Jaké.auto Informace o autech podle značky a modelu

Tady všude najdete motor Ferrari: Třeba u značek ASA, Fiat nebo Lancia!

Ondřej Pavlůsek
Diskuze (12)
Ferrari dnes v případě sériově vyráběných vozů sdílí své pohonné jednotky se značkou Maserati, ale v historii lze narazit na několik více či méně známých případů, kdy mířily motory z Maranella ke zcela jiným značkám.

Ferrari je vnímáno téměř jako synonymum pro atmosférické vidlicové dvanáctiválce, i když má ve své současnosti i minulosti řadu vidlicových desetiválců, osmiválců, šestiválců a dokonce i čtyřválců, které doplňují i prototypy tříválce a dvouválce.

Drtivá většina těchto motorů byla určena výhradně pro použití v závodních a sportovních vozech značky Ferrari, i když od prvního desetiletí jednadvacátého století je situace přeci jen poněkud odlišná.

Po roce 2000 totiž došlo v rámci koncernu Fiat na spolupráci Ferrari s automobilkou Maserati a následné sdílení vidlicových osmiválců. První model s trojzubcem ve znaku, který měl pod svou kapotou motor z Maranella, představuje Coupé z let 2001 až 2007 a sesterský Spyder. Na ně pak navázal i sedan Quattroporte i nástupce v podobě modelu GranTurismo a další modely značky Maserati.

Osmiválec, který s Ferrari sdílelo Maserati, si našel cestu i do výjimečného modelu Alfa Romeo 8C Competizione. Prozatím jediným vozem, jehož příď nezdobí vzpínající se koník, ale pod jeho kapotou pracuje maranellský vidlicový dvanáctiválec, bylo Maserati MC12.

Dnes naprosto běžné sdílení motorů bylo ovšem ve druhé polovině dvacátého století vnímáno v případě značky Ferrari poněkud odlišně. Prakticky každý automobil jiného výrobce, který se tehdy mohl pochlubit pohonnou jednotkou původem z Maranella byl svým způsobem výjimečný.

ASA 1000 GT

Ferrari chtělo koncem padesátých vstoupit na trh s malými a lehkými sportovními vozy. Za tímto účelem vznikl v jeho automobilce prototyp s interním označením 854. Ten v karoserii dvoudveřového kupé Fiat 1200 Pininfarina ukrýval čtyřválec o objemu 850 cm3, který vycházel z konstrukce tehdejších vidlicových dvanáctiválců značky Ferrari.

Na vývoj motoru navázala konstrukce kompletního vozu, jehož trubkový rám spolu se zavěšením kol navrhl Giotto Bizzarrini. Karoserii navrhl mladý Giorgetto Giugiaro, který v té době pracoval pro studio Bertone.

Veřejnosti se atraktivní kupé představilo na autosalonu v Ženevě v roce 1961. Tehdy jej na svém stánku vystavovala karosárna Bertone a prototyp nenesl žádné označení, které jej mohlo spojovat s automobilkou Ferrari, ale i přesto dostal přezdívku „Ferrarina“.

Zařazení vozu do nabídky značky Ferrari bylo nakonec zamítnuto, ale celý projekt získal Oronzio De Nora, který úspěšně podnikal v oboru elektrochemického průmyslu. Na okraji Milána vznikla nová společnost, která měla dohlížet na výrobu i prodej sportovních automobilů ASA (Autocostruzioni Società per Azioni).

Ferrari nové značce poskytlo pomoc v podobě dodávek podvozků, motorů a poradenské činnosti v oblasti vývoje a ladění pro sériovou produkci. Konečná montáž měla probíhat v karosárně Bertone. Ta prvních deset vozů postavila v roce 1962 a v roce následujícím došlo na výrobu dalších.

Finální podoba vozu s povrchovými panely karoserie z laminátu bylo představeno v roce 1964 a s výjimkou severoamerického trhu, kde prodej zajišťoval Luigi Chinetti, probíhala jeho distribuce mimo prodejní síť značky Ferrari. Později převzala konečnou montáž vozů karosárna Ellena v Turíně.

ASA 1000 GT v sériovém provedení s rozvorem náprav 2200 mm, celkovou délkou 3881 mm, šířkou 1550 mm a výškou 1200 mm mělo ve své přídi uložen řadový čtyřválec o objemu 1032 cm3, který disponoval nejvyšším výkonem 67 kW a točivým momentem 98 N.m. Automobil s pohotovostní hmotností 830 kg dosahoval maximální rychlosti 185 km/h a z 0 na 100 km/h akceleroval za 13,0 s.

