Rallye Dakar 2009: první týden očima českých posádek

Den první – Pátek 2. ledna – slavnostní zahájení

Start Rallye Dakar byl pro všechny soutěžící nezapomenutelným zážitkem. Celou čtrnáctikilometrovou trasu z parkoviště ke startovní rampě a zpět totiž lemovaly špalíry diváků. Jejich počet dle odhadů překročil půlmilionovou hranici.

„Ty davy byly neskutečné,“ vzpomíná navigátor Vojta Štajf, který slaví svou dakarskou premiéru. „Lidé byli všude, skoro jsme nemohli vyjet z parkoviště! Všichni byli opravdu rozvášnění, jeden z diváků si stoupl přímo před naši Tatru a druhý ho přitom fotil, vůbec neřešili, zda Aleš zastaví. Argentinci prostě motoristický sport milují. V kabině jsme si říkali, že takto velkolepé přijetí bychom si přáli mít ještě jednou, 18. ledna.“

Jeho slova potvrzuje i Radek Smolka: „Cestou k pódiu jsme několikrát museli zastavit, davy fanoušků se fotily u Tatry, bouchaly do dveří, tleskaly, nestačili jsme si s nimi podávat ruce… Klakson naší tatrovky snad tak dlouhou dobu ještě netroubil, každé zatroubení znamenalo odezvu od lidí – pískali, tleskali, doslova ječeli. Závěrečné asi dva kilometry jsme projížděli šestiproudým bulvárem, kolem nás auta místních, nadšení otcové rodin s ratolestmi v autě, s rukama na klaksonu, lidé vystrčení ze střešních oken s foťáky a kamerami, kolem opět davy mávajících lidí – opravdu nezapomenutelný zážitek pro všechny.“

Sympatie a pozornost všech si získal Ivo Kaštan, první závodník na světě, který se na tak náročnou soutěž vydal s motocyklem typu „pitbike“. V záplavách kamer a davu nebyl se svou „mini“ motorkou téměř vůbec vidět. „Jestli si někdo myslí, že jsem z toho nebyl nervózní, když jedu po deváté, tak to si pište že byl velmi, už jen proto, že tohle je největší dobrodružství mého života“ řekl po zahajovacím ceremoniálu.

Lepší úvod si snad ani pořadatelé i účastníci nemohli přát.

vw toyota mini tatra man

Den druhý – Sobota 3. ledna – etapa: Buenos Aires > Santa Rosa de la Pampa

První etapa rallye startovala z parkoviště, kde byly stroje uloženy po slavnostním zahájení. Průjezdní trasa městem byla opět lemována tisíci nadšených diváků, kteří doslova na každé křižovatce čekali na červenou , aby se mohli vyfotit s nějakým závodním autem nebo si podat ruku s posádkou. I kolem dálnice a později i normálních cest postávaly mraky lidí a mávaly, kolemjedoucí auta troubila - Argentinci rallye opravdu prožívají.

Trať byla vedena mezi obrovskými pastvinami po cestách s tvrdým hliněným podkladem, místy (zejména v zatáčkách a na výjezdech z nich) pískovým, z hlubokými kolejemi. Charakter trati a její profil připomínal Rally Deutschland v MS Rally, ovšem na šotolině - tj. dlouhá rovinka (i několik kilometrů), ostrá zatáčka a znovu plný plyn. Cesta byla úzká, kolem příkopy nebo ploty. A v každé zatáčce opět neuvěřitelné množství diváků - jako na klasické rallye.

Soutěžící si po projetí etapy stěžovali na vysokou prašnost, která znemožňovala předjíždění. Téměř nefoukal vítr a tak se oblaka prachu rozestupovala jen velmi pomalu. Aleš Loprais kvůli tomu dokonce lehce naboural svou Tatru. V prachové cloně totiž na varování sentinelem nereagovala jedna z chilských posádek na Toyotě. Její řidič zazmatkoval a místo odstavení vozidla na kraji pisty zašlápl pedál brzdy uprostřed cesty. Loprais měl tedy kolizi hned na úvod rallye, stejně jako v roce 2007. „Bohužel, kolizi se nedalo zabránit, naštěstí se nic vážného nestalo. Ohnuli jsme nárazník, ale po dojezdu do bivaku ho mechanici narovnali a zapojil zpět osvětlení vozidla. Za pilotem Toyoty jsme zašli a omluvili se. Sám uznal, že srážku v podstatě zavinil on. Svérázným způsobem jsme získali nové přátele a jistě se ještě potkáme nad kalíškem něčeho ostřejšího," řekl po dojezdu Aleš Loprais.

