Jak začal příběh Japonců v Evropě? Modely, na které si dnes nikdo ani nevzpomene
Dnes jsou japonská auta na každém rohu a mnozí na ně nedají dopustit. Od prvního japonského vozu v roce 1907 ale trvalo přes 50 let, než se první tamní značky pokusily prorazit také v Evropě.
Japonská auta dnes patří celosvětově mezi ty vůbec nejprodávanější. Zejména značka Toyota je jedničkou ve více zemích než jakákoliv jiná a Corolla je nejprodávanější modelovou řadou historie. Zároveň mají japonské vozy často velmi dobrou pověst a mnohé modely se zařadily mezi legendy. Víte ale, jaký japonský vůz se jako první dostal do Evropy?
Dnes se už asi nedá zjistit, jestli si někdo nedovezl soukromě něco z Japonska už dříve, ale oficiálně prodej japonských vozů v Evropě odstartoval v roce 1960, kdy Toyota přes Střední východ dostala na Maltu dva modely Crown. Tehdy šlo ještě o první generaci, která nenesla značku Toyota, ale Toyopet. První Crown se vyráběl od roku 1955 a o tři roky později se jako první japonské vozy dostaly také na americký trh.
S délkou 4,3 metru šlo o středně velký sedan, který tehdy tvořil vrchol nabídky. Šlo také o první japonský vůz kompletně lokálního vývoje, všechny předchozí vozy měly minimálně podvozek získaný licencí od zahraničních výrobců. Crown byl na tehdejší poměry drahým vozem a měl například nezávislé přední zavěšení s vinutými pružinami, bohaté chromování nebo dvoubarevné lakování.
Kromě toho ale už první generace existovala i jako dvou- nebo pětidveřový kombík a pod názvem Toyopet Masterline se dělal také van a pick-up. Zajímavostí je, že sedan měl druhý pár dveří otevíraný proti směru jízdy, krátce se ale prodávala také levnější verze Master s běžnými dveřmi, určená zejména pro taxislužby.
V Japonsku se auta řadí do daňových kategorií podle objemu motoru, a tak se běžné modely většinou vejdou do 2 litrů. Crown měl v nabídce benzínové čtyřválce o objemu 1,4 a 1,9 litru, které poháněly zadní kola. Jako první osobní auto v Japonsku se ale Crown v roce 1958 dočkal také dieselového motoru, řadového čtyřválce o objemu 1,5 litru a výkonu 29 kW. Crown se dělal také ve verzi pro policii a záchranku a takto nabídl řadové šestiválce o objemu 3,4 a 3,9 litru.
Američanům crown nesedl
Na zahraničních trzích ale crown moc úspěchu nesklidil. V Americe si stěžovali vedle nízkého výkonu na vysokou spotřebu, za kterou mohla také nezvykle vysoká váha (1224 kg) na tak malé auto. Zároveň podle tehdejších recenzí nebylo stavěno na vyšší rychlosti amerických cest a bylo nestabilní, špatně odhlučněné a navíc vibrovalo. Jaké byly ohlasy z Malty, se už asi nedozvíme, více crownů první generace se do Evropy zjevně nedostalo.
O dva roky později Toyota pokračovala v evropské expanzi exportem dvou kusů modelu Corona, ale pod exportním názvem Tiara. S tím už auto neslo značku Toyota, ačkoliv na domácím trhu se pořád prodávalo jako Toyopet. Toyota totiž rychle pochopila, že název připomínající složeninu slov Toy a Pet (hračka a zvíře) na exportních trzích asi neuspěje, zejména samozřejmě v Americe.
Do Evropy se dostala druhá generace corony, uvedená v roce 1960. Čtyřdveřový sedan měl na délku 3990 mm a poháněl jej volitelně buď litrový čtyřválec, nebo čtyřválcová patnáctistovka, na poslední rok produkce se objevila také čtyřválcová devatenáctistovka. Opět byla poháněna zadní kola a existovala i možnost dvourychlostní automatické převodovky Toyoglide místo standardního třístupňového manuálu. Ani s coronou ale Toyota mimo Japonsko neuspěla a třeba v USA se jich prodalo jen 318 kusů. Důvody byly opět podobné jako u crownu.
V roce 1962 Toyota uvedla druhou generaci Crownu na autosalonu v Tokiu. Navštívil jej tehdy i prezident dánského maloobchodního distributora vozidel Erla Auto Import Walter Krohn a nový Crown se mu zalíbil. Podle něj novinka měla šanci na úspěch v Evropě, a tak o rok později do Evropy zamířilo prvních 400 kusů. Erla Auto se stalo oficiálním distributorem Toyoty pro Dánsko, Švédsko a Norsko.
Druhá generace crownu působila podstatně dospěleji. Auto výrazně narostlo, sedan už měřil přes 4,6 metru, v nabídce byl i skoro 4,7 metru dlouhý kombík i pickup. Poháněna zůstala zadní kola, stále šlo o vůz s rámovou konstrukcí a základní jednotkou byla benzínová devatenáctistovka, diesel se po prvotním neúspěchu do crownu vrátil až s pátou generací. Už i civilisté si v druhém crownu mohli koupit řadové šestiválce s objemem 2,0 nebo 2,3 litru. Existovala ale i zvětšená verze druhého crownu, která dostala osmiválcový motor.
Tentokrát už byli Japonci v Evropě úspěšnější a o rok později se přidalo Nizozemsko, kde se dealerem stala firma Louwman & Parqui. V roce 1965 se Toyota objevila ve Velké Británii, kde se jako první ukázal model Corona, a také v Řecku. Japonské vozy tehdy nepatřily mezi ty nejlevnější kvůli nákladům na dopravu a clům, snažily se to ale vynahradit lepší výbavou. Tedy stejná taktika, jakou od té doby používá většina asijských značek v Evropě. Koncem desetiletí už byla Toyota na většině trhů západní Evropy.
U nás až později
Československo si muselo na první japonské vozy trochu počkat, došlo na ně až v roce 1969. „Výsledkem zkoušek čtyř typů japonských vozidel v ČSSR v loňském roce (Datsun 1000, Datsun 1600, Toyota Corolla 1100 a Toyota Corona 1500) a jednání na brněnském veletrhu budou první japonské automobily na československém trhu. Bylo rozhodnuto zakoupit typ Toyota Corona 1500,“ uvedl v roce 1970 Svět motorů.
Jak bylo tehdy zvykem, za corony nezaplatilo Československo penězi, ale traktory Zetor. Dostalo se tak k nám prvních 402 kusů modelu Corona ve třetí generaci, která tehdy už byla na domácím trhu nahrazována nástupcem. Z toho 300 jich zamířilo k „běžnému lidu“, zbytek taxikářům, hotelům a snad i na ministerstvo vnitra. V Mototechně auto stálo zpočátku 110.000 korun, později zlevnilo na 79.000 Kčs. V nabídce byl pouze sedan se čtyřválcem o objemu 1,5 litru.
Nejen Toyota
Počátky japonských značek v Evropě ale nejsou spojeny jen s Toyotou. V roce 1965 totiž své první místní zastoupení rozjelo Daihatsu. To začalo v Británii s modelem Compagno, což byl jen 3,8 metru dlouhý dvoudveřový sedan s designem od italského Vignale. Poháněl jej malinký čtyřválec o objemu 797 ccm a výkonu 37 kW. Stále šlo o auto s karoserií na rámu a pohonem zadních kol. Autocar tehdy ostatně napsal, že s touto konstrukcí je auto 10 let pozadu.
S cenou tehdejších 799 liber nešlo o zrovna levné auto, což se ale Daihatsu snažilo vynahradit lepší výbavou. Zároveň tehdejší testy chválily dobrou pružnost, kultivovaný motor i pohledný design. Zájem o distribuci prý mělo až 250 dealerů po celé Británii.
Jenže firma Dufay, která byla za import zodpovědná, zjevně neměla dostatečné prostředky. Auto tedy nebylo téměř vůbec propagováno, dealerská síť nikdy pořádně nevznikla a podle některých zdrojů se reálně prodalo jen šest kusů Compagno. Během pár let tak Daihatsu zase Británii opustilo, compagno se ale úspěšněji prodávalo na jiných evropských trzích.
Dnes už se žádný z raných modelů v Evropě neprodává. Toyota Crown je populární na domácím trhu a exportuje se i do světa, v Evropě se naposledy objevila v sedmé generaci v polovině 80. let. Toyota Corona se u nás naposledy objevila v 90. letech, ale už pod názvem Carina E. Daihatsu Evropu opustilo úplně v roce 2013 a dnes je aktivní pouze v Japonsku, v Indonésii a nepřímo v Malajsii.
Zdroje: Toyota, Daihatsu, foto: Toyota, Daihatsu, video: Auto.cz
