Jaké.auto Informace o autech podle značky a modelu

Nissan Be-1, S-Cargo, Pao a Figaro: Když vycházející slunce frčelo na retru

Aleš Dragoun
Diskuze (4)
Čtveřice tzv. „pike cars“ Nissanu vzbudila před nějakými třemi dekádami v Japonsku značné pozdvižení a prodávala se jako housky na krámě. Coby sběratelská auta putují do USA.

Nissan byl v 80. letech minulého věku v trošku zvláštní situaci. Vyráběl sice kvalitní, spolehlivá a technicky vynikající auta, ale vzhledově, no, kapánek nudná, vévodily jim ostré hrany. A ještě ke všemu zrušil druhou značku Datsun, i když byla jen exportní. Třeba první generace Micry (v Japonsku se jmenovala March) měla zaujmout mladé lidi, ale nějak je netáhla. Právě na ně se značka s vycházejícím sluncem ve znaku zaměřila – a chtělo to zkrátka změnu...

Návrhem nových modelů pověřila designéra Naokiho Sakaie. O dvě dekády dříve to byl ještě bohémský teenager, který studoval v San Franciscu uměleckou školu a fascinovala ho japonská tradice tetování. Inspiroval se jí a svoje první návrhy nechal natisknout na trička. Už tenkrát šla na dračku, Sakai vydělával 300 tisíc dolarů měsíčně – ne, to není překlep - a dokázal je taky utratit. Později se věnoval práci pro Olympus, foťáky ze 70. let nesou také jeho rukopis.

Pro Nissan navrhl čtveřici modelů, všechny čekala sériová produkce, ale zůstaly výsadou domácího trhu a ven se prakticky nedostaly. Pro inspiraci si zašel do dekády, v níž začínal a dokonce až do 50. let. Měly rovněž společné rodiště: továrnu Oppama subdodavatele Aichi Machine Industry, která existuje dodnes a v Jokosuce (prefektura Kanagawa) vyrábí motory pro crossover Juke. Pokud jste náhodou majitelem exotického Cube, tak vězte, že jeho srdíčko pochází také odtud. Sám Nissan nazval továrnu „pike factory“. První slovo má v angličtině mnoho významů od štiky přes bodec a kopí až po zpoplatněnou dálnici...

Be-1

Jako první se představil Be-1 coby koncept v Tokiu 1985. O dvě léta později se tam objevila červená studie bez dveří, skel a střechy, ale to už se vyráběl, protože reakce veřejnosti na původní prototyp byly veskrze kladné. Produkce se rozběhla v lednu 1987 a byla ukončena v únoru následujícího roku. Kromě uzavřeného provedení existoval i Canvas-Top se shrnovacím plátnem. Elektricky, mimochodem, podědili jej i další sourozenci. Opravdu funky Be-1 (BK10) nebyl třídveřovým hatchbackem, ačkoli tak vypadal, ale kratičká stupňovitá záď měla vlastní víko. Možná spíš víčko... Kde se nechali inspirovat návrháři koncových světel pozdějšího Fiatu Brava? Zřejmě právě tady...

Be-1 poháněl malý dvouventilový benzinový čtyřválec OHC typu MA10S s objemem 987 cm3 a elektronickým karburátorem o výkonu 38 kW/6000 min-1. Skrýval se pod vpřed výklopnou kapotou. Převodovky byly jak manuální (už s pěti stupni), tak samočinné, tehdy ještě třístupňové, násobily točivý moment s maximální hodnotou 75 N.m v 3600 otáčkách. Technika kompletně vycházela z Micry/Marche K10, poháněna byla přední kola.

Podvozek s předními vzpěrami a zadními čtyřprvkovými závěsy měl rozvor 2300 mm, řízení bylo hřebenové brzdy kombinovaly kotouče a bubny. Palubní desce s tříramenným volantem (samozřejmě vpravo, Japonci jezdí po opačné straně silnice než my) vévodil obří centrální rychloměr v retrostylu s bílým pozadím, otáčkoměr byl umístěn vlevo vedle něj. Interiér navrhl Yoshiro Kobata.

Tahle roztomilá malá věc se základními rozměry 3635 x 1580 x 1420 mm a kulatýma očima na čumáčku vypadala vážně sympaticky, vážila sotva 670 kg, otočila se na pětníku, konkrétně jí stačilo 4,4 m a skoro nic nežrala (mezi 4,9 a 6,7 l/100 km), takže jí bohatě stačila čtyřicetilitrová nádrž. Limitovaná série čítala 10 tisíc exemplářů, při jejich vzniku se uplatnila i ruční práce. Dodávala se ve žluté, červené a modré, pro názvy odstín zašel Nissan mezi ovoce a zeleninu (dýně, rajčata, cibule a borůvky). Na dalších 90 tisíc čekatelů se nedostalo, poptávka byla tak velká, že se zájemci losovali. Dnes už vlastně tenhle dvoudveřák překročil veteránský věk.