První etapa byla velmi náročná pro motocyklisty. Nejeden z nich dojel bez zadní pneumatiky, pouze na ráfku. Mohly za to patrně vysoké teploty a charakter terénu, pod měkkým podkladem byla tvrdá krusta a zadní kola motorek neustále hrabala. Kaštan sice pneumatiku neztratil, ale byla řádně zničena, jinak ale pitbike šlapal dobře, kromě nové pneumatiky jej čekala pouze preventivní výměna oleje a zadního tlumiče, a celková kontrola.

Marek Spáčil jedoucí na Liazu, ohodnotil trať jako šíleně náročnou s prašnými úseky způsobujícími bílou mlhu. „Byly to rychlé pasáže, kde byly připravené i záludnosti, které nebyly uvedeny v roadbooku. Chyběly tam například některé zatáčky,“ dodal.

O problémech s itinerářem mluvil i Jiří Janeček: „Kvůli prachu a chybám v roadbooku jsme měli i pár krizových situací. V jednom okamžiku jsme málem narazili do auta před námi a jednu zatáčku na poslední chvíli projeli po dvou kolech.“

Viktor Chytka po první etapě neopomněl opět pochválit diváky: „Jsem velmi nadšen z atmosféry, která panuje kolem trati. Lidé jsou všude, i v místech kde nemůžou kvůli prachu nic vidět. Ještě jsem nic podobného nezažil. Tolik lidí pohromadě se málo kde vidí.“

vw toyota mini tatra man

Den třetí – Neděle 4. ledna – etapa: Santa Rosa de la Pampa > Puerto Madryn

Čtvrtou etapu symbolizoval členitý terén, všudypřítomný prach, písek, hluboké jámy a úmorné vedro kolem 40°C. Úvodní kilometry byly velmi rychlé, největším nepřítelem byl hlavně prach. Kolem celé trasy závodu se opět shromáždily davy diváků. Později se trať velmi zúžila, vedla mezi stromy hlubokým jemným pískem, ve kterém zapadaly auta, motorky i čtyřkolky.

K jednomu z aut blokujících trať dojel i Tomáš Tomeček s Tatrou. Bezúspěšně se snažil je objet, ale hluboké koleje nepustily Tatru ven. Nezbylo než couvnout a s rozjezdem vyjet z úvozu do vegetace. Bohužel při sjíždění zpět se přední pravé kolo Tatry propadlo do půlmetrové vrstvy jemného písku (písek jemný jako cement, tzv. feš feš) a kamión se převrátil na pravý bok. Naštěstí se nikomu nic nestalo. Převrácený náklaďák dostala zpět na kola Tatra týmového kolegy Andre de Azevedy. Tomečkova Tatra tak s pomuchlanými pravými dveřmi a bokem kabiny mohla pokračovat dále.

Nehodu měl i Slovák Ivan Jakeš jedoucí v týmu KM Racing: „V etapě jsem přišel o palivový kohout a ještě k tomu se mi podařilo ve stokilometrové rychlosti havarovat, kdy mě kolega motorkář vytlačil z ideální stopy, protože sám řešil nenadálý problém s velkou jámou.“

Havaroval i Martin Macek, kdy při jízdě na písku předním kolem najel do asi 60 cm hluboké jámy a přelétl přes řidítka. Motorka jej trefila do levé nohy, ale naštěstí ji nezlomila ani nevykloubila. Poškození stroje bylo značné, přesto byl schopen jízdy. Vetší nepříjemností byl rozbitý odvíječ itineráře, bez kterého závodník prakticky neví, kam má jet. Po zbytek etapy tak Macek Musel roadbook přetáčet ručně, čímž ztrácel hodně času a nemohl se pořádně soustředit na cestu.