Vedle kupé zamířil na trh i odvozený roadster a došlo i na několik exemplářů s karoserií typu targa. V krátké historii značky ASA pak nechybí ani pro závody upravené vozy a prototypy s vidlicovými šestiválci o objemu 1290 cm3 odvozenými s dvanáctiválců Ferrari nebo čtyřválcovými motory o objemu 1,8 l. V letech 1962 až 1969 mělo vzniknout maximálně 100 vozů ASA 1000 GT a některé zdroje uvádějí jen 70 automobilů.


Fiat Dino Spider (Pininfarina)

FIA v polovině šedesátých let zveřejnila pravidla pro třídu F2, která měla vstoupit v platnost od začátku roku 1967. Podle těchto pravidel měly být závodní vozy formule 2 poháněny motory vycházejícími z pohonných jednotek, jichž během dvanácti po sobě následujících měsících vyrobilo minimálně 500 exemplářů.

Ferrari ve druhé polovině šedesátých let nebylo schopné vyrobit a prodat takové množství sériových vozů s motorem vhodným za základ pro F2 během jednoho roku a proto došlo na dohodu s automobilkou Fiat.

Výsledkem se stal v říjnu roku 1966 na autosalonu v Turíně představený Fiat Dino Spider s karoserií navrženou a vyráběnou karosárnou Pininfarina. Dvoumístný automobil měl ve své přídí uložen vidlicový šestiválec o objemu 1987 cm3 s nejvyšším výkonem 118 kW a točivým momentem 163 N.m, který pocházel z vývoje automobilky Ferrari, což ostatně odhalovalo i samotné označení Dino v názvu vozu.

Fiat Dino Spider se s dvoulitrovým motorem udržel ve výrobě do roku 1969, kdy došlo k modernizaci, jejíž součástí bylo i použití vidlicového šestiválce o objemu 2418 cm3. Tento motor disponoval nejvyšším výkonem 132 kW a točivým momentem 216 N.m. Pro oba motory byla standardem pětistupňová manuální převodovka a maximální rychlost 210 km/h.

Dvoumístný otevřený automobil s rozvorem náprav 2280 mm měl celkovou délku 4109 mm resp. 4237 mm, šířku 1709 mm a výšku 1245 a 1270 mm. Pohotovostní hmotnost se pohybovala od 1150 do 1240 kg v závislosti na výbavě a modelovém roku.

Pininfarina na základech modelu Dino Spider představil několik svých designérských studií. První z nich byl Fiat Dino Berlinetta, který se od sériového modelu lišil prakticky jen pevnou střechou s plynule klesající linií směrem k zádi. Fiat Dino Parigi z roku 1967 již měl svébytný design a působil s bohatě prosklenou zádí jako shooting brake, zatímco Dino Ginevra ze stejného roku s podobně tvarovanou přídí působil jako fastback.


Fiat Dino Coupé (Bertone)

Fiat Dino Coupé se veřejnosti představil na autosalonu v Ženevě v březnu roku 1967 a přímo navazoval na model Dino Spider, s nímž sdílel pohonnou jednotku a další mechanické skupiny.

Elegantní automobil s uspořádáním interiéru 2+2 se od svého o pár měsíců staršího sourozence vedle pevné střechy a prostornějšího interiéru odlišoval i rozměry a liniemi své karoserii. Ta vznikla ve studiu Bertone a pracoval na ní i Giorgetto Giugiaro.

Kupé s rozvorem náprav prodlouženým oproti modelu s plátěnou střechou o 270 mm na 2550 mm mělo celkovou délku 4507 mm, šířku 1696 mm a výšku 1287 až 1315 mm. Pohotovostní hmotnost se pohybovala od 1270 do 1380 kg v závislosti na výbavě a modelovém roku.

Fiat Dino Coupé sdílel s modelem Dino Spider motory o objemu 2,0 l a později 2,4 l i pětistupňovou manuální převodovku. Vzhledem k vyšší pohotovostní hmotnosti se jeho nejvyšší rychlost pohybovala kolem 200 km.

V letech 1966 až 1969 bylo vyrobeno 3670 kupé a 1163 spiderů s dvoulitrovými šestiválci. Následně vzniklo jen 420 spiderů s motorem 2,4 l, zatímco kupé bylo do ukončení výroby v roce 1973 s touto pohonnou jednotkou vyrobeno 2550 exemplářů. Není bez zajímavosti, že kupé využíval jako rodinný vůz i Nuccio Bertone.


Lancia Stratos

Designérské studio Bertone na autosalonu v Turíně v roce 1970 představilo futuristický koncept Stratos Zero, pod jehož liniemi byl podepsán Marcello Gandini. Automobil s technikou značky Lancia v podobě vidlicového čtyřválce o objemu 1,6 l ze sériového modelu Fulvia vyvolal senzaci svou přísně aerodynamickou karoserií s přístupem do interiéru po vyklopení čelního okna.

