Reliant Robin: Světoznámé plastové tříkolce je pětačtyřicet. Proč byla v Británii tak oblíbená?

Tříkolky byly v Británii dlouhá léta velmi oblíbené, protože jejich majitelé platili nízké daně. Ty s automobilovou karoserií a jedním kolem vpředu dnes působí možná trochu komicky a u laiků vzbuzují úsměv na tváři. Robin je docela známý, stal se asi nejproslulejším výrobkem relativně malé továrny Reliant Motor Company z Tamworthu v hrabství Staffordshire, byť jej mimo Albion potkáte sporadicky.

Lehký

Původní vozy, které se vyráběly od října 1973 coby nástupce řady Regal, měly řadové čtyřválce OHV z lehké slitiny objemu 748 cm³ s 23,5 kW (32 k) v 5500 otáčkách. K přenosu síly sloužila plně synchronizovaná čtyřstupňová přímo řazená převodovka, poháněna byla zadní náprava. Šlo o převrtaný motor z předchůdce s parametry 62,5 x 60,96 mm, karburátor Zenith mu zůstal.

Robin vážil jen 406 kilogramů i přes obdélníkový ocelový rám. Jako „stavební materiál“ byl na čtyřmístnou karoserii použit sklolaminát, Reliant s ním měl dlouholeté zkušenosti, využíval jej od roku 1954. Proto tříkolka dostala přezdívku „plastové prase“, logicky i pro své tvary. Nešlo však o pejorativní výraz, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale o takřka láskyplný. Vyráběla se ve dvoudveřovém provedení se splývavou zádí (Saloon), u ní se však nevyklápělo víko v zádi, šlo otevřít pouze okno. Proto byla tato verze oficiálně označena jako „dvouapůldveřová“.

Dále existovalo kombi (Estate). Robiny byly vlastně konstrukčně shodné se čtyřkolovým typem Kitten, ten však přišel na trh až v polovině 70. let. Přední kolo bylo od zadní nápravy vzdáleno 2,16 m. „Saloony“ vynikaly kompaktními rozměry: vždyť na délku měřily 3,3 m, byly 1,42 m široké a 1,37 m vysoké. Takový prcek se vejde skoro všude. Tvary dostali na starost specialisté od Ogle Design, kteří s Reliantem spolupracovali už dříve. Rezerva spočívala v nákladovém prostoru, aby jej nezašpinila, chránil ji koženkový obal.

Silnější srdce

Právě v roce 1975 se pod přední kapotou Robinů objevil silnější čtyřválec 848 cm³/29 kW (40 k), větší objem získal ze zdvihu prodlouženého na 69,09 mm a karburátory Zenith nahradily SU. Začala se vyrábět z kombi odvozená dodávka (Van). Kritici, kteří poukazovali na slabý výkon původních modelů a Robiny považovali za překážku provozu, umlkli. Tříkolky nyní dosahovaly maximální rychlosti 137 km/h. Z klidu na 97 km/h zrychlovaly během 14 s, úplně pomalé tedy nebyly. Modré, červené, světle hnědé a oranžové vozy měly vnitřky kabin černé, světle hnědý interiér se používal v kombinaci s lakem stejné barvy, dále žlutým, bílým a zeleným.

V roce 1977 prodal tehdejší majitel Hodge Group firmu rodině Nashů, která vlastnila velkou developerskou společnost a věnovala se výstavbě bytů. Produkce první série byla zastavena v roce 1981 rozlučkovými sériemi GBS a Jubilee. Za osm let se zrodilo 32,6 tisíce tříkolek, což byl bezesporu úspěch. K tomu přispěly i ropné šoky let sedmdesátých, Robiny totiž spálily na 100 kilometrů sotva čtyři litry benzínu. Nástupcem se stal obdobný model Rialto, v podstatě důkladná modernizace. Tu ovšem navrhlo studio IAD, to tenkrát proslulo svými koncepty...