Technické problémy potkaly Iva Kaštana, kterému nejprve vytekl zadní tlumič, a poté asi sto kilometrů před bivakem se mu bez varování zastavil motor. „Z ničeho nic to lehce zašramotilo a pak se motor zastavil. Vůbec nevím co se mohlo stát, patrně ložisko na klikové hřídeli,“ popisoval Kaštan. Asistenční kamion už byl v té době téměř v bivaku, takže Kaštana do bivaku dovezli dva domorodci. Cílem musel motocykl protlačit a ihned se pustil do výměny motoru a tlumiče. Jiří Janeček s Viktorem Chytkou dojeli bez funkční spojky.

Dvoustý kilometr málem znamenal konec soutěže pro Aleše Lopraise. Jeho Tatra se zastavila s poruchou spojky a nepojízdná zůstala stát vedle trati. Následovaly taktické šachy, z nichž nevedlo mnoho pozitivních východisek. Dojet k vozu po trase doprovodným autem nebylo možné, neboť všechny přístupové cesty ke trati hlídala policie, zároveň by to znamenalo okamžitou diskvalifikaci. Bylo evidentní, že Alešovi může pomoci pouze jiný soutěžící na trati a v případě takto vážné závady pouze odtažením.

Pořadatelé mezitím odklonili většinu soutěžících jinam, neboť došlo k dalšímu ucpání trati osobními auty, takže ti, kdo přicházeli v úvahu pro případnou pomoc, nebyli vůbec v dosahu. Poslední naděje svitla s projíždějící posádkou kamionu MAN Roberta Randýska, který jede rychlý doprovod týmu Offroadsport.cz Miroslava Zapletala. Randýsek zapojil Tatru na lano a dotáhl ji až do cíle speciálu, protáhl ji i těžkými závěrečnými písčitými pasážemi.

vw toyota mini tatra man

Den čtvrtý – Pondělí 5. ledna – etapa: Puerto Madryn > Jacobacci

Třetí etapa byla modifikována kvůli protestům archeologů a ekologů. Organizátoři změnili její druhou část a využili pro ni pistu, po které se původně měla přesouvat asistenční vozidla.

První polovina speciálky vedla po kamenitých a technicky náročných cestách, po zbytek trasy pak závodníci jeli mezi keříky po štěrkových a písčitých tratích. Celý den pak posádky provázelo nepříznivé počasí v podobě deště a silného větru, který vířil protivný prach všude kolem.

Zvláště motocyklisté si po první části etapy museli dávat pozor na stav svých pneumatik. Byli také upozorněni na vegetaci typickou pro Pampu, která lemovala celou cestu. Záludnost byla v tom, že to, co zdálky vypadalo jako obyčejná tráva byly vlastně malé kaktusy. Doplatilo na to několik motorkářů, kteří popadali. Došlo tak k mnoha zraněním, dva motocyklisté si například ukousli jazyk! Na trati uvízlo rovněž mnoho automobilů.

Někteří jezdci si stěžovali na průběh závodu, protože na úzké cestě mezi ploty a keříky nešlo předjíždět nebo to bylo velmi nebezpečné. Ivo Kaštan o třetí etapě prohlásil, že s Rallye Dakar nemá nic společného. Protože jel v zadní části startovního pole dojížděly ho kamióny, a tak se závod mnohdy měnil v boj o život. Jednoho z kolegů, který upadl, tak na poslední chvíli strhl z tratě před plně rozjetým ruským Kamazem. Kvůli technickým problémům chtěl Kaštan ze závodu odstoupit, naštěstí se mechanikům podařilo jeho „pitbike“ opravit, takže se závodník mohl objevit na startu další etapy.

Trať se naopak líbila Davidu Pabišce, který řekl, že mu vyhovoval „endůrový“ charakter tratě. Bezvadně členitý terén si pochvaloval i Dušan Randýsek. Josef Macháček zase prohlásil, že třetí etapa byla o odvaze a překračování pudu sebezáchovy. Rychlá čtyřkolka mu ulehčila etapové vítězství, zničil však obě zadní pneumatiky. Martin Macík musel na trati měnit celkem třikrát proraženou pneumatiku a to ho stálo minimálně hodinu ztráty. Ivan Jakeš měl problémy s motorem.

