TEST Reportáž: Manx Grand Prix 2014 na vlastní kůži

Je to také okruh, kde motocykly dosahují na moderní okruhy nemyslitelných rychlostních průměrů. Již přes sto let se zde každoročně konají známé závody Tourist Trophy. Není to však jediná událost v sezoně na tomto věhlasném horském okruhu - konec léta patří tradičně Manx Grand Prix. Je to závod, kde se scházejí jak moderní rychlé motocykly, tak klasické závodní stroje z dob minulých. Letos jsem se už třetím rokem pokoušel uspět i já na této unikátní trati.

Vypravit se se závodním týmem na tak dalekou cestu vyžaduje samo o sobě spoustu organizace, cesta totiž zabere dva dny jízdy dodávkou a dna dny plavby lodí. Při této složité cestě si uvědomuji, jak je možné, že se závody na Manu zachovaly v podstatě původní podobě, jako před více než sto lety, kdy vznikly. Ostrov Man je totiž dokonale izolovaný od okolí. Je to svět sám pro sebe i přesto, že v podstatě spadá do byrokraty lynčované Evropské unie. Žádná eurokomise by totiž dnes jinde nevydala povolení pro závody na tak nebezpečném okruhu. Místní pořadatelé jsou si tohoto unikátu dobře vědomi a jsou na svoje dědictví patřičně hrdí. Na Manu totiž motorkami žije celý ostrov. I během Manx Grand Prix se všechno točí okolo motorek...

Rozhovor s Kamilem Holánem, pokořitelem legendární Manx GP

Když jsem zde před třemi lety poprvé projížděl celou trať na závodní motorce v ostrém tempu, nevěřil jsem vlastním očím. To, co s vámi provádí gravitace a odstředivé síly v rychlostech kolem 250 km/h na tak hrbolaté silnici, jako na této trati je, si nedokáže nikdo představit. Silnice se vám v průzoru helmy promění v roztřepanou tenkou nitku, kterou máte co dělat, abyste stačili sledovat, natož pak po ní vést motorku.

Na to prostě potřebujete nějaký čas, aby si mozek zvykl na vysokou rychlost, ve které trávíte hodně času. Aby si i vaše tělo zvyklo na silné otřesy, které vás provází po celé trati. Někdy více, někdy méně, ale v zásadě po celém okruhu zápasíte s velkými nerovnostmi. Protože se závody konají na silnicích, po kterých jezdí auta za běžného provozu, musí se uzavřít téměř celý ostrov. Z toho důvodu se kvalifikační jízdy konají každý den od šesté hodiny odpoledne. Díky zeměpisné poloze jsou zde v létě dlouhé dny, takže tréninky nezřídka končí kolem deváté hodiny večer.

Během kvalifikačního týdne jsem postupně získával potřebnou jistotu nejen na motorce, ale také na trati. Zapamatovat si takhle náročnou a dlouhou trať je velmi obtížné samo o sobě. Vědět však, jakou ideální stopu zvolit do všech úseků je téměř nemožné. Na této trati není místo na chyby, celá trať je lemována ostrými kamennými zdmi, alejemi stromů, vysokými břehy nebo domy různých vesnic, přes které okruh vede. Nenajdete zde žádné únikové zóny a nárazové bariéry zde mají víceméně symbolický efekt. Proto je životně důležité udržet koncentraci v každičkém okamžiku.

Letos to byla moje třetí sezona a já se pořád učil nové a nové průjezdy zákeřnými pasážemi a zkoušel postupně zrychlovat a vylepšovat svůj čas. Najít ideální nastavení podvozku na takto hrbolatém povrchu taky v podstatě nejde, proto jsme se během týdne dostali spíše k rozumnému kompromisu, než k dokonalé spokojenosti. Poslední kvalifikační jízdy jsem již svými časy nakouknul do první desítky v obou kategoriích, kterých jsem se účastnil.

Třída Junior a Senior nesouvisí s věkem jezdce ani motocyklu, jedná se o objem motoru. Závody Junior jsou vypsány výhradně pro motocykly o objemu do 600 cm³, tedy u nás známější třída Supersport. Závody Senior jsou na Manx Grand Prix pro motocykly do 750 cm³. S dobrým supersportem o objemu 600 cm³ máte šanci uspět i v kategorii Senior, proto jsem svoje štěstí zkusil i já. Obě tyto kategorie jsou na MGP brány jako nejprestižnější a také letos se každé účastnilo více než devadesát jezdců z různých koutů světa. Velkou část však vždy tvoří domácí jezdci, nebo jezdci z britských ostrovů.

