TEST Fiat Punto Sporting - Základní škola autosportu

Při příležitosti faceliftu kompaktního Fiatu jsme otestovali jeden z nejdostupnějších sportovních automobilů, první milník na krvavě rudé cestě k maranellské továrně na sny, Fiat Punto Sporting. Inovované provedení posílilo v motorových partiích – poněkud nečekanou dvanáctistovku vystřídala přiměřenější čtrnáctistovka, jinak se kromě revize základní výbavy nic podstatného nezměnilo.

Sporting jsme si již vyzkoušeli před modernizací, ačkoliv tehdy byl osazen samočinnou převodovkou Speed Gear. Pro objektivní porovnání jsme si tedy zapůjčili od soukromého majitele dokonale zachovaného předfaceliftového Sportinga, osazeného stejnou převodovkou, jako předmět testu, tedy šestistupňovou manuální.

Vzhled se po faceliftu poměrně výrazně změnil i jinde, než na zcela přepracované přídi. Až na druhý pohled si povšimnete odlišných nárazníků, absence ochranných lišt, aktualizovaných koncových světel, lakovaných dveřních klik a zrcátek (na testovaném exempláři si je majitel nalakoval svépomocí) a v neposlední řadě i pozměněného designu litých kol, obutých z prvovýroby do pneumatik Pirelli P6000 (před faceliftem Michelin Pilot Sport). Oba testované exempláře byly doplněny sadou Sporting pack za 18.000 Kč, obsahující prahové nástavce, střešní spoiler, kožený potah volantu a řadící páky a v případě staršího modelu i 15“ litá kola namísto 14“ (u nového jsou 15“ standardem).

Ačkoliv u civilních provedení nového Punta jsme se při hodnocení faceliftu přidali spíše k početnému táboru skeptiků, tak díky mohutnému nárazníku, tvořícímu protipól velikým světlometům, jsme posoudili optické změny Sportingu jako zlepšení, na což si však udělejte názor sami. Boky postrádají ochrannou lištu z estetického i praktického hlediska, jinak se vzhled vozu téměř nezměnil (až na mírně přestylizovaná kola). Na zádi se opět překopávalo o něco více, kromě zcela nového nárazníku se zaplnila plocha třetích dveří –vedle přidaného velkého loga a nápisu „Punto“ i o dvě odrazky, opticky navazující na koncová světla.

Přístup dovnitř se nijak nezměnil, zato interiér prodělal citelnou modernizaci. Nová je podoba zástavbového autorádia, čalounění již není protkáno modře, ale žlutě, což v kombinaci se žlutou karoserií působí velmi efektně. Restylizovaný je i přístrojový štít – nyní je inverzní, se změněnou grafikou i cejchováním a podstatně obsažnější je displej palubního počítače. Ostatní změny jsou pouze marginální a znalci stávajícího Punta skoro vše najdou na starých místech.

Za pohledným volantem se nám i tentokrát sedělo velice příjemně; nezměněné sportovně tvarované sedačky mají dostatečné rozměry pro pohodlné opření zad i větší části stehen, jsou optimálně tuhé a disponují solidním bočním vedením – rozhodně stále patří mezi to nejlepší, co lze v subkompaktní třídě nalézt. Interiér se nám i po třech letech líbil, svou útulností a sportovním šarmem zastiňuje většinu zejména německé konkurence a je dobře zpracovaný – až na několik detailů, které bohužel s faceliftem nezmizely; některé ovladače jsou „skryté“, značně subtilní a neposkytují jednoznačnou odezvu na stisk, složitá palubní elektronika občas nezafunguje na 100% a lze také dosud nalézt mezery ve slícování plastů. Vůdčím pocitem z pobytu uvnitř je vzdušnost.

Ergonomie a ovládací síly jsou prakticky stejné, tzn. relativně přesné bezproblémové řazení, šestka je stále na „dlouhou ruku“, díky dvoumódovému elektrickému posilovači optimální ovládací síly na volant, jedovaté brzdy stačí lehce stisknout a většina zásadních ovladačů je v dosahu lehce pokrčené řidičovy ruky, až na tlačítka palubního počítače, skrytá za věncem volantu. Rozdíl je v ovládací síle spojky – silnější motor si vyžádal účinnější přítlačnou pružinu, takže levý pedál vyžaduje silnější stisk, ovšem stále vyhoví i ženskému lýtku.