Martin Macek rovněž hodnotil třetí etapu velmi pozitivně, dle jeho slov byla velmi rychlá a sportovní, a celkem si jí užíval. Pak ale přišla havárie, při které utrhl jeden z tripmasterů, ohnul řídítka a urazil blástr. Motocykl byl naštěstí pojízdný, a přes to, že si Macek při pádu utrhl nehet na jedné ruce a serval kůži na druhé „nebylo to nic, s čím by se nedalo závodit“. Ztrátu po pádu se mu dařilo zmenšovat, bohužel dvacet kilometrů před cílem etapy zničeho nic přestala motorka jet. Výměna svíčky nepomohla, a tak ho do cíle etapy dotáhl jeden z konkurentů.

Podivný mix smůly a štěstí provázel Aleše Lopraise. Do speciálky se posádka pustila s maximální vervou a zmenšovala svou ztrátu. Bohužel zhruba dvacet kilometrů za CP1 rapidně vzrostla teplota motoru a prvotní diagnóza odhalila prasklý chladič, voda z něj volně unikala. Posádka nalila do chladícího traktu prakticky všechny vezené kapaliny a zachránilo ji až polovyschlé vádí, z něhož nabrala potřebné množství vody. „Místní lidé jsou úžasní, rozdali by se. Když jeden místní fanoušek viděl, co máme za problém, utíkal do auta a přinesl pytlík s něčím co nápadně připomínalo vyschlý drcený kravský trus a prý ať to nasypeme do chladiče. Ostatně, nic jiného už nám nezbývalo. Celkem to zafungovalo dalo se na to dojet," líčí dojmy navigátor Vojta Štajf. I tak posádka nabrala další dvouhodinové manko, úspěšně však dokončila etapu.

Jako by problémů nebylo dost, v polovině etapy se při prudkém přejezdu některých nerovností v technické pasáži Vojta Štajf udeřil do hlavy o trubku ochranného rámu a po zbytek etapy trpěl bolestmi hlavy.

Tomáš Tomeček jel první polovinu speciálky bez problémů, ale přibližně 230 km před cílem při předjíždění jednoho z osobáků odletěl od jeho kol obrovský kámen a praštil do čelního okna. Posádka z obavami sledovala, jak se postupně šíří praskliny a jen doufala, že sklo vydrží až do cíle. Otřesy a další spršky kamení od předjížděných aut ale udělaly své a asi třicet kilometrů před cílem sklo propadlo dovnitř na posádku (naštěstí stále drželo pohromadě). Posádce nezbylo nic jiného než zastavit, sklo vykopnout ven, vytáhnout s balíčku poslední záchrany ochranné brýle a pokračovat dále.

vw toyota mini tatra man

Den pátý – Úterý 6. ledna – etapa: Jacobacci > Neuquen

Situace na trati byla ovlivněna včerejší bouřkou a tím zkrácenou rychlostní zkouškou. Původní délka speciálky byla zkrácena o 78 kilometrů, posádky ráno absolvovaly asi 40-ti kilometrový přejezd na start měřeného úseku. Prvních 75 km rychlostní zkoušky bylo náročných, duny a písek s nepříjemnou tvrdou trávou. Písek je jiného typu než v Africe, zde je smíchán s hlínou a po dešti se zhutní. Druhá část již byla po rychlých pistách. Muselo se dávat ale pozor, protože to byla náhradní trasa a roadbook nebyl zcela perfektně připraven. Opět se jelo velmi rychle po cestách v pampách. Opět obtížné předjíždění. Po cíli speciálky následoval asi 30 km přejezd do Nequenu.

„Dnešní etapa byla první skutečně dakarská. Bylo třeba zdolávat nejen kamení, prach, písek a vedro, ale i technicky členitý a náročný terén, se kterým se posádky setkávají např. při závodě v Maroku,“ hodnotí čtvrtou etapu Miroslav Zapletal.

