezichladiči – vysoká teplota nasávaného vzduchu jde přece proti účinnosti motoru. Dobrou zprávou pro dynamiku není ani chybějící vstřikování močoviny. Aby totiž honda bez AdBlue nežrala, musí produkovat co nejméně oxidů dusíku. A to je samozřejmě další věc, která negativně ovlivňuje účinnost spalovací jednotky. CR-V je nicméně úsporné i s akumulačním zádržným katalyzátorem, který obecně spotřebu paliva zvyšuje (k likvidaci oxidů dusíku se používá oxid uhelnatý z paliva). Půlroční výsledek činí 7,2 litru, což lze považovat za hezké číslo, konkurence vybavená vstřikováním močoviny však prostřednictvím palubního počítače hlásí i nižší hodnoty (viz srovnávací test s VW Tiguan). A je méně citlivá na změnu jízdního stylu.
Spojení s devítistupňovým automatem fungovalo za jízdy slušně, změna převodů probíhala rychle, celou dobu jsem si ale říkal, že je jich zbytečně moc. Hlavně při sekvenčním podřazování, když jsem chtěl brzdit motorem třeba před semafory. Než jsem se „proklikal“ k dvojce, skoro už naskočila zelená. A třeba při parkování bylo nutno s plynem zacházet velmi opatrně, Honda CR-V poskakovala, jako by místo klasického měniče používala dvouspojku.
Není to náhodou kombík?
Po celou dobu testu na mě Honda CR-V působila spíš jako lehce zvýšený kombík než skutečné SUV. Vzhledem k světlosti podvozku pouhých 165 mm se opravdu není co divit, že byste zpoza volantu usuzovali na kombík. I díky celkově tužšímu podvozku. V zatáčkách se CR-V nejen na poměry kategorie naklání jen velice mírně, houpavou chůzí se v oblouku rozhodně nepohybuje. Řízení se ovšem zpětné vazbě vyhýbá prakticky dokonale, zatáčkovitější trasu si tedy nijak zvlášť neužijete.
Na nerovnostech bych s přihlédnutím k tvrdšímu charakteru podvozku očekával nějaký ten občasný bouchanec, skutečnost je ale v zásadě komfortní. Honda znervózní až na větších dírách, do té doby je v podstatě klid.
Sloužila spolehlivě
Kromě nefunkčního čidla palivového filtru nemusela dlouhodobě testovaná honda neplánovaně do servisu ani jednou. Na CR-V se mi nejvíc líbil prakticky pojatý interiér, včetně velkého kufru s objemem 589 litrů. Nebýt méně pohodlných zadních sedaček, neměl bych uvnitř co kritizovat. Mimořádně pohodlné přední sedačky jsou pak jednou z nejsilnějších stránek auta.
Infotainment a bezpečnostní systémy to už schytaly dost, to je pro mě zase suverénně nejslabší část Hondy CR-V. A stále si myslím, že jde o dost zbytečnou chybu. Naladit adaptivní tempomat, hlídání v jízdním pruhu apod. takovým způsobem, aby řidiče neotravovaly, přece není takový problém. Stejně tak použít logičtější uspořádání palubního rozhraní.
Vznětová dvojitě přeplňovaná šestnáctistovka s výkonem 118 kW neohromí dynamikou, hlavně ve vyšších rychlostech však CR-V docela rychle dochází dech. Dlouhodobý průměr 7,2 litrů špatný není, při větší zátěži ale dovede rychle pospíchat nad osm. A kdyby byl čtyřválec ještě o něco lépe odhlučněn, také bych neprotestoval.
Celkově je Honda CR-V příjemné auto, nad nejnovější konkurencí sice skoro v ničem zásadně nevyniká (tedy až na opravdu objemný kufr), kromě „IT“ nedostatků ale taky nikde citelně neztrácí. Cena testované verze je však hodně vysoká. Dvojitě přeplňovaná šestnáctistovka v kombinaci s automatem, pohonem všech kol a top specifikací Executive přijde na 984.900 Kč. Po třicetitisícové slevě… Výbava je, pravda, vyčerpávající, ale milion je nebezpečně nadosah. Nejlevnější výše zmíněná pohonná kombinace stojí 834.900 Kč (verze Elegance), znovu tedy nic vyloženě levného. To jsou částky zhruba odpovídající novému VW Tiguan a o něm od začátku píšeme, že se cenově hodně rozšoupnul.
Honda CR-V se už tedy v redakčních garážích nenachází, vystřídalo ji jiné japonské SUV. Znovu s pohonem všech kol a vznětovou šestnáctistovkou, ovšem jen s jedním turbodmychadlem, klasický automat pak vystřídal variátor. Napadá vás, co by to mohlo být? Nebudu dělat tajemného, novým dlouhodobě testovaným vozem Auto.cz je Nissan Qashqai 1.6 dCi 96 kW All-mode 4x4-i!
Nejlevnější verze modelu | 519.900 Kč (2.0 i-VTEC/114 kW 4x2) |
Základ s testovaným motorem | 774.900 Kč (1.6 i-DTEC/118 kW 4x4) |
Testovaný vůz bez příplatků | 974.900 Kč (1.6 i-DTEC/118 kW 4x4 9AT) |
Testovaný vůz s výbavou | 1.038.800 Kč (1.6 i-DTEC/118 kW 4x4 9AT) |
Plusy
- Prostorný a praktický interiér
- Objemný zavazadlový prostor
- Úsporný a dobře odhlučněný motor
- Stabilní podvozek
Minusy
- Průměrná dynamika
- Ovládání infotainmentu
- Zmatkující bezpečnostní systémy
- Méně pohodlné zadní sedačky
Foto: Petr Homolka