V den závodu Junior, který se jede na čtyři kola, je vzduch nasáklý vzrušením a nervozitou již od rána. Náročné podmínky vyžadují velkou technickou péči o motocykly a tak mechanici mají po celou dobu plné ruce práce s údržbou a kontrolou namáhaných součástí. Startovní procedura začíná vždy vyrovnáním jezdců do řady za sebe podle přiřazených startovních čísel. Startuje se totiž jednotlivě v desetisekundovém rozestupu.

I toto patří k již dlouholeté tradici. Závodník bojuje hlavně s časem a sám se sebou. Během závodu má šanci dozvědět se pořadí pouze od svého týmu, který mu na předem domluvených místech ukáže na tabuli potřebná data o průběhu závodu. Já měl svoje místo s informační tabulí umístěnou při vjezdu do horského úseku, kde se trať z nulové nadmořské výšky zvedá o několik desítek metrů výše. Je to zhruba ve dvou třetinách okruhu, kdy se trať stáčí z opačné strany ostrova přes hory zpět, do prostoru startu a cíle v hlavním městě Douglas.

Další místo jsem měl až v boxech, kde na mě mechanici netrpělivě čekali před nutnou zastávkou. Po dvou kolech mi totiž v devatenáctilitrové nádrži zbývaly jen poslední kapičky benzinu. Musel jsem zajet na dotankování, které je mezi silničními závody dalším unikátem. Po načerpání plné nádrže opět vyrážím vstříc zbylým dvěma kolům. Velmi povzbuzující bylo vidět při posledním průjezdu na informační tabuli v horách číslo 6. Znamenalo to, že jsem momentálně na šestém místě, což pro mě bylo naprosto úžasné. Ze všech sil jsem se snažil koncentrovat na posledních asi dvacet kilometrů, abych si pozici udržel. To se mi podařilo a jako bonus jsem si vylepšil osobní rekord v čase na jedno kolo: 19 minut a 16 sekund znamená průměrnou rychlost 188 km/h.

Závod Senior (4 kola) se o dva dny později nesl ve stejném duchu. Bohužel jeho průběh ovlivnilo počasí, když celou noc pršelo. Trať byla na mnoha místech mokrá a tak se nedalo jet naplno. Proto byly i mezi jezdci ze začátku velké rozdíly. Mě se z této nelehké situace na trati podařilo dost vytěžit, protože jsem hned od počátku opanoval šesté místo. Ve druhém kole to bylo ještě o stupínek výše, což by mezi silnějšími motocykly znamenalo obrovský úspěch.

Přichází čas zastávky v boxech, zde nesmějí mechanici udělat chybu. Každá ztracená sekunda v depu se v tak vyrovnané konkurenci dohání velmi těžko. Můj tým je ovšem už sehraný a každý přesně ví, co má dělat. Všechno proběhlo perfektně a tak jsem pořád držel páté místo s minimálním odstupem na čtvrtého. V posledním kole však došlo k tragické nehodě, kdy se dohromady srazily tři motocykly a tak byl závod zastaven a výsledky vyhlášeny po druhém kole, protože ne všichni jezdci se již dostali do posledního kola.

Pocit vzrušení a štěstí po dojezdu závodu se nedá ničím popsat. Nikdy si nedokážete představit, co prožíváte během té rychlosti na trati. To nikde jinde nezažijete. To je ten důvod proč to děláme. Strach, nervozita, bolest a únava rychle přejde a nastává nepopsatelná euforie. Slavíme s celým týmem, protože asi největší nervy měli právě ti, kteří moje počínaní sledovali u trati. Mechanici, kamarádi i táta, všichni sdílíme tu obrovskou radost. Veškeré úsilí vložené do příprav a samotných závodů se zúročilo v nádherný úspěch, který nám dává motivaci snažit se dál zlepšovat a pomýšlet na stupně nejvyšší. Hrozně rád bych si zde ještě jednou zopakoval tu krásnou chuť vítězství, když jsem zde před třemi roky stanul na nejvyšší stupínek v závodě nováčků. Tyto pocity jsou tak návykové, že se jim nedá odolat. Proto se i příští rok budu snažit vrátit...

Text: Kamil Holán, foto: archiv