Problémy na startu měl David Pabiška, který musel s vadným motorem odjet na start speciálky. Bohužel cestou motor odmítl dále spolupracovat a Pabišku tak musel na start dotáhnout jeden ze čtyřkolkářů. Poté symbolicky odstartoval, aby ho následně kolegové z týmu dostali zpět do bivaku a vyměnili motor. Pabiška nakonec do čtvrté etapy vyjel a ukončil ji na 162. místě.

Dušan Randýsek měl nehodu a byl se zraněným kolenem a pohmožděným hrudníkem letecky převezen do nemocnice. Jako první byl u Randýska Josef Macháček, který mu pomohl z trati a přivolal pomoc.

Velký počet zraněných potvrzoval i Martin Macek, když říkal, že v bivaku to vypadá jak na bojišti. Závodníci si vzájemně ukazují svá zranění, před ošetřovnou pravidelně stojí dlouhá fronta. Sám Macek se po několika pádech nevyhnul pochroumanému koleni, tržné ráně na noze, naraženým žebrům, podlitině na prsou, kterou si způsobil nárazem na roadbook, utrženému nehtu, stržené kůži na dlani a mnoha modřinám. Dodal také, že kdyby jel závod jako před dvěma lety v Africe, tedy bez podpory a mechanika, skončil by již po prvém pádu, protože by neměl šanci opravit motocykl. Ze závodu již odstoupilo 41 automobilů 61 motocyklů a 18 kamionů.

vw toyota mini tatra man

Ivo Kaštan po dlouhém boji s technikou musel odstoupit, protože mu z motoru tekl olej, a závadu se mu nedařilo odstranit. Kolizi měl Tomáš Tomeček, do jehož kamiónu nacouval Ginaf Hugo Duisterse. "Šlo o technický, téměř trialový úsek. Museli jsme zastavovat a Duisters odněkud vycouvával zpět na pistu. My stáli rovně, on couval vzhůru a zadní částí naboural do Alešových bočních dveří. Bohužel se do nich zaryl háky pro upevnění rezervních pneumatik, které vozí na zadní stěně nástavby. Kdyby měl zadní stěnu holou, obešlo by se to jen s pouhým promáčknutím," komentuje Milan Holáň.

Cílové město čtvrté etapy Neuquen přivítalo Rallye Dakar s otevřenou náručí. V tvrdých a nehostinných podmínkách větrné Patagonie působí jako rajská oáza z jiného světa, jíž dává život tok řeky Rio Negro. V ulicích města vítaly závodníky znovu tisíce obyvatel, kteří se chtěli se všemi vyfotografovat, potřást si rukou, poklábosit, něco nabídnout. Někdo stihl během stání u semaforů napsat vzkaz fixem na závodní vůz, jiní zase dávali závodníkům do oken dopisy se vzkazem a kontakty na sebe. Nadšení a neutuchající podpora místních obyvatel je snad nejpříjemnějším překvapením jihoamerického ročníku.

Den šestý – Středa 7. ledna – etapa: Neuquen > San Rafael

Úvod etapy byl svým charakterem srovnatelný s včerejší etapou - rychlé úzké cesty v pampách a (jak jinak) mezi ploty. Posledních třicet kilometrů speciální etapy tvořily velmi nepříjemné duny. Jak pořadatelé avizovali, pátá etapa byla jednoznačně nejnáročnější z dosavadního průběhu argentinsko-chilského dakaru.

Tomečkovi se asi po 50-ti kilometrech podařilo dojet Liazku Marka Spáčila a měl před sebou volnou trať bez prachu. Přibližně po dalších 100 kilometrech minul Tomeček Tatru de Azevedy, která musela zastavit kvůli defektu. Za CP-1 se charakter trati začal měnit, vjelo se do pohoří, kde byly cesty více rozbité. Trať zde byla občas vedena korytem vyschlé řeky. Na výjezdu z této oblasti na kamenitou pistu minul Tomeček odstavenou Tatru Aleše Lopraise, která měla opět problémy s proraženým chladičem. Po průjezdu CP-2 následovalo několik desítek kilometrů korytem řeky, kde se jelo občas i vodou. Výjezd z řečiště opět do volné přírody s jedinou úzkou cestou a v dálce viditelné obrysy dun signalizovaly, že se blíží konec dlouhé etapy.

