Tahle auta vznikla díky Fordu. Jeho logo však nenesou
Americký koncern Ford měl pod svými křídly více či méně různých značek, jejichž spojení s modrým oválem by vás možná ani nenapadlo. Přinášíme pět příkladů.
Není to tak dávno, co do portfolia Fordu patřily takové značky jako Jaguar, Land Rover a Volvo. V minulosti také Aston Martin a v zámoří rovněž Mercury a Lincoln. Ale co třeba takový Troller?
V případě zmíněných značek nejde jen o finanční stránku věci, ale také o techniku. Ta se však omezuje pouze na některé modely. Aston Martin DB7 tak skutečně nemá nic společného s mondeem, snad s výjimkou některých interiérových dílů (spínače elektricky ovládaných oken). Naproti tomu třeba volva C30, S40 a V50 mají stejný technický základ jako druhá generace Fordu Focus, byť upravený. A o Jaguaru X-Type na platformě mondea 2. generace (od roku 2001), ovšem alternativně s pohonem všech kol, jste také už jistě slyšeli.
Aston Martin DB7: Aston s geny jaguaru pro příští tisíciletí
Legendární britskou značku koupil Ford v roce 1987 z rozhodnutí Henryho Forda II. Tehdy šlo pouze o balík akcií, v roce 1993 však Ford převzal Aston Martin zcela. V témže roce v Ženevě debutovalo zbrusu nové kupé DB7. Představovalo menší a levnější model k tehdy zavedeným, leč také stárnoucím modelům Virage, Volante a Vantage. Jeho označení DB znamenalo „David Brown“, majitel firmy v letech 1947 až 1972, kdy byla také velmi úspěšná. DB7 tak navázalo na předchozí řady DB-2 až DB-6. Vůz se původně označoval DB-7, tedy s pomlčkou, později se ale začal psát bez pomlčky, tedy DB7.
Původně pouze kupé, později také 2+2místný kabriolet u Astonu tradičně pojmenovaný Volante, ale ve skutečnosti nebyl zase tak novým vozem. V rámci vlastnictví firmy Jaguar bylo rozhodnuto využít upravenou podlahovou plošinu tehdy stále vyráběného, leč notně stárnoucího Jaguaru XJS. Ten však debutoval už v roce 1975, přičemž my se bavíme o roce 1993. Původně byla technika DB7 určena pro nový sportovní Jaguar F-Type. Ten se nakonec objevil až o mnoho let později. V roce 1996 vyjelo XK8, opět na platformě XJS, a tedy i DB7.
DB7 původně poháněl řadový šestiválec Jaguar AJ16 s mechanicky poháněným kompresorem značky Eaton typu roots, tedy motor převzatý z XJR série X300. Později dostalo DB7 dokonce motor V12 coby DB7 Vantage. DB7 sice debutovalo už na jaře 1993 v Ženevě, vyrábět se však začalo až v létě 1994. Výroba byla ukončena v roce 2004 po 7000 vyrobených kusech.
Troller T4: Nepříliš známý teréňák z Brazílie
Troller byl výrobce terénních aut, který vznikl v roce 1995 v Brazílii. Mimo trhy Latinské Ameriky se tahle auta téměř nevyskytují. Po první generaci modelu T4 z let 1996 až 2001 vyjela druhá, nabízená do roku 2014. Právě za jejího života, konkrétně v roce 2007, vstoupil do brazilské automobilky Ford.
Původní verzi poháněl vznětový motor o objemu 2,8 litru s výkonem 85 kW od firmy MWM. To je brazilský výrobce dieselových agregátů. Zbytek konstrukce T4 odpovídá nefalšovaným offroadům. Obě nápravy jsou tuhé typu Dana 44, které známe také z jeepů. O rozdělení hnací síly se původně staral transfer Borg Warner 1352, později jej nahradilo zařízení Eaton 2405 s pětistupňovou převodovkou. V roce 2006 dorazil nový motor MWM/International Powerstroke NGD 3,0 litru, známý také z tehdejšího Fordu Ranger.
O tři roky později prodělalo T4 výraznou modernizaci, která se již odehrála plně pod taktovkou Fordu. V kabině se objevila směsice komponentů z modelů Fiesta a Ka, a to včetně volantu. V roce 2013 se pod přední kapotu dostal čtyřválec 3,2 litru od MWM/International o výkonu 121 kW, přičemž smyslem bylo splnit přísnější emisní normy. O rok později byla výroba druhé generace ukončena.
Nástupce inspirovaný konceptem TR-X vyjel na platformě T6, kterou sdílel s globálním modelem Ford Ranger. Design karoserie se podobal Jeepu Wrangler nebo Fordu Bronco. Novinku představoval řadový pětiválec Ford Duratorq 3,2 litru o výkonu 147 kW párovaný s šestistupňovou ručně řazenou převodovkou firmy Getrag. Bohužel v lednu 2021 Ford ze společnosti Troller odstoupil a na podzim firma zavřela své brány.
Mercury Cougar: Domácí konkurence pro mustang
Mercury je spolu s Lincolnem jakousi podznačkou známějšího Fordu. Jedním z nejznámějších modelů je Cougar. V nabídce byl v osmi generacích v letech 1968 až 2002, byť s malou přestávkou na začátku 90. let. Nejzajímavější z nich je ta původní, která už na první pohled odpovídá americkému pojetí sportovního vozu, takzvanému muscle car.
Nabízela se pouhé tři roky, tedy do roku 1970, a k pohonu sloužily výhradně vidlicové osmiválce o objemu 4,7 až 7,0 litru a s výkony od 149 do 250 kW. Ani nejslabší verzi tak nechyběla dynamika, u té vrcholné se sedmilitrem FE jí bylo možná až příliš.
Vůz používal tří- nebo čtyřstupňovou manuální převodovku, alternativně také třístupňovou samočinnou. V nabídce se nacházela karosářská verze kupé známá jako hardtop a vyznačující se vinylem potaženou střechou. Ta byla tehdy v zámoří velmi populární a zároveň znakem lepších aut. Alternativu představovala otevřená varianta convertible, která ale v první generaci žila pouze v letech 1969 až 1970.
Jaguar S-Type: Polovičatý návrat slavného modelu
Na podzim 1998 se jako obvykle odehrával největší britský autosalon v Birminghamu. Obyčejně výstava spíš lokálního významu však v uvedeném roce zažila obrovský boom, a to díky záplavě novinek zejména britských výrobců. Ti jakoby najednou vstali z mrtvých, aby předvedli, proč byla v 60. letech Velká Británie výrobcem nejlepších aut na světě.
Kromě návratu značek Jensen a Lea Francis nechyběly ani tehdy aktivní výrobky značek Marcos a TVR, případně nové značky, například Dare, což byl projekt někdejších zakladatelů britské firmy Ginetta. O největší slávu se ovšem postaraly značky Rover, který uvedl model 75, a Jaguar, jenž představil novodobý S-Type. Za Roverem stálo tehdy BMW, za Jaguarem Ford.
Jaguar S-Type se ve své původní generaci vyráběl v letech 1963 až 1968. Šlo o nesmírně zdařilý sportovně laděný sedan, který nejen dobře vypadal, ale také výborně jezdil. Po ukončení jeho výroby však britský výrobce žádného nástupce neuvedl. Místo toho se v roce 1968 představilo první XJ6, které velikostně zapadlo mezi menší S-Type a větší Mark X (420G).
Nový model S-Type měl být návratem slavného typu z 60. let a zároveň rozšířením nabídky o menší model než jakým bylo XJ. Pod atraktivními tvary v lehkém retro stylu, které se jasně odkazovaly na původní vůz, se ukrývala technika firmy Ford. S-Type tak byl blízkým příbuzným vozu Lincoln LS6 a LS8. Nešlo jen o podvozek a podlahovou plošinu, ale také i pohonné jednotky. Základem byl třílitrový motor V6 z řady Duratec-VE, který byl ve verzi pro příčnou zástavbu později po přepracování znám z Fordu Mondeo ST 220. Vrcholem byl osmiválec Jaguar AJ-V8, který o dva roky dříve debutoval v kupé a kabrioletu XK8. Později existovala i ostrá přeplňovaná verze S-Type R s osmiválcem s kompresorem Eaton.
Bohužel původní novodobý S-Type byl s Fordy (Lincolny) spřízněný více, než by bylo vhodné. Kritika se tak snesla na řešení kabiny, konkrétně palubní desku, která byla příliš americká, nemluvě o zeleném podsvícení displejů, jež vypadalo jak z 80. let. Jaguar kritiku vyslyšel a od roku 2003 se nabízela zcela nová palubní deska v typickém designu jaguarů, mnohem hodnotnější, už s dotykovou centrální obrazovkou. Vůz prodělal další drobná vylepšení, mimo jiné také v oblasti zavěšení kol.
S modernizací dorazil také vznětový motor 2.7 V6 původem od PSA (2.7 HDi), který zejména na evropském trhu prodejům modelu velmi pomohl. Motor 4.4 byl zmenšen na 4,2 litru a zároveň prošel inovací. Na vybraných trzích se nově nabízel také menší 2,5litrový šestiválec konstrukce Ford. Výroba S-Typu byla ukončena v roce 2007, kdy jej nahradila první generace modelu XF.
Land Rover Discovery 3: Do terénu pohodlně
Když v roce 1994 BMW koupilo britský Rover, byl jeho součástí kromě značky MG také výrobce terénních vozů Land Rover. Po pouhých přibližně šesti letech BMW britskou automobilku nabídlo k prodeji, přičemž si z ní ponechalo pouze práva na vůz mini, z něhož udělalo samostatnou značku. A zatímco Rover spolu s MG skončily ne na dlouho v britských rukách, po Land Roveru skočil Ford.
Discovery z roku 1989 bylo určeno těm, kteří požadovali jízdní vlastnosti v terénu na úrovni puritánského modelu Defender, ale zároveň chtěli více pohodlí. Vznikl skvělý univerzál, který pokračoval sérií II (Discovery II) až do roku 2004. Pod kapotou byly pohonné jednotky Rover/Land Rover včetně řadového pětiválce se vstřikováním čerpadlo-tryska (podobný systém, jaký proslavil motory VW TD PD).
V roce 2004 se uvedlo zcela nové discovery, interně L319. Namísto římských číslic se začaly pro označení série používat arabské, čili Discovery 3. Od základu nové auto si zachovalo koncepci s motorem uloženým podélně, takže jej i nadále poháněly osmiválce, tentokrát Jaguar AJ-V8, stejné jako výše uvedený model S-Type, a rovněž vznětový šestiválec 2,7 litru od PSA/Ford, který dobře známe ve verzi pro příčnou zástavbu také z peugeotů a citroënů. V porovnání s Discovery II byl nový vůz nejen mnohem modernější (Discovery II byla jen inovace původního auta, čili technika z konce 80. let), ale také lépe vybavený.
Podvozek dostal pneumatické odpružení známé z Range Roverů, což dále zlepšilo jízdní komfort a chování na silnici, aniž by tím utrpěla legendární průchodnost terénem. Vůz se stal velmi oblíbeným modelem. Šlo vlastně o SUV, ovšem s vlastnostmi nefalšovaného offroadu, tedy kombinace, kterou skutečně umí jen málo výrobců aut.
V roce 2009 bylo Discovery 3 nahrazeno čtyřkou, která ale nebyla zcela novým autem, ale spíše modernizací skvělé trojky. Bylo to v době, kdy už Ford společnost Land Rover nevlastnil, přičemž ta přešla spolu s Jaguarem coby skupina JLR (Jaguar Land Rover) pod křídla indické firmy Tata. Technika však stále těžila z někdejšího vlastnictví Fordu. Teprve až pátá generace, uvedená v roce 2017, kde už nenajdete číselné označení (čili žádné Discovery 5), je zcela jiným vozem.
Zdroj: Autocar, Wikipedia, firemní materiály Jaguar, Land Rover, Aston Martin, Auto Tip ročník 1993