Návrat

Ve druhé polovině osmdesátých let začal zájem o tříkolové automobily postupně klesat. Není se čemu divit, protože rozdíl v ceně v porovnání s klasickým čtyřkolovým vozem byl minimální a o jízdních vlastnostech auta s jedním kolem vpředu se není třeba příliš dlouze rozepisovat. .

Robin se však vrátil v roce 1989 se změněným vzhledem. Druhá série už neměla kulaté přední světlomety, Ford Fiesta Mk2 jí daroval svoje se směrovkami protaženými do boků. Zasáhla však recese počátku 90. let a Nashové v roce 1992 prodali Reliant společnosti Beans Engineering. Zajímavé bylo to, že se neslavilo kulaté jubileum Robinu, ale až 21. narozeniny výroční edicí v kovově stříbrné barvě (1994).

Druhá série se tehdy dočkala posílených brzd z původního Mini a palubní desky s upravenými přístroji. Průměr kol se zvětšil z deseti na dvanáct palců. Modifikace pohonné jednotky pro spalování bezolovnatého benzinu si vyžádala tvrdší sedla výfukových ventilů. Výbavy LX a SLX doplnily B.R.G. (ano, British Racing Green) a Royale, dvě nejdražší s cenami přes 9000 liber. Přibyly také další laky včetně červené Nightfire. Následoval Robin Diamond k 60. výročí založení firmy. Nový generální ředitel Jonathan Heynes prosadil v devadesátém šestém pick-upy, ale zůstalo pouze u prototypů. Byly dokonce vytištěny propagační brožury. Rialto se ovšem vyrábělo vedle Robinu až do sezóny 1998. Už o rok předtím došlo k přesunu produkce z Tamworthu do Burntwoodu na Plant Lane. Heynes však dokázal zdvojnásobit tržby...

Do třetice

V roce 1999 následovala třetí řada. Ta dostala pro změnu přední reflektory z Corsy B, respektive Mk1 se znáčkem Vauxhallu (původní generace s tímto logem se jmenovala Nova). Přepracovaný podvozek doplnily zahlazené panely karoserie, nabízel se už pouze kombíček. Stylistické úpravy měl na svědomí šéfdesignér Reliantu Andy Plumb a už využil výpočetní techniky. Základ LX stál 8.137 liber, SLX za 8.459 liber přidal metalízu, rádio a elektrické hodiny, tmavě zelené B.R.G. a modré Royale zase chromované kliky dveří, mlhovky a nerezový výfuk, to všechno za 9.654 liber.

Limitovaná série s označením 65 slavila v září 2000 výročí založení firmy, byla dokonce číslovaná. Na zlatých plaketkách na palubní desce se skvěly i vyryté podpisy vlastníků. Samozřejmě se jich zrodilo stylových 65 kousků, měly speciální zlatou metalízu, šedé kožené čalounění, interiérové obklady z imitace dřeva vlašského ořechu, červené koberečky, bílé podklady číselníků přístrojů, audio s přehrávačem kazet a RDS od Philipsu, osmipaprsková litá kola a stály deset tisíc liber, Zvažovaly se dokonce elektrické a naftové verze, na ty ale nikdy nedošlo. Mk3 spálily maximálně 4,7 l/100 km, spotřeba tudíž zůstala na velmi nízké úrovni.

Reliant Motors Limited zastavila výrobu na počátku roku 2001. Poslední kus Robinu patřil vítězi soutěže bulvárního deníku The Sun na Valentýna, tedy 14. února. Druhé a třetí série se zrodilo dohromady jen 7.218 kusů. Zájem o tříkolky byl tehdy už tak nízký, že už se produkce typicky britských vozidel přestala vyplácet. Poté Reliant přešel na dovoz francouzských mikrovozítek Ligier a legendárních italských tříkolek Piaggio Ape. Heynes jej krátce předtím opustil. Poslední nové vozy se ale prodaly ze skladových zásob ještě v polovině minulé dekády! Jediným pozůstatkem automobilky je v současnosti společnost Reliant Partsworld, která vyrábí díly pro dnes už vlastně youngtimery této značky.

Motorka, nebo auto?