Duny přišly na řadu v závěrečných cca 25 kilometrech, ale stály opravdu za to. Tomečkova Tatra se jimi statečně probíjela a úzkostlivě hlídala azimut a šipky k „way pointům“. Mezitím se mezi dunami objevil i Mardějev s Kamazem, který dokonce na vrcholku duny zastavil, vylezl na střechu svého kamionu a rozhlížel se po krajině. André de Azeveda musel několikrát zastavit kvůli nastavení porouchané spojky. Přes to se závadu nepodařilo úplně odstranit, takže se Tatra prokousávala dunovými pasážemi dost obtížně.

Do páté etapy kvůli poruše převodovky již nenastoupil Martin Macík, stejně jako Ladislav Fajtl, který pro Macíka plnil roli tzv. ostré asistence.

"Toto bylo to nejtěžší, co jsem kdy zažil. Všechno šlo úžasně, po vjezdu do koryta jsme měli defekt. Rychlá výměna, během které nás předjely dva kamiony. Velmi pracně jsme oba kamiony opět předjeli a po vjezdu do dalšího koryta opět defekt! A kamiony nás zase předjely! Odešla dvojka v převodovce. Na závěr etapy nás čekalo přes dvacet kilometrů dun. Obrovské, nádherné. Naštěstí Mirek si s tím uměl poradit, přesto jsme nejméně šestkrát zapadli. Když jsme se auto snažili vyprostit, ve vysunuté poloze přestal fungovat hydraulický zvedák, který se Mirkovi podařilo odblokovat teprve po hodině. Vyměňujeme převodovku, mechanici budou makat až do rána. Zítra nás opět čekají duny. Jsme úplně vysílení." komentoval etapu Tomáš Ouředníček.

Fyzickou náročnost etapy potvrzoval i David Pabiška, který musel několikrát vytahovat motorku zapadlou v hlubokém prachu nebo písečné duně.

Posádka Aleše Lopraise vstoupila do etapy naplno, ale od 220. kilometru se začala znovu projevovat trhlina v chladiči. Provizorní oprava a shánění vody si vyžádalo dvě hodiny. „Závěrečné dunoviště asi proselo celý zbytek startovního pole, my jej ale projeli krásně. Milan Holáň upustil pneumatiky až na 0,9 atmosféry a Tatra šla přes vrcholky dun jedna radost. Právě zde jsme mohli řadě soupeřů ujet, nebýt potíží s doléváním vody. Divoké kreace v dunách vyváděli třeba Duisters nebo Van Ginkel, nám se ale jelo skvěle. Vlastně nás během jízdy za celou dobu rallye nepředjel jediný kamion, pouze když jsme stáli. Rychlostní předpoklady máme výborné, jen musí přijít etapa bez jakýchkoli potíží,“ řekl Aleš Loprais.

Ve středu na trase shořela tři auta, jeden kamion. V dunách se váleli motorkáři, auta nemohla vyjet. Do cíle přijelo jen asi třicet aut. Vzhledem k noční bouři, oznámil ředitel soutěže Etienne Lavigne neutralizaci etapy po CP2, tedy i závěrečného dunoviště, odkud se ale všichni uváznuvší musejí vyprostit sami. Bouře byla extrémní, celý stan tiskového střediska se zvedl půl metru nad zem a novináři ho drželi, aby neodletěl, všude lítaly přístřešky a stany z bivaku. „Tohle se mi nelíbí, pravidla by měla být stejná pro všechny, ne že nás tam pošlou závodit a pak nám ten úsek neutralizují,“ hořekoval v cíli Loprais.

vw toyota mini tatra man

Den sedmý – Čtvrtek 8. ledna – etapa: San Rafael > Mendoza

Start šesté etapy byl posunut o dvě hodiny, protože se pořadatelé rozhodli dát šanci závodníkům, kteří ve středu v noci uvízli na dunách. Kamiony tak nastupovaly na start spojovacího úseku až v 10:30 a navíc se posádky dozvěděly, že i přes původně plánované zkrácení délky speciálu na 231 km, skončí už na kilometru 168, a dále bude etapa pokračovat spojovací trasou do Mendozy.