Startování všech Fiatů je specifické tím, že je třeba pootočený klíček podržet o moment déle, a Punto není výjimkou – občas se nám nepodařilo nastartovat na poprvé. Po naskočení se z motorového prostoru linul poněkud neobvyklý, ale příjemně jadrný zvuk, svědčící o sportovně laděném výfuku. Zvukový projev tvoří další výrazný rozdíl proti staršímu modelu – v sériovém provedení nemíval takovou „šťávu“, jako nyní. Testovaný exemplář staršího Punta byl ovšem osazen laděným výfukovým potrubím Novitec, což zvrátilo porovnání jednoznačně v jeho prospěch díky kultivovanému, trochu chraplavému, „svalnatému“ dunění, které by slušelo i dvoulitru. Vibrace od motoru jsou podle fiatovských zvyklostí zcela potlačeny a nic nebrání vychutnání pohodlné jízdy.

Rozjezd je trochu jiný, odlišná charakteristika motorů způsobuje, že při porovnávání akcelerace na prvních metrech získává převahu dvanáctistovka staršího Sportingu, pak se však naplno uplatňují výhody výkonnějšího agregátu a nový Sporting vychází ze všech srovnání jako vítěz. Při komparaci pružného zrychlení do mírného stoupání byly dokonce rozdíly možno označit za značné, navýšený kroutící moment je znát. Dynamika motoru se odvíjí od otáček – vzhledem ke zdvihovému objemu není divu, že s ručičkou otáčkoměru rychle klesá i ochota zrychlovat. Při častém a správném využívání těsně odstupňované rychlostní skříně a udržování otáček v horní třetině lze dokonce jet vyloženě sportovně, při obsazení pouze řidičem lze bez potíží bezpečně předjíždět a na městských křižovatkách překvapovat majitele dvoulitrových limuzín střední třídy. Silný požitek z jízdy podkresluje zvuk motoru, poměrně hlasitě dávající najevo, že radost z řízení je zde tím hlavním.

Dalším velkým pozitivem je chování podvozku – tunu vážící auto se sportovně laděným podvozkem s patnáctipalcovými koly, to jsou ingredience, ze kterých lze stvořit opravdu chutný pokrm. A skutečně – Punto se nebojí žádné zatáčky, díky nízké hmotnosti si dá líbit i bláznivé kousky a to vše přichucuje slušným rozvorem, obstarávajícím výbornou směrovou stabilitu. Sporting je prostě juniorský sporťák se vším všudy a řidičům i řidičkám působí bezpečnou radost. Těm druhým se kromě toho velice líbí. Pro případ, že nezkušený přemotivovaný řidič udělá chybu, je připraveno ABS, případně tuhá karoserie (4 hvězdy v Euro NCAP) s šesticí airbagů.

Posledním otazníkem k rozřešení zůstává cena – 399.000 Kč za sportovně laděný vůz s šestistupňovou převodovkou a solidní výbavou je příznivá cena, nelze si však nevšimnout, že faceliftovaný Sporting o nepříjemných 50 tisíc podražil, ovšem základní výbava nyní zahrnuje ABS (ABS se začalo do Sportingu standardně montovat během výroby předfaceliftového modelu, nicméně testovaný exemplář z roku 2001 jej dosud neměl), ESP(!) a klimatizaci, na druhou stranu chybí kožený potah řadící páky a volantu, boční lišty, subwoofer. Při ekonomické rozvaze je třeba připočíst i mírně zvýšenou spotřebu (průměrně 6,9 oproti 6,6 litru při svižné jízdě) a vyšší kategorii povinného ručení. Pozitivní jsou naopak velmi rozumné ceny příplatkové výbavy, zejména bezpečnostních prvků. Ovšem ekonomická hlediska jdou stranou při pohledu na nízkou příď, toužící vyrazit na lov.