S-Cargo

Povzbuzen úspěchem Be-1 prezentoval Nissan v Tokiu v říjnu 1987 další dva koncepty. Jedním z nich byla rozpustilá dodávka S-Cargo s vystouplýma žabíma očima vpředu, okny ve dvojici dveří rozdělenými na dvě části, opět plátěnou shrnovací střechou a velkou vzhůru výklopnou zadní stěnou. Pojala jen dvoučlennou posádku, ta seděla vedle sebe na uprostřed rozdělené lavici.

S-Cargo totiž poháněla benzinová patnáctistovka (1487 cm3 typu E15S ze Sunny série B15 spojená s třístupňovým automatem. Stačilo jí ke štěstí 54 kW/5600 min-1 a 116 N.m/3200 min-1. Volič trčel z palubní desky pod jediným centrálním přístrojem, proto mohla být kabina úzká tak akorát pro dva, auto mělo na šířku ale skoro 1600 mm. Volant byl jednoramenný po vzoru citroënů. Podvozek s rozvorem 2265 mm měl vzadu jednodušší vlečená ramena, kola byla třináctipalcová.

Produkce trochu bizarního, ale určitě veskrze praktického S-Carga (interně R-G20), které se od prototypu lišilo v detailech, začala v lednu 1989 (sériová verze se představila v Tokiu 1988) a běžela do prosince 1990. K mání byl i ve zcela uzavřeném provedení, za oválná okna vzadu na bocích se připlácelo. Zepředu trochu vypadal jako první Austin-Healey Sprite, boční silueta připomínala „kachnu“ Citroën 2 CV, respektive její dodávkovou verzi Fourgonnette. Jako jediný ze čtveřice „pike cars“ nesl na přídi nápis Nissan, zbylé modely měly vlastní loga a emblémy.

S „kachnou“ ho pojilo i jméno. Znamenalo „small cargo“, tedy malý náklaďáček. Výslovnost je prakticky shodná s francouzským výrazem pro hlemýždě „escargot“. A právě to je jedna z dalších, méně známých přezdívek 2 CV. S-Cargo vynikalo délkou 3480 mm, s ní ostře kontrastovala výška 1860 mm. Do kategorie nicméně rozměry ani použitým pohonem nepatřilo. Hmotnost začínala na 950 kg.

Dnes najdete některé kousky z dle Nissanu 8 tisíc vyrobených (některé prameny hovoří o 12 tisících) i za Atlantikem... Sběratelé je chtějí. V době aktivní kariéry jich v reklamách využívaly i fastfoodové řetězce KFC a McDonald's. Přirozeně v Japonsku.

Pao

V Tokiu 1987 stála na stánku automobilky další studie Pao. Retro jak ze šedesátých let vypadalo opravdu famózně. Nejklasičtějšími prvky vnějšího designu byly viditelné panty jediného páru dveří, žebrování na bocích, zadní boční okna rozdělená vodorovně na polovinu a výklopná. Ve stejném stylu pokračovala i záď, horní skleněná polovina se otevírala elektromagneticky směrem vzhůru, druhá pak dolů. Tady si mnozí vzpomněli na britský Austin A40 Farina Countryman. A ty dvě trojice kulatých koncových světýlek!

Sériová verze z ledna 1989 (mohli ji vidět už návštěvníci tokijského autosalonu 1988 vedle S-Carga) měla i střešní podélníky. Do minulosti se vracela rovněž kabina, tentokrát s bílým dvouramenným volantem a opět jediným budíkem. Veškeré ovladače jakbysmet, dokonce i volič automatu a kličky a madla na dveřích, elektrické stahování oken by se sem snad ani nehodilo. Na designu se znovu podílel i Kobata. Kabina mohla být v černé, případně slonové kosti, vnější laky se daly koupit čtyři. Hřebenové řízení nepostrádalo posilovač, řidič měl výškově stavitelnou sedačku, stěrače cyklovač a rádio s dvojicí reproduktorů přehrávač kazet.

Pao (E-PK10) sdílel kompletně mechaniku s Be-1. Na 100 km jízdy spotřeboval mezi 5,4 a 6,9 l/100 km, jen základní rozměry měl jiné: 3740 x 1570 x 1475 mm a vážil 720 kg. Auta jezdila na titěrných dvanáctipalcových kolečkách, ale Mini tenkrát neměl větší. Obutí měřilo na šířku 155 mm. Bylo jich sice vyrobeno přesně 51.567, t tak ale musela být opět vypsána loterie, takže na všechny se rozhodně nedostalo... Celá série se vyprodala za pouhého čtvrt roku, rezervace probíhaly od 15. ledna do 14. dubna 1989.

