I páté kolo u vozu může být užitečné, aneb jak se měřila dynamika před GPS
Pokud o někom řeknete, že „je páté kolo u vozu“, znamená to, že je dotyčný nepotřebný. Jenže páté kolo u vozu mohlo být i docela užitečné. Za předpokladu, že jste v minulosti potřebovali změřit rychlost a zrychlení vozidla.
Součástí testů automobilů u některých periodik byly a jsou také naměřené hodnoty, které dávají čtenáři přesný obraz o dynamice testovaného vozidla. Výrobce sice běžně udává zrychlení z 0 na 100 km/h, avšak léty zavedená praxe ukazuje, že skutečné hodnoty se od té uváděné mohou více či méně lišit.
Nezávislá měření také umožňují objektivně zjistit také časy potřebné k dosažení jiných rychlostí, než je obligátních 100 km/h. A to nemluvíme o pružném zrychlení, které v praxi potřebujete možná i častěji.
Náš sesterský magazín Svět motorů dynamiku vozidel zcela běžně měří v rámci každého redakčního testu, ať už jednotlivého auta, nebo jako součást srovnávacího testu. Používá k tomu zařízení Racelogic VBOX, které využívá data ze signálu satelitní navigace.
Manipulace se zařízením je velmi jednoduchá. Na střechu položíte anténu (na kovovou se upevní prostřednictvím magnetu). Na ovládací skříňce, kterou si přísavkou upevníte na čelní sklo a nastavíte, co chcete měřit, a jedete. Přístroj při jízdě jednoduše „vyplivne“ požadované údaje.
Jenže to se bavíme o moderní době, řekněme od 90. let 20. století, kdy byl běžně dostupný signál ze satelitní navigace (GPS není správné označení, protože se jedná o americký systém. Existuje také ruský GLONASS a evropská satelitní navigace Galileo – souhrnně GNSS – Global Navigation Satellite System).
Páté kolo u vozu
Měřit zrychlení a rychlost vozidla bylo před příchodem satelitní navigace samozřejmě možné s využitím obyčejných stopek. K tomu ovšem byli zapotřebí dva lidi, kdy jeden řídil vozidlo a druhý ovládal stopky. Přesnost měření se odvíjela od schopnosti jedince se stopkami v ruce je zapnout/vypnout přesně v okamžik rozjezdu, respektive když se ručička rychloměru dotkla požadované rychlosti. Navíc se zde vůbec nebralo v potaz, že rychloměrem indikovaná rychlost je obecně o něco vyšší než skutečná, přičemž odchylka se zvětšuje s rostoucí rychlostí.
V 50. letech se poprvé objevilo vlečné kolo, kterému se také říká páté kolo. Jednalo se zpravidla o upravené jízdní kolo o průměru 28 palců, u kterého nedocházelo ke změně dynamického poloměru v závislosti na rychlosti jízdy. Asi nejznámější je výrobek firmy Peiseler.
Kolo se upevňovalo k vozu nejčastěji k zadnímu nárazníku. Celé zařízení se skládalo z kola, ohebné hřídele, na jejímž konci byl zpravidla snímač impulsů. A dále z elektrického kabelu, kardanového závěsu, přítlačné pružiny a upevnění k vozu. Elektronický snímač impulsů ale mohl být připevněn přímo v ose otáčení kola, nebo jej bylo možné umístit na kardanový závěs. Rotační část snímače poháněl již zmíněný ohebný hřídel.
Místo kola optika
Další velká změna se udála v 80. letech, kdy se rychlost začala měřit za pomoci optických snímačů. A to díky firmě Leitz, která vyvinula dva optické měřicí přístroje. Podélný snímač Correvit-L pro měření rychlosti jízdy a příčný Correvit-Q pro měření boční rychlosti vozu.
Princip optického měření je založen na obrazu pohybujícího se objektu (v tomhle případě povrchu vozovky). Systém se skládá z fotonky, čočky s mřížkou a druhé čočky. Obecně platí, že aby bylo měření nezávislé na denním světle, jsou snímače vybaveny doplňkovým osvětlením.
Systém Correvit firmy Leitz vyniká vysokou přesností měření. Pokud měříte někde, kde není signál GPS, lze optické zařízení spolehlivě využít i dnes.
Zdroj: Jalopnik, Automobilová technická příručka, Wikipedia