Úvodních 20 km vedlo po písčitých cestách, které startující zavedly do asi 60-ti kilometrového úseku dunových polí. V těch se posádky orientovaly jen podle azimutu a naskakujících „way pointů“. Tomečkova Tatra se přes duny probíjela velmi opatrně, duny jsou nevyzpytatelné a impozantní jsou zejména sjezdy po skoro kolmých stěnách dlouhých několik desítek metrů a následné výjezdy na jejich vrcholky. Kolem way pointu č. 5 se stopy rozdělily a bylo velmi obtížné nalézt optimální cestu pro výjezd z pískové pasti a tak zde Tomeček nechal několik minut. Skoro na výjezdu z dunových polí Tomečka předjel Aleš Loprais a tak bylo jasné, že těch ztracených minut bude hodně. O náročnosti tohoto úseku svědčilo mnoho zapadlých a převrácených osobáků (mj. Carlos Sainz) a mnoho motorkářů, kteří se s dunami prali ještě při průjezdu kamionů.

Výjezd z dunových polí navázal na poměrně rychlé pískové a šotolinové cesty a tak se tempo podstatně zrychlilo. Těsně před CP1 Tomečkova Tatra dojela Liaz Marka Spáčila a hned za ním jej předjela. Po dalších kilometrech dostihla i rychlou asistenci týmu Volkswagen s MANem a také ten předjela. Do cíle zbývalo asi 25 kilometrů, když Tomečkova Tatra vjela na solisko (schot). Tomeček zvolnil tempo a sledoval terén před sebou. V solisku však posádka uviděla po kabinu zapadlou Tatru Aleše Lopraise, pod kterou se probořila suchá krusta, která předtím udržela průjezd de Rooye i obou Kamazů. „Tomáš s Markem zastavili za soliskem, natáhli jsme lano a na druhý pokus jsme Tatru dostali ven. Předtím jsme se dohodli na tom, že spojenými silami vysvobodíme ještě zapadlou Tatru Andrého de Azeveda, který mezitím zapadl o 500 metrů zpět. Už mu pomáhal jeden z rychlých doprovodů týmu VW, ale při vysvobozováni zapadl i on, tak jsme nakonec vytáhli také jeho. Je jasné, že bez pomoci druhého kamionu se kamion sám ze soliska nedostane," řekl v cíli Aleš Loprais.

Do cíle dojeli Loprais, Spáčil, Tomeček i Azevedo prakticky v jeden moment, témě dvě hodiny za dvojicí Kamazů. Rusové trať prolétli elegantně a ve velkém stylu a předvedli jeden z nejlepších výkonů kamionů na Dakaru v posledních letech. Loprais si v souvislosti s tím postěžoval, že pořadatelé si bohužel zatím nelámou hlavu s kontrolou maximální rychlosti a projetých „way pointů“, tak přísnou v minulých letech. Při důslednější kontrole by totiž posádka Tatry mohla jenom získat.

Zbytek etapy byl už jen skoro 400 km dlouhý spojovací úsek do Mendozy. Během cesty měli soutěžící celou dobu na očích Andy se zasněženými vrcholky. Projížděli v poměrně vysoké nadmořské výšce a po dešti, resp. po sněžení. Venku byla teplota asi dvacet stupňů nad nulou, přesto byli všichni překvapeni, že cesta i okolní pláně jsou pokryty sněhem.

Po náročném konci páté speciálky si tu šestou závodníci více méně pochvalovali, a hodnotili ji jako oddychovou. Pořadatelé také oznámili, že další etapa je pro kamióny zrušena. Tento fakt zklamal především Aleše Lopraise, který se těšil, že na zhruba stokilometrovém úseku plném písečných dun získá cenný čas.

Byly také oznámeny bližší informace ke smrti motocyklisty Pascala Terryho nalezeného v úterý. Po pitvě bylo zjištěno, že zemřel následkem infarktu. Přesto se v souvislosti s jeho smrtí spustila na pořadatele vlna kritiky, že nebyli schopni rychle reagovat na Terryho volání o pomoc.