Atraktivní prototyp zaujal vedení automobilka Lancia, toužící po novém modelu, určeném především pro tratě rallye. Ve své původní podobě ovšem nebyl Stratos Zero pro toto využítí úplně ideální a došlo tedy na evolucí jeho tvarů právě s ohledem na zamýšlené využití.

Turínský autosalon v roce 1971 se stal místem světové premiéry prototypu Lancia Stratos HF. Karoserie si zachovala přísně klínovitou siluetu, ale kabina se posunula více mezi nápravy, dostala klasický pár dveří a před jeho zadní nápravou se nakonec usadil napříč uložený vidlicový šestiválec.

Automobil byl od začátku vyvíjen jako soutěžní speciál. Homologační předpisy ovšem vyžadovaly stavbu alespoň čtyř stovek kusů a díky tomu vznikla silniční verze Stradale. Dvoumístné kupé s rozvorem náprav 2180 mm mělo celkovou délku 3710 mm, šířku 1750 mm a výšku 1110 mm. Pohotovostní hmotnost se pohybovala kolem 980 kg a u závodního provedení podle regulí skupiny 4 pak byla 880 kg.

Provedení Stradale mělo uprostřed napříč umístěn vidlicový šestiválec Dino původem z produkce automobilky Ferrari, který zde z objemu 2418 cm3 poskytoval nejvyšší výkon 140 kW a točivý moment 226 N.m. Prostřednictvím pětistupňové manuální převodovky mířily tyto hodnoty ke kolům zadní nápravy.

Lancia Stratos úspěšně splnila úkol, pro nějž byla vytvořena a stala se legendou automobilových soutěží. V letech 1974 až 1976 získala tři tituly v mistrovství světa značek za sebou! Sandro Munari, největší hvězda za jejím volantem, byl navíc jedničkou sezony 1977, odnesl si Pohár FIA.

V letech 1972 až 1975 vzniklo celkem 492 exemplářů modelu Stratos. V době, kdy již byl tento úspěšný závodní vůz na ústupu ze scény, posloužil jeden exemplář za základ pro zajímavou studii Sibilo, kterou ve studiu Bertone navrhl Marcello Gandini.

Díky své popularitě se tento zástupce značky Lancia stal vděčným objektem zájmu ze strany výrobců více či méně kvalitních replik a rovněž i nadšenců toužících oživit jej prostřednictvím jeho moderní interpretace. V roce 2005 se představil projekt Fenomenon Stratos, který byl k vidění i na autosalonu v Brně a rok 2010 přinesl New Stratos, který vznikl na základech Ferrari F430 Scuderia.


Lancia Thema 8.32

Lancia si motor z produkce automobilky Ferrari pro svůj vlastní model vypůjčila i v osmdesátých letech. Tentokrát jej nepoužila pro sportovní vůz, ale implantovala jej pod kapotu své tehdejší vlajkové lodi v podobě velkého sedanu.

Turínský autosalon pořádaný v roce 1986 na jaře se stal místem světové premiéry pro model Thema 8.32. Za číselnou zkratkou se ukrývalo osm válců a 32 ventilů motoru původem z produkce automobilky Ferrari, u níž nesl interní označení F105.

Vidlicový osmiválec, kterým byla osazena Ferrari modelových řad 308 a Mondial se pro použití v zástupci značky Lancia dočkal přepracování, které přineslo mimo jiné nový klikový hřídel a menší hlavy válců. Na jeho výrobě částečně spolupracovala i značka Ducati.

Osmiválec o objemu 2927 cm3 pod kapotou modelu Thema 8.32 disponoval nejvyšším výkonem 158 kW a točivým momentem 258 N.m. Po modernizaci, jejíž součástí byla i instalace katalyzátoru, byl nejvyšší výkon 151 kW a točivý moment 263 N.m. S výjimkou dvojice prototypů vybavených pohonem všech kol měly všechny sériové vozy poháněna pouze přední kola a to prostřednictvím pětistupňové manuální převodovky.

Lancia Thema 8.32 s rozvorem náprav 2660 mm měla celkovou délku 4590 mm, šířku 1755 mm a výšku 1440 mm. Provedení bez katalyzátoru akcelerovalo z 0 na 100 km/h za 6,8 s a s ním za 7,2 s. Maximální rychlost byla 240 km/h, resp. 235 km/h.