Britské předpisy povolovaly řídit Robin s „papíry“ kategorie B1, tedy na motorové tří- a čtyřkolky do hmotnosti 1200 liber (550 kg). Ty absolventi autoškol dostávali automaticky, pokud úspěšně absolvovali zkoušky na motocykl (kategorie A). Daň se platila právě jako za motorku, což kupce vcelku lákalo, ve srovnání se sazbami za konvenční auta výrazně ušetřili, tehdy až 55 liber.

V roce 2001 se ale regule DVLA (Driver & Vehicle Licensing Agency) změnily. Což automaticky neznamenalo to, že by dřívější majitelé přišli o možnost s ním dále jezdit, jen obdrželi příslušné povolení s omezením pohotovostní hmotnosti do 400 kg. A noví držitelé „áček“ už Robiny řídit nemohli. To se zase změnilo v prosinci 2012, kdy tříkolky spadly do kategorie A (i zpětně). Jenže se zase za volant neposadili „béčkaři“, což se nelíbilo kupříkladu Morganu. Předpisy byly záhy upraveny tak, aby je bylo možné řídit s „lejstry“ A i B, jen věková hranice se posunula na 21 let.

B & N

Produkci Robinu převzala společnost B &N Plastics ze Sudbury (hrabství Suffolk). Model BN-1 vycházel z verze 65, dostal ale moderní přístrojovou desku, za příplatek dokonce z karbonu a černý interiér. Revidovaná karoserie včetně integrovaných závěsů dveří byla lehčí. BN-2 se chlubil zakázkovými metalickými barvami, lepšími materiály, audiosoustavou s CD a poprvé použitými elektrickými okny.

Reliant B & N Plastics dodával mechaniku, tedy hlavně čtyřválce 0,85 l. Jenže rozhodl se ukončit definitivně jejich produkci. Veškeré investice B & N do vlastních „šatů“ (celkem 100 tisíc liber) tak přišly vniveč, protože s plánovaným japonským tříválcem 0,66 l a pětistupňovou převodovkou by musel Robin projít dalšími úpravami. Nenašli se ovšem noví investoři do projektu, což znamenalo krach firmy. Robiny stavěla pouze od července 2001 do října 2002. Vyjela jich jen čtyřicítka, závazné objednávky dalších dvou stovek vozů musely být zrušeny, na plánovaný objem 250 jednotek za dvanáct měsíců samozřejmě už nedošlo.

Mimo Albion

Úvodní série se vyráběla licenčně v řeckých Aténách v automobilce MEBEA (1974-1978) a v Indii u Sunrise Automotive Industries Limited pod jménem Badal. Robiny se i vyvážely mimo Albion, dokonce do Nizozemska. Kupovaly je celebrity, třeba britská princezna Anna. Americké velvyslanectví v Londýně si pořídilo v roce 1990 tři exempláře druhé série. S Robiny se v Albionu i závodilo, existovala vlastní série. Nadupané sedmsetpadesátky dosahovaly výkonu přes 60 koní, tedy správně normovaně 44 kW (60 k). Tříkolky si vybudovaly velkou fanouškovskou základnu.

Jak na tom jsou se stabilitou? Známý příběh z Top Gearu, kdy jeden exemplář ročníku 1994 Jeremy Clarkson při cestě z Sheffieldu do Rotherhamu v červenci 2010 celkem šestkrát převrátil, je tak trochu přitažený za vlasy. Byl totiž zatížený na pravé straně více, aby se snadněji položil na bok, měl i jiný diferenciál. A nepomohla mu ani přídavná podpůrná kolečka. Clarkson modifikaci přiznal v The Sunday Times až po šesti letech. Už v únoru 2007 se jeho kolegové James May a Richard Hammond pokusili přestavět jiný Robin na raketoplán - a samozřejmě jej zničili. Už za časů nové show The Grand Tour si však všichni tři pánové pořídili každý jeden kousek.

Tříkolky se objevily v mnoha britských filmech a seriálech včetně skečů Mr. Beana alias komika Rowana Atkinsona, ale i americké v reklamě na moderní Dodge Dart.