Den osmý – Pátek 9. ledna – etapa: Mendoza > Valparaiso

Poslední etapa byla pro kamióny zrušena, takže přesun do Valparaiso absolvovaly po asistenční trase. Soutěžící si tak mohli vychutnat krásy jihoamerické přírody.

Hned na výjezdu z Mendozy se před posádkami objevilo pohoří And se zasněženými vrcholky a po asfaltové cestě údolím řeky Mendozy absolvovaly poslední kilometry v Argentině. Všude kolem byly divoké skalnaté vrcholy s příkrými úbočími, některé zbarvené do červena, jiné šedivé, jiné s vrcholky pokrytými sněhem, k tomu teplý slunečný den - nádhera. Nakonec vystoupali do výšky 3105 metrů nad mořem do sedla Punta de Vacas, odkud bylo vidět i nejvyšší horu And – Aconcaqua (6959 m.n.m.). Po průjezdu tunelem se kamióny ocitly v Chile a následovala prohlídka chilských úředníků – do Chile se totiž nesmí převážet vybrané druhy potravin a žádné ochucené limonády a alkohol. Radek Smolka vzpomíná, že balíček jídla od organizátorů, který denně dostávají na cestu, některé „zakázané“ potraviny obsahoval.

vw toyota mini tatra man

Pak následovala cesta úchvatnými serpentinami rychle klesající dolů a dále napříč Chile do Valparaisa. Přivítání a zájem místních byl srovnatelný s lidmi v Argentině. Ve městech i okolo silnic opět davy diváků, většina z nich s chilskou vlajkou. Každá zastávka kolony kamiónů znamenala několik minut povinného focení s autem i s posádkou, děti i dospělí si zkoušeli, jak se cítí řidič kamiónu. Soutěžící museli také pořád dokola opakovat odkud jsou a co to mají za auto, jak je silné atd. Přesto si například Martin Macek pochvaloval spíše argentinské diváky: „Zatím na mě víc působí Argentina. Lidi jsou tady taky příjemní a fandí ale je to všechno takový civilizovaný, čistý a hezký. Argentina je víc africká, divočejší.“ Při sjezdu do Valparaisa se ještě soutěžící pokochali pohledem na Tichý oceán a pak už dojeli do areálu vojenské námořní akademie, kde byl situován dvoudenní bivak.

O pohodovém průjezdu z Argentiny do bivaku ve Valparaisa nemůže mluvit posádka Jiří Janeček a Viktor Chytka, která bojovala na trase závodu. Jejich Toyota Land Cruiser uvízla na trati speciálky jen pár kilometrů před cílem. Vypověděla jim službu převodovka a auto bylo uvězněno v těžce dostupném terénu. Naštěstí se jim na konec podařilo auto opravit a v sobotu pozdě večer dorazit do bivaku.

Martin Macek měl v pátek pád a přijel celý od bláta. Etapu sice hodnotil jako zajímavou, s úžasnou scenérii, ale i velmi těžkými podmínkami na trati. Střídaly se duny, obrovské a nekonečné haldy jemného prachového písku, rozmáčené bažiny i vyprahlé stezky v křoví. Od dunového pole byla cesta prakticky jenom o blátě, které zničilo také vidlici Mackovy Yamahy. Při jízdě maximální rychlostí v jedné hluboké rozmáčené koleji měl najednou před sebou veliký balvan, který nešlo v žádném případě přejet a z rozježděné drážky neměl možnost vyjet. Rozhodl se tedy motorku položit na stranu. V tom okamžiku jel více než 100km/h. Dopadl daleko do nějakého jezírka. Byl od hlavy k patě pokrytý blátem. Bohužel si při pádu otočil palec na pravé ruce. Vrátil si ho sice zpátky ale zbytek etapy dojel s velkými bolestmi.

Den devátý – Sobota 10. ledna – Valparaiso – odpočinkový den

Před dnešní etapou měli všichni soutěžící den volna. Týmy tak měly čas dát dohromady pochroumanou techniku, soutěžící se konečně mohli trochu vyspat, osprchovat se v teplé vodě, napsat příspěvky do svých blogů. Do druhé části rallye tak mnozí vyjížděli v dobré náladě s očekáváním dalších úspěchů.