Vedle svého osmiválce se model Thema 8.32 od svých méně výkonných sourozenců lišil mimo jiné i nastavením komponentů odpružení, brzdovým systémem a výsuvným spoilerem, usazeným ve víku zavazadlového prostoru. V letech 1986 až 1992 bylo postaveno celkem 3971 vozů Lancia Thema 8.32.


Foto: Fiat Chrysler Automobiles, Fiat, Lancia, Wheelsage.org, Auto.cz

Ondřej Pavlůsek
Diskuze (12)

Doporučujeme

Avatar -
anonym
22. 8. 2018 13:50
Re: auto
Nevím, jak jste přišel na to, že ten pětiválec je lepší? Je trochu jiný, ale z hlediska konstrukce i provozu jsou ty motory plně srovnatelné (čtyřválec má lepší turbo, pětiválec výměnou za horší turbo dostal variabilní sací vačku). V Kappě měl ten čtyřválec horší elektroniku (Motronic M2.7), pětiválec měl z tohoto pohledu lepší (Motronic M2.10.4), ale ve Fiatech Coupé a Lanciích Delta byl ten čtyřválec osazován elektronikou Marelli IAW4 E–F, která byla nesrovnatelně spolehlivější. Hlavní rozdíl je v tom, že čtyřválec byl pouze v první generaci k (1994–1997), zatímco pětiválec pouze v generaci druhé (1998–2001) a nikdy se ty motory nepotkaly současně, takže jste mezi nimi neměl na výběr (v roce 1998 už V. Havel měl jiné priority, než řízení).
Avatar -
anonym
22. 8. 2018 13:39
Re: auto
První měl Václav Havel darovanou vínovou Themu 16 turbo LX 210 k, což byl (krom sání a elektroniky) principiálně motor z Integrale Evo. Docela legrace byla, že ji jeli kluci z hradu fasovat s BMW 735i, kterým samozřejmě ihned Thema zmizela z dohledu... nebyly mobily, tak se naháněli po dálnčních Autogrilech... docela legrace... v tehdejším Ital Auto v Motole se pak tento prakticky téměř nový kus s najetými 36 000 km vydražil tuším za 340 000 Kč (nebo tak nějak, nepamatuju si přesně).

Modrou Kappu 16v turbo (prakticky shodný motor s drobnými změnami, nejpodstatnější bylo turbodmychadlo) si pak Václav Havel koupil sám, za svoje peníze, jako svůj soukromý automobil. Byl to docela problém, protože prezident sám nesmí řídit a Lancia k nebyla v této zemi v prodeji. Aby k nákupu vůbec mohlo dojít, Fiat ČR "velkoryse" zajistil oficiální uvedení tohoto vozu na český trh a prodáván byl prostřednictvím sítě Fiat Dojáček. Takže Václav Havel se zasloužil – když nic jiného – minimálně o to, že si v ČR cca 60–70 zákazníků ročně (prodeje i přes nulovou propagaci byly vyšší než u mnoha jiných značek, např. Jaguar neprodal ani polovic) mohlo koupit naprosto oficiálně a se zárukou v ČR Lancii k (krom např. urychlení zrušení embarga a oficiální prodej počítačů Apple Comupter, které tu poté realizoval TIS, s.r.o apod.). Problém s tímto autem byl úplně stejný jako s Themou, Havel jako milovník rychlé jízdy své ochrance v BMW 750i pravidelně mizel... tento vůz, resp. to, co z něho ještě zbylo, je nyní v majetku společnosti AAA Auto.

Model 8.32 nikdy V. Havel pokud vím nevlastnil, pár kusů v ČR samozřejmě je (vím minimálně o třech), ale upřímně ta Turbo LX/201–210 k (jedná o zcela jiný motor než 177 k verze, i když vypadají stejně) byla mnohem lepší, spolehlivější, jela reálně lépe a přitom spotřeba (benzinu, oleje i vody) byla nesrovnatelně nižší než u 8.32, jak je ostatně správně uvedeno v článku.
20. 8. 2018 21:49
Re: auto
No každopádně na auta měl vkus. :yes:
Avatar - Ja Prvni 123
20. 8. 2018 20:44
Re: auto
Taky bych řekl - ale ruku do ohně za to nedám.

Mám dojem, že jsem někde četl, že si tu Kappu koupil s 2.0 turbo (čtyřválcem) proto, že s ním měl dobrý zkušenosti z té Themy.

A už tehdy jsem nad tím kroutil hlavou, když 2.0 turbo, ale v pětiválci, je násobně lepší motor.
:-)
Avatar - Ja Prvni 123
20. 8. 2018 20:41
Re: Smutny clanok
A co ty víš, co makaroni vyrábí?
:-p

Já mám benzinový 500X.. a jsem úplně spokojenej... je ti to málo? Kup si Guliu nebo Stelvio...