Figaro

Posledním zástupcem je Figaro. Baculaté vozítko se vracelo do let padesátých a coby prototyp se objevilo v Tokiu 1989, navíc podpořené sloganem „Zpátky do budoucnosti“. Tentokrát šlo o jasné 2+2, dozadu se vešly dvě malé děti. A hrálo se tu i na luxus, ve výbavě nechyběla klimatizace a přehrávač cédéček. Zdánlivě vypadalo jako kupé, ale střechu šlo vždy složit i s oknem, takže to byl vlastně polokabriolet. Ten měl také dva zavazadelníky nad sebou, ve spodním se navíc nacházel vysouvací šuplík.

Světlými odstíny se tu opravdu nešetřilo, našli bychom je na vždy kontrastní střeše, palubní desce s dvěma chromovanými budíky, otáčkoměr dále obsahoval hodiny, tříramenném volantu, středové konzole i čalounění sedadel (koženém) a dveří. Čtveřice pastelových laků karoserie (světle zelený, modrý, šedý a okrový) reprezentovala jednotlivá roční období. Na designu se podílel tentokrát Shoji Takahashi.

Opět stačil čtyřválec 0,99 l, ale tentokrát MA10ET s turbem, vícebodovým vstřikováním a 57 kW/6000 min-1. Vášně na silnici krotila výhradně samočinná třístupňová rychlostní skříň, ta se starala o 106 N.m točivého momentu v 4400 otáčkách. Přitom při hmotnosti 810 kg s ním mohla být zábava, i když zase dostalo jen dvanáctipalcová kola. Zvládlo jet až 171 km/h při průměrné spotřebě 7,3 l/100 km. Figara (E-FK10) byla 3740 mm dlouhá, 1630 mm široká a jen 1365 mm vysoká. Karoserie nevyznávala pouze ocel, coby stavební materiál na přední blatníky použili konstruktéři pryskyřičný termoplast.

Od února do prosince 1991 se zrodila opět limitovaná série 20 tisíc aut a znovu se klientela vybírala losováním. Původně jich mělo být jen 8 tisíc, ale Nissan přidal dalších dvanáct. Stejně jako u S-Carga i tady platí, že některé kousky putovaly do USA a dokonce i Británie. Jeden třeba vlastnil Eric Clapton.

Aleš Dragoun
Diskuze (4)
15. 12. 2018 11:39
Re: Aleš!
Jenže peugeot a honda budou bohužel elektromobily. P.S. Figaro v Holandsku je zajímavá věc!
Avatar - pumpkin
15. 12. 2018 09:29
Aleš!
Super námet aj samotné spracovanie témy Aleš. Už som tu dávno tak schuti nečítal, ďakujem!

A k autám. Figaro som párkrát stretol v Holandsku, ale sakra tie ostatné. To je nádhera. Be-1 ak by malo tie svetlá podobné Brave s LED technológiou, ideálne aj vpredu a nejaké zaujímavejšie kolesá, tak by ani dnes nik nespoznal, že auto má 30 rokov. Nádherný uhľadený dizajn, veľmi mi niečo také chýba na trhu.

Viem, žijeme v prísne racionálnej dobe, ani taký Renault už neprodukuje bizarnosti ako Be Bop, Wind, Avantime či nebodaj Spider, ale je to podľa mňa škoda.

Na retro sa pri autách v Európe doteraz pozeralo optikou kultových áut 50. rokov (Mini, Fiat 500, Beetle) ale nikto zatiaľ neskúsil poriadne retro s odkazom na 70.-80. roky.

Ja teda pevne verím, že sériová podoba Hondy Urban EV (už jazdí v maskovanej podobe) či Peugeotu e-Legend (áno, mal to byť len koncept, ale po pozitívnych ohlasoch to vraj Peugeot začal prehodnocovať) by mohli trochu rozčeriť stojaté vody v automobilovom dizajne.
Avatar - euro89
14. 12. 2018 22:35
Retro
Zase jeden povedenej clanek a tentokrat dokonce o autech, ktera jsem ani ja neznal. Figaro mi bylo znamou zalezitosti, ale o tech ostatnich modelech jsem cetl poprve. A zatimco ta dodavka je opravdu velka bizarnost, tak Be-1 a Figaro nevypadaji zle a Pao se mi vylozene libi. Tohle auto meli vyrabet seriove a nabizet i v Evrope. Ja bych si Pao jako auto do mesta dokazal dobre predstavit a ten retro design je tak povedenej, ze kdyby mu dali novou techniku, tak by zaujalo v showroomech i dnes.
Pri pohledu na prodeje Mini nebo Fiatu 500 bych nemel o komercni uspech strach.
Avatar - Blue Sun
14. 12. 2018 21:20
Tohle
je tak šílené, že si to normálně zaslouží reinkarnaci... >:D