Rozhovor s Alexandrem Lexou Holubem: Servisoval jsem auta i mafiánům!

Tenkrát byl mladým mužem lehce přes dvacet, jemuž nedocházelo, s kým vším se potkává a komu třese rukou. „Zbožňoval jsem auta. Neřešil jsem, kdo ti lidé jsou, co vyvádějí,“ poznamenává v jedné z průhonických kaváren dnes třiapadesátiletý Alexandr Holub alias Lexa. Přitom jej v nespoutaně prudkých devadesátých letech navštěvovaly nejváženější persony někdejšího polosvěta. „Přes sestru jsem se seznámil s rodinou Bervidů a dostal u nich na starost import hliníkových disků. Jenže jak se neustále musím pouštět do něčeho nového, vrhl jsem se vedle servisu vozů také do jejich úprav,“ popisuje Lexa. Právě polistopadová lačnost po atypičnosti a originalitě ve spojení s rychle vydělanými penězi mu přivála zástupy svérázných zákazníků, posedlých bezbřehou okázalostí.

Jaký kontakt s podsvětím se vám vybaví jako první?

Občas k nám zavítaly balkánské znepřátelené mafiánské skupiny, které si konkurovaly a navzájem se i vraždily. A já se modlil, aby se u nás nepotkali, abych neslízl kulku. Na druhou stranu s nimi bylo velmi korektní jednání. Zvlášť s Rusy.

Jaká byla nejprodávanější auta konce devadesátek? Prošli jsme statistiky

Jak to?

Když jsem si s nimi podal ruku, vše platilo. Největší potíže představovali všichni ti pseudopodnikatelé ve fialových sakách a pletených kravatách. Ale asi se jednalo o trend a kolorit doby: neplatit a vypařit se. Naopak mafiáni klidně přifrčeli s kufry naplněnými statisíci korun – a když jsem se zeptal na vystavení potvrzení, kroutili hlavou proč. Stejně pokud bych s balíkem bankovek zmizel, našli by si mě.

Mimochodem vozili vám rozstřílená auta na opravy?

Kolikrát. Ale je to díra jako díra – na tom není nic složitého. Normálně jsme prohlubeň zavařili, zacínovali, nalakovali a pádilo se dál. Ale to jsou jen epizody, většinu zakázek tvořily obligátní bouračky.

Lze najít určitá specifika v preferencích mezi jednotlivými zločinnými partami?

V tu dobu žádali bohatí hlavně mercedesy a bavoráky. Spíš než na skupinách záviselo na povaze dotyčného. Po bláznivě barevných bavorácích s cingrlátky prahli duchem sportovci, zatímco mercedesy brali především světští typu Antonína Běly. Společným rysem poté byla zatmavená skla.

Příběhy z divokých devadesátek: Jak se tehdy žilo řidičům a nadšencům do aut

Jezdil k vám taky Ivan Jonák, symbol kontroverze devadesátých let?

Jako zákazníka si ho nepamatuju, ale mám s ním zajímavou příhodu. Pamatuju si, jak nám vykradli sklad a prodejnu. Vydali jsme tam s policajty ve dvě hodiny ráno, abychom zkontrolovali škody. V pět ráno dorazil Jonák v kabrioletu se svými kumpány na obhlídku, což mi připadalo přinejmenším zvláštní. Nejspíš se podívat, jak se jim akce povedla. Ale jsou to spekulace.

Potom se tvářil jakoby nic?

Přesně…

Šlo vám někdy vyloženě o život?

Vzpomínám si, jak jsem upravoval mercedes jednomu bossovi z Balkánu. Vybudovali jsme si vzájemnou důvěru, opravdu jsme spolu vycházeli. V tu dobu začínaly první mobilní telefony, do kterých se vešlo přibližně třicet hesel. A já patřil mezi vyvolená čísla, která si ten gangster uložil. Načež jsem odjel na pár měsíců do Spojených států amerických, telefon nechal v Praze a hned po příletu mi začal vyzvánět.

Připomeňte si, jak to vypadalo na českých silnicích v devadesátých letech

Volal vám ten boss?

Kriminální policie. Jestli bych se mohl dostavit. Vyšetřovatelé prý volali na všechna čísla, která měl ten muž uložená. Moje jim ve výčtu jako poslední chybělo.

Co se mu stalo?

Rozstříleli ho samopalem. V tom samém mercedesu s černými skly, který jsem mu vezl xkrát na Václavák. Uvědomil jsem si, že klidně mohli sejmout mě, neboť jsem do toho auta usedal docela často. Tím se však ten příběh neuzavřel.

Proč?

Po nějaké době mi volali ze servisu Mercedesu, že jim dorazilo do garáží auto, které jsem údajně upravoval. Tak jestli bych jim ho pomohl dát znovu do kupy. Až na místě mi problesklo hlavou, že přede mnou stojí vůz po zabitém mafiánovi. Dveře jsme zavařili, udělali nový lak. To jsem ještě rozdýchal. Nejdivnější ovšem bylo usednout na zakázkově čalouněnou sedačku, která byla nacucaná krví mrtvoly. Navíc osoby, kterou jsem dobře znal. Nepříjemný pocit, ale takové devadesátky opravdu byly. Dnešním pohledem to vypadá jako Divoký západ, nám to ale v tu dobu zvláštní nepřišlo. Většinou jsem se s těmi lidmi sem tam potkal na úrovni zákazník-obchodník a často to byli velmi zábavní a příjemní klienti. Mnohdy jsem se až po letech dozvěděl, že se jednalo třeba o vraha nebo mafiána.

Devadesátky v automobilech i kriminalitě: Byla to jízda po tobogánu!

Alexandr Holub

• Třiapadesátiletý strojař, designér, restaurátor, úpravce vozidel a dlouholetý dovozce disků OZ Racing pro osobní a závodní automobily se narodil v Jičíně.
• Vystudoval Strojní fakultu na ČVUT v Praze – obor Konstrukce motorových vozidel.
• Letos se zúčastnil televizní soutěže Dream team – mistři dílny.
• Je ženatý, má dvě děti.