Muzeum nejen skútrů Piaggio: Obrněná vespa
Půl hodiny jízdy od šikmé věže v Pise leží obyčejné italské městečko Pontedere. Jeho nemalou část zabírá areál továrny Piaggio, která zde má i své muzeum. Byli jsme se tam podívat.
Když jsme přijížděli k muzeu firmy Piaggio v toskánském Pontedere, míjeli jsme vstup do ústředí této firmy. Před ním postávala trojice chlapíků a rozdávala příchozím letáky. Byli to odboráři, kteří vyzývali ke stávce. Nešlo o stávku jen v Piaggiu, odbory vyzývaly k akci kvůli obavám o budoucnost italského průmyslu.
Naštěstí stávka byla plánovaná až na následující den, takže muzeum, kam jsme mířili, bylo otevřené. Pokud chcete vidět expozici o historii firmy, která před 80 lety stvořila skútr Vespa, potřebujete si dopředu na webu muzea zařídit vstupenku. Ta je, pokud nechcete využít služeb průvodce, zdarma. Průvodce pak vyjde na pět eur, tedy 120 korun na osobu. Na výběr je výklad v italštině nebo angličtině.
K muzeu vede dlouhá ulice podél historických továrních hal, podobných třeba těm, které najdeme i v sousedství muzea mladoboleslavské Škodovky. Vstup nepřehlédnete, zdobí ho dvě obří pestře pomalované vespy.
Na dvoře pak ale skútry krom těch, které tu parkují, nečekejte. Uvidíte tu letadlo, vlak nebo kabinku lanovky. To všechno totiž firma pana Enrica Piaggia vyráběla, než v roce 1946 přišla s vespou. Původně mělo jít o motorku pro výsadkáře. Jenže válka skončila, a tak se z malé vojenské motorky stala vespa čili vosa. K tomu se váže historka, kterak pan Piaggio při pohledu na prototyp zvolal, že to vypadá jako vosa, a název byl na světě.
V zeleném
Nepočítali jsme to, ale v propagačních materiálech se muzeum Piaggia chlubí tím, že vystavuje 250 skútrů a motorek. A nemáme důvod tomu nevěřit, protože skútrů je muzeum plné, až vám hlava přechází, nebo možná se hodí spíš napsat, až vám řemen na variátoru přeskakuje.
À propos, variátor, který je dnes samozřejmou součástí skútrů, neprovází vespu od jejího vzniku. Ve 40. a 50. letech se u skútrů, nejen těch italských, ale taky třeba u českých mopedů Stadion používala převodovka. Takže i skútrista musel umět řadit. Variátor se prosadil zhruba až v 80. letech. I když si do muzea musíte pořídit vstupenku na přesný čas, je pak už na vás, kolik času v něm strávíte, nikdo vás nevyhání. Takže jestli chcete zkoumat, které modely měly manuální řazení, které bubnové brzdy a jak se vyvíjel design předního světlometu, můžete tady prožít klidně celý den a porovnávat detaily desítek vystavených skútrů.
Na obyčejnější návštěvu, kdy nebudete zkoumat každý vystavený exponát a zastavíte se jen u těch zajímavých, počítejte nejméně s hodinou, nebo spíš hodinou a půl. Jsou tu totiž kousky, u kterých se člověk zastaví a chvíli nevěřícně kroutí hlavou.
My jsme se takto zastavili u něčeho, co nám připomínalo Škodu Henlein z České sody. Tu si mimochodem můžete prohlédnout v muzeu Svět škodovek u Čerčan na Benešovsku. Vespa v zelené khaki barvě má lauf jako tank. Konkrétně jde o bezzákluzový kanon M20 ráže 75 milimetrů. Skútr z roku 1959 označený s touto výbavou jako Vespa 150 TAP vznikl na objednávku francouzského ministerstva obrany. Byl velmi levný (přepočteno na dnešní ceny asi 120 tisíc korun) a sloužil k převozu kanonu na místo boje. V případě nutnosti ale prý šlo zahájit palbu i rovnou ze skútru, ten je proto občas přezdíván „vespa s bazukou“.
Francouzi jich odebrali šest set, část jich sloužila u cizinecké legie. Obrněné vespy se dočkaly i reálného nasazení v akci, a to při bojích o nezávislost Alžírska.
Skútry a družice
Víte, co mají společného Piaggio a Porsche? To, že obě tyto značky měly ve svém portfoliu i traktory. Ten z dílny italského výrobce skútrů se jmenoval Piaggio T111 a na trh, či spíš na pole přišel v roce 1969.
Pokud jste někdy slyšeli o tom, že vespa bylo taky auto, tak to jste slyšeli správně. Jmenovalo se Vespa 400 a číslo v názvu odkazuje na obsah motoru po zaokrouhlení nahoru. Toto autíčko vyráběla francouzská pobočka Piaggia v Burgundsku. Vozy se prodávaly právě ve Francii a pak v Belgii.
V dobách před vznikem EU a rozvojem rychlé kamionové dopravy se kvůli clům a zdlouhavým cestám vyplatilo některé věci vyrábět v zemích, kde se měly prodávat. Vespy se tedy montovaly nejen doma v Itálii, ale taky v už zmíněné Francii a pak ještě ve Španělsku, Indii, Brazílii, USA, Kanadě, Austrálii, Jihoafrické republice a na Novém Zélandu. Ani tyto cizí, či dokonce zámořské skútry nechybí v expozici v Pontedere. A je tu i sovětská vespa Vjatka 150. Nešlo o licenční výrobu, Sověti prostě okopírovali úspěšný produkt z jihu Evropy. Italové věděli, že nemají šanci se v SSSR domoci svých práv, takže se nesoudili. V tisku si ale ze Sovětů dělali legraci. Vjatka se totiž objevila v roce 1957, kdy soudruzi vypustili do vesmíru první družici, a to Sputnik. Piaggio proto vypustilo do světa jednoduchou hlášku: Umí dělat družice, ale kopírují skútry.
Vosa a prase
Výroba skútrů začala v Itálii v roce 1946. Brzy se ale začaly objevovat lehké kapotované motocykly i v dalších zemích. Někde, jako třeba v SSSR, rovnou okopírovali italskou vespu. V Polsku dostala takzvané revmaplechy, typické pro skútry pojmenované Osa. Ty se sice italskému stroji podobají, ale jde o polský produkt volně inspirovaný vozítky ze Západu. Svůj skútr mělo i Československo. Šlo o takzvané „prase“, tedy ČZ 175/502. Příběh prasete konstruktéra J. F. Kocha ze středočeských Mcel připomíná trochu Piaggio. Kromě jednostopé osobní verze totiž Čezeta i Piaggio existovaly taky v podobě tříkolové nákladní rikši.
Zdroj: Svět motorů
