Kdo zažehl retro vlnu v designu aut? Začala dřív, než si myslíte
K masivnímu nástupu retra došlo v automobilismu na začátku třetího tisíciletí. Už dříve ale taková auta vznikala například u Nissanu. Bohužel do kontinentální Evropy se nikdy nevozila.
Retro dodnes táhne. Nikoliv pouze v autech, ale i v mnoha jiných odvětvích, například v módě. Mnoho lidí také s láskou vzpomíná na „staré časy“. Ostatně třeba bývalí východní Němci pro to mají specifický termín „Ostalgie“. Tam jde ale spíše o stesk po některých aspektech bývalé NDR.
V současnosti retro předvádí třeba Renault s novým twingem E-Tech, které vypadá jako to původní z roku 1992. Jen je o něco větší a hlavně elektrické. Totéž platí o nové R5, jež se rovněž podobá superpětce z poloviny 80. let.
Jenže automobilové retro má kořeny mnohem hlouběji v minulosti. Už v roce 1985 představil Nissan na domácím tokijském autosalonu koncept vozu Be-1. Britský Autocar koncept komentoval slovy „drzá ošklivost“. Jenže japonská veřejnost reagovala přesně opačně. Ozývala se slova jako „Chci to“, „Jak roztomilé“ a další podobné výrazy.
Technicky byl koncept Be-1 postavený na platformě první generace Nissanu Micra. Možná právě nesoulad v přijetí různých národů později vyústil v označení „retro“. Kupodivu, tohle slovo zná anglický lexikon oficiálně teprve 10 let.
Právě Japonci byli v té době celí žhaví do koupě původního Austinu Mini, auta, které se v polovině 80. let vyrábělo už déle než čtvrt století. To samozřejmě s několika modernizacemi, z nichž ta poslední z konce 60. let byla poměrně výrazná, alespoň pod slupkou. Zatímco ve Velké Británii platilo mini za levný způsob individuální dopravy, taková trochu z nouze ctnost, v Japonsku platilo za vysněné auto. Ideálně čím starší, tím lepší.
Loterie po japonsku
Velký zájem japonské veřejnosti přesvědčil manažery firmy Nissan k tomu, aby zahájili v roce 1987 výrobu původně koncepčního auta Be-1. Jak je u Japonců obvyklé, opatrnost byla na místě, takže pro začátek schválili pouze sérii 10 tisíc kusů.
Vůz sice využíval mechanické komponenty micry, avšak jeho cena byla třikrát vyšší. Navzdory tomu byla poptávka po Be-1 nečekaně vysoká. Dokonce tak, že Nissan musel pro chtivé zákazníky založit loterii, v níž losovali o výrobní sloty. Dokazuje to také, jak bohaté bylo Japonsko v 80. letech.
Vlnu úspěchů retra se Nissan rozhodl využít. V průběhu dalších let tak vznikla řada automobilů známá podle výrobní továrny jako „Pike Factory“. V roce 1989 tak přidal další retro modely. Konkrétně Nissan Pao, což byl drobný třídveřový hatchback na mechanickém základě modelu Be-1 a s podobným retro designem
Ve stejném roce značka uvedla další variaci na téma retro mini vozu, a sice S-Cargo coby malý stylový van. Poháněl jej motor o objemu 1,5 litru, zatímco nissany Pao a Be-1 si musely vystačit s litrovým agregátem.
Ani v případě dvou retro novinek z roku 1989 se Angličané nezdrželi kontroverzních komentářů. O pao tak prohlásili, že se jedná o „auto z džungle ze 40. let, nebo se o něj firma Nissan minimálně snaží“.
Kabina byla zařízená velmi jednoduše, doslova spartánsky. Ovladače byly archaické, řidič měl k dispozici velký rychloměr a celek dokreslovalo z hlediska zvuku brilantní audio, ovšem ve vzhledu přístrojů ze 40. let. Že bylo téma Safari žhavé, dokazovalo čalounění sedadel, jež bylo jednoduché a připomínalo konopí. Nechyběly brašny na mapy na opěradlech předních sedadel.
Nissan S-Cargo mělo údajně původ ve francouzském slově „escargot“, tedy šnek nebo hlemýžď a mělo jít o modernější japonskou interpretaci Citroënu 2CV. Pravdou je, že pohled na S-Cargo zejména při pohledu z boku šneka, nebo přesněji šnečí ulitu skutečně připomíná.
Za úspěchem retro nissanů stál do jisté míry muž jménem Isamu Suzuki, jenž byl generálním ředitelem takzvané skupiny č. 4. Ta se zabývala plánováním nových produktů firmy Nissan a zároveň jejich propagací, tedy marketingem.
„Současná auta jsou možná až příliš svázaná snahou o hospodárnost a celkovou vyváženost ve snaze oslovit co možná nejširší spektrum zákazníků. My ale chceme nabídnout také zábavu, radost a neotřelost a vytvořit tak na první pohled zajímavý produkt,“ řekl v roce 1989 Suzuki britskému Autocaru.
Figaro není jen čokoláda
Ve stejném roce uvedl Nissan poslední model z řady „Pike Factory“, který se stal zároveň nejznámější a hlavně se nabízel i mimo svoji domovinu. Jde o malé kupé Figaro, které určitě znáte. Vůz měl příchuť 50. let, přičemž produkce byla omezena na 20.000 kusů. Opět bylo třeba přistoupit k zákaznické loterii, neboť zájem o svérázné autíčko byl skutečně značný. Výroba ale byla nakonec spuštěna až v roce 1991. Za jediný rok, kdy se figaro produkovalo, vzniklo nakonec pouhých 20.073 kusů.
Jednalo se o 2+2místný kabriolet s pevnou nasazovací střechou typu hardtop. Technicky vůz využíval plošinu z první generace Nissanu Micra stejně jako jeho předchůdci z „Pike Factory“. Pohon figara zajišťoval litrový přeplňovaný tříválec MA10ET s výkonem 56 kW. S vrtáním i zdvihem 68 mm šlo o přesně čtvercový motůrek.
Čtveřice malinkých retro nissanů vyšlapala cestu moderním retro vozům Mini pod patronátem BMW, Volkswagenu New Beetle, Fiatu 500, ale také reminiscencím na americké vozy hot rod, jakým byl Chrysler PT Cruiser, Chevrolet HHR nebo Plymouth Prowler.
Zdroj: Autocar, Wikipedia, prospekty na retro Nissany, Foto